Říjen 2006

Nejsem kapitán Minařík

Jeroným Janíček

Pokud vám jméno Rosse (Rostislava) Hedvíčka nic neříká, pak nejspíše nepoužíváte příliš často internet. Nebo patříte do skupiny šťastných uživatelů sítě, které ještě nestačil zhruba pětapadesátiletý americký „znalec moderní české historie“ zpravit o tom, že jste „zpitomělí obyvatelé české kotliny s největším komplexem méněcennosti na světě“, jejichž současný prezident Klaus je „jasný komunistický prominent“. Nekonečně dlouhé kritiky českých poměrů tohoto „kalifornského softwaru českého původu“, rozesílajícího vytrvale nevyžádanou poštu do mnoha (set) tisíc našich e-mailových schránek, mě přivedly až k jeho virtuálním dveřím. Náš rozhovor probíhal přes ICQ celou noc.

Přeji dobrý večer

Dobrý večer. Není u vás jedna ráno?

Vám dobrý večer. Není u vás sedm večer?

Je. Proč si myslíte, že by čtenáře časopisu Reflex mohlo zajímat interview se mnou?

Protože jste jeden z nejznámějších internetových autorů nevyžádané pošty u nás, jejímž obsahem je kritika poměrů v České republice, nad níž zůstává často rozum stát. Dočetl jsem se o vás, že jste emigroval do Kanady a nyní žijete v USA. Co všechno jste předtím v ČSSR dělal?

Do Kanady jsem sice emigroval, ovšem předtím jsem žil v Rakousku. A ani v Kanadě jsem dlouho nevydržel a už více než deset let žiji v USA. V Česku jsem dělal všechno, co mi tehdejší režim dovolil dělat - traktoristu v JZD, nákupčího v Meoptě Přerov a směnového mistra většinou na noční směně v lihovaře. A nakonec i řidiče hovnocucu. Oranžového. Opravdu.

Rostislav Hedvíček je vaše pravé jméno, které máte od narození v ČSSR? Na žádném z vašich webů jsem o vás nenašel relevantní informace.

No, vidíte, jak se na vás podepsali. Ano, Rostislav Hedvíček je moje původní jméno. Vy jste si myslel, že si tu povídáte s kapitánem Minaříkem, nebo co?

Myslím, že jsme se podepsali všichni na všech, a především na sobě samotných. Jakou profesi byste si vybral, kdyby byla naše země tehdy svobodná?

Jenže ona svobodná nebyla, tak o tom těžko mluvit. Ale chtěl jsem být právníkem.

V tehdejší ČSSR jste byl vyslýchán StB a souzen. Za co?

Za propagovaní západní kultury. Stejný paragraf, co přišili ve stejné době i Petru Cibulkovi. Podruhé jsem byl souzen už v nepřítomnosti.

Kde všude jste v emigraci pracoval?

V celé škále profesí - od řidiče náklaďáku u společnosti Overland až po ředitele fabriky Plastic Prescriptions. Nejoblíbenější profese je pro mne „důchodce“.

Máte svůj český, slovenský i americký web. Kolik času strávíte denně psaním svých článků?

Někdy nic, někdy hodinu dvě.

Víte, kolik článků jste už napsal od chvíle, kdy jste poprvé „vstoupil“ do internetu?

V internetu (fidonetu, BBS, USENET) jsem od roku 1986, systematičtěji jsem začal psát články asi od roku 1990. Česky jsem napsal asi tak 400 článků a knihu Jak Paroubek kradl salámy. Anglicky to bude možná plus minus 300 článků.

Proč na svých stránkách o sobě neuvádíte základní životopisná data? Chybí tam i vaše fotografie.

Je to kvůli lidem z Česka. Obzvlášť ze začátku budily mé články velmi negativní reakce. Dostával jsem výhrůžné telefonáty z Česka, v diskusi v Lidovkách bylo zveřejněno moje telefonní číslo s výzvou, ať mne lidi v noci budí. S fotografií je to podobné. Byla by zneužita k negativním útokům. Česko je země, kde zlo a bývalí komunisté pořád vyhrávají. Například v české Wikipedii (otevřená internetová encyklopedie - pozn. autora) udělali heslo o mé osobě. Devadesát procent textu je buď úplně vylhaných, anebo úmyslně pokroucených tak, aby mne to vykreslilo negativně. Když jsem se snažil o nápravu, skončilo to tím, že mě v české Wikipedii jednoduše zablokovali. Předtím se mnou ještě udělali internetový soud. Něco neuvěřitelného. Mladí čeští neokomunisté. Pravda v Česku nevítězí. Pravda v Česku už nikoho nezajímá!

