Říjen 2006

Jaký byl komplex odsunu

Emanuel Mandler

Dá to práci pozorně přečíst objemný sborník Soudobých dějin 3-4/2005 nazvaný Komplex odsunu, věnovaný tématu „vysídlení Němců a české pohraničí po roce 1945“. Po přečtení textů sborníků zjistíme, že bychom se chtěli dozvědět mnoho dalších okolností z té doby. Jenomže historická témata nejen inspirují zpracování, ale také je omezují. „Komplex odsunu“ tedy zkoumá dílčí aspekty „průvodních okolností a důsledků nuceného vysídlení většiny té části domácího obyvatelstva, kterou tehdejší státní moc považovala za etnicky ,německou´“. V sedmi příspěvcích jsou víceméně podrobně a zdařile rozebrány ony okolnosti a důsledky, většinou neznámé.

Tak v Jáchymovských dolech (fungovaly od počátku roku 1946) vzhledem k rychle rostoucím sovětským požadavkům na dodávky uranu nestačili jako pracovní síly Němci vyňatí z tzv. odsunu. Bylo zapotřebí soustředit v Jáchymově několik tisíc německých zajatců, kteří tu potom pracovali až do roku 1950. Ještě zajímavější však je, že v době kolem roku 1948, tedy v době, kdy se připravovala nová fáze „rozptýlení“ Němců do vnitrozemí (šlo o Němce, kteří po tzv. odsunu zůstali v pohraničí) musel stát v několika fázích zajistit další tisíce německých pracovních sil pro pohraniční jáchymovské doly. V praxi to znamenalo přesunout v několika vlnách do pohraničního Jáchymova a okolí (tedy do pohraničí) několik tisíc Němců, kteří z pohraničí měli být rozptýleni do vnitrozemí. (Viz Tomáš Dvořák: Těžba uranu versus očista pohraničí.)

Stejně málo známé jako fungování jáchymovských dolů je faktická činnost obnoveného retribučního soudnictví po únoru 1948 (Kateřina Kočová: Druhá retribuce). Komunisté nemohli souhlasit s fungováním retribučního soudnictví od samého počátku. Retribucí se rozuměla zejména činnost lidových soudů, směřující k potrestání nacistických zločinců a kolaborantů. Ty pracovaly v resortu ministra spravedlnosti, v jehož čele stál Dr. Prokop Drtina, jeden z hlavních spolupracovníků prezidenta Beneše. Těžko vědět, zda komunistům vadila spíše tato okolnost, než vynášené tresty lidových soudů (jejich činnost byla ukončena ještě před Únorem), na nichž se vcelku poznala práce „starých“, odborně fundovaných soudců.

Od února do dubna 1950 stál v čele ministerstva spravedlnosti třídně nesmiřitelný Alexej Čepička. Příliš nepřekvapuje snaha obnovených lidových soudů o politické zneužití soudní moci. Pozoruhodná je však také druhá strana mince tohoto obnoveného retribučního soudnictví: „…i v době takzvané druhé retribuce byla odsouzena lidovými soudy řada skutečných nacistických zločinců a kolaborantů.“ Nicméně podle autorky zneužití lidových soudů po roce 1948, které mělo vést k odstranění skutečných či domnělých odpůrců komunismu a také nacistických zločinců), se vydařilo jen zčásti; stát měl spoustu dalších starostí.

Není tu místo pro pojednání o všech studiích sborníku. Tak aspoň připomenu, že americký autor Eagle Glassheim (Etnické čistky komunismu…), jehož práce by vyžadovala důkladný rozbor, se jediný neostýchal nazvat tzv. odsun pravým jménem, tj. etnická čistka.

