Říjen 2006

O pokrytectví

Štěpánka Neumannová

Pro demokratický stát platí vůle většiny, menšina má možnost se stát většinou, a moc vítězů se prověřuje v pravidelně se opakujících volbách. Jinou otázkou je, nakolik lid, obyvatelstvo, národ, či jinak nazvaná komunita státu, je s demokracií sžitá, rozumí jí a hlavně, jestli se umí demokraticky chovat.

Zde můžeme zkoumat, jak daleko má demokracie k občanům postkomunistického státu, či spíše jeho občané k oné „klasické“ demokracii. Nebudeme první, dělají to stovky novinářů a odborníků a jedním z prvních, kdo si uvědomil rozpor mezi politickými principy a chováním těch, kterým mají sloužit – byl TGM.

Jak „ladí“ s demokracií „výdobytky“ totalitního režimu, které přežívají déle, než si po převratu mohl kdo pomyslet? Je zajímavé, že mnozí patologové a znalci komunismu, vesměs jeho renegáti, jako např. Orwell, Heym a další, se zabývali komunismem samým, ale nikdo - asi proto, že to nebyla jejich životní zkušenost – se nezabýval jeho přežitky. A protože komunismus z hlediska historického času padl všude ve stejnou dobu, jsme nyní sami o sobě pokusnými králíky, na sobě můžeme bádat, co je dědictvím komunismu (z hlediska právního), co zůstalo ve vědomí a myšlení lidí (z hlediska psychologického) a jaké stopy zanechal u politiků či v nich (politologického).

Není mým cílem se těmito rezidui zabývat. Ale poznala ve svém oboru, jak daleko je ke skutečné demokracii a jaký vliv analogický kdysi proslulému demokratickému centralismu si zachovaly tzv. kádrové rezervy bývalého režimu.

Názory západních zemí na dění v české politice jsou rozmanité. Je však na místě říci, že se shodují v jednom: „skutečná demokratická politika bude možná tehdy, až vymizí postkomunistické přežitky a vztah k demokracii a její akceptace dosáhne úrovně západních demokratických zemí.“

Tak to uvedl nedávno německý týdeník Der Spiegel. Autor článku neměl v úmyslu pomlouvat nebo kritizovat kultivovanost českého národa či jeho intelektuální schopnosti a etickou stránku, nýbrž podat obraz o tom, co komunistická strana v minulosti způsobila a jak demokracii škodí lidé, kteří převlékli své kabáty a i nadále zůstali u dobře placených koryt, aniž jejich vědomosti v některých případech dosahují „povinného“ minima.

Jejich vlastní sebereprezentace doktoráty, převleky z „CSc.“ na „PhD“ a další tituly – někteří nositelé jich mají tolik, že se před a za jméno ani nevejdou - nejsou na Západě uznávány a to i proto, že jsou socialistické nebo postsocialistické provenience a jejich úroveň nedosahuje úrovně doktorátů a titulů získaných v západních zemích.

Není ovšem divu, neboť na základě známostí, vlivu a kádrové solidarity se tyto tituly udělují dodnes. Ostatně doktorát a celé studium předminulého premiéra této země jsou toho výmluvným příkladem – a to se jednalo jen a jen o popřevratovou kariéru!

Jen v opravdovém demokratickém systému je možné vzdělávat lidi bez zábran a falešných ohledů, k tomu patři i příslušný počet vyučovacích hodin. Proč se čeští středoškoláci stále nemají možnost rozhodnout pro předměty, které preferují? Proč přednášky a semináře na vysokých školách z velké části neodpovidaji evropským trendům? To lze velmi lehko vysvětlit konstatováním, že převážná část vyučujících se dnes na svou výuku příliš nepřipravuje, neboť je „připravena“ z doby dřívější, převážně z doby reálného socialismu. Proč tedy dohánět evropské trendy? Přidělávat si práci a výdaje, když to projde i po staru!

Pokrytecký rozdíl mezi tím, co jsme měli, co z velké části zůstalo přežitkem z dob starých a tím, co mají země západního světa, reprezentuje strukturu pravé bezmocnosti.

Úcta k lidským právům byla nastolena jen částečně a mnozí bývalí členové komunistické strany si tleskají bez kapky soudnosti a studu. A co víc – stejně spokojeni jsou i současní členové KSČM, kteří nevystoupili ze strany a ani kabáty nepřevlékli. „Vždyť ono se na to nepřijde, nebo mne kolega podrží, já ho přece podržím také, aby něco na nás oba neprasklo.“ To je dnešní běžná realita, jak ve školství, tak v oborech jiných. Každý ví dost na druhého – stále platí „proletáři všech zemí, spojte se!“

Komunistická strana, která spojila mnoho lidí pro sociální ideály, kterým uvěřili, šířila pak lživou propagandu a izolovala zemi od západní společnosti a kultury, kam patřila. Vládla dlouho a její přežitky bohužel převládají i dnes.

Hra se slovy, nahánění strachu a znemožňování obhajoby, se staly úplně běžným hlediskem; pro Evropana sice nepřijatelným, pro cizince nepochopitelným, ale bohužel zde, v české zemi, dosud vládnoucím. Místo demokratické diskuse dochází k zastínění problému, jedinec, který nejde s mocnými a kolektivem, je znemožňován a ve většině případů likvidován. Vybočení z řady a hlásání vlastního názoru, jak je v západních zemích běžné, se v Česku trestá a to nejenom ve školství, nýbrž i v jiných sférách. Jaké je tedy východisko? Snad jen jedno: a to je výchova k demokracii. Demokracie sama pak nové generace vychová ve svém duchu.

(www.jsweb.cz/neumannova)