Říjen 2006

Je terorismus největší hrozbou?

Jiří Kinkor

Pět let po útoku islámských fundamentalistů na Spojené státy zůstává terorismus stále světovou hrozbou. Není ale tou největší.

Islámský terorismus není neviditelný nepřítel a lze proti němu účinně bojovat. Které státy ho podporují a financují, je dobře známo, jsou i na seznamu amerického ministerstva zahraničí. Tento seznam je podložen fakty. Fakta svědčí o tom, kdo provedl, umožnil, financoval či toleroval dlouhou řadu teroristických útoků na americké občany nebo na izraelské civilisty v minulých desetiletích. Daleko horším nepřítelem než sami teroristé se svým politickým a finančním zázemím jsou však síly, které šíří a živí pochybnosti, zda vůbec nějaký nepřítel existuje a kdo či co vůbec je tím zlem, jemuž je třeba se postavit. Jsou to síly vnitřně ochromující schopnost Ameriky bránit se.

Jsou to americké univerzity, američtí intelektuálové a společenskovědní profesoři. Na tyto elity se pak nabalují umělci a další mediálně vlivné osoby, které ovlivňují myšlení Američanů a jednání jejich politických zástupců a nakonec i směrování americké (v tomto případě zahraniční) politiky. Z univerzitních kateder tak přichází největší bezpečnostní hrozba.

Zdá se vám to neuvěřitelné? Amerika představuje jedinou skutečnou bezpečnostní hráz svobodného světa proti všem iracionálním režimům, komunistickým, teokratickým či jiným diktaturám. Je odolná vůči vnější síle, vůči vnitřní ale nikoli. Tím, co tuto hráz podkopává, je morální a filozofická zkáza, která stále více oslabuje odhodlanost Ameriky použít sílu, kterou má. Vždyť přece nemůžeme naše vnímání světa, naši západní kulturu, naše myšlení a pojetí práv nikomu vnucovat, řekli by vám američtí diplomaté, vzdělaní absolventi slavných amerických univerzit. Z těchto univerzit promlouvají prominentní filozofové a politologové, kteří nabádají, aby Amerika neviděla nepřítele v jiných zemích a národech, ale aby se zamyslela sama nad sebou. Ti nejradikálnější z nich explicitně či implicitně poukazují na to, že problém je třeba hledat v bohatství Ameriky, v západní individualistické kultuře a v sobectví, které je implicitně obsaženo v kapitalistickém systému. Ti umírněnější, ale neméně nebezpeční profesoři hlásají, že všechny kultury jsou si přece rovny, žádné pojetí světa není lepší než jiná pojetí, dobro, zlo a spravedlnost jsou relativní a správné jednání je takové, které je založeno na konsensu. Musíme se prý naučit „jiné kultury“ (rozuměj: včetně islámských fundamentalistů, primitivních afrických kmenů či pekingských komunistických hrdlořezů a dalších) chápat a vnímat je se vstřícností a tolerancí. Musíme usilovat o spolupráci s nimi a ne o konfrontaci, hlásají redaktoři v úvodnících nejvlivnějších amerických novin a hosté publicistických pořadů amerických médií. Přesně to se dozvěděli od svých univerzitních profesorů na přednáškách o multikulturalismu. Multikulturalismus je obludná doktrína, jejímž kořenem je filozofický skepticismus vůči schopnosti člověka poznávat realitu, mít absolutní pravdu a odvozovat objektivní a absolutně platné morální soudy.

Když si na základě skeptických filozofií nejste jisti svým názorem či dokonce tvrdíte, že nikdo není „majitelem pravdy“, co je pak měřítkem vašeho chování? Když tvrdíte, že se nemůžete spolehnout na svůj rozum, na co jiného můžete spoléhat? Na ostatní, na kolektiv, na skupinu, na společnost. Když si nejste jisti že 1+1=2, obrátíte se na OSN. Řekne-li „mezinárodní společenství, že 1+1=2, pak teprve je to pravda. Neřekne-li to, pravda to není.

