Říjen 2006

Svět bez růžových brýlí aneb Putování mezi poledníky a rovnoběžkami proti proudu ustálených představ

Luděk Frýbort

(Část 15)

(ANNONCE, k. s. Praha 2002, (c) ANNONCE, k. s., (c) Luděk Frýbort, ISBN 80-900125-5-8)

4. O sopce Popocatépetlu a umění strašit nicotnými riziky

Ještě abych se zmínil o druhém skvostu mexických hornických městeček, jímž je Taxco, ležící něco přes stovku kilometrů od hlavního města. Dodnes nedokáži určit, je-li půvabnější Guanajuato se svou malebnou změtí uliček, náměstíček, schodišťátek, barokních paláců a zákoutíček, nebo Taxco, rovněž se změtí uliček, schodišť a zákoutíček, jenže jiných. I ono je město stříbra; ani po staletích vydatné těžby nejsou ložiska v kopcích nad městem vyčerpána a uličky i náměstíčka jsou plné stříbrnických obchodů, od nichž samozřejmě nelze živou mocí odtrhnout dámské účastnictvo výpravy. Pak už vede cesta k severu a k východu a na zamlženém obzoru se poprvé objeví sopečný kužel Popocatépetlu. Musím nyní říci, že málo chybělo a býval bych se do žádného Mexika nedostal, jelikož se krátce před odletem dal Popocatépetl do náramného soptění. Byly toho plné noviny a má drahá choť chodila se zamyšlenou tváří, z čehož jsem usoudil, že nepřestane-li si Popocatépetl dost brzo vymýšlet skopičiny, setkám se s požadavkem odložení či dočista zrušení cesty. Naštěstí se umoudřil. Nebo, což je pravděpodobnější, se novinám naskytl aktuálnější malér, jejž zase mohly rozvlékat a nejčernějšími barvami malovat. To už tak je v současném zpravodajství, že přestane-li se o něčem psát, neznamená to ještě, že skončil i daný úkaz; jen už byl vyčerpán a odhozen.

Popocatépetl si popšoukával i nadále, i když ne tak divoce, a činil tak ještě, když jsme se octli na jeho úpatí. Nebylo to tak strašné, ba dokonce to vypadalo docela hezky. Na sytě modré obloze impozantní kužel sopky a z něj vyrážející obláčky erupcí, to je podívaná, jaká se nedá objednat, k tomu už je třeba mít trochu štěstí. Dokonce bych si i býval přál, aby mi to Popocatépetl udělal k vůli a vybuchl aspoň jednou pořádněji, s fontánou ohně a proudy žhavé lávy, ale nevybuchl, potvora. Že by mě při tom mohl zahubit, toho jsem se už neobával, stejně jako všichni ti lidé tady kolem. Okolí sopky není nikterak neobydlené, hned pod ní leží městečko Amecameca a na druhé straně Cholula (čti: Čolula), lidé v nich žijí spokojeně a vcelku bezpečně; a když se Popocatépetl dá do bláznění, také si vědí rady. Všude šipky vyznačují směry evakuace, ono v Mexiku sice není vždy všechno zorganizováno jako na drátku, ale opatření při sopečných erupcích jsou jednoznačná a účinná.

Beztak je pozoruhodné, jaký má člověk sklon obávat se rizik třeba drobných, ale dosud neznámých. Nedivil bych se, kdyby se Mexičané nebo jiní takoví národové naopak potili hrůzou při pomyšlení na možnost smrti zasněžením a odmítali cestovat do končin tak strašlivých, že v nich vypukají mrazy až desítistupňové. Podobný strach mívají evropští lidé v exotických končinách z hadů a krokodýlů, ze sežrání žralokem či medvědem; nebezpečí nejméně desetitisícinásobné, že by mohli zhynout v troskách auta, si však nepřipouštějí. Neplní je děsem jako představa činné sopky, jelikož mu jsou zvyklí. Tak už je člověk prostě udělán, nemá smyslu se nad tím pozastavovat.

Tím víc je hodno povšimnutí, jak se tohoto rysu lidské povahy dokázal zmocnit určitý druh ideologických proroků a povrchnější žurnalisté. Bojte se, lidé! Bojte se a nepodstupujte rizika tak nizoučká, že se nedají vyjádřit ani celou řadou nul za desetinnou čárkou, na něž se však dosud nestačil vyvinout ochranný zvyk. Nejezte hovězí, neboť byste - možná - mohli v jednom z milionu případů zajít na následky jakési nové choroby. Raději si střádejte v útrobách cholesteroly z vepřového, které vás dovedou k záhubě daleko spolehlivěji, avšak způsobem již zavedeným. Odmítejte proud z jaderných elektráren, jelikož by se - možná - mohly rozletět nacimprcampr výbuchem, jehož pravděpodobnost se počítá na miliony let. Místo toho zaplavujte sebe i celý svět tunami popele a plynných zplodin z elektráren uhelných, jejichž jedovatému žlutošedému smradu jsme již přivykli.

Strach. Strach je znamenitá věc, jíž lze přimět k povolnosti ty, kteří by se nedali ovládnout nátlakem ani sliby. Strach jako prostředek politiky není nic nového, už starověcí dobyvatelé dovedli zlomit vůli k odporu krutostmi; ale buzení strachu z nicotností, to je velmi úspěšný vynález této doby. Jistě. Je stále těžší dosáhnout moci a peněz vtloukáním filozoficko-ideologických soustav, jelikož je lidé už prokoukli a nedají za ně pětník. Nahnat strach z nepravděpodobných rizik si ještě dají, čehož je možno k témuž cíli využít. Podlost, vedle níž se soptící Popocatépetl ještě vyjímá jako bílá květinka nevinnosti.

Konkrétní strach na rozdíl od imaginárního velmi rychle vyprchává, takže jsme se dali úzkou, ale romanticky krásnou silničkou k vysokohorskému průsmyku Paso Cortés, oddělujícímu hrozivě krásný kužel Popocatépetlu od nepravidelného hřebene spící sopky Iztaccíhuatl. S každou zatáčkou se mění sopečné panoráma, až ... inu, žádný Cortésův průsmyk, nýbrž vojáček v přílbě, oznamující, že dál nemůžeme. Está peligroso, oznamuje, je to nebezpečné, Popocatépetl se ještě stále zlobí, i když už ne jako před měsícem, kdy jeho popel padal až v samotném Mexico City. Ale dobrým slovem, úsměvem a caballerovskou zdvořilostí lze v Mexiku mnohého dosáhnout, takže se objeví sám seňor comandante a velkomyslně pokyne, jeďte si tedy. A co byste řekli: o padesát metrů dál je silnice na dva metry vysoko zavalená vrstvou sopečných balvanů, takže by tudy neprojel ani pásový bagr. Proto nás tedy seňor comandante tak velkomyslně pustil. Ale proč ho sem i s celou kompanií opřilbovaných vojáčků stavěli, je nejasné, jelikož i bez nich by neprůjezdnost každý brzy objevil sám. Inu Mexiko. Jeho záhady nelze rozumem obsáhnout.

Ale město Cholula je půvabné a pozoruhodné, i když je následkem neprůjezdnosti Cortésova průsmyku nutno se k němu dobývat oblastí babylonského zmatku po okrajích hlavního města. Zraku poutníkovu nabízí sbírku barokních kostelů, jeden starobylý klášter a prý největší z mexických pyramid, již však na rozdíl od jiných archeologové nevydobyli z pokryvu hlíny a kamení, nýbrž v ní jen vydlabali jakýsi tunel a ostatek nechali tak. Na vrcholu pyramidy se nachází poutní kostel Nuestra Seňora de los Remedios s krásným výhledem k nedostupnému Popocatépetlu a mimoto ještě stará indiánka, nabízející ke koupi různé pochoutky, například smažené kobylky. Rád všechno ochutnám, když jsem v cizích krajích, protože i pokrmové rázovitosti dotvářejí obraz země; mimoto je mi známo, že se kobylkami živívají asketičtí poustevníci, takže na tom něco může být. Mohu tudíž oznámit lidstvu, že smažená kobylka je křupkavá asi jako dobře propečená vepřová kůžička a chutná v první vteřině i dost podobně. Ve vteřině druhé se ústy rozline patlavě nahnilá chuť, trochu jako zkažený uzenáč. Snad odpovídá vkusu indiánských stařen, ale mému evropskému jazyku byla značně ohavná, pročež jsem se rozhodl, že se poustevníkem raději nestanu, ledaže bych mohl přejít na jiný druh stravy.

