Říjen 2006

Smutek pana Machálka

Emanuel Mandler

Tentokrát byl pan Machálek celý nějaký rozmrzelý. Seděli jsme proti sobě v restauraci Na kahánku a pan Machálek sebou vrtěl a mračil se jak Belzebub. Šlo mi to na nervy, a tak jsem se ho zeptal, jestli nemá nějaké trápení. Důsledkem mé starosti bylo, že se pan Machálek zamračil ještě o něco víc a vyjel na mne, že přece vím právě tolik, co on. Všechno je krásné. Když takhle nahlíží vývoj po roce 1989, nezbývá mu, než se divit obchodním centrům, rozvoji médií, nákupům nejmodernějších zdravotnických zařízení, neustálým hudebním a divadelním festivalům, možnostem spolkového života a, což jistě by nemělo být uvedeno na posledním místě, novým a hezkým hospodám. Svoboda je mocná čarodějka a umožňuje aktivitu jednotlivců (i komunistů), spolků i politický stran.

Podivil jsem se, proč pan Machálek na to všechno hudrá a můj přítel na mne vyjel podruhé, že přece nejsem žádné batole a že si jistě pamatuji, jak jsme začínali. Poněkud rozpačitě jsem přikývl (na podrobnosti si nepamatuji) a pan Machálek se rozhovořil:

Kdo vlastně začal? Začali jsme prakticky všichni. V ulicích, na náměstích i v restauracích jsme v listopadu 1989 oslavovali příchod nové éry, v níž nebudou vládnout komunisté, ale my, občané. Komunisté nám u toho slavného začátku nevadili, protože byli až k neuvěření státotvorní. Ale bylo třeba je porazit, to jsme přece všichni věděli a vážení občané a disidenti o tom pořád mluvili. Vy si to tedy příliš nepamatujete, ale já ano. To tedy byla porážka komunistů! Byla slavná – a i to je slabé slovo. Jen si to, pane kolego zkuste vybavit. První demokratický prezident se nechal zvolit komunistickým parlamentem (a byl mu pak za to vděčný). Premiérem první i druhé (řádně zvolené) vlády se stal jeden z nejvyšších nomenklaturních kádrů z řad komunistické vlády (Čalfa). V čele sněmovny stanul (a měl tak zřejmě zůstat), Alexander Dubček, původce a pak zrádce komunistického reformního hnutí v roce 1968. Parlament byl „kooptován“ tím způsobem, že v něm zůstalo množství původně zvolených komunistů, nová demokratická „strana“ nesměla mít členy, zato strany Národní fronty byly i nadále placeny ze státního rozpočtu. Nemusím snad pokračovat. Je zřejmé, že komunisté dostali dost prostoru pro individuální uplatnění i pro činnost strany, to znamená pro šíření původní ideologie. Uplatnili se tím, že zdržovali a zdržují vývoj společnosti kupředu. Ale když vidím marasmus, ve kterém se naše společnost ocitá, nechci to svádět všechno na komunisty…

Přerušil jsem pana Machálka a pochválil jsem ho, že on opravdu není vulgární antikomunista. Můj přítel se opět zavrtěl a řekl, že snad opravdu není vulgární. Ale s tím antikomunismem je to složitější. Opravdu, není přítelem cibulkovského antikomunismu, který vše, co se mu nelíbí, s čím není spokojen, opatří nálepkou „komunismus“ a pak proti tomu brojí. Na druhé straně on sám – Machálek – není ani trochu přítelem komunistů a toho, co produkují. Rozdíl mezi těmito antikomunismy je zřejmě v tom, že machálkovský antikomunismus vidí a zaznamenává i další špatnosti tohoto světa a nemyslí si, že je vše možné svést na komunisty. Vezměte si jen takové radikální islamisty. Jsou dne pro nás větším nebezpečím komunisté, nebo islamisté?

Nevydržel jsem to a řekl jsem, dobrá, jsou tedy různá nebezpečí a důležité je, které z nich je pro nás nebezpečím největším.

Panu Machálkovi se kupodivu zjasnila tvář. Chtěl přece o tom hovořit od počátku a to já ho svými otázkami zdržoval. Největší nebezpečí pro nás, řekl s velkým důrazem, jsme my sami. Nebo, máme-li být přesní, naše politika. Za současný marasmus, opakoval, můžeme především my sami.

Poněkud mne to dopálilo. Pan Machálek od začátku tvrdí, jak to bylo špatné, že komunisté byli vpuštěni do arény demokratické politiky, a teď najednou o nich mlčí. Pan Machálek se vehementně bránil, že ho ani trochu nenapadá pomlčet o komunistech. Proto o nich mluvil hned na samém počátku – ale, marná sláva, to že se dneska dostali tak daleko, je „naše“ práce. Václav Havel se nemusel nechat zvolit komunistickým parlamentem, Marián Čalfa mohl dostat nějakou funkci, v níž by uplatnil své zkušenosti, ale nemusel se ještě proto stát předsedou vlády. To vše způsobili „naši“ lidé. S národní frontou se mělo od počátku pořádně zatočit. Komunistickou stranu bylo hned na počátku možno zrušit (i když právě on by pro to nebyl), anebo zneškodnit tím, že by se jí odňal veškerý velký majetek, který jí beztak nepatřil. Rozhodně se nemělo na počátku dovolit, aby se její činitelé pouštěli do politické činnosti. Jenže politické strany měly jiné starosti.

