Říjen 2006

Znova do Prahy? Oh my God!

Tomáš Pavlíček

Být za předešlého režimu taxikářem, vekslákem nebo číšníkem znamenalo vstupenku do západního valutového světa. Zvlášť z pohledu zahraničních návštěvníků Prahy se v tomhle směru nic moc nezměnilo: stížnosti padají nejčastěji na taxíky, směnárny a restaurace. Naposledy to potvrdili kontroloři České obchodní inspekce. Pochybení našli skoro v každé kontrolované restauraci a hospodě v hlavním městě, což o dvacet procent převyšuje průměr v jiných krajích. Proč právě tady? A začínají se kvůli tomu turisté Praze vyhýbat?

A to jsi novinář?

Hospoda U suchý dásně se dá označit bez nadsázky za zaplivanou. Ze stropu visí cosi jako rybářská síť, záchranné kruhy na stěnách zřejmě nevisí náhodou; každou chvíli může potřebovat jejich pomoc někdo z potácejících se opilců. Přítmí blikavě ozařuje přes celou stěnu natažené plátno, kvůli fotbalovému přenosu není slova slyšet. Od známých dostáváme tip, že jim v téhle hospodě natočili polovinu půllitru. Když se proti tomu ohradili, číšník jim do očí řekl, že tak točí kvůli malému platu.

Po čtvrthodině čekání přistane na stole pivo, po opadnutí pěny se hladina ustálí půl centimetru pod ryskou, nic výjimečného na skandál. Číšník se neochotně rozhoupává k odpovědi. „Žádný fígle na hosty nedělám. Podívej se, podměrečný pivo se točí všude,“ nemrkne ani okem nad špatnou mírou. „Já beru sedm tisíc hrubýho a musím si nějak přivydělat, většinou na tuzérech. To je stejný jako ve stavebnictví, zedníci taky dostávají minimální platy a zbytek vydělají načerno. Tos nevěděl?“ kroutí hlavou. „A to jsi novinář?“

Majitelé versus zaměstnanci

Nechme stranou, že diškrece jsou nezdaněné peníze na ruku. V oboru platí nepsaný usus, že se jedná o poctivý příjem, protože ho zákazník vydává dobrovolně jako ocenění rychlosti a ochoty obsluhy. Podle odhadu expertů to na živobytí stačí – kromě minimálního platu kolem šesti tisíc si prý šikovný číšník na spropitném vydělá v průměru dalších dvanáct. U restaurací vyšší kategorie sice údajně není tolik příležitostí si přivydělat, daleko víc příjmů prochází kasou a kontrolou spolupracovníků, o to výraznější jsou ale základní platy – kolem dvaceti, třiceti tisíc. Přesto se podle mluvčí České obchodní inspekce Miloslavy Fléglové počty okrádajících číšníků neztenčují. „A není to tím, že bychom byli bezzubí. Můžeme dávat pokuty až padesát milionů korun, což je prakticky pro každého podnikatele likvidační částka. Dáváme nižší, varujeme je, aby chyby napravili.“

Ať se zlodějny dopustí kdokoli, platí pokutu majitel. Proč si tedy svoje zaměstnance neohlídá? „Protože to pořádně nejde,“ namítá spolumajitel Pivovarského domu Aleš Dočkal. „Když vyjdu na plac, tak si každý dá pozor. My jsme nakoupili za dvě stě tisíc kontrolní pokladny, kterými mají procházet všechny účty, ale oni dovedou odhalit slabiny i toho markovacího stroje.“ Proč nespolehlivé zaměstnance nevyhodí? „Hm, Česká obchodní inspekce chytila mého číšníka při okrádání za ruku, takže jsem ho okamžitě vyhodil. On se pak se mnou několik měsíců hádal a hrozil soudy. Podle zákoníku práce musí zaměstnavatel při výpovědi dodržet zdlouhavou proceduru, nejdřív bych ho musel několikrát pokárat a pak teprve vyhodit,“ kroutí hlavou Dočkal.