A pak již následuje jízda k letišti, odevzdání auta v půjčovně, přebírající mládenec samozřejmě hned leze pod auto podívat se, co jsme na mexických topes utrhli, jelikož ví své. Nic však neshledal, takže v následující hodině již sedíme na autobusovém nádraží Oriente, čekajíce na noční autobus do Palenque. Nachází se to místo nějakých patnáct set kilometrů dál k jihovýchodu, v oblasti předkolumbovské kultury tentokrát mayské, v krajině v mnoha ohledech odlišné od kaktusovitě aridního centrálního Mexika. Až na nezbytné, avšak notně otravné video je autobus pohodlný, i ubíhá cesta rychle a ještě v posledním světle před setměním se objeví nádherný kužel sopky Orizaba, nejvyšší hory Mexika. Krajinu už zahaluje noc, ale Orizaba ještě září oranžově, červeně a k posledku fialově, tak nevýslovně krásná, až budí chuť se do těchto míst vydat ještě jednou a speciálně kvůli ní. Snad i Orizaba může někdy explodovat a přinést zhoubu tomu, kdo by se zlou náhodou octl v jejím dosahu; ale cítím velmi intenzivně při tom pohledu, že určitá rizika jsou nejen nezbytnou součástí života, nýbrž i jeho okrasou a náplní, bez níž by byl možná bezpečnější, ale také chudší a šedivější. Každý se musí rozhodnout, co je mu bližší, zda krása a životní plnost za cenu jistého, byť i nevelkého rizika, nebo živobytí pronuděné v pohodlném stereotypu dokonale zajištěného bezpečí. Kdo se rozhodne pro bačkorovité bezpečí ... dobře, je to jeho věc. Ale neměl by je vnucovat jako recept na šťastný život. Jednotvárný, všech rizik zbavený život stěží může být šťastný.

5. O šerednostech a ohavnostech jakož i o tajemné síle proutku

Tady, kde se americká pevnina zužuje do Tehuantepecké šíje, je už jiné Mexiko. Vím, že je to dělení značně nepřesné, ale sám pro sebe rozlišuji Mexiko aztécké a mayské. To aztécké jsou polosuché náhorní plošiny, řídkým borovým lesem pokryté horské svahy, křoviny, kukuřičná políčka, kaktusy. Mayské Mexiko je rovněž hornaté, ale vlhčí a zelenější. Až tady se typickým prvkem krajiny stává selva - tropická džungle. Indiánská složka obyvatelstva je viditelnější, rozdíl mezi městy a venkovem nápadnější. A abych nakousl i jedno velmi truchlivé téma, venkov mayského jihovýchodu je i o poznání čistší. Ne že by nikde neležely odpadky, ale takových rozměrů jako v centrální části země ten jev přece jen nedosahuje. Snad že lidé chudšího jihu si nemohou dovolit konzumovat tolik zboží, jehož papírové, plastikové i jiné obaly tvoří nejhlavnější část výzdoby středomexické krajiny. Je to mor a hrůza, urážka očí i čichu cestovatelova. Zda též místních lidí, se neodvažuji soudit. Možná jim hory tlejících, smrdutých odpadků také vadí, ale nemohou si pomoci. Možná též, že je to životní prostředí, v němž jsou spokojeni. Někdy to tak vypadá; vidím děti vesele skotačící kolem chaloupek a brodící se při tom v neřádstvu, jež by snad bylo možno aspoň vyhodit za plot, když už ne vyvézt na skládku. Jízda krajinou po vedlejších silnicích by mohla leckde být pastvou pro oči, ale není, protože se zrak chtě nechtě obrací vždy znovu k té všudypřítomné ohavnosti. Ještě netrvá tak dlouho doba, během níž byl papírový sáček a zboží po hokynářsku odvážené do tašky vystřídán několikanásobným obalem z pestře potištěného plastiku, ale už stačila zaneřádit krajinu do míry nepředstavitelné v industriálních zemích Západu.

Cokoli odpadne v domácnosti, vyveze se na kraj silnice. Mohou to být obaly od pracích prostředků nebo pokakané plínky, ale také například zdechlý kůň, k němuž se nevolá antoušek (kdoví vůbec, zda mexický venkov takové živnostníky má), nýbrž se naloží na náklaďák a vyklopí u silnice, kde pak leží, nafouklý a s nohama trčícíma k nebesům, a zdivočelí psi se provrtávají do jeho útrob. Ale cítím, že pouhým popisem je těžko vylíčit pocity, zmocňující se duše poutníkovy při projíždění nepřetržitým pásem větších či menších smetišť a mrchovišť. Dělejte co chcete, jakoukoliv krásu a jakýkoliv zážitek vám aspoň zčásti zkalí přítomnost hnilobného sajrajtu. Naskytne se čarokrásná vyhlídka v zatáčce horské silničky, ale abyste ji vychutnali, musíte se probrodit vrstvou plastikové břečky. Chcete si uchovat ten romanticky strhující pohled ve fotografickém snímku, ale musíte všelijak kroutit aparátem a dlouho hledat, abyste od hor, kaňonů a kaktusových plání odfiltrovali ten nechutný doprovod.

Abych nebyl nespravedlivý, musím říci, že Mexiko není v tom ohledu ještě nejhorší; svého vrcholu dosahuje tato moderní potopa světa v některých chudobnějších republikách dál k jihu. Až jsem se někdy sám sebe tázal, co tady vůbec dělám a proč jsem sem jezdil; téže romantiky bych si mohl užít na městské skládce u nás za lesem.

Vlády středoamerických republik včetně Mexika bystře pochopily význam cizineckého ruchu jako přínosu do státních pokladnic, ale jak velice jej zpochybňují hory neřádstva, pokrývající krajinu, je zatím nenapadlo. Jinak by snad za zlomek peněz, co je - například - stojí jejich zbytečné armády, nechaly zřídit veřejné skládky a pravidelný odvoz odpadků. A možná by se i osvětou a výukou zasadily o to, aby v hlavách místního obyvatelstva proběhla určitá změna. Západní člověk ... dobře, ani on není vždy a ve všem docela vzorný, také jemu někdy od ruky odpadne kus papíru, krabička od cigaret či jiné smetí. Ale aspoň ví, že se to nemá. Pořádnější většina lidí to také nedělá a označuje ty, kteří si tak počínají, za prasata. Cítí v sobě odpovědnost nejen za vzhled svého příbytku a zahrádky kolem, nýbrž i širšího okolí, neboť i ono je prostředí, v němž žije, a jeho nepořádek ho uráží. V zemích Střední Ameriky už proběhlo mnoho revolucí, ale tahle zatím ne.

Musím ovšem pro poctivost podotknout, že něco pro čistotu krajiny činívají i mexické a jiné středoamerické úřady. Vidouce tu spoušť, nechají vytisknout a vylepit plakáty: »Udržujte naši krásnou vlast čistou!« Ale poddaní, potvory, ušlechtilých výzev nedbají a plochy zahnívajícího maglajzu se rozrůstají dál. Úřad nyní změní tón od nabádavého k výhrůžnému: »Vyvážení odpadků odporuje zákonu a bude trestáno pokutou...« Ale co byste řekli, ani pokuty se neuvědomělý lid nelekne, patrně proto, že nemaje kam jinam své odpadky navézt, musel by je nejspíš sníst.

K třetímu stupni protiodpadkových opatření, jímž by bylo zřízení deponií a pravidelného odvozu, se slavný erár už prokouše stěží, jelikož by to stálo nejen peníze, nýbrž i velké lámání úřednických hlav. Vytisknout plakáty je snadnější.

A když jsem se takhle rozepsal o šerednostech a ohavnostech, půjdu ještě o kus dál. Mexiko má jen málo průmyslu a středoamerické republiky vůbec žádný, takže by podle povrchního názoru našich politických ekologů měly být hotovým rájem čistého ovzduší a vodstev. Pohříchu nejsou. Vodstva slouží za obzvlášť vhodné místo k vysypávání svinstva všeho druhu a čištění odpadních vod je věc, již ideál sociálních i národních revolucí opomenul. Vzduch ... nu, mimo větší města snad není vysloveně neprůhledný. Ale jaksi permanentně zamlžený je. Málokdy je obloha opravdu modrá a obzor zřetelný; obvykle vše zahaluje jakýsi našedlý opar. V noci jsou zřídkakdy vidět velké, jasné hvězdy, jak tomu jinak v tropech bývá, spíš jen tak cosi sotva znatelně promrkává jednotvárnou tmou, a ani ta tma není tak černočerná jako tam, kde je vzduch čistý. Čpavý pach dráždí oči i nos a zblízka i zdaleka, na všech stranách jsou vidět sloupy dýmu i postupující fronty ohňů. Hoří suchá tráva, hoří křoviny, od nich chytí vyšší les, kukuřičné pole i sem tam některá chalupa, když to ten caballero se sirkami špatně odhadl. Četl jsem, že chudí campesinos takhle získávají novou půdu, ale to je většinou omyl; campesinos si jen tak hrají, jako u nás, pamatujete-li si ještě, když se zjara vypalovaly meze.

Druhým zdrojem znečištěného vzduchu jsou miliony chudých domácností, topících pod hrncem s kukuřičnou kaší dřevem. Čím také jiným; vyžadovalo by velkého úsilí i nákladů poskytnout domácnostem chudých zemí jiný topný materiál a zamezit tak znečišťování vzduchu a postupujícímu odlesňování. Ukončit však nesmyslné vypalování krajiny po odeznění každého deštného období by se dalo celkem snadno. Jen by to někoho muselo napadnout.

