Říjen 2006

Víra, církev, dějiny a majetky

Jan Jandourek

Katolická církev, stejně jako ostatní církve, má zde svobodu, jakou nikdy předtím neměla. Stát nezasahuje do jmenování biskupů, jak tomu bylo i za první republiky. Kardinál je podle diplomatického protokolu postava na úrovni premiéra, biskup na úrovni ministra; katolíci mají svůj tisk, rádio, podílejí se na programu veřejnoprávních médií. Řádům, za komunismu zakázaným, byla vrácena část majetku (pravda, vesměs poškozené budovy bez zázemí). A přece zde existuje nemalý problém.

Stručně řečeno, největší české církvi vadí tři věci: nový církevní zákon, neratifikovaná smlouva s Vatikánem a nevyřešená otázka církevního majetku. Podle církevních představitelů stát o těchto problémech nekomunikuje. Bývalý ministr kultury Pavel Dostál se chtěl církevní agendy jednu dobu dokonce úplně zbavit. Potíže pokračovaly i za nového ministra Vítězslava Jandáka, který přitom dával od začátku svého úřadování najevo, že má o změnu vztahu mezi státem a církví eminentní zájem. Přes letošní léto fakticky nastalo politické bezvládí, takže momentálně postoj vlády vůči katolické církvi nemá žádnou určitelnou tvář.

Soupeř Pavel Dostál

Ve sporu kolem novely církevního zákona šlo především o to, že církev by chtěla sama zakládat právnické osoby, v praxi jde zejména o charity. Církevní hodnostáři argumentují Základní listinou práv a svobod, která je součástí Ústavy ČR, a tyto instituce se při své činnosti řídí českým právním řádem. Stát tyto instituce nechce pouze evidovat, nýbrž také mít kontrolu nad jejich vznikem. V tomto bodě se církevní přístup sráží s postupem civilním: „V Listině práv a svobod je řečeno, že církev je na státu nezávislá a ustanovuje své orgány podle vlastních norem. Máme kodex církevního práva, a když ho užíváme, nestavíme ho nad právní systém, ale využíváme to, co nám právní systém umožňuje,“ argumentuje kardinál Miloslav Vlk. „Nejsme proti tomu, aby naše instituce byly evidovány. Na novele církevního zákona se nám nelíbí to, že má konstitutivní charakter, že instituce zřizuje (vytváří). V církevním kodexu přitom stojí, že my jim dáváme právní subjektivitu a podle ústavy máme tento kodex používat!“ Paradoxním faktem je, že občanská sdružení - „eseróčka“ nebo odbory - mohou své orgány vytvářet, aniž je musí mít někde schválené. Když to chtějí církve, narážejí na zřizovací potíže.

Potíže s charitami se objevily už dříve, když je ministerstvo kultury odmítalo vzít do evidence. Tvrdilo, že dělat charitu nepatří k poslání církve a že nelze mít jiné podmínky pro církevní a jiné zase pro necírkevní charitativní organizace. Církev se bránila tím, že charitu považuje za svůj základní úkol. Redukovat církevní činnost na náboženské obřady by znamenalo vykázat ji do mezí, které jí připisovali komunisté, což vychytrale nazývali „uspokojování náboženských potřeb“. To je podle církve neústavní. Tlak, aby se charity transformovaly kupříkladu v „eseróčka“, má navíc svá rizika. Když se taková charita zruší a bude mít nějaký majetek, dostane ho stát. Jsou tu i jiné praktické problémy. Například záležitost takzvaných historických právnických osob, které byly založeny před rokem 1983, tedy před začátkem platnosti nového, i nyní účinného kodexu církevního práva. K těmto „historickým právnickým osobám“ patří například fundace či nadace, jež byly zapsány rovněž v pozemkových knihách (dnes je to katastr) a byl na ně vázán majetek. Šlechtic například založil fundaci, aby za šlechtice po jeho smrti byla pravidelně sloužena mše. Ministr Pavel Dostál ustanovení o těchto právnických osobách na podzim 2003 zrušil, podle názoru církve protiprávně. „Bylo to načasováno před Vánoce, takže v týdnu vánočního období prošel termín možného odvolání,“ říká kardinál Vlk. „Tyto instituce, které neměly zakládací listinu, se tak dostaly mimo a jejich majetek (může to být například les) dodnes visí ,ve vzduchu‘.“