Trochu ironicky, ale spíš vážně, jsem řekl panu Machálkovi, že se už těším na jeho přednášku o vývoji politické situace od roku 1989.

Ale pan Machálek zavrtěl hlavou. To je přece věc pro takzvané politology, ať se tomu věnují. On, by chtěl upozornit jen na dvě věci. První pozorujeme už několik měsíců dnes a denně, ale jako by nám to, jak už říkal hned na počátku, ani nějak zvlášť nepřišlo. Spolu s tím, jak komunistická strana oxiduje a vymírá, měl by u nás vymizet i radikální marxismus. Nic takového se nestalo. Naopak. Otěží politického radikalismu se chopil Paroubek a jeho sociálně demokratická strana. Projevilo se to v personální politice sociálně demokratické vlády i v legislativě, protože velmi problematické zákony prosadili sociální demokraté velmi pohodlně s podporou komunistů. A tak se komunisté stali docela obyčejnou parlamentní stranou, spojenkyní sociální demokracie, a tradice, jíž se drží, jako by nikomu nevadila. Ale na levici již nehrají první housle. Hegemonem levice se stali sociální demokraté, kteří převzali funkci po komunistech. Funkci ideologickou o „operativní“. Vidíte a tak dospíváme k druhé věci, o které chci hovořit a která hodně vypovídá o charakteru naší politiky. Pan Machálek se rozpovídal a teď už mluvil skoro jasným, zřetelným hlasem:

Naši politikové funkce nespravují, hovořil s důrazem, oni se s nimi takřka milenecky objímají, a to tak dlouho, až k nim přirostou. Pak je od nich nikdo nemůže dostat než pilou. Někdy to připomíná veseloherní epizodu, ale často jde o groteskně tragickou příhodu. Nu a na poslední takovou groteskně tragickou příhodu jsme ještě neměli čas zapomenout, protože se stala teď a navazuje na to, o čem jsem právě mluvil. Jak víme, sociální demokraté nebyli ve vládě sami, vládli v koalici s lidovci. Poté, co se stal premiérem Jiří Paroubek – ale to povídám samé známé věci – a sociální demokraté prosazovali ony problematické zákony a personální opatření (většinou proti vůli lidovců), šéfa lidovců to náramně rozhořčilo a vedlo k vyslovené kampani proti KSČM. Nic proti tomu, jenomže lidovci byli ve vládě (Kalousek jako místopředseda) a ani trochu je nenapadlo z této prokomunistické vlády vystoupit. Kdybych měl povídat, jak trapně se vše vyvíjelo dál, nosil bych dříví do lesa. Celý ten vývoj po patových volbách má počátek v tom, že lidovci neudělali to, co by mělo být samozřejmé: nevystoupili z vlády, ačkoli podle tehdejší situaci a podle toho, jak se k ní chovali, vystoupit museli. Mohl bych samozřejmě hovořit dál a poukazovat na nesčetné množství případů, kdy politické osobnosti, které byly totálně zprofanované a trapné, odmítly opustit svou funkci a nějak to nevadilo. To ukazuje na zvláštnost české politiky. Samozřejmě, že každý, kdo převezme jakoukoli vyšší funkci, zdůrazňuje, že to dělá v prospěch celku a pro blaho vlasti. Tak se to děje na celém světě. Má-li být na takovém povídání aspoň špetka pravdy, pak ti lidé, když se dostanou do situace, která naznačuje, že prospěch celku a blaho vlasti velí, aby odešli, nebrání se tomu a opustí své funkce. Jinak by politika nebyla mechanismem pro správu obce, ale byla by tu vysloveně pro blaho toho výtečníka, který právě zastává příslušnou funkci. Nu, milý příteli, a to je to trápení, na které jste se ptal. Ne že bych na tu věc myslel dnem i nocí, ale právě v tu chvíli mě to – no – popadlo. Já jsem sám pro sebe rekapituloval vývoj naší politiky a dospěl jsem k závěru, že přece jen se liší od politiky za hranicemi. Máme neobyčejně vyhraněnou politickou kulturu: politika je nám skutečně výlučně mechanismem pro blaho osobní, rodiny, popřípadě nejbližších přátel. Příklad, který jsem uvedl, tomu nasvědčuje.

To je nemilé, řekl jsem, zvláště když uvažuji-li o tom, uvědomuji si, že máte pravdu nebo aspoň až nezřízený kus pravdy. Ale co budeme dělat?

Pan Machálek se tvářil rozšafně, tak jak jsem ho znal odjakživa. Inu co? Jsme žurnalisté, publicisté, řekl se smutným úsměvem, budeme o tom psát a zase psát.

Řekl jsem, že tím to asi moc nespravíme.

Pan Machálek se zašklebil a řekl, že asi mám pravdu.