Říjen 2006

Roztrhaná hadra

Ross Hedvíček

Aspoň dvakrát denně přejíždím přes most přes Myakka River. Most je vlastně paralelně s mořem, na jedné straně je mangrove-džungle, ale na druhé už není nic než moře. Tady začínají Spojené státy. Nikdy jsem si ani neuvědomil, že vlastně bydlím přímo na státní hranici Spojených států - jako bych bydlel třeba v Komárně! Divný pocit. Nikde žádní pohraničníci, žádné patrolující čluny, zadní vlčáci! Jen ta malá vlaječka na sloupu s dopravní značkou těsně u mostu na té straně k moři. Všimnu si ji pokaždé. Uvažuje ji tam nějaký starý pan, co bydlí v El Jobean, když už je stará vlaječka moc vybledlá, tak tam uváže novou. Jen tak. Nevím, proč ji tam uvazuje. Snad proto, aby bylo jasno, že tady začínají Spojené státy. Se vší tou hrůzou, co se odehrála v New Yorku nikdo už nevěnoval pozornost tomu, že my tady na Floridě jsme tu měli už zase tropickou bouří/hurikán - jménem Gabrielle. Obvykle CNN, ABC, NBC, CBS a Fox reportují, kde a co se stalo - tentokrát nic. Střechy lítaly, stromy se ohýbaly až padaly, sloupy pouličního osvětlení lítaly luftem zcela mediálně nepovšimnuty. Zůstali jsme v tom sami - tak jak podle mne zůstanou USA samy v protiteroristickém snažení. Ale my to zvládnem.

Vyjel jsem včera večer na I-75 a když jsem sjížděl k mostu přes Caloosahatchee River, tak jsem už z dálky viděl blikající majáčky - oranžové, takže to nebyli policajti - dlouhá řada aut. Dohonili jsme je a ona to byla dlouhá řada aut - aspoň 40-50 - od místních elektrikářů, tedy Florida Power and Light a všichni jeli na sever, do Venice, kde to Gabrielle tak vymlátila, že tam bylo půl miliónů lidí bez elektriky, jeli spravovat. Auta byly náklaďáky s vysokozdvižným ramenem, co si do něj maník stoupne, oni ho zvednou ke sloupu a on tam pospojuje dráty. Emergency Response Team - asi byli někde z Miami a právě projeli Alligator Alley, když jsme je dohonili. Kolonu náklaďáků jsem neviděl už desítky let, možná naposledy, když jsem byl na vojně v Prachaticích a jezdili jsme jen tak pro nic za nic v koloně vétřieskami a stojedenáctkami z Prachatic na cvičák do Boletic a nebo do Krumlova - aby se vyjezdila přidělena nafta. Tak to bývalo.

A téměř všechny ty náklaďáky měly někde na autě americkou vlajku - buď na těch tykadlech na předních rozích auta na náraznících a nebo v pravém zadním rohu zapíchnutou velkou vlajku. S vlajkami a prapory se teď roztrhl pytel - nikdy bych nemyslel, že to může být bráno tak vážně - ale bere se to vážně a funguje to.

A vzpomněl jsem si, jak jsme kdysi dávno v Česku nakládali na vlečku jakési lešení a ono to trčelo hodně dozadu a tak říkám Ecoňovi Čtvrtníčkovi, ať tam, na konec toho sloupu, co trčí z vlečky, uváže červený praporek. Ecoň Čtvrtníček dostal divné přízvisko, protože měl velice rád fotbal a tehdy byl slavný Pelé, to si už nepamatujete, a Pelé se správné jmenoval Edson Nascimento něco a v hanácké/záhorácké verzi se z Edsona stal Ecoň. Ecoň nebyl zrovna přeborník přes myšlení, rodiče alkoholici, pořád měl u nosu sopeľ a navíc ještě ráčkoval. A když jsem mu řekl: "Uvaž tam ten červený praporek", tak on na to říká: "To není žádné prrraaporrrek, to je rrroztrrrhaná hadrrra!"

Poslední náklaďák měl ten prapor na zadním rohu a už se začínal třepit, ale pořád to nebyla žádná hadra. Pořád to byla Old Glory. Na zadním čele posledního náklaďáku byl i velký žlutý panel s černými písmeny, na němž mívají napsané, že náklad je široký, nebo nepředjíždět. Jenže tenhle tam měl napsané metrovými písmeny NO MERCY! Jak jsem ho pomalu předjížděl, podívali jsme se na sebe. Zvedl jsem ruku s palcem nahoru, řidič náklaďáku pokývl hlavou a odpověděl zaťatou pěstí.

Jel jsem dál, cestou domů jsem zastavil u Wal-Martu a koupil si takový plastikový držáček, co se přivře do zadních dveří auta do okenního skla a dal jsem si do něj taky vlaječku a upevnil na auto. Žádnou roztrhanou hadru...