Paní z ministerstva

S příchodem ministra kultury Jandáka se krátce zdálo, že by mohl zavanout nový vítr. Miloslav Vlk vzpomíná: „Když pan ministr Jandák nastoupil, slíbil, že posune záležitost zákona o církvích dopředu a pokusí se, aby novela nebyla schválena. Námitky naší církve proti církevnímu zákonu uznal a slíbil, že to zkusí.“ V tiskové zprávě bylo také zaobaleně zmíněno, že oba spolu hovořili i o „personálních věcech“. „Tímto výrazem jsem myslel jednání o Janě Řepové, ředitelce církevního odboru ministerstva kultury,“ upřesňuje kardinál. „Vylíčil jsem mu, jak s námi tato paní jedná, jak například před Vánocemi snížila platy kněžím nebo že nám odmítá potvrdit základní dokument.“ Vztah mezi státem a církví je v Česku poznamenán dlouhodobými trendy (viz prvorepublikové heslo „Pryč od Říma“), zájmy konkrétní politické reprezentace i osobními vlastnostmi aktérů, jako byli na straně státu ministři kultury nebo jejich úředníci. „Populárním“ ministerským úředníkem se v církevních kruzích stala především jmenovaná Jana Řepová. Faktem je, že s ní mají mnozí církevní představitelé problémy, ať už jde o Ekumenickou radu církví nebo o katolíky. Ti s ní měli potíže například ohledně takzvaného základního dokumentu, který již zmínil kardinál Vlk. O co běží? Základní dokument má každá církev a ministerstvo se z něho dozvídá, čím se daná církev řídí. V případě katolíků do něj patří Kodex církevního práva, katechismus, Vyznání víry a dokumenty II. Vatikánského koncilu. „Paní Řepová po nás stále chtěla, abychom dokument přepracovávali. Zkušenost všech biskupství s doktorkou Řepovou byla těžko únosná. Pan ministr naznačoval, že by chtěl tuto záležitost vyřídit a že bude usilovat, aby neměla tento resort,“ tvrdí Vlk. Jenže krátce nato byl v deníku Právo citován ministr Jandák, podle něhož je paní Řepová „velmi příjemná dáma“. „Říkal jsem: Paní Řepová, vy jste ta čínská zeď mezi státem a církvemi? Tomu snad nemohu věřit.“ Kardinál Vlk ministru Jandákovi napsal, že je tím poněkud překvapen. Nicméně jedna změna přece jen nastala: tento týden (od 21. 08. 2006 - pozn. red. CS-magazínu) se novým ředitelem odboru církví stal Jakub Holeček; vyhrál konkurs, kterého se zúčastnila i Řepová. Té odstupující ministr kultury Jandák nabídl post svého poradce.

Boj o čas

V politické rovině je obzvláštním kamenem úrazu smlouva s Vatikánem. Šéf katedry ústavního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy Václav Pavlíček vyjádřil názor, že smlouva by dala privilegium katolické církvi, ostatní církve by diskriminovala a postavila toto církevní právo nad právní systém České republiky. Je pravda, že taková mezistátní smlouva by měla větší právní sílu než jednotlivý zákon, jak je tomu ostatně podle naší ústavy i v případě jiných mezistátních smluv. Ve chvíli svého sepsání však dohoda s Vatikánem pouze potvrzovala již existující stav náboženské svobody. Obhájci smlouvy, třeba ministr zahraničí Cyril Svoboda, argumentovali, že není důvod nepřijímat dokument, který na stávající situaci nic nezmění. Odpůrci, například europoslanec Jan Zahradil, smlouvu přijmout nechtěli proto, že věděli o chystané právní úpravě vztahu církve a státu. Šlo tudíž o jakýsi boj o čas, který církev zatím prohrála, protože novela církevního zákona možnosti církví skutečně omezuje. Kdyby dohoda mezi státem a Vatikánem bývala byla podepsána, už by nešlo prostřednictvím novely zákona možnosti působení církve zúžit. Proti dohodě s Vatikánem přitom nebyl nikdo z ostatních církví s výjimkou Apoštolské církve. I Pavel Dostál o této smlouvě v létě 2003 pravil: „Byl jsem zastáncem její ratifikace, protože byla pro Česko velmi výhodná, neboť v ní nebylo obsaženo vlastně nic jiného než to, co je obsaženo v takzvaném církevním zákoně.“ Dohoda s Vatikánem je tedy zatím u ledu. Čeká na to, čemu se u nás říká „politická vůle“.

Jde i o peníze

Na uspořádání vztahu státu a církví existuje několik modelů. I západní Evropa zná církve státní, například v Británii je hlavou církve oficiálně královna a jmenuje biskupy na návrh premiéra. Pokračování na straně D6 Víra, církev, dějiny a majetky v českých zemích. V Řecku je oficiálním náboženstvím pravoslaví. Dále jsou tu země s plnou odlukou, například Francie nebo USA, kde se církve po ekonomické stránce musí o sebe postarat samy. Německo a Rakousko reprezentují model smíšený. V Německu stát vybírá církevní daň, v Rakousku církve vybírají církevní příspěvek.

Český problém tkví v tom, že není vyřešena otázka restituce církevního majetku, takže na výzvu některých politiků a občanů „plaťte si své věci sami“ se z druhé strany ozývá, že nejdříve je třeba vrátit ukradené, aby bylo z čeho církevní provoz hradit. Byl to koneckonců (komunistický) stát, který zásahy do života církve napáchal i velké hmotné škody, ekonomicky jí zlomil vaz, a teď by - aniž by se měl k nápravě - chtěl, aby dnes církev napravovala škody, které komunistický stát způsobil. To je naše specifikum. Co bude dál? ČSSD má ve svém volebním programu zaneseno „připravit moderní úpravu právních vztahů s církvemi, vytvořit podmínky pro ekonomické vypořádání mezi státem a církvemi a ratifikovat mezistátní smlouvu mezi Českou republikou a Vatikánem“. ODS se vyjadřuje obecněji a říká, že „víra a příslušnost k jednotlivým náboženstvím jsou individuálním rozhodnutím, do kterého se stát nesmí vměšovat. Naším cílem bude nalézt takové budoucí uspořádání vztahu státu a církví, které zachová dosavadní svobodu vyznání každému občanovi a neohrozí současné postavení církví v naší zemi.“ Strana zelených hodlá „prosazovat změnu zákona, která odstraní faktické nerovnosti mezi jednotlivými náboženskými subjekty“ a zmiňuje se především o problematice menšin. Postoje komunistů a lidovců jsou v zásadě jasné i bez čtení jejich volebních programů.

Vyřešit vztah státu a církve v zemi, kde je za největšího Čecha považován katolík Karel IV., následovaný T. G. Masarykem, který z katolické církve vystoupil, a Václavem Havlem, který k ní má vztah veskrze neurčitý, to bude ještě hodně tvrdý oříšek.

(MFDNES)