Říjen 2006

Varšava v době ledové

Luboš Palata

Dobré vztahy se sousedním Německem se zdají v našich dobách téměř samozřejmostí. Ale není to tak úplně pravda. Ve stejné době totiž hovoří němečtí diplomaté o tom, že vztahy polsko-německé nemohou snad už být horší, než v současnosti jsou. A to ještě před několika lety byly dávány za příklad. Nejen toho, jak se vyrovnat s tragickou minulostí. Dnes v německo-polských vztazích na nejvyšší úrovni nefunguje prakticky nic a doby, kdy Berlín považoval Varšavu za nejbližšího spojence mezi novými členskými zeměmi, jsou dávnou, těžko uvěřitelnou minulostí.

Děda ve wehrmachtu

Nejjednodušším vysvětlením by bylo, že se v Polsku prostě změnila vláda. Kabinet vedený Právem a spravedlností (PiS) bratří Kaczyńských, kteří se po několika měsících lavírování spojili s katolickými nacionalisty Ligy polských rodin a levicovými populisty Sebeobrany, představuje opravdu zcela jinou část polské politické scény, než na kterou bylo Německo, ale i celá Evropa, zvyklé. Zcela určitě se jedná o nejnacionalističtější nebo nejvíce národně orientovanou polskou vládu od roku 1990. Současně je to vláda s nejvýraznějšími zahraničněpolitickými ambicemi, jejíž plány v mnohém nejsou v souladu s německou diplomacií, nebo jejímu směřování dokonce odporují.

Nelze si nevšimnout, že „německá karta“ sehrála u dvou menších vládních stran, ale také u Práva a spravedlnosti důležitou roli v loňských parlamentních a prezidentských volbách. Ještě jako primátor Varšavy vznesl současný prezident Lech Kaczyński požadavek na německé reparace za zničení polského hlavního města na konci druhé světové války. A za jeden z momentů, jež rozhodly polské prezidentské volby, lze považovat skandál kolem „dědy ve wehrmachtu“, který proti konkurentovi Donaldu Tuskovi PiS umně rozehrála na konci kampaně. Nový polský prezident Lech Kaczyński také téměř s hrdostí prohlašoval, že jediné místo, které z Německa zná, jsou toalety na letišti ve Frankfurtu nad Mohanem. A když o něm a jeho bratrovi vyšel v německém tisku satirický článek, nejenže kvůli němu zrušil klíčovou schůzku Výmarské trojky (Polsko, Německo, Francie), ale nechal zkoumat možnost, jak proti německým autorům použít evropský zatykač.

Ale tak jednoduché, aby se řeklo, v Polsku se dostali k moci Kaczyńští spojení s nacionalisty, to není. Polsko-německé vztahy se začaly hroutit už dlouho před volbami v září minulého roku. Symbolickým momentem byla před drahným časem obálka největšího polského týdeníku Wprost, na němž byla šéfka Svazu vyhnanců Erika Steinbachová v nacistické uniformě s bičíkem, jak jede na osedlaném kancléři Gerhardu Schröderovi.

Pro Poláky, jisté si na rozdíl do Čechů stoprocentně svým právem vyhnat Němce a osídlit „získaná území“, byla snaha vyhnanců domoci se svých bývalých majetků cestou přes evropské soudy šokem. Nepomohla žádná ujištění ze strany německé vlády, včetně samotného německého kancléře, ani to, že z čistě právního hlediska má žaloba „Pruského treuhandu“ ještě menší šanci než už odmítnuté žaloby sudetských Němců.

Výstava vyhnanců v samém centru Berlína, která nevyvolala v Česku téměř žádný zájem a Praha na ni oficiálně nijak nereagovala, způsobila v Polsku doslova bouři. Situaci neuklidnilo ani to, že spolkový prezident Horst Köhler pronesl na srazu vyhnanců vůči Polsku velmi smířlivý projev.

Bez pocitu viny

Důvod, proč jsou Poláci z nového německého historického trendu „obětí“ tak nervózní, může vězet v tom, že Poláci se nikdy ani náznakem za „viníky“ nepovažovali. V tom je polský pohled na válku podobný ruskému. Obrovské utrpení, které Němci za války Polákům způsobili, jako by ospravedlňovalo všechno na polské straně. Proto je pro Poláky dnes mnohem těžší než pro Čechy přijmout pohled na jednotlivé Němce jako na oběti.

Přes začátek, který položili polští a němečtí biskupové v šedesátých letech, si Poláci budou zřejmě podobně jako Češi muset projít bolestným uvědoměním si vlastního podílu viny, polských zločinů na německých civilistech, zpytováním, zda vyhnání Němců bylo opravdu tím nejlepším řešením.

S otázkami minulosti souvisí v Polsku i problém veskrze současný, a tím je otázka vztahu k německé menšině v jihopolské Opoli a okolí. Na rozdíl od Česka je totiž polská německá menšina (asi milion lidí) soustředěna v jednom regionu a dobře zorganizovaná. Díky vstřícnému volebnímu systému má svoje zastoupení v parlamentu, většinou jednoho až dva poslance. Liga polských rodin přišla před několika dny s návrhem, aby tato výhoda byla zrušena. Po kratším váhání se sice premiér Kaczyński rozhodl tento návrh nepodpořit, ale žádá po Německu obdobná práva pro stovky tisíc tamních Poláků.

Tím, co uvrhlo polsko-německé vztahy do doby ledové, není minulost ani otázka německé menšiny, ale baltský plynovod. Ten vedený po dně Baltického moře obchází Polsko a vystavuje ho riziku vydírání ze strany Ruska. To, že se Schröder s ruským prezidentem Vladimirem Putinem dohodli bez konzultací s Poláky (o Ukrajincích nemluvě), nadělalo obrovské škody. Angela Merkelová, stojící v čele velké koalice, nechce a možná ani nemůže na plánech plynovodu nic měnit. Německý ekonomický egoismus, kombinovaný se skandálním osobním angažmá Schrödera, vyvolal v Polsku napříč politickým spektrem těžké zklamání. A Varšava je připravena udělat všechno, aby stavbě zabránila.

Dalekosáhlé důsledky

Velké nedorozumění mezi Polskem a Německem panuje ostatně ohledně celé východní politiky. Zatímco Německo vidí hlavního partnera v Rusku, Polsko sází na jeho oslabování, postupným přechodem postsovětských zemí na stranu Západu. Angela Merkelová sice udělala mírné změny a zřejmě si na rozdíl do Schrödera nehodlá udělat z Putinových rodinné přátele, ale podstata německé východní politiky se nezměnila.

Zamrzlé a stále se jen zhoršující polsko-německé vztahy mají dalekosáhlé důsledky jak v rámci atmosféry ve střední Evropě, tak i pokud jde o budoucnost celé Evropské unie. Bez Londýna, ale také Varšavy není Merkelová schopna prosadit žádnou verzi evropské ústavy, na níž má Německo životní zájem, nebo o tom alespoň tak mluví. Na straně druhé, pro celý region je krize německo-polských vztahů velmi nepříjemnou komplikací ve snaze o překonání „druholigového“ členství v Evropské unii, Schengenem počínaje a volným pohybem pracovních sil nekonče.

Představa, že by při tom mohlo Česko jako náhle nalezený, potíže nedělající oblíbenec (případně naopak jako „polský spojenec“) něco získat, je scestná. Bez dobrých vztahů mezi Polskem a Německem se nic nepohne. I Češi na tom mohou jen tratit.

(kráceno)

(Respekt, www.respekt.cz)