Podle Sdružení podnikatelů v pohostinství a cestovním ruchu HOREKA se situace nezmění dřív, než dojde ke změně zákona. Navrhují snazší výpověď pro zaměstnance, pracovní knížky se záznamy předchozích praxí zájemců o práci nebo možnost zveřejňovat na internetu seznamy hříšníků. První teoreticky může změnit nová pravicová vláda. Druhé dva návrhy kolidují se zákony o ochraně osobních údajů.

Kde se nekrade

„Na nejvíc prohřešků narážíme u příležitostných prací, dejme tomu na koupalištích, a pak tam, kde je největší fluktuace hostů, ve velkých městech a lázních. Proto se na přední příčce u většiny kontrol objevuje Praha,“ říká Miloslava Fléglová. „Když provozujete kšeft na malém městě nebo vesnici, tak si vás místní štamgasti ohlídají. Stejně tak si nemohou velké úkroky dovolit mezinárodní hotely.“ Paní Fléglová odhaduje, že opakovaně se problémy objevují asi v deseti patnácti procentech restaurací. „Často mají zahraniční majitele, kteří nemají možnost své podniky dostatečně kontrolovat.“

Mezi znalci prostředí v centru Prahy se traduje, že manažeři některých restaurací s velkými předzahrádkami žádají po svých zaměstnancích každý večer načerno utržených šedesát tisíc a co si „vydělají“ nadto, jde do jejich kapsy. Podle sdružení HOREKA umožňuje takovým „zlatokopům“ podnikat v pohostinství příliš benevolentní živnostenský zákon. Hotel si může otevřít kdokoli, kdo dosáhl osmnáctého roku a má čistý trestní rejstřík. Pravidla nevyžadují ani vzdělání ani praxi v oboru, stačí, když si najmete takového člověka jako odborného poradce. „Situaci by podle nás vyřešilo, kdyby do udělování živností či licencí mohli mluvit odborníci z profese nebo kdyby se všichni podnikatelé v pohostinství museli povinně sdružovat do profesních komor, jako je to v Rakousku. Pak by si cech způsobilost podnikatelů ohlídal,“ říká prezidentka svazu HOREKA Mirka Luprichová. Zastánci liberálního přístupu naopak namítají, proč by si kavárnu nemohl otevřít i člověk, který žádnou hotelovou školou neprošel. Ostatně hoteliéři a restauratéři z HOREKA žádají o regulaci „shora“ i proto, že jejich asociace sdružuje jen asi 17 procent podnikatelů v oboru a politici ji neberou jako dost silnou lobby.

Odkud tedy může přijít náprava? Odpověď je prostá – od zákazníků. Turistický průmysl v hlavním městě žije podle Pražské informační služby z 90 procent ze zahraničních návštěvníků. Pokud si budou masově stěžovat nebo se historickému městu nad Vltavou napříště vyhnou a totéž doporučí svým známým, dá se čekat reakce úřadů. Tak zní teorie, v praxi to tak ale zatím nevypadá. Ředitel Pražské informační služby Václav Novotný tvrdí, že počty turistů v Praze se rok co rok zvyšují. „Není to sice takový boom jako po otevření hranic, ale to se dalo předpokládat. Praha už téměř dosáhla zenitu svých možností – je na šestém místě v Evropě v počtu přenocování, hned za Londýnem, Paříží, Římem, Berlínem a Madridem.“ Podle Novotného se asi 30 procent návštěvníků vrací a na úroveň restaurací si stěžují jen minimálně. Jan Kněžínek, který má na magistrátu cestovní ruch na starosti, dokonce tvrdí, že si na žádnou stížnost nevzpomíná. Průzkumy ale jistou nespokojenost signalizují: když měli turisté známkovat jednotlivé oblasti svého pobytu, dostala kvalita kuchyně a úroveň restaurací přibližně známku 2, někde na půl cesty mezi architekturou a taxislužbou.

