Říjen 2006

Euroústavou proti teroru

Jiří Pehe

Pět let po 11. září je Evropa častějším cílem teroristických útoků než Spojené státy americké. Proč je tomu tak? To je základní otázka, kterou si musí klást starý kontinent při právě probíhajících bilancích. Důvodů evropské zranitelnosti je více. Ten hlavní ovšem spočívá v politické nejednotě.

Žijeme s větším rizikem

Amerika reagovala před pěti lety jednotně a důkladně. Některá jí přijatá opatření sice vyvolávají vášnivé diskuse o omezování občanských svobod, ale riziko velkého teroristického útoku na území USA je nižší než v Evropě. Také Evropa je lépe připravená na tento boj než v roce 2001, zůstává však politicky rozrůzněná. To mimo jiné znamená, že protiteroristické legislativy v jednotlivých členských zemích EU se liší. I přijatá opatření vykazují polovičatost – například vytvoření úřadu koordinátora zpravodajských služeb umožňuje vzájemné sladění, ale ne vlastní iniciativu a aktivitu.

Evropa se též mnohem více než USA spoléhá na tzv. měkkou sílu – vyjednávání s „lotrovskými“ režimy, popřípadě nabídky ústupků, jež mají teroristy přesvědčit, že evropské země jsou jiné než USA. Některé státy, například Španělsko a Itálie, stáhly své jednotky z Iráku, kam je poslaly v roce 2003 v rámci „koalice ochotných“ vedené USA. A co se týče konfliktu ve Svaté zemi, je Unie mnohem vstřícnější k požadavkům Palestinců než USA. Všechno toto úsilí přesvědčit fundamentalisty, že Evropa „vnímá“ důvody jejich rozhořčení, ovšem příliš nepomáhá, jak doložily útoky či pokusy o ně před dvěma lety v Madridu, loni v Londýně a letos opět v Británii, pak v Německu a nejnověji – jak naznačují indicie – v Dánsku.

Navíc Evropa zápolí s problémem, kterému Amerika čelit nemusí: bojovný islamismus tu má rozsáhlou „pátou kolonu“ v podobě velkých komunit muslimských přistěhovalců, které se nedaří integrovat. 11. září 2001 zaútočili zámořští pachatelé (z Egypta a Saúdské Arábie) na zámořské cíle (New York, Washington), 11. března 2004 zaútočili zámořští pachatelé (z Maroka, byť někteří už ve Španělsku značně zdomácnění) na evropské cíle (Madrid) a 7. července 2005 zaútočili evropští pachatelé na evropské cíle (Londýn). Zatímco pro USA zůstává nejpravděpodobnějším scénářem, že útok provede výsadek sebevrahů z muslimských zemí, podporovaný a vycvičený al-Káidou, v Evropě se komanda začínají rekrutovat z prostředí přistěhovalců, ba vlastních občanů. Nadnárodní terorismus se tedy stěhuje stále blíže k nám.

A „blíže“ se stěhují i některé lotrovské režimy. Írán vyvíjí nejen jaderné technologie, ale i rakety, které už dnes mohou teoreticky zasáhnout některé cíle v Evropě. USA se zatím íránských raket nemusí obávat, ale přesto pilně pracují na protiraketové obraně. Evropa o podobné obraně, v rámci NATO, spíše jen uvažuje.

Od solidarity k Iráku

Jak se vztah Evropy k terorismu vyvíjel? První reakce na 11. září byly jednoznačné – lavina solidarity se Spojenými státy a odhodlání k boji. Německý kancléř Gerhard Schröder mluvil „o neomezené solidaritě s USA“, levicový francouzský deník Le Monde, známý svou kritikou USA, vyšel s titulkem „Všichni jsme Američané!“ Tato jednota se projevila v nezvykle hladké spolupráci při svržení Tálibánu v Afghánistánu. Nakrátko se výrazně zlepšily i vztahy mezi USA a Ruskem. Moskva hodila al-Káidu do jednoho pytle s čečenskými separatisty a Washington, který její pomoc potřeboval, nad porušováním lidských práv v Čečensku zavřel oči. Transatlantická jednota se ale začala hroutit, jakmile vláda George Bushe začala připravovat útok na Irák.

Řada evropských tvůrců veřejného mínění nebyla ochotna přijmout argumenty Washingtonu, že Irák – podobně jako dříve Afghánistán – je vývozcem mezinárodního terorismu. V čele této protiamerické fronty stáli už tradičně francouzští politici jako prezident Jacques Chirac nebo tehdejší ministr zahraničí Dominique de Villepin, ale kritika se ozývala i z řad britské Labour Party (Robin Cook) či z EU (Romano Prodi, Javier Solana). V Evropě zároveň vzrůstal odpor k Bushově vládě, a zejména k Bushovi samotnému. Otázka, jak by se evropské veřejné mínění vyvíjelo, kdyby v čele USA stál během války s terorismem jiný politik, je spekulativní, nicméně evropská veřejnost měla s Bushem problém už od jeho nástupu. Ukazují to například průzkumy, které pravidelně provádí German Marshall Fund.