Málokdo z nás tuší, že dosud neblahý stav našeho pohraničí prošel od roku 1945 vývojem, který lze právem nazvat katastrofálním. A tak se ještě zmíním o studii Jiřího Topinky. Jeho práce Zapomenutý kraj podává přehledný obrys vývoje, připomínající spíše fantastické libreto než skutečnost. Od prvního pokusu osídlení v roce 1945 musely státní a stranické orgány několikrát tím či oním způsobem opakovat pokus o osídlení. Velká část nových osídlenců prchala z beznadějně nehostinného kraje, kde osídlenci neměli možnost patřičného výdělku, z oblastí, odkud byly stěhovány průmyslové podniky do vnitrozemí, ze sídlišť, která byla dvakrát nepříliš úspěšně združstevňována. Neměli vztah k „nové“ zemi (v níž desetitisíce stavení bylo zplundrováno a mnoho dalších se rozpadalo), ani k nové práci a často měli i hlad. Autor dospívá k logickému závěru: „Nikdo, ať má na odsun jakýkoli názor, ve světle pramenů nemůže popřít, že velkou část německého i jiného majetku se podařilo ,úspěšně´ prohospodařit, přičemž lví podíl na tom náleží bezesporu komunistické straně.“

Na rozdíl textů, které se věnují dílčím důsledkům po vyhnání Němců, je základní studie tohoto sborníku (Tomáš Staněk, Adrian von Arburg: Organizované divoké odsuny) zaměřena celkově. Je to zatím třetina práce. Ta zachycuje jak živelné počátky tzv. divokého odsunu, tak jeho organizaci, která byla dílem státní správy, zejména armády. Nejdůležitější na této studii je však pojednání o vzniku, vývoji a uskutečnění tzv. odsunu.

Autoři zvolili jako výchozí bod diplomatickou misi, v níž měl ministr Nečas v září 1938 tlumočit v Paříži návrh prezidenta Beneše odstoupit část území Československé republiky za to, že bude do Německa přemístěno až na 2 miliony Němců. Autoři se, zřejmě právem, domnívají, že Edvard Beneš chtěl menším zlem čelit zlu většímu. To se však změnilo po Mnichovu, kdy se v diskusích a polemikách domácího i zahraničního odboje, stalo co největší snížení počtu Němců žijících v Československu jednou z hlavních priorit československé odbojové reprezentace. Československé exilové vládě se podařilo získat nezávazný souhlas s „transferem Němců“ od Velké Británie, Spojených států a Sovětského svazu. Na jistotu souhlasu museli čekat do konce války. Během války se myšlenka na potrestání viníků proti československému státu měnila na ideu odsunout Němce podle národnostního měřítka (tedy „plošně“). Edvard Beneš s ohledem na zahraniční spojence zmírňoval „upřílišněný radikalismus“ některých skupin domácího odboje, ale již v roce 1942 se domníval, že v extrémním případě je třeba zajistit předmnichovské hranice a „nechat prostě průběh událostem revolučním, jež po pádu Německa s jistotou přijdou.“ Existující záznamy dokládají, že prezident už na jaře 1944 souhlasil i „s nuceným transferem a brutálním“. V létě 1944 podle Prokopa Drtiny byl Edvard Beneš přesvědčen, že je třeba, aby hned po revoluci bylo co nejvíce Němců, kteří budou klást odpor, zlikvidováno, tak aby co největší počet Němců utekl přes hranice. V prohlášení, které první československá vláda vydala v Košicích 17. dubna 1945, se mimo jiné říkalo: „Jděte účtovat s Němci za všechna jejich zvěrstva a neznejte slitování s německými vrahy.“

Omezený rozsah recenze mi nedovoluje ani ve stručnosti reprodukovat další vývody citované studie (ostatně recenzovaný sborník si může vzhledem k jeho nízké ceně každý pořídit); šlo mi o to poukázat na to, jak ve srovnání s dokumenty blednou tak časté povídky o tom, že Češi měli na vyhnání Němců zcela minimální podíl, že se pouze řídili pokyny velmocí.

Toho si zajisté byli vědomi i autoři tohoto mimořádně zdařilého sborníku.