Prosím o prominutí, že jsem si musel tu ošklivost vypsat z duše. Mohu teď aspoň postoupit k něčemu ... chtěl jsem napsat že radostnějšímu, ale uvidíme za chvíli, proč by toto adjektivum nebylo tak zcela namístě. Nu nic. Dálkový autobus nás vysypal hodinu před rozedněním v Palenque, po malé chvíli jsem našel slušný a levný hotel, přičemž bylo spíš obtížné se pro některý z té spousty rozhodnout, než jej najít. Mayské zříceniny se nalézají nedaleko, a musím říci, že svou polohou uprostřed překypující temně zelené džungle, plné lián a epifytických rostlin, žlutě i červeně kvetoucích stromů a ptačího křiku, působí zvláštněji, tajemněji než do všech stran otevřené památky aztécké. Palenque - jeho původní mayské jméno nikdo nezná - bylo velké a mocné, ale trvalo poměrně krátce: jen zhruba dvě stě let mezi osmým a šestým stoletím po Kristu, načež zpustlo. Je vůbec hodno podivu, jak všechna centra mayské civilizace, jichž je na sta mezi jižním Mexikem a Hondurasem, zažila svá delší či kratší období rozkvětu, načež byla opuštěna a zarostla džunglí. Nebyl k tomu většinou žádný viditelný důvod, žádné dobytí nepřítelem nebo jiná zkáza; když Španělé ovládli tento kout Ameriky, až na jeden či dva případy už byla mayská města pustá. Najednou se prostě lidé sebrali a šli pryč. Mám jistý důvod k domněnce, proč tomu tak bylo, a předložím ji uvážlivému čtenáři za chvíli.

Je prý ovšem radno se mezi pyramidami a paláci Palenque pohybovat opatrně a do odlehlejších koutů se raději vůbec nepouštět, protože loupežné přepady nejsou neobvyklé. Nu, loupežníků jsem si neužil, ale postihlo mě něco podobně nemilého, smím-li si postěžovat: má milá choť někde nechala ležet knížku, v níž jsem měl vepsané číslo své kreditní karty. Dlouho a zoufale knížku hledala, až si vysloužila u místního obyvatelstva titul seňora, que busca el libro - dáma, která hledá knihu, řekněte, nezní-li to skoro jako titul nějakého romantického strašidla. Nic ale nenašla a brzy se na mém účtu začaly objevovat různé záhadné cifry. Moderní zloději to totiž mají snadné; stačí znát číslo něčí kreditní karty, a už si mohou přes internet objednávat, co se jim zlíbí. Což by nebylo nic tak hrozného, kreditní kancelář za ztrátu ručí a také ji nahradila, jenže jsem musel kartu zrušit a až do konce svého putování vystačit s tím, co jsem měl v kapse. Nebylo toho právě moc. Ale aspoň jsem se pocvičil v cestovatelské skromnosti. Je pozoruhodné, s jak malými prostředky si vystačí cestovatel, musí-li to být, a přesto jí a spí a přesunuje se.

Kus cesty dál ke guatemalské hranici jsou ještě jiné tajemné i malebné zříceniny zaniklé mayské civilizace, ale poutník se k nim nemůže vypravit jen tak s lehkou myslí, neboť jde kompletně o krk. Lokality jménem Bonampak a Yaxchilán leží na pokraji rozlehlého lacandonského hvozdu, požívajícího stejné pověsti jako les Řáholec, ledaže zdejší raubíři nejsou ani zdaleka tak sympatičtí jako jičínský Rumcajs. Jiný rozdíl tkví v tom, že Rumcajs nezdědil své řemeslo po žádné slavné a podnes oslavované sociální revoltě. Snad o tom také víte: o proslulém revolučním hnutí zapatistů, zachvátivším mexický stát Chiapas v roce 1994. Jméno si hnutí dalo po Emilianu Zapatovi, vůdci jedné z obzvlášť nesmyslných mexických revolucí v devatenáctém století, který prý, jak už tak bývá zavedeným jánošíkovským zvykem, bohatým bral a chudým dával. Jako obvykle skončilo jánošické braní a dávání všeobecnou chudobou a trvalou zaostalostí, což by snad někoho mohlo pohnout aspoň k zamyšlení, není-li ve výsledku tak pravidelném skryta nějaká zákonitost. Ale nepohnulo. Ačkoliv se mohli poučit z konců Velkých říjnových i půl kopy jiných slavných revolucí, dobře živení synkové z lepších rodin opět vyhlásili boj za práva chudých, a ozdobivši se teroristickými kuklami a nábojovými pásy započali to, co skončilo už tolikrát špatně a nemohlo neskončit i tentokrát. Indiánští campesinos si jejich přičiněním nikterak nepomohli, nýbrž přišli o své slepice, jež jim jednou sežrali zakuklení zastánci chudých, jindy zas vládní jednotky. A kraj, který by mohl být ozdobou Mexika a trvalým zdrojem příjmů z turistiky, se stal nejistou končinou, kam je radno se vydávat jen v konvoji ozbrojeného policejního doprovodu.

Rozprášené zbytky revolucionářů se posléze uchýlily do lacandonské džungle a nevyhnutelným procesem se změnili v bezohledné lupiče, jak tomu bylo vždy a ještě i bude ve všech revolucích za práva chudých, buď jich co buď. Dodnes pobíhají po Mexiku z Evropy přicestovalí mládenečkové, nadití do triček s vypodobením zamaskovaného a nábojovými pásy ověšeného geroje jménem subcomandante Marcos; jim bych adresoval poznatek, že nic není platná třeba i upřímná snaha o pomoc chudým, není-li schopna vytvořit aspoň za krejcar nějaké hodnoty. Natož snaha neupřímná, k vlastní moci a prospěchu obrácená. Neboť chudý člověk nebývá chudý proto, že se s ním zlí bohatci nechtějí dělit o své zlaťáky, nýbrž že žije v chudé společnosti, v chudé zemi, v chudém a nic neprodukujícím prostředí. Jen vytvářením hodnot se může jeho úděl zlepšit; veškeré přerozdělování i jánošické braní a dávání bez tvůrčí snahy a schopnosti nedokáže víc než jejich chudobu prohloubit, naděje zklamat, slavnou sociální ideu proměnit v brutální lupičství.

Indiánské chýše jsou nedaleko, a jak se objeví turisté, vyběhnou z nich děti a jmou se zaujímat fotogenické pózy. Nu, obrázek je to docela pěkný a taxa obnáší dvě pesa, proč je těm capartům nedat. Jinak je to ale smutné. Ti, kteří měli být osvobozeni k novému, radostnějšímu a lidské důstojnosti plnému zítřku, tady nakonec trčí ode všech opuštění v stejně odrbané bídě jako předtím a loudí dvě pesa. Jejich bývalí vůdcové pak sedí v Mexico City a budují si na své pochybné minulosti výnosnou existenci, poskytují rozhovory, píší memoáry a vydělávají na napodobivé tuposti módních chlapečků.

Bylo mi souzeno se ještě mnohokrát divit té zvláštní okolnosti, že mexický stát, tak zvrhlý a utlačovatelský, že proti němu muselo být uspořádáno povstání, nechává zakuklené geroje vydávat brožury a pořádat demonstrace, místo aby je zavřel. Nebo rovnou popravil, jak by to bezpochyby udělal jejich revoluční vzor, Emiliano Zapata.

Nemohu se zabývat každou mayskou lokalitou zvlášť, i když by mnohá stála za to; vydejmež se tedy až na samou mexickou hranici a snad i na sám konec světa, aspoň první dojem je takový. Konec světa se nazývá Frontera Corozal, kolem plyne široká, kalná a krokodýlovatá řeka Usumacinta, a ten huňatý, nepřístupnou džunglí zarostlý protější břeh, to už je Guatemala. U malého přístaviště stojí motorové loďky se stříškami proti slunci a za nějaké to peso už to pěkně frčí po proudu k severu, k mayským zříceninám Yaxchilán. Jsou, pravda, slavnější lokality. Vyšší a parádnější pyramidy, zachovalejší paláce, umnější kamenořezby se znaky záhadného mayského písma i s vypodobením králů, kteří jako by ze dvou třetin sestávali z pernatých ozdob hlavy. Přesto prohlašuji, že nikde není ovzduší nabitější tajemstvím, téměř hmatatelným a dýchatelným. Ovzduší horké a dusné, jaké se vytváří odpařováním z velkých tmavozelených listů čehosi, co bychom koupili za pokojovou rostlinu, ale tady to bují, kypí, vzpíná se, proplétá, vysunuje chapadla lián. Vzduch se rozechvívá strašidelným řevem vřešťanů, člověk našlapuje skoro posvátně a strne, když z přítmí vyhlédne mechem obrostlé kamenné schodiště, temný jícen chodby dávno zaniklého chrámu. Dech beroucí tajuplnost těch míst byla taková, že...