Kolik lidí máte ve svém „rozesílacím seznamu“?

Počet adres je produkčním tajemstvím. Seznam byl vytvořen kolektivní spoluprací řady lidi. Pravidlem pro mne bylo, že když někdo napsal, proč mu to posílám, tak jsem ho okamžitě vymazal - a dělám to dodnes. Obviňování ze spamování považuji za nesmysl. Všude na světě chápou, že spam je nabídka nějakého zboží, pouze v Česku to odmítají pochopit a ohánějí se nějakou imaginární „nevyžádaností“. Ovšem, v každém případě mi popularita mých článků dělá radost a přeposílačům mých článků tímto oficiálně děkuji. I díky nim jsem v současnosti nejčtěnějším česky píšícím autorem. Čte mě víc lidí než Právo, Škvoreckého a Viewegha dohromady.

Čte vás více lidí, nebo vás více lidí „dostává“ do své e-mailové schránky?

Čte. To mohu posoudit podle odpovědí.

To znamená, že z České republiky dostáváte na jeden článek několik desítek tisíc odpovědí?

Ne najednou, ale za ty roky mi už psalo několik desítek tisíc lidí.

Nevadí vám, že s vámi dělá rozhovor člověk, „který má v pracovních povinnostech plivat na Ameriku“, a navíc trpí „největším komplexem méněcennosti na světě“? To jsou vaše slova ...

Nevadí. Dělám tenhle rozhovor ze sobeckých důvodů. V září mi vyjde v Praze už druhá kniha a chtěl bych na to upozornit. Doufám, že to z tohoto rozhovoru nevyškrtnete. Nebýt toho, tak určitě žádné interview nedělám.

Buďte konkrétní. Jak obhájíte svou tezi, že čeští novináři mají v pracovních povinnostech plivat na Ameriku?

Statistika hovoří za vše. Jistě, že to nemáte oficiálně v pracovní smlouvě (to byla jen básnická nadsázka), ale je smutnou skutečností, že se to stejně děje. Čtu asi víc českých novin než vy. A mám na takové věci šestý smysl.

Co ve vašem pojetí znamená být proamerický?

Brát USA takové, jaké jsou. Uznat, že to Američané myslí dobře. Zatím z Česka slyším hlubokomyslné názory, že Američani jsou stejní, jako byli Rusové, a že Bush je jako Hitler.

Čím je pro vás svoboda?

Amerika. Američané jsou ztělesněním lidského ducha svobody. A každý s tímto duchem, s tímto světonázorem, ať už je kdekoliv, je Američan.

Takže, aby byl celý svět svobodný, pokud to správně chápu, měl by se stát Američanem?

V přeneseném smyslu ano. Způsobem myšlení.

A jak „myslí“ Amerika?

Práva jednotlivce musí mít přednost před právy společnosti. U vás to tak není. Tak myslí Amerika. Evropa určitě ne a ta východní už ani náhodou.

Přečetl jsem si velmi pečlivě desítky vašich česky psaných článků. Vyplývá z nich, že v České republice je „všechno špatně“ na rozdíl od Spojených států.

Úplně všechno určitě ne, ale je toho špatného víc, než by mělo být. A já bych vám tak zoufale přál, aby tam u vás bylo všechno dobře. Kritizuji, abych pomohl. Anebo si snad myslíte, že jsem za své kritizování české „světovosti“ placen „západními diverzními centrálami“? Dělám to zadarmo, ve svém volném čase a z dobré vůle.

Proč vás napadla zrovna „západní diverzní centrála“?

Protože je to v lidech u vás velice zakořeněno. Kolikrát je to až děsivé. Lidi u vás si myslí, že emigranti nepřejí Česku jeho „úspěch“. Cílem mých mailů je osvěta. Rozšiřování informací, které jinak nejsou ve vaší údajně svobodné zemi dostupné. Kdysi mne někdo v legraci nazval prvním českým internetovým národním buditelem třetího tisíciletí. Něco jako internetový F. L. Věk nebo F. L. Hek. Přinášení intelektuální osvěty do zapadlých myslí. Myslel to jako žert, jenomže to asi byla víc pravda, než původně myslel.

Řada lidí vás považuje za grafomana, propagujícího nekriticky USA a urážejícího ČR. Proč podle vás takové reakce přicházejí?

Závist a nenávist?

Proč nenávist?

