Říjen 2006

Kremelský klon Medvěděv

Alexandre Gajdamacký

Začínal jako Putinův kamarád, teď patří mezi jeho nástupce. Když ho přivezli z porodnice, Leonid Brežněv již rok seděl v Kremlu. Když se pak na pohřeb generálního tajemníka sjeli světoví státníci a vyhlíželi změnu, bylo mu právě sedmnáct a s oblibou poslouchal skupinu Black Sabbath. A když slavil dvacetiny, zemi již vládl Gorbačov a bujela perestrojka. Dmitrij Medvěděv se od dosavadních ruských lídrů liší už generačně. A stane-li se za rok a půl ruským prezidentem, jak se nyní spekuluje po Putinem potvrzeném vlastním odchodu, bude to první hlava impéria, jejíž dospělost již nepoznamenaly dozvuky stalinského komunismu. Co to znamená v putinovském, respektive poputinovském Rusku? Zatím musíme při těchto otázkách brzdit koně. První ruský vicepremiér Medvěděv totiž patří mezi zhruba dvacítku „kremelských klonů“, jak putinovské partě možných následníků trůnu přezdívá ruský tisk. A byť spolu s ministrem obrany Sergejem Ivanovem tvoří dvojici favoritů, Putin nakonec rozhodne sám, jak velí imperiální tradice.

Vaše eminence velkovezíre

Rusové rádi diskutují o politice, ale snad nikdo z nich nepředpověděl, že v srpnu 1999 se ruským premiérem stane jakýsi Voloďa Putin. A i kdyby – nikdo by tehdy nevsadil na to, že jeden z desítek vysokých státních úředníků bude nejenom hlavou vlády, ale i prezidentem a poté nejpopulárnějším vůdcem Ruska od dob Stalina. Putin, zpočátku považovaný jen za náhodného kandidáta, se ukázal jako velice schopný a obratný hráč, který svého předchůdce Jelcina nejenže překonal, ale též nezradil (pro Rusko s jeho odvěkou byzantskou zákeřností a nelítostnou surovostí politických poměrů je to klíčová otázka, omyl může stát i život). Jelcin tehdy vybral svého nástupce nečekaně, leč virtuózně. Nyní čeká stejně těžký úkol samotného Putina.

Během posledních dvou let zaznělo při analýzách Kremlu více než dvacet různých jmen. Největší frekvenci vykazuje právě Dmitrij Medvěděv, Putinův krajan z Petrohradu. Kdysi spolu začínali v kanceláři charismatického „hrdiny perestrojky“, petrohradského primátora Anatolije Sobčaka. Nicméně ještě před sedmi lety byl Medvěděv obyčejným obchodním manažerem. Měl sice právnické vzdělání a doktorát z občanského práva, ovšem pracoval jako jeden z několika ředitelů velkého papírenského koncernu v Irkutsku. Pak ale nastává osudový zvrat – Medvěděvův kamarád se náhle stává premiérem a vzápětí úřadujícím prezidentem, jemuž Jelcin předává fakticky veškerou moc v zemi.

Pár podzimních měsíců roku 1999 vynáší Medvěděva na vrchol. Již v únoru 2000 na rozkaz Putina řídí jeho volební štáb a pak obsazuje klíčová místa v jeho kanceláři. Raketová kariéra „velkovezíra“, jak se mu přezdívá, vede k pozici nepochybné šedé eminence (v níž zakotvil během šéfování v prezidentské kanceláři) a k solidnímu úřadu prvního místopředsedy vlády Ruské federace. Navíc mu Putin poskytl vzácný dárek – ve vládě ho pověřil řízením několika celonárodních projektů ve zdravotnictví, školství a bytové výstavbě. Jinými slovy, vše, co se nyní bude v Rusku dít dobrého, bude automaticky spojeno se jménem Medvěděva. Každý krok místopředsedy vlády pak znamená obrovskou reklamní kampaň.

Právník s čistým štítem

Proč vlastně našel Putin v Medvěděvovi takovou zálibu? Podle jedné verze má tento příklon docela prozaické vysvětlení. V první polovině 90. let působil Medvěděv jako právní expert petrohradského výboru pro zahraniční styky, jehož předsedou byl právě Putin. Tehdy prý musel spolu s dalším Putinovým „specialistou na řešení krizových situací“ Dmitrijem Kozakem (i ten je nyní jako představitel prezidenta v Jižním federálním okruhu na seznamu potenciálních následníků) krýt šéfovi záda – zametli skandál s licencemi na vývoz ruských barevných kovů, které prý Putinův výbor nezákonně vydával. Právnická zručnost a vynalézavost Medvěděva a Kozaka tehdy zachránily Putinův politický krk před zlomením (šlo o podezření ze spáchání trestného činu), tudíž je jasné, že se jim prezident cítí velmi zavázán.

Putinův vděk Medvěděvovi má ale i jiné zdroje. Právě tento právník je totiž autorem klíčové myšlenky režimu – jak bez porušení zákona učinit ze státní moci spoluzakladatele a spolumajitele akciových společností. Trik spočíval v tom, že stát se podle Medvěděva mohl podílet na vytvoření základního kapitálu početných akciovek nikoli pozemkem, ale platbou za pronájem pozemku. To Putinově partě následně umožnilo ovládnout obrovské množství původně soukromých podniků privatizovaných za dob Jelcina.