Ale teď se musím k něčemu doznat. Od jednoho svérázného člověka jsem se ve svém mládí naučil proutkařit; a i teď občas uříznu z keře vidlici, sevřu její konce do dlaní, jdu a čekám, co to udělá. Ta věc totiž funguje, jen když se jí člověk poddá; jak ji chce ovládnout, kouzlo uprchne. Proč funguje, není známo ani mně, ani komukoli jinému. Švindl to není, protože to bych musel být podvodník já, a o tom bych snad něco věděl. Není to ani žádné nevědomé nebo podvědomé působení na proutek, jak se ta věc někdy vysvětluje. Ani tuplovaný Herkules totiž nedokáže ohnout proutek před svou rukou; může jej zlomit v hrsti, ne ale před ní. Kdo si to chce vyzkoušet, ať vezme sebetenčí špejli a zkusí ji zlomit mimo dlaň; to prostě nejde. Snad je nějaká síla v nás, která za určitých okolností a mimo naši vůli působí na proutek. Nebo nějaká síla mimo nás, v zemi či v prostoru. Nevíme a nikdy se nedozvíme, neboť jsou jevy, jejichž vysvětlení se nachází v sférách našemu chápání nedostupných. Nejsem takový čaroděj, abych říkal lidem - tady kopejte studnu za sto tisíc, vodu najdete v osmnácti metrech, přítok tři a půl litru za minutu, poroučím se, dostanu pět stovek. Ale vyhledat puklinu v podloží, zaházený výkop, kabel nebo třeba i podzemní dutinu či sklep, to dovedu a občas to pro zábavu sobě i jiným dělám.

Zkusil jsem to i v Yaxchilánu, chtěje zjistit, nevedou-li někudy tajné chodby. Nacházel jsem obvyklé linie zlomů a puklin ... a najednou se stalo něco neobvyklého. Proutek sebou začal lomcovat v blízkosti kulatého, zjevně lidskou rukou otesaného kamene, a když jsem přišel až k němu, obrovskou sílou se vzepjal a překroutil. Nalézal jsem takové kameny před vyústěním schodišť, vedoucích z pyramid, a všude to chodilo stejně. Vzal jsem i tenounkou, dlouhou liánu, udělal na ní smyčku a uvázal do ní kamínek; když jsem ji nad takovým místem pověsil, za několik vteřin se divoce rozkroužila, jako by jí pohybovala neviditelná ruka. Šla, povím vám, z toho skoro hrůza. A ještě silněji a divočeji řádilo tajemné kouzlo v koutech mezi schodišti a rohy pyramid; tam se vidlička zbláznila dočista. Nebyl jsem z toho chytrý. Snad jen jsem začal tušit, že na proutkařské nářadíčko působí i něco jiného než geologie místa, a to něco že je v jakési spojitosti s lidskou činností zašlých časů.

S jakou, toho jsem se začal domýšlet o týden později, v nejslavnějším z měst dávné říše mayských králů, v Chichén Itzá. Ještě jednou ujišťuji skeptického čtenáře, že nejsem ani blázen, ani všeho ezoterického, tibetského a kabalistického se chytající důvěřivý naivka.

6. Chmurné úvahy o říši sadismu a rozloučení s Mexikem

Ke všem jazykům, jimž jsem se kdy učil nebo z nich aspoň něco pochytil, mi teď přibyla ještě ukázka z mayštiny, jíž umím, hlásím hrdě, počítat do tří: chum, šim, ošim. Naučil mě toho ještě víc řidič, jejž jsme si najali k dennímu výletu po okolí města San Cristóbal de las Casas, ale tahle tři slůvka mi zatím nevypadla z hlavy. Jinak to byl člověk velmi spolehlivý a inteligentní, ke svému indiánskému původu se hrdě hlásící, jemuž jsem vděčen za víc než za povození po několika méně známých památkách mayské kultury. I z mayské symboliky a mytologie jsem se od něj něčemu přiučil a dozvěděl se také, jak to chodí v současném živobytí mexických indiánů. Trochu jsem byl překvapen; z různých zpráv jsem totiž nabyl dojmu, že indiánský živel je v Mexiku utlačován nebo aspoň opomíjen, takže mu nezbývá než pozvednout prapor revoluce. Jako obvykle v takových případech je to žvást. Naprostá rovnoprávnost jazyková a kulturní je v Mexiku samozřejmá a nalézá se jistě na vyšší úrovni, než jaké požívají menšiny i v některých vyspělejších zemích. Čímž ovšem není řečeno, že se totéž týká úrovně materiální. Ta je taková, jakou nabízí mexická ekonomika, a spíš ještě o něco nižší.

Je těžké žít blahobytně v nerozvinuté zemi, což je souvislost, která mnohým hlasatelům lepších zítřků nechce jít do hlavy. Zato ale, byl jsem poučen, žijí Mayové v souzvuku s přírodou. Trochu jsem při tom sdělení zpozorněl, neboť souzvuk s přírodou je fenomén v dnešní ztechnizované době velmi obdivovaný i doporučovaný, a je nemálo těch, kteří v něm vidí záchranu našeho zkaženého světa. A třeba na tom je kus pravdy. Jenže i ty největší pravdy, nejsou-li důkladně a poctivě definovány, mívají sklon měnit se ve fráze. Jak to je opravdu? Co to je, souzvuk s přírodou? Jakých pravidel je třeba se držet, aby byl tento požadavek naplněn? Neboť, nutno zdůraznit, pouhé slovní vyhlášení mu zadost nečiní. Příliš hojně jím prosvítá přesvědčení, že uskrovnit se, výdobytky konzumní společnosti postrádat mají ti druzí; já samozřejmě konzumně nežiji, copak nevidíte, že tu pračku a ten videopřístroj jsem si koupil pouze proto, že je nutně potřebuji?

Je s přírodou spjat ten, komu nic jiného nezbývá? Ten, kdo si pračky a videopřístroje nekupuje, protože na ně nemá? Má nárok na tento titul samotná skutečnost živobytí chudobného a primitivního? A zanecháme-li řečí o konzumu, nesplývá nám z povrchnosti dvojí rozdílná věc, totiž žít s přírodou a žít z přírody? Z přírody žije mnoho chudých společností tohoto světa. K uhájení své bědné existence čerpají z jejích zdrojů, aniž by je napadlo je obnovovat, dokonce i v případech, kdy by snadno mohly. A když se jim naskytne možnost přírodu velkoryse zpeněžit, neváhají pro jednorázový zisk ji vyčerpat do posledka. Žít s přírodou, či přesněji spolucítit s přírodou je ale něco jiného, a třeba po pravdě říci, že obyvatelé chudých chýší citem pro přírodu zpravidla neoplývají, nevidouce v ní jiný účel než zdroj obživy, případně peněz.

Taková je skutečnost dnešního světa: v okolí chudých chýší nezacvrliká ptáček, ve vodách není rybičky přesahující velikost sirky a i poslední strom je poražen, naskytne-li se možnost stržit pár dolarů, ať už přímo nebo v podobě daní od nějaké těžařské společnosti. Vědomá a záměrná starost o přírodu, cit pro ni, často i hluboká láska je však dána člověku západnímu, jen on dovede být nejen využivatelem jejích zdrojů, ale i zaníceným ochráncem. Kdo se dost a s očima otevřenýma natoulá po zemích světa, tomu neunikne stabilizovaný, ne-li zlepšující se stav přírody a jejích druhů v oblasti západní civilizace, a na straně druhé rychle pokračující zpustošení v těch jeho částech, jejichž primitivně kořistnický životní způsob bývá tak ochotně zaměňován za sepětí s přírodou.San Cristóbal de las Casas je jedním z míst v Mexiku, kde může pocestný pozorovat původní indiánské obyvatelstvo nejbezprostředněji. Má řádku výstavných barokních kostelů, velice pěkné, arkádami vroubené zócalo a nedaleko od něj rozlehlý, barvitý trh. Indiáni různých kmenů - ponejvíc Tzotzilové a Tzeltalové - jsou pravděpodobně potomky Mayů, kteří se sem kdysi přestěhovali z plošin Yucatánu, a hovoří dialektem mayštiny. Jejich ženy nosí kroje temně teplých barev, sytě rudé a fialové. V San Cristóbalu je lze potkat na každém rohu, nabízející své podomácku tkané zboží, přikrývky, přehozy, jupky a kajdy. Fotografování rády nemají, ale v zájmu obchodu si to nechají líbit. Jinak s nimi velká komunikace není, snad z ostychu, snad z vrozeného odstupu k bílým a nejspíš proto, že příliš nerozumějí španělsky. Muži, ovládající řeč dobyvatelů obvykle lépe, se prodejem na trhu nezabývají, jelikož mají jiné, mužnější starosti.

Z čehož plyne, že do tajů indiánského života pronikne cestovatel jen zřídka a spíš náhodou, jako my s naším mayským řidičem. O to hlučněji o sobě dávají vědět ti, kteří tuto nekomunikativní složku obyvatelstva hodlají spasit či vyburcovat k boji za lepší zítřky. To už je prostě tak, že na začátku každého osvobození musí stát nějaký bílý blázen, jinak by se snad ani nikdo na světě neosvobodil. I hřmí na zócalu ampliony zvěstovatelů zapatistické revoluce, ob dům je krámek, v němž se ke koupi nabízejí trička s vyobrazením Che Guevary a jinými revolučními motivy, po zdech lze číst výlevy pokrokových duší. Viva el marxismo! Smrt neokapitalismu! Rozumí se, že je tam nemalují indiáni; ti mají být pouze spaseni. Světlonoši revoluce jsou, jak už jinak, blahobytní synci z hlavního města i ze všech koutů Západu; stálo by za studii, kde se v jeho duši bere tenhle lumíčí samozničitelský pud. Nečekal bych příliš, že si světlonoši ještě někdy přijdou na své ve svých domovských zemích, na to už idea proletářské revoluce příliš omšela. Ledaže občas ještě někde vymlátí nějaké výkladní skříně, to ano, ale k něčemu víc jim chybí obecná podpora.