Pro mnoho lidí jsem prototypem emigranta. A emigranti jsou v ČR zcela běžně nenáviděni. Slogan Čechů k emigrantům „nechejte tady své peníze a táhněte, odkud jste přišli“ jsem nevymyslel já, to je historická skutečnost. Jistě si pamatujete ty různé emigrantské akce, kdy emigranti chtěli vrátit svůj majetek , který zůstal v Česku. I Václav Klaus byl veřejně proti, že prý on osobně nic neukradl, tak prý nebude nic vracet. Vaše sněmovna, složená z bývalých komunistů, to podmiňovala tím, aby si emigranti vzali české občanství. Tehdy jsem vymyslel svůj slogan: „Strčte si své občanství do prdele - vraťte, co jste ukradli!“ A pak se divíte, že je tam nenávist? Říci Čechům takhle drze pravdu? To oni opravdu nemají rádi ...

A důvod té nenávisti?

Jedním z důvodů nenávisti může být závist. Možná ne materiální, ale spíš intelektuální. Že si mohu říkat, co chci, a oni nemohou.

Proč si myslíte, že nemohou, respektive že my nemůžeme říkat, co chceme“?

Když policajti zmlátili Kateřinu Jacques a dokud jsem o tom nezačal na Internetu psát já, tak bylo jen ustrašené ticho. Totéž třeba o Hučínovi. V poslední knize o Hučínovi její autor David Navara v doslovu přiznává, že se o Hučínovi poprvé dozvěděl z jednoho z mých e-mailů. Je to tam. A to je pro mne určitým způsobem vyznamenání.

Opravdu se domníváte, že ovlivňujete v takové míře občany ČR? Že se právě kvůli vám začalo v médiích diskutovat o zbití Kateřiny Jacques?

Můj článek byl první, který to odsuzoval (zase ta má NEOPRÁVNĚNÁ kritičnost). Předtím to snad jen schvalovali, protože Jacques byla „zelená“.

Čeho byste chtěl svými články dosáhnout?

Aby mne v Česku začali brát jako mírně remcajícího komentátora. Nikoli jako spammera nebo zlého emigranta, kterému je potřeba posílat hrozby smrti. Ale jsem realista. To je nedosažitelný cíl.

Proč si to myslíte?

Síla vlivu komunismu na všeobecnou českou populaci. Že to bylo tak moc silné, asi nikdo nepředpokládal. Ani já ne.

Možná je problém jinde. Ve svých kritikách českých poměrů totiž velmi často paušalizujete.

Paušalizace a generalizace jsou pracovní metoda, aby se člověk dostal k nějakým závěrům.

Existuje něco, co se podle vás v České republice změnilo od listopadu ’89 k lepšímu? Vážně, bez nadsázky ...

Je to asi jako se Severokorejci. Za posledních padesát let se průměrná výška Severokorejce snížila skoro o pět centimetrů následkem podvýživy. V Česku panovala intelektuální podvýživa. To se muselo odrazit na několika generacích.

Takže žádná pozitiva v polistopadovém vývoji nespatřujete?

Dovolili vám cestovat, do obchodu vám dali pomeranče, uherák, kamery Sony a auta Mercedes. Ovšem, svobodu vám nedali. Moc si nechali. Mít sony a letět na Canary Islands, to ještě není svoboda.

Jak vypadá váš současný „mimovirtuální“ život?

Žiji na Floridě. Dnes mám už dospělé děti, snažím se žít a nechávám žít. Mám rád západy slunce nad Lemon Bay, na které se díváme s manželkou. Čtu hlavně historickou „literaturu faktu“, poslouchám „smooth jazz“ v rádiu a „southern rock and blues“. Jezdím rád a často na moře. Užívám si místní kultury, o které se v Česku věří, že neexistuje. I staré obrazárny tu máme, s obrazy Petra Paula Rubense. A jen tak pro radost stále ještě pracuji v oblasti komunikace a počítačů. Reflex je ten časopis s těmi nahými ženskými na obálce? To bude zase hrůza...

Šest dvacet tři ráno. Symbol ICQ na mém počítači konečně změnil barvu. Po osmnácti stranách rozhovoru jsem byl „offline“ i mentálně. Když jsem druhý den „Rosťovi“ poslal výběr textu k autorizaci, všiml si, „že jsem tam nedal nic z naší diskuse o Klausovi, ale to je prý v pořádku, protože nechce, abych kvůli tomu přišel o zaměstnání“. Díky, Rosťo!

(Reflex)