Americká válka v Afganistanu i Iráku, abychom zůstali na poli zahraniční politiky, jsou dalšími z mnoha příkladů, které ukazují, jak je morální nejistota schopna zcela podkopat schopnost účinně se bránit. Místo aby USA nahlas a plným vědomím morální jistoty prohlásily, že mají právo na sebeobranu a nepotřebují od nikoho žádné svolení, aby se bránily, uchýlili se tehdy američtí diplomaté v čele se svým šéfem Powellem k appeasementu, k ostudnému ustupování a přemlouvání svých kolegů v Evropě i OSN, aby dosáhli „konsensu“. K appeasementu, který desítky let před 11. září nevedl a ani nemohl vést k ničemu jinému než eskalaci terorismu, protože islámští fundamentalisté slyší od západních intelektuálů a pacifistů přesně to, co je morálně posiluje: multikulturní ideologii nebo dokonce přímou neskrývanou zášť vůči jejich vlastní, západní kultuře, vůči individualismu, vůči sebevědomé poznávací jistotě, vůči striktnímu uplatňování rozumu a sledování vlastního prospěchu na tomto světě. Islámští bojovníci za víru, sebeobětování a nadpřirozenost tak nacházejí největší podporu v řadách nenáviděné oběti.

Místo aby Spojené státy s morální jistotou a spravedlivě zaútočily na Irák a bránily své vlastní racionální, sobecké zájmy proti diktátorskému režimu podporujícímu terorismus a potenciálně schopnému vyrábět a použít ničivé zbraně, prosí o souhlas a pochopení ostatní země. Měřítkem správnosti tak přestalo být rozumové hodnocení faktů reality a stal se jím souhlas OSN. Chcete útočit na Irák bez souhlasu? Chováte se nemorálně. Nikdo s jistotou neví, co je dobro a tak se zeptejte ostatních, morální je totiž jen to, na čem se dohodnete, ať je to cokoli. Jen ze strachu, že jednání v zájmu vlastní bezpečnosti by bylo ostatními považováno za zavrženíhodné sobectví, nazvaly Spojené státy iráckou operaci „Irácká svoboda“. Máme-li vést válku, řekli si američtí politikové, musíme ji doma i před světem altruisticky ospravedlnit jako pomoc trpícímu iráckému lidu. Proč by ale Amerika měla něco takového dělat? Proč by nyní měla obětovat životy a zdraví svých vojáků, když jejich jediným morálním a správným úkolem bylo bránit bezpečnost amerických občanů? Proč by američtí daňoví poplatníci měli ještě v tuto chvíli obětovat miliardy dolarů na rekonstrukci cizí země? Kdyby americká vláda sebevědomě a s plnou morální jistotou oznámila svým občanům a světu, že jediným cílem její zahraniční politiky je zajištění obrany svých občanů, měli by američtí vojáci jediný úkol: odstranit a zničit irácký režim, zničit vojenskou-průmyslovou infrastrukturu a snížit tak bezpečnostní hrozbu pro své občany. Díky své neschopnosti odmítnout obludnou altruistickou morálku však místo toho na sebe Spojené státy vzaly nesmyslnou a hluboce nemorální roli hlavního garanta (zoufale beznadějného) pokusu o výstavbu irácké demokracie.

Samotné zjištění, že terorismus je projevem islámského fundamentalismu či extremismu identifikuje podstatu zla nedostatečně. Tradičně se totiž za zlo považuje právě fundamentalismus a extremismus. To, co je na islámských fundamentalistech zavrženíhodné, však není primárně jejich fundamentalismus, nýbrž to, že je islámský, tj. že jde o fundamentalismus náboženské víry. Fundamentalismus znamená železnou důslednost. Uplatňuje-li někdo s železnou důsledností ctnost rozumu a logiky, nikdy nemůže dospět k iniciaci síly. Ctnost důsledné racionality a egoistických morálních principů vede k tvorbě hodnot, uplatnění individuálních práv a rozkvětu člověka. Uplatňuje–li někdo s železnou důsledností víru či jakýkoli jiný druh nerozumu (iracionality), dříve nebo později je nutně veden k iniciaci síly, ničení hodnot, destrukci člověka. Čím více a fundamentálněji uplatňuje zásady své víry (tj. svou iracionalitu), tím katastrofálnější jsou důsledky. Jak brilantně ukázala americká filozofka Ayn Randová ve svém eseji Faith and Force, důsledně uplatňovaná víra jde ruku v ruce s násilím.

Myšlenka, že všechny kultury na naší planetě si zaslouží respekt, myšlenka multikulturalismu, je zásadně mylná. Respekt a obdiv si zaslouží jen kultura rozumu a racionální morálky. Všechny ostatní kultury, tolerované či dokonce vyzdvihované kazateli multikulturalismu jsou falešné a zhoubné. Proto si zaslouží hlasité morální odsouzení a izolaci.

Boj s terorismem je v nejhlubším smyslu bojem rozumu proti iracionalitě a víře, nikoli bojem umírněnosti proti fundamentalismu.

(www.eurabia.cz)