V Mexiku ... přijde na to. Pošetilé revoluční tradice je v něm roztroušeno dost, a nevylučoval bych, že nová exploze zapatovského spasitelství může při souběhu nepříznivých okolností časem nastat. Výbuch se neobejde bez zničení zdrojů rozvoje, z toho vyplyne úpadek, chudoba a další prohloubení sociálních rozdílů, posléze zklamání revolučními hesly a vystřízlivění. Nový start bude pochopitelně následovat z pozice ještě zoufalejší, z toho vyplyne nový nárůst nespokojenosti, obnovený kult revoluce jakožto jediného receptu na řešení společenských otázek ... a tak dál a stále hůř v ďáblově tanci revoluční pošetilosti a z ní vyplývající chudoby. Přál bych Mexičanům, takto lidem hodným a přátelským, všechno nejlepší. Nebudou to ale mít lehké, nepodaří-li se jim přetrhnout svou revoluční tradici, nepochopí-li, že v cestě k vyššímu stupni blahobytu jim nestojí žádný kontrarevoluční nepřítel, nýbrž nedostatek důvěry ve vlastní tvůrčí sílu a víra v jánošicko-spasitelský princip.

A to už z Mexika zbývá jen jeho nejvýchodnější cíp, poloostrov jménem Yucatán. Je to kraj dost plochý, porostlý čímsi, co bývá nadsazeně zváno džunglí, ale jde spíš o nevysoké husté křoví, jaké tak může růst na nepříliš úživné krasové půdě. V mnohém ohledu je to ale nejzajímavější část země. Zářivě bílé karibské pláže, v teplém větru se kývající kokosové palmy ... což, cestovním kancelářím i mnohému dovolenci taková představa stačí jako obraz ráje. Kdo se s ním nespokojí a chce zažít i něco méně povrchního, má také možnost: Yucatán je hlavní a největší oblast památníků mayské kultury. Je jich v tom nevzhledném roští roztroušeno na sta, od hojně navštěvovaných starověkých metropolí, snesoucích srovnání s divy řecko-římské antiky, až k bezejmenným kopečkům v nepřístupné džungli, jichž se ještě nedotkla motyka archeologova. Není úkolem tohoto spisu podávat jejich výčet. Možná ale stojí za to se zevrubněji podívat aspoň na jednu z nich, jménem Chichén Itzá.

Zaplatíme tučné vstupné, vyjdeme na rozlehlé, dobře udržované prostranství a už vidíme ty zázraky. Ano, je to úchvatné, ty vysoké pyramidy, strmá schodiště k chrámům na vrcholu, báječné rozhledy po okolní džungli, z níž na všech stranách vyhlédají vrcholky jiných pyramid...Ale jsou tu i jiné věci. Například hřiště pro pelotu; to byla u Mayů oblíbená míčová hra s rituálním významem. Hřiště má podobu ležatého písmene H, šikmé stěny z opracovaných kvádrů a v nich v dosti značné výšce zazděný kamenný kruh. Hrálo se kaučukovým míčem, jejž bylo dovoleno odpalovat pouze lokty, koleny a hýžděmi, takže si lze představit, že strefit se do kruhu bylo možno leda náhodou. Také jakmile se to stalo, byla hra ukončena, vítěz vyhlášen a ... popraven. Nebo jemnocitněji řečeno, celé vítězné mužstvo nebo aspoň jeho kapitán byl obětován bohům. Samozřejmě dobrovolně, radostně, se zrakem upnutým k nadzemskému jasu. Rovněž můžeme v některých střediscích staroindiánských civilizací zhlédnout takovou legrační figurku: panáčka v zhruba životní velikosti, ležícího s nohama skrčenýma a s horní částí trupu pozvednutou jako ve vaně. Jeho hlava s velkýma čtvercovýma ušima hledí jaksi udiveně do strany a na břiše si přidržuje kamenný tácek. Jeho jméno je Čak Mol. Když jsem viděl Čak Mola poprvé, přišel mi tak k smíchu, že jsem ho napodobil, místo kamenného tácku použiv knížku. Smích mě přešel, když jsem se dozvěděl význam a úkol té legrační figurky: byla nezbytným inventářem obětních ceremonií, neboť na tácek na jejím břiše se kladla vyřezaná, dosud sebou škubající srdce obětí. A nebylo jich málo. Tisíce obětovaných v jeden jediný den nebylo vzácností ani mezi Aztéky, ani mezi Mayi. Kdo má trochu bujnější představivost, může si tu scénu vyvolat: tisíce lidí, jimž bylo popořadě vyřezáno hrbatým kamenným nožem zaživa srdce z hrudi nebo upižlána tímtéž nástrojem hlava.

Stalo se pravidlem hledět na tyto příšernosti jako ... inu jako na jakýsi svéráz té vzdálené končiny, a ke všemu už tak dávno. Tak už to prostě bylo. Takové zvyky měli ti lidé a my je nemůžeme za to odsuzovat, neboť to není naše věc. Ptám se, jaká musí být vzdálenost od místa činu a jaký čas musí uplynout, aby se ze sadistických masových vražd stal přijímaný historický folklór. Jestlipak také jednou Osvětim, gulag ... inu, takové to tenkrát bylo, ti lidé byli poslušní své víry nebo aspoň ideologie a my nemáme právo je za to odsuzovat. Že nemáme? Že Osvětim a Chichén Itzá jsou ovšemže dva zcela rozdílné jevy, jež nelze srovnávat? No ... zčásti snad. Hlavně že osvětimští kati neužívali obsidiánových nožů, nýbrž měli za týmž účelem modernější prostředky. Jinak podstata věci zůstává táž. Obrovský díl obyvatelstva hnaný na smrt kvůli představám zrůdné ideologie. Na nápad omlouvat či popírat Osvětim ještě mimo několika bláznů nikdo nepřišel a v Německu je to dokonce trestné. Lidské hekatomby mayských obětišť ... ono se to muselo, víte? Dělali to třeba neradi, ti mayští velekněží a králové, ale viděli v tom nezbytnost. Aby se jim bozi nepomstili.

Ponechme stranou dohad, že i bohy vytvářejí lidé a že mimořádně krvavé bohy si může vytvořit jen mimořádně zrůdná civilizace. Ale kousek od hřiště s kamenným kruhem stojí objekt zvaný Tzompantli nebo též Chrám lebek. Je to čtvercová plošina se stěnami zhruba tři metry vysokými a kolem dokola pokrytými vypodobeními lidských lebek. Může jich tam být, v kameni pečlivě vytesáno, několik tisíc. A na jiných místech i další doklady té vražedné pečlivosti. Klečící lidský trup, z jehož krku tryská proud krve; na té krvavé fontáně si dal umělec zvlášť záležet. Podrobnosti té zdlouhavé popravy. Bůh v podobě jaguára, požírající lidská srdce. Jiný bůh s uřezanými hlavami v rukách. Hrůza nad hrůzu, je opravdu třeba být nadán obzvláštní porcí nepředstavivosti, aby člověk na ty ohavnosti hleděl jen jako na zajímavé kamenořezby. Ti, kdo je vytesávali ... nemyslím anonymní umělce; nelze vyloučit, že i oni byli po skončení díla vlečeni k figurce s kamenným táckem na břiše. Ale ti, kteří k tomu dávali příkazy. Ti, kteří říkali, tuhletu scénu bych rád měl vytesanou na stěně chrámu. Ti, kteří v observatořích na vrcholku pyramidy bádali nad nebeskými znameními, načež sestoupili a oznámili, kolika lidským bytostem, jak a kdy mají být vyřezána srdce nebo ušmidlány hlavy. Kněží. A zbožštělí králové, postavivší na té zvrhlosti svůj vládní systém. Ti všichni ... nelze předpokládat, že by to dělali neradi a jen že museli. Spíš se jim v té řezničině zalíbilo. Nacházeli v ní potěšení a potvrzení své moci. Jinak by asi nenechávali detaily těch krvavých záležitostí zpodobňovat, nepokryli by zeď chrámu tisíci lebek, kdyby se v ní nekochali.

Lze všelijak hodnotit slavné předkolumbovské civilizace, ale především představovaly v dějinách světa výjimečnou vládu čistého sadismu. Nelze ji srovnat s ničím, ba ani s doklady ideologického šílenství našeho věku. Aspoň nevím nic o tom, že by Eichmann s Himmlerem nechávali vytesávat do kamene osvětimské scény. Leda snad někteří kulturní tvůrci stalinismu, nadšeně opěvující stavbu bělomořského kanálu ... ano, možná že zde nalézáme zárodek jakési obdoby. Zdalipak i ji budou lidé budoucích věků chápavě přijímat jako zajímavý historický folklór?

Cosi mě přimělo, abych si zašel do křoví a uřízl proutkařskou vidličku. Reagovala okamžitě. Slaběji pod schody pyramid, tudy asi sestupovali velekněží, aby oznámili druh a počet poprav. Silněji u určitých kulatých nebo podlouhlých kamenů před schodištěm. K neudržení v blízkosti legrační figurky s kamenným táckem na břiše. A lámala se a třepila, když jsem přišel ke koutům mezi schodišti a rohy pyramid. Už jsem chápal, proč to dělá. V těch rozích patrně stály či klečely stovky obětí a čekaly, až jim zkrvavený žrec s obsidiánovým nožem v hrsti pokyne. Představme si to! Představme, dokážeme-li! Slyšel jsem někde, že lidská hrůza a utrpení nepomíjí se spáchaným skutkem, nýbrž se dovede vtisknout do objektu, v němž se udála, a přetrvat v něm, poznatelná jen lidem obzvláštní citlivosti. Nebo i lidem ne tak citlivým, avšak vyzbrojeným vidlicovitým proutkem. Vykládej mi, co kdo chceš, sám vím, že utíkat se k nadsmyslným metodám není zvlášť přesvědčivé. Ale když ono to tak funguje. Neukazuje-li proutek zakletou hrůzu, co tedy?

A můžeme postoupit ještě dál, na hranu cenote. Tak se nazývají kruhovité krasové propasti s hlubokým jezírkem na dně. Jsou jich na Yucatánu stovky a umí v nich být pěkné, tajuplným pocitem duši svírající koupání. Některé bývaly v mayských časech posvátné, a cenote v Chichén Itzá obzvlášť. Také u ní se konaly lidské oběti, ovšem jiného druhu než ty krvavé před schodišti pyramid. Panny z významných rodů prý, ověšené šperky, se dobrovolně a radostně vrhaly do hlubin, aby tak došly splynutí s bohy. Badatelé našli pozůstatky těch událostí, celé hromady lidských kostí i obětované šperky. Nechtělo se mi vrhat do hlubin cenote, abych si to ověřil, ostatně se domnívám, že to není dovoleno. Ale aspoň jsem vzal proutek a obešel s ním kus hrany. Na jednom místě, na skalním výstupku, se proutek dal do divokého svíjení; odtud se tedy asi vrhaly ty panny, radostně a dobrovolně. Proutek však mluvil o něčem jiném, o šílené hrůze a bezmoci. Asi bychom neměli být tak důvěřiví a raději zpozornět, zaslechneme-li něco o radostné dobrovolnosti, ať už od kohokoli. Může se za ní skrývat sadistický zločin takového stupně, že už je lidskému rozumu těžko dostupný. Leda nám, kteří jsme všelijaké radostné a dobrovolné obětování ideologickým molochům také zažili. Ti ostatní ... ano, chápu, že jim představivost vynechává.

Mluvil jsem o té věci s mladými cestovateli, jež jsem tak porůznu potkával, a oni mě vyslechli, zvlášť když jsem jim ukázal, jak funguje proutek. Ale jejich zájem se změnil v nesouhlas, když jsem si dovolil vyvodit určitý závěr. Zkusím jej zformulovat na tomto místě a čtenář nechť se s ním už srovná sám.

Zaprvé se přikláním k domněnce, již vyslovili už jiní: že mayská civilizace nezašla na následky sucha, ani vojenskou porážkou, ani z jiného běžného a logického důvodu. Rozpadla se a zanikla, protože obyčejní lidé měli jednoho dne svých velekněží, svých jaguářích králů, jejich krvavých ceremonií i celé své slavné a mocné říše po krk a rozutekli se. Kam, není těžké uhodnout: tam, kde jejich potomci sídlí až podnes, v chudobných chaloupkách na kraji džungle. Jejich život se tím po materiální stránce příliš nezměnil, ledaže už nyní neokopávají kukuřičná políčka kamennou motykou, nýbrž železnou. Také jen ta políčka a ne miliony kamenných kvádrů k stavbě pomníků vládcovské pýchy. Ale hlavně už na nich nikdo nechce, aby si dávali vyřezávat srdce a ušmidlávat hlavy pro čísi zvrhlé potěšení.

Druhý závěr vyplývá z prvního a zdá se být logický. Příchodem španělských conquistadorů se změnil život indiánských obyvatel v říších zašlých i existujících ... že k horšímu? Opravdu? Tvrdívá se to. Nu, oni ti Španělé nebyli žádná jehňátka. Loupili a vraždili, v honbě za zlatem se dopouštěli neslýchaných krutostí, měli své představy o obracení na pravou víru, a lze chápat, že jimi nemusel být každý nadšen. Ale aspoň neměli své legrační figurky s kamenným táckem. Nepotřebovali podplácet svého boha zaživa vyřezanými srdci. Neobětovali mu tisíce lidí v jediném dni, jak toho existují doklady. Jejich příchodem upadla pyšná města domorodých říší na úroveň nuzných vesnic, ale také přestala být krvavými, páchnoucími lidskými jatkami. Skončila i nesmyslná a tvrdá robota při otesávání milionů kvádrů kamenným majzlíkem.

Při plném vědomí španělského řádění se dopouštím tohoto kacířského tvrzení: slavných předkolumbovských říší nebyla žádná škoda. Prostí indiánští poddaní měli dobrý důvod, aby v katolických kostelích pálili svíce vděku za to, že je nebesa zprostila jejich sadistické civilizace. Což je zajisté názor neslýchaný v této době, v níž se stalo příkazem věřit, že všechna nevinnost je na straně neevropských národů, avšak bílý muž jest zlotřilý utlačovatel. Přesto. Zajděme si do Chichén Itzá, prohlédněme si kamenné reliéfy, a jsme-li toho schopni, pokusme si představit, o čem vypovídají.

To bychom tedy měli za sebou a mohli přejít k něčemu veselejšímu, například začít s popisem bílých karibských pláží. Nechám si je však od cesty, jelikož jsem se do nich nezamiloval pro jejich intenzivní komerčně turistický rumrejch. Nu, snad je dobře, když se turistický průmysl nejhrubšího zrna soustředí na několika kilometrech pobřeží. Nemusím tam chodit, a tím, že věhlasná střediska odfiltrují největší díl lidského hemžení, nemajícího beztak zájem o víc než ležet, odpočívat, nechávat se obsluhovat, bude o to volněji jinde. Halas a tartas už ke mně nedolehne a lidé, jež budu potkávat, mají týž zájem jako já a nevadí mi.

Jenom, když už byla řeč o vodních radovánkách, bych si dovolil malé upozornění: kdybyste někdy, čeští vandrovníci, dospěli do těch míst, vydejte se z turistického hemžiště Tulum tři kilometry do vnitrozemí. Najdete tam místo, zvané Cenote grande, a tvrdím, že je to jeden z nejúžasnějších zážitků v celém Mexiku a pro vodomila jako já snad i na světě. Kolem zdejší cenote se nevytvořilo za mayských časů žádné centrum slavné a krvavé kultury, žádné panny se do ní radostně nevrhaly, takže její dno není vydlážděno kostmi a také že zde nestraší; proutkařská vidlička se ani nepohne. Zato sestoupíte k vodě, je čirá jak ve studánce a kupodivu pěkně teplá; nasadíte si potápěčskou masku a ustrnete tou krásou. Skočil jsem do vody první, takže si ostatní mysleli, že jsem se zbláznil; ale následovali mě a hned vyráželi výkřiky úžasu také. Už nadzemní jeskyně je podivuhodná; vnoříte-li se pod hladinu, ukáže se do všech stran se rozvětvující labyrint chodeb a štěrbin, bělostné stalagmity a stalaktity (jakživ si nezapamatuji, co je co), v nedohledné dálce podzemních slují se míhají světélka, to tam rejdí potápěči, ale člověk bez jejich vybavení aby si dával pozor na lákání těch tajemných hlubin, zdajících se tak na dosah ruky a přece nedostupných. Nu, nechám opěvování.

A pak už jen loučení, moje parta odlétá z Cancúnu domů a mně jede o hodinu později autobus k jihu, do města Chetúmal a odtud dál, do Guatemaly. Buď zdrávo, Mexiko, a vzkvétej; nedej si nic namluvit od revolučních proroků, protože blahobyt a vzestup může přinést jen rozmyslná práce, ne mávání prapory a vykřikování hesel. Jsi vzestupu, na rozdíl od jiných končin, schopno. Snad se na tebe ještě někdy podívám, abych si zapsal do duše obraz tvé severnější části, na niž mi tentokrát nevybyl čas. Trochu si tady mezitím ukliď.

G u a t e m a l a

7. Coť jest dal Buoh lapkuov v Guatemale

Je pozoruhodné, jak málo vzájemných styků spolu mají jednotlivé státy Střední Ameriky. Jako by se neměly rády, a také že ze značné části nemají. I přímých hraničních přechodů není mnoho; v Evropě se dostaneš do vedlejší říše po kdejaké pěšině, ale zde, oho. Přechody z Mexika do Guatemaly - pominu-li některé dost dobrodružné možnosti - jsou celé dva a oba blíž pacifickému pobřeží; kdo se octne na karibské straně, musí to vzít přes Belize. Jelikož jsme za mých časů Belize ve škole neměli, je možné, že některý z čtenářů nebude vědět, kde se jmenovaný stát rozprostírá, ale nechť má strpení; dostaneme se k němu také.

Jízda přes dvojí - vlastně trojí - státní území by nebyla nezajímavá, ani hraniční tance by nebyly k nevydržení, ale leze to do peněz; je-li pocestný nucen překonat některou hranici dvakrát, leze to do nich dvojnásobně. Středoamerické státy totiž stanovily pro zahraniční návštěvníky nejen vstupné jako do cirkusu, nýbrž i výstupné, což ani v cirkusu nebývá. Jelikož je hranic v Střední Americe velká síla, tvoří vstupné a výstupné nezanedbatelnou položku v cestovatelově rozpočtu. S uznáním vyzvedávám, že jedinou výjimku v tom obyčeji tvoří Panama. K oslavě této krásné a velmi rozumné země se dostanu na konci tohoto vyprávění, ale poukázat na její výjimečnost z obvyklé státní chamtivosti si neodpustím už teď.

Do města Flores jsem dospěl až pozdě v noci a byl jsem rád, že to mám za sebou. Noční jízdy krajem severní Guatemaly, zvaným Petén, nejsou totiž zcela bez rizika, ke kterémužto fenoménu dojdu za chvíli. Našel jsem si skromný hotel, jak se mi právě namanul ... víte, známé pravidlo zní, že první dojem bývá nejhlubší. Platí to pro setkání s lidmi i se zeměmi. Zmíněná nocležna byla s předstihem nejhorší za celou mou cestu, což možná přispělo k tomu, že mi ze všech středoamerických zemí přirostla Guatemala nejméně k srdci. Snad bych mohl vyslovit několik pravidel, jimiž se lze v takovém případě řídit. Sedí-li v recepci sedmnáctiletý zmetek, na hlavě čepičku s kšiltem dozadu, mluví na půl huby a nafukuje se způsobem, který odkoukal z videofilmů, lze se bez dalších průzkumů obrátit a jít, jelikož pobyt bude bezpochyby stejně nevlídný a nepříjemný. Najdete-li na jeho místě přívětivou, srdečně zdvořilou seňoru či vlídného staršího caballera, lze bez rozpaků vstoupit, i když hotel sám vypadá na spadnutí. Značný rozdíl bývá i mezi osazenstvem: jsou hotely, navštěvované převážně mladými vandrovníky z různých končin západního světa, v jiných pak převládá domácí živel. Domorodci bývají hodní lidé, což o to. Ale mívají své obyčeje, které mohou být zvlášť takhle uprostřed noci nepříjemné. Přirozená ohleduplnost, psst, lidé spí, choď potichu a šeptej ... je na těchto rovnoběžkách neznámá; vstane-li kdo ve tři ráno, hned spustí naplno rádio a dá se do náramné zábavy se svým společníkem, což při stěnách z tenké dřevotřísky může jít na nervy. Načež vyjde na dvůr a dlouho zkouší, jde-li motor jeho auta v plných obrátkách dost dobře, takže kromě řevu začne do pokoje vnikat i hustý smrad.

Ani v jiných ohledech nebývají místní lidé zvlášť nároční: nevadí jim přetékající záchody, zarezlé a nefungující sprchy, špína, odpadky a močůvkový zápach, což obvykle tvořívá mez, pod niž ani nejotrlejší našinec není ochoten jít. Můj první nocleh v Guatemale se vyznačoval všemi uvedenými nedostatky a následující zážitky ten dojem sice zlepšily, ale zcela nevymazaly.

Město Flores, třebaže leží v pěkné poloze na poloostrově v jezeře Petén Itzá, by asi zřídkakdy spatřilo nohu turistovu, kdyby se hodinku jízdy odtud nenalézala jedna z největších pozoruhodností Střední Ameriky, Tikal. Je to opět jedno z center někdejší mayské civilizace, ale dost odlišné: zdejší pyramidy jsou zbudovány z jiného, pevnějšího kamene, což stavitelům umožnilo vyhnat je do nevídané strmosti, až ani pyramidu nepřipomínají, spíš málem kolmý kvádr. Jejich schody jsou ještě sráznější a strach nahánějící, nelezl bych jimi nahoru, ani kdyby to nebylo zakázané; ono si i na méně strmých schodech mexických pyramid každoročně zláme vaz pěkných pár turistů. Tikal se liší od mexických lokalit téhož druhu i tím, že nebyl vymýcen do podoby rozlehlého trávníku, nýbrž moudře ponechán v sevření původní temné džungle; ztratil tak něco na přehlednosti, ale atmosféra tajemství je tím hmatatelnější a chůze v stínu mohutných, širokolistých stromů je příjemnější než v sálajícím vedru travnatých prostranství. Má-li návštěvník štěstí, může dokonce spatřit i něco z života džungle a zcela jistě sympatického nosála, což je medvídek podobný mývalovi, jenže s dlouhým, dopršlava zdviženým čumáčkem. Má stanoviště u odpočívadla mezi pyramidami, nebojí se ani nestydí a žebrá dosti intenzivně, nic nedbaje na tabulku, zakazující krmení divokých zvířat.

V této souvislosti bych se chtěl zmínit o jistém omylu, jemuž jsem neušel ani já, ani jiní návštěvníci těch krajů. Střední Amerika je prostor, v němž se na malé ploše stýkají dva velké kontinenty, z čehož vyplývá neobyčejná bohatost živočišných a rostlinných druhů. Naivní cestovatel z toho vyvodí, že tedy asi cestou uvidí hodně zvířátek. V tom se ovšem velmi zmýlí. Bohatství druhů by tu teoreticky bylo, ale ve skutečnosti pocestný málokdy někde spatří byť i ocásek z nějakého živočicha; zpovykaný tikalský nosál z toho činí velmi vzácnou výjimku. O něco se situace zlepší dál k jihu, v Kostarice a v Panamě, z čehož znalci poměrů vyplyne jistá zákonitost: čím bědnější obyvatelstvo a čím vyšší stupeň zaostalosti, neboli dle názoru mnohých čím větší sepětí s přírodou, tím vzácnější je příležitost potkat v ní něco živého, chlupatého či pernatého. Ó, Pražane! Jsi-li dychtiv pozorování ptactva a z říše savců si vystačíš s veverkami, netrmácej se do Guatemaly, jelikož mnohem lépe bude tvá touha upokojena ve Stromovce. Cokoliv je pak mimo veverky, za tím si zajdi do zoologické zahrady, což beztak bude v nejbližších desítiletích jediné místo, kde ještě budou přežívat mnohé živočišné druhy. V tajemném šeru džungle jich je už dnes k spatření pramálo, a lze-li jejich odchyt výhodně zpeněžit jako v případě velkých papoušků či tukanů, nejsou už prakticky žádné. To by měl vědět každý, kdo se chystá do Střední Ameriky, a nejen tam. Neporušená, zvěře plná příroda se vyskytuje hlavně na reklamních prospektech státních turistických agentur. Nepřikládejme jim mnoho váhy, chceme-li se vyhnout zklamání.

Džungle ještě džunglovatější a snad i živočišný svět o něco rozsáhlejší než jeden žebravý nosál se má nacházet v rezervaci Cerro Cahuí, v pěkné poloze na břehu jezera Petén Itzá. Na tomto místě mě dost zblízka, i když naštěstí ještě ne tělesně, postihla jistá skutečnost, řekněme ... dosti ošemetná. Já vím, stalo se obyčejem nepsat a nemluvit příliš kriticky o temnějších stránkách zemí, jimž se ohleduplně říká rozvojové. Řekl bych, že je to počínání pošetilé a ve vztahu k řečeným zemím značně zhoubné. Neboť nikoliv etického tance kolem jejich neplech a nedostatků jim je třeba, nýbrž jako vždy a všude otevřené kritiky. Guatemale obzvláště. Navzdory kráse krajiny a kulturním zajímavostem to totiž není kraj, do nějž může poutník vstoupit lehkomyslně.

»Cerrado,« pravil mi vlídně, leč nesmlouvavě strážce zmíněné lesní rezervace, když jsem se dopoledním úpalem dotrmácel až k jejímu vstupu. »Muchos asaltos,« dodal na vysvětlenou. Přeloživ si ten údaj nerad jsem se vzdálil. Cesta sem nebyla snadná a podnikl jsem ji v naději, že spatřím kus neporušené guatemalské přírody, jakých už v tomto bezohledným mýcením poznamenaném koutě světa nezbývá mnoho. Jenže - cerrado. Zavřeno. A dovětek muchos asaltos byl ještě zlověstnější. Dochází zde prý k loupežným přepadením, zrovna před pár dny raubíři v Cerro Cahuí dohola oloupili rakouskou rodinu, inu, asi by opravdu nebylo moudré se tam mermomocí hrnout. Jako na dotvrzení informace se vzápětí přihnal zástup ozbrojenců v maskáčích, vtrhli do džungle a jali se ji pročesávat. Jestli tam na ně loupežníci čekali, bylo ovšem nejisté. Ale aspoň mi vojáčkové pokynuli na pozdrav, zazubili se, guatemalští lidé jsou milí a přátelští. Až na lupiče, ovšem.