Přitom sám Medvěděv se během působení ve vysokých funkcích skoro nezapletl do žádných velkých skandálů a svůj úřednický štít má docela čistý. Na rozdíl třeba od svého nejbližšího následnického konkurenta, místopředsedy vlády a ministra obrany Sergeje Ivanova. Jeho syn před pár lety svým luxusním mercedesem usmrtil v Moskvě stařenku; případ byl označen za velmi kontroverzní, ale nakonec z toho Ivanov junior vyklouzl bez trestu. Navíc je ruský resort obrany sám o sobě permanentní časovanou bombou. Pravidelně se tam dějí věci, které jsou s to automaticky snížit jakoukoli popularitu. Fešák a bývalý čekista Ivanov, hovořící plynně anglicky, to naposledy odnesl letos v lednu, kdy vyšel najevo tzv. případ Syčev (vojákovi v uralském Čeljabinsku, dlouhodobě šikanovanému a pravidelně mlácenému poddůstojníky, museli lékaři amputovat obě nohy).

Parta z Petrohradu

Některé prognózy naznačují, že až Putin v roce 2008 odejde, buď bude řídit plynový gigant Gazprom, nebo se stane předsedou nejmocnější proprezidentské strany Jednotné Rusko. Není náhoda, že i v Gazpromu – který se ve světě stává stejně neodmyslitelným symbolem ruského impéria jako třeba rakety nebo jaderné zbraně – zůstala pořádná stopa po Medvěděvovi. V letech 2000 a 2004 byl dvakrát zvolen předsedou rady ředitelů této lukrativní společnosti. Část veřejnosti považuje Putinův tým za skupinu podvodníků, kteří za použití státní moci rozdělili mezi sebe největší a nejlákavější kousky majetku, který kdysi patřil Sovětskému svazu a pak přešel do rukou oligarchů, jako jsou Chodorkovskij, Berezovskij, Gusinskij a další. Potom Putin rozdělil sféry ekonomického vlivu mezi své nejbližší. Je tedy třeba připomenout, že i Medvěděv se tohoto procesu bezprostředně zúčastnil. Pokud však tento odér neuškodil politicky Putinovi, neměl by uškodit ani Medvěděvovi.

Nyní je tedy Putin zhruba tam, kde byl Jelcin v roce 1999, ale oproti němu má velké plusy. Na rozdíl od tehdejší Jelcinovy mizivé popularity je dnes Putin na vrcholu slávy, má obrovský rating, většina společnosti jeho kroky podporuje. Další Putinova výhoda spočívá ve faktu, že během sedmi let, co drží kormidlo ruské státní moci, obsadil řadu klíčových postů svými prověřenými kádry. Zatímco Jelcinova personální politika byla založena na rozmarech a nepředvídatelných intuitivních krocích starého aparátčíka, Putin kolem sebe postupně a důsledně vytvořil široké nárazníkové pásmo nové generace vyšších úředníků. K tomu, aby se do onoho kola vyvolených dostali, obvykle potřebovali nejenom odpovídající kvalifikaci a jiné pracovní kvality a předpoklady. Přednost, jak se zdá, měli vždy lidé, kteří pocházejí z Petrohradu nebo v Putinově rodném městě dlouho působili. Medvěděv je jakousi kvintesencí Putinova týmu.

Dmitrij Anatoljevič Medvěděv. Narodil se 14. září 1965 v Petrohradu (tehdejším Leningradu) jako jediné dítě v rodině univerzitního profesora. Jako student rád fotografoval, poslouchal rockovou hudbu (zvláště skupinu Black Sabbath) a sportoval (ve vzpírání vyhrával univerzitní soutěže). S manželkou Světlanou chodil do jedné třídy, vzali se v roce 1989, mají 10letého syna Ilju;

1987–90 – ukončuje právnickou fakultu Leningradské státní univerzity, doktor práv, docent;

1990–99 – učí na téže fakultě, zároveň působí v byznysu, ve státní správě i samosprávě;

1990 – v rámci kanceláře petrohradského primátora začíná spolupracovat s Putinem;

1993–94 – právní ředitel rusko-švédského podniku Ilim Pulp Enterprise;

1998 – zvolen členem rady ředitelů akciové společnosti Bratskkomplexholding;

1999 – v listopadu náměstkem šéfa úřadu vlády, v prosinci náměstkem šéfa kanceláře prezidenta;

2000 – šéfem Putinova volebního štábu; poprvé zvolen předsedou rady ředitelů Gazpromu;

2001 – vede pracovní skupinu, která má uvést na trh akcie této firmy, lukrativní podnik se pak dostává pod vedení jiného Putinova věrného, Alexeje Millera;

2002 – představitelem prezidenta v Národní bankovní radě;

2003 – šéfem prezidentské kanceláře, Putin ho novinářům představuje jako člověka liberálních a demokratických názorů, orientovaného na posílení tržní ekonomiky v Rusku; téhož roku v televizním interview zpochybňuje „právní účinnost“ zmrazení akcií JUKOS a doporučuje orgánům činným v trestním řízení spíše opatrnost, jelikož takové jednání může způsobit zmatek v ekonomice a politice; v listopadu členem Rady bezpečnosti Ruské federace;

2004 – podruhé zvolen předsedou rady ředitelů Gazpromu;

2005 – první místopředseda vlády; šéfem prezidentské kanceláře se stává další Putinův favorit, ťjumeňský ropný magnát Alexandr Sobjanin.

(Respekt, www.respekt.cz)