Americká výstraha ohledně nebezpečí Saddámových zbraní hromadného ničení nacházela v Evropě určité porozumění. Skutečný zlom v evropském postoji ale nastal, když se žádné tajné zbraně v Iráku nenašly. Mnozí evropští politici i intelektuálové se cítili Bushovou vládou podvedeni. V této atmosféře pak narážely na rostoucí skepsi i názory neokonzervativců kolem Bushe, že svržení Saddáma Husajna může spustit dominový efekt, který povede k demokratizaci celého regionu. I tento odpor by se ještě mohl otupit, kdyby Američané po svém vojenském vítězství nastolili v Iráku politickou i ekonomickou stabilitu. Místo toho ale přicházely do Evropy další „Jobovy“ zvěsti: zadržování „ilegálních bojovníků“ na základně Guantánamo, a zvláště pak mučení v irácké věznici Abú Ghraíb.

To vše jen posilovalo přesvědčení mnoha Evropanů, že „válka s terorismem“ po bushovsku terorismus spíše vytváří, než aby ho tlumila. Pět let po 11. září tak může britský Independent bez větší kritické odezvy napsat: „Taktika George Bushe vůbec terorismus neporazila. Naopak, jeho rozhodnutí systematicky používat drtivé vojenské síly bylo kontraproduktivní a vyvolalo epidemii globálního terorismu, která si od roku 2001 vyžádala podle odhadů 72 265 lidských životů.“

Co s odcizenými Evropany

Evropský pohled na islamistický terorismus prodělal jistý zlom až po útocích na předměstské vlaky v Madridu. Samotné Španělsko reagovalo poraženecky: útoky dopomohly k volebnímu vítězství socialistům, kteří tvrdili, že za terorem stojí podpora předchozí vlády pro americkou invazi v Iráku. José Luis Rodriguez Zapatero, nový španělský premiér, pak skutečně prosadil stažení španělských vojáků z Iráku. Na druhé straně Brusel urychlil přípravy na vytvoření jednotné evropské zpravodajské sítě a ustavil evropského koordinátora – nizozemského politika Gijse de Vriese. Ten připravuje návrhy založené na informacích analytiků z Bruselu i z výzvědných služeb členských zemí, ale nemůže přímo organizovat výzvědné operace.

Ale nebyl to blesk z čistého nebe. Již v roce 2002 přijala EU definici terorismu, která se posléze promítla i do spolupráce v oblasti trestního práva. Evropský zatykač, který se nyní týká celé řady trestných činů, měl původně postihovat jen teroristické aktivity. Zatímco si tedy na politické scéně američtí a evropští politici vyměňovali invektivy, v zákulisí panoval čilý ruch. Pod americkým tlakem schválila EU v roce 2004 zavedení pasů s biometrickými údaji. A evropské zpravodajské služby intenzivně spolupracují s Američany při výměně informací o podezřelých osobách, včetně informací o podezřelých finančních transakcích.

Hlavním problémem Evropy je její nedostatek jednoty v zahraniční a bezpečnostní politice. Některé země, například Velká Británie, tak přijaly protiteroristickou legislativu, která si v podstatě nijak nezadá s americkým vlasteneckým zákonem (Patriot Act). V rámci těchto opatření je pro policejní složky snadnější odposlouchávat telefony, monitorovat internet a obecně shromažďovat osobní data nejrůznější povahy. Celá řada evropských zemí, například skandinávských, ovšem s podobnými opatřeními váhá.

Snahy o vytvoření jednotné zahraniční a bezpečnostní politiky nijak neuspíšil ani loňský teroristický útok v Londýně. Sama myšlenka jednotné politiky totiž utrpěla notný šrám krátce předtím, když Francouzi a Nizozemci v referendu odmítli evropskou ústavu. Tento smluvní dokument přitom měl vytvořit evropský rámec pro formulování společných postojů. Nyní se ukazuje, že politická nejednotnost činí z Evropy poměrně snadný terč. I v USA sice existují zásadní rozdíly mezi tím, jak boj s terorismem vidí tzv. červené státy, které většinově volily Bushe, a tzv. modré státy, tíhnoucí k demokratům, jenže Amerika má společný ústavní rámec, s jehož pomocí je schopna formulovat společnou vůli celých Spojených států. Evropa tento rámec zatím postrádá.

K těmto potížím přistupuje evropská bezradnost tváří v tvář masovému přistěhovalectví. Ