Říjen 2006

Ticho jako v hrobě Ernsta Kreischeho

Anneke Hudalla

Elita už sudetské antifašisty chválí, lid váhá. Na začátku je mlčení jenom trapné. Třeba jako pauza v hovoru s cizím člověkem. Pak se to ticho ale stane mučivé, nesnesitelné – tak nesnesitelné, že Klaus Fiedler sáhne po kameře a začne fotit. „Ernste Kreischi, děkujeme ti za věrnost Československu a věrnost sociálnědemokratické straně,“ řekl tentýž Fiedler, sociální demokrat ze saské Pirny, před pár minutami u hrobu sudetoněmeckého antinacisty Ernsta Kreischeho. Ale nikdo z asi padesáti lidí, kteří spolu s Fiedlerem stojí na hřbitově ve Štětí u Litoměřic, mu neodpověděl. Ani nikdo z českých stranických kolegů.

„Čekal jsem trochu větší účast z města Štětí,“ říká Fiedler po návštěvě hřbitova. Zářijovou poctu Ernestu Kreischemu, jehož odboj proti Hitlerovu Německu byl dlouhá desetiletí úplně zamlčen, totiž německá SPD a česká ČSSD vlastně připravovaly společně. Pak ale počet německých hostů výrazně převýšil množství českých účastníků. A reprezentanti ČSSD u hrobu ztuhli němou bezmocí. Obojí dosvědčuje strach, s jakým se Češi otevírají tématu sudetoněmeckého antinacismu.

Co antinacista, to Čech

„Za posledních deset let se česká nálada vůči sudetským Němcům hodně zlepšila,“ soudí František Černý, v letech 1998 až 2001 český velvyslanec v Berlíně. „Ale kromě toho se zatím příliš mnoho nedělo.“ Přesto v srpnu 2005 česká vláda prohlásila, že dává třicet milionů korun na vědecký projekt, který má sbírat a dokumentovat osudy sudetoněmeckých antinacistů. Letos na jaře Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd a Muzeum v Ústí nad Labem společně vyhrály soutěž na realizaci projektu.

„Kolik sudetských Němců se v odboji proti Hitlerovi angažovalo, přesně nevíme,“ říká Jiří Kocian, historik z Ústavu pro soudobé dějiny. Stejně jako ostatní kritici nacistického režimu, mnoho antinacistů ze Sudet zahynulo v koncentračních táborech. Jiní byli po válce odsunuti – a kdo byl tohoto osudu ušetřen, stal se obětí oné interpretace dějin, která je podle Františka Černého hodně rozšířená dodnes: „Po roce 1945 se z českého pohledu antinacismus rovnal antigermanismu. Proto bylo pro Čechy nepředstavitelné, že by v Čechách existovali Němci, totiž sudetští Němci, kteří bojovali proti Hitlerovi.“

Konec kolektivní viny

Dobří Češi coby oběť zlých sudetských Němců – nahradit tento černobílý pohled trochu diferencovanějším obrazem je cílem projektu, který Paroubkova vláda v posledních měsících svého funkčního období nastartovala. Podle slov nového ministra zahraničí Alexandra Vondry také vláda ODS hodlá v dokumentaci osudů antinacistů pokračovat. Zdá se tedy, že česká politická elita (s výjimkou komunistů) konečně našla shodu, jak na „ty dobré Sudeťáky“. Na celospolečenské úrovni přesto nepůjde úplně snadno staré pohledy změnit. Sudetoněmecký odboj proti Hitlerovi totiž vyvrací (v Benešových dekretech zvěčnělé) tvrzení, že sudetští Němci kolektivně zavinili konec první Československé republiky. Uznat, nebo dokonce ocenit sudetoněmecký antinacismus proto znamená otřást jedním ze základních pilířů české zahraniční politiky, která byla vůči Německu dlouhá léta uplatňována, že vyhnání je zásadně oprávněné. Téměř folklorní hysterie, s níž se zdejší politici až donedávna stavěli k tématu sudetských Němců, vyplývala jenom z menší části ze skutečného strachu z údajných nároků bývalých krajanů. Především sloužila k potvrzení vlastního výkladu dějin a vlastní identity coby národa obětí. Postupné loučení s touto příliš jednoduchou verzí vlastní minulosti tedy pro Čechy představuje existenciální výzvu. A tak není divu, že se akce na poctu Ernsta Kreischeho ve Štětí uskutečnila hlavně proto, že se Klaus Fiedler z Pirny nenechal odradit nesmělostí, se kterou česká strana na jeho návrh reagovala.

Dobře nacvičené reflexy

„Odpověď na můj první dopis okresnímu výboru ČSSD v Litoměřicích zněla: Nemáme na to bohužel čas,“ vzpomíná Fiedler. Po změně ve špičce okresního výboru pak sociální demokrati vyjádřili ochotu hradit nájem sálu v kulturním domě a občerstvení. Během samotné akce se návštěvník přesto nemůže zbavit dojmu, že reprezentanti místní ČSSD přednášky o statečnosti a hrdinství Ernsta Kreischeho sice snášejí, že si ale osud a odkaz tohoto muže příliš neosvojí. „Nevím, proč tam u hrobu nikdo z nás nic neřekl,“ krčí rameny předseda litoměřických sociálních demokratů Jan Piegl, který se sám ceremonie „nemohl zúčastnit“. „Po akci se nám ale několik členů hlásilo s tím, že když po nás Němci chtějí, abychom nebyli slepí vůči sudetoněmeckým antifašistům, pak ale nesmějí zapomenout na sudetské Němce, kteří s nacisty kolaborovali.“

Bude očividně trvat ještě nějaký čas, než dobře nacvičený reflex „vzájemného účtování“ úplně zmizí.

Proto za „jádro“ celé akce ve Štětí odpovídala německá SPD zatím víceméně sama: ze soukromých peněz dvou členů vytiskla leták o životě Ernsta Kreischeho, který má v budoucnu sloužit jak žákům v místní škole, tak turistům v informačním centru. Krátký dokument informuje německy a česky o muži, jehož rodina žila v Čechách řadu generací a který byl rozhodnut svůj domov proti nacistům bránit – dokonce se zbraní v ruce. „Otec mi často vyprávěl, jak henleinovci rušili shromáždění sociálních demokratů a pronásledovali jeho i jeho stranické přátele,“ říká Kreischova dcera Erika Lange. Kvůli svému kritickému postoji byl Kreische zbaven práce učitele a zaměstnání našel až daleko od Štětí. „Úplně ho ale zničil stálý strach a časté, mnohahodinové výslechy na gestapu,“ říká Erika Lange. Osmého září 1944 Ernst Kreische za nikdy nevyjasněných okolností zemřel v litoměřické nemocnici. Bylo mu teprve 42 let.

(Respekt, www.respekt.cz)