Přece se nebudeme hádat

Před proslulou restaurací U Fleků se fotí skupina německých turistek z Dortmundu. „Ano, setkaly jsme se s podváděním v jedné pizzerii. Musely jsme kromě jídla a pití zaplatit zvláštní poplatek za to, že tam můžeme sedět.“ Ptaly se proč? „Neptaly a zaplatily.“ Stěžovaly si někde? „Ne, jsme na dovolené, nechtěly jsme si dělat problémy,“ zní odpověď. Uvnitř hospody stojí strohé masivní stoly a lavice ze dřeva, v rohu vyhrává harmonikář známou odrhovačku Škoda lásky. Holandský pár u okna právě dostává jídlo, muž potvrzuje, že se ho někdo pokusil včera podvést. Než se pustí do guláše, nakloní se k němu manželka a něco mu šeptá do ucha. „Vlastně to nic nebylo, všichni jsou tu přátelští,“ uzavírá krátkou konverzaci.

Když ale člověk rozhodí sítě mezi pražskou cizineckou komunitou, stížnosti jen prší. „Na zahrádce restaurace Lávka u Karlova mostu jsme si s kamarády chtěli dát tři plzeňská piva po 55 korunách,“ říká například Brian Sipusich. „Číšník nám řekl, že plzeň není, že má jenom jakýsi Prague beer za 80. Při účtování mu musela selhat kalkulačka, protože i za toto pivo po nás chtěl 273 korun.“

S podobnou zkušeností se svěřuje Jack Von Bek: „V jedné restauraci u Rudolfina, která patří ruským majitelům, jsme si se známým objednali dvě pizzy a dvě piva. Vrchní přinesl účtenku na neuvěřitelných 2200 korun. Vyžádal jsem si jídelní lístek, z něhož tu nehoráznou sumu vypočetli, a – všechno souhlasilo. Jsem si jistý, že na lístku, který jsme viděli nejdřív, nic takového nebylo.“ Pod paradoxní pohrůžkou zavolání policie pak zaplatil.

Okrádání má i další podoby: vrchní nezapočítá do konečné ceny zálohu placenou při rezervaci nebo se mezi placenými položkami nenápadně objeví něco, co host neměl, třeba pár skleniček vína navíc nebo kaviár. Jak to, že se tyhle informace nedostanou na patřičná místa? „Oni nám třeba napíší stížnost, ale neuvedou přesné místo, kde byli ošizeni, takže kontrola je prakticky nemožná,“ vysvětluje Miroslava Fléglová z ČOI. „Někdy to souvisí i s tím, proč sem cizinci jezdí. Když si někdo nabrnkne lehkou holku, a pak ho na baru oberou, nemá zájem to hlásit.“ V drtivé většině případů ale zahraniční turisté neznají místní jazyk ani zákony, nevědí, kam se mají obrátit, a ztratit ze dvou tří dnů, které tu tráví, několik hodin na úřadech se jim nechce. A tak příště „hlasují nohama“ a do „matky měst“ znovu nepřijedou.

Že to nepotvrzují statistiky Pražské informační služby? Člen prezidia Asociace českých cestovních kanceláří a agentur Tomio Okamura je interpretuje jinak než ředitel PIS. „Do roku 2004 rostl počet klientů ročně o deset procent, loni a letos jsou to jenom čtyři procenta. Tento trend podle nás ukazuje, že většina Evropanů, kteří chtěli Prahu vidět, už tu byla. Vrací se jich jen málo právě proto, že město neumí nic dalšího nabídnout a služby jsou na mizerné úrovni.“

Možná i proto, že magistrát problém podceňuje. „My jsme se zatím soustředili na propagaci Prahy na zahraničních veletrzích,“ říká Jan Kněžínek rozpačitě. „V oblasti cestovního ruchu se teprve aktivizujeme, nedávno jsme přijali specialistu v oboru a chceme přijmout další dva lidi. Zatím s okrádáním v restauracích neplánujeme něco dělat, ale kdybychom měli víc stížností, museli bychom něco vymyslet.“ A proč město zkušenosti od cizinců cíleně nesbírá, třeba pomocí svého webu? „Chystáme průzkum mezi cizinci a každý podnět k získání informací vítáme,“ dodává Kněžíček.

(Respekt, www.respekt.cz)