To je skutečnost, již musí dobře uvážit každý, kdo se pustí do této malebné a zajímavé země: není v ní bezpečno. Ne že by se pocestný musel dočista zbláznit; prostou opatrností a za použití zdravého rozumu lze naprosté většině rizik zamezit. Nechodit nikudy za tmy, vyhnout se opuštěným ulicím, zvlášť si dát pozor v Guatemala City, raději než pohodlných turistických minibusů použít prostředků veřejné dopravy, jsou sice pomalé a přecpané, zato ale nehrozí takové nebezpečí, že je někde za zatáčkou zastaví figury s maskou na obličeji a s kalašnikovem v rukou. A především se držet míst silně frekventovaných; idylické osamění může skončit nemile.

Což ovšem téměř zcela vylučuje romantické potloukání guatemalskou přírodou, tak krásnou s jejími horstvy, sopkami, džunglemi a jezery. Zajisté, vyšší či nižší stupeň kriminality je k nalezení téměř všude na světě, a její nový druh, zaměřený na bezbranného turistu, je na vzestupu také téměř všude. Ale v Guatemale a v některých okolních zemích přece jen přestupuje obvyklou mez.

Proč? Co se zde stalo? Lze všechno vysvětlit prostě chudobou, jak se tak píše a mluvívá? To by pak bylo řešení kriminality velice jednoduché: dejme zloději peníze, a on přestane krást. Sama směšnost tohoto závěru napovídá, že tomu bude asi jinak a složitěji.

Ještě před nějakým tuctem let bývaly země Střední Ameriky nejisté a k cestování nedoporučeníhodné z jiného důvodu: působily v nich rozličné Fronty národního osvobození, vedoucí partyzánský boj s vládními jednotkami. V Guatemale trvalo marxistické osvobozování dobrých třicet let a zasahovalo zejména horské, indiánským etnikem obydlené končiny. Indiánům se nikdy nežilo lehko, takže zvěstovatelé zářných zítřků mezi nimi docházeli snadno sluchu. A tak se to řezalo a mydlilo po horách a džunglích, střílelo, přepadalo a třídně nenávidělo, až nadešel přelom roku devětaosmdesátého, a jako mnohde jinde, též v Guatemale došel marxistům dech i peníze. V týž okamžik se rozpomněli na požehnání míru i povstalci v sousedním El Salvadoru, kde se osvobozovalo sice jen asi deset let, o to však urputněji a krvavěji; a obrat nastal dokonce i v Nikaragui, kde revoluce už dočista zvítězila a zářné zítřky vypukly, pročež odtáhli do džunglí pro změnu zase ti, jimž se to nechtělo líbit, a vysloužili si tak titul kontrarevolucionářů. Stojí za zvláštní zmínku, že jen dva nejjižnější státy této oblasti, Kostarika a Panama, zůstaly všeobecného osvoboditelství ušetřeny, pročež jsou dnes relativně bezpečné a v určité skromné míře i blahobytné, avšak u světlonošů lepších zítřků v nelásce. Ale o tom si ještě povíme.

Ač se to může mnohému zdát divné, mapa někdejšího osvobozování přesně odpovídá mapě současného lupičství. Je nejrozšířenější tam, kde se bojovalo za spravedlivější světa řád a proti vykořisťování člověka člověkem: v Guatemale, ještě víc v El Salvadoru, poněkud v menší míře v jižnějším Mexiku a v Nikaragui, jen výjimečně v Hondurasu. Není třeba se tomu divit. Desítiletími bojů i pro ten nejkrásnější cíl se zákonitě vyvine kasta osvoboditelů z povolání, k čemuž by došlo, i kdyby bylo bojováno za království nebeské. Odvykli si nebo se nikdy nenaučili něco produktivního dělat a zároveň si osvojili přesvědčení, že jsou hrdinové, zachránci národa a bojovníci za práva lidu, jimž náleží vděk, obdiv a příslušná odměna. Když není, vezmou si ji sami. K práci, zbytečno dodávat, by se nesnížili, ani kdyby měli pomřít hlady.

Což jim také hrozilo, když čas osvobozování skončil. Odešli sovětští a kubánští poraděnkové, pramen zbraní i peněz vyschl, i začalo být nejisté, odkud a jak mají brát revoluční vůdcové prostředky pro příjemný život v Mexico City, jemuž za ta léta přivykli. Stejná únava z nekonečných bojů panovala i mezi vládními politiky; a tu se obojí vůdcovstvo obvykle dohodlo. My, jací už nejsme, tadyhle přistupujeme na mírové řešení, podali ruce k smíru partyzánští oficíři, ovšemže za příslib dobře placených míst v armádě a ve státní správě. A celý demokratický svět zajásal, jak dobře to nakonec dopadlo v těch banánových republikách a jak věc míru zvítězila.

Jenomže se demokratický svět maličko zmýlil. Ve svém jásotu nedohlédl až k těm malým a obyčejným hrdinům, kteří se najednou octli bez zaměstnání. Místeček pod penzí se na ně nedostalo, prosím vás, přece nemůže mít guatemalská armáda deset tisíc plukovníků. I bylo jim doporučeno, ať se starají, jak dovedou. Uposlechli té rady, neboť jim ani nic jiného nezbývalo. Ovšem ... vrátit se k motyce? Ke kukuřičnému políčku po dědečkovi? Toho bohdá nebude. Co dovedou, to naopak věděli přesně. Po celé generace to nebylo nic jiného než pobíhat se samopalem po lese a násilím si vynucovat potraviny, a ještě radši peníze. Tak se guatemalské hory dočkaly té změny, že je místo hrdinných partyzánů zamořily bandy brutálních lupičů, čímž se ta nebohá končina dostala z bláta do louže a případný cestovatel s ní. Dnes už se do přestřelky s vládními vojsky nezamotá, zato ale může být oloupen až do těch podvlíkaček, a to doslova. Stalo se nedlouho před mou návštěvou těch míst, že lupiči přepadli turistický autobus a zanechali jeho cestující nahaté jako ty Ašanty ... ale poslyšte, tohle už snad ani není lupičství. Lupič si přece hledí peněz, a získá-li je, už dál své oběti neškodí, nezajímá ho to a nemá na to ani čas. Ti, kteří přepadli turistický autobus, chtěli něco víc: své oběti ponížit. Tak, jak jim vštěpovali politruci, že se patří nakládat s třídním nepřítelem. Po skončení husitských válek si posteskl český myslitel Petr Chelčický větou - nyní vidíme, coť jest dal Buoh lapkuov v Čechách. Můžeme z ní odvodit zákonitost - ano, tak to dopadá vždy, dopadat jinak nemůže, v Guatemale těchto dnů i v Čechách století patnáctého.

Když božímu bojovníkovi, marxistickému osvoboditeli, komuliv té sorty skončí jeho původní poslání, z každého se stane lapka, ke škodě země, již kdysi hodlal spasit. Jiný příklad z českých dějin praví, že po bitvě u Lipan nechal její vítěz, pan Diviš Bořek z Miletínka, zajaté boží bojovníky nahnat do stodol a v nich upálit. Což zajisté byl skutek pravé středověké krutosti, pro niž je až podnes řečený pán odsuzován v učebnicích dějepisu. Při pohledu na Guatemalu a El Salvador se však vtírá myšlenka - co jiného s nimi měl dělat? Co, nechtěl-li, aby se království české, už tak dost zbědované dlouhými léty bojů, změnilo ve věčné rejdiště lupičských band?

Současný humánní svět ovšem takové řešení nepřipouští, ostatně jsem si všiml, že v Guatemale není mnoho stodol. Ale i za humanitu se platívá, její cena tiskne tu nebohou zemi jako mlýnský kámen a není naděje, že se jej tak brzy zbaví.

Tolik tedy na vysvětlenou jevů, o nichž se sice ví, ale do souvislosti se uvádějí nerady. Neprávem, řekl bych. Bezohlední, z marxistických partyzánů se vyvinuvší lupiči ohrožují cizího turistu, ale ten koneckonců může z Guatemaly ujet nebo do ní po dobrém uvážení ani nejezdit. Místní lidé, indiáni z horských osad, kriminalitou sužovaní obyvatelé hlavního města takovou možnost nemají. Musejí přihlížet, jak jim lupičský mor ujídá z beztak hubeného krajíce, a to nejen tím, že občas někdo přijde k loupežnému přepadení. Jeden z nemnoha příjmů té chudé země, jímž by při hojnosti přírodních krás mohl být turistický ruch, plyne jen potenku. Obecná korupce, vyplývající z proniknutí povstaleckých struktur do občanského života, znemožňuje i to málo, co by se dalo proti lupičství podniknout.

Přesto nechybí těch, kteří s nadšením hodným lepších věcí marxistické osvoboditelství obdivují a omlouvají, na trička si portrét lupičského předchůdce Che Guevary lepí, od představy revolucí přivolaných zázraků lepšího zítřku se odpoutat nemohou. Ve své idealistické rozjásanosti si musí dát líbit výtku nejen politické zaslepenosti, nýbrž i spoluviny na velmi svinském zločinu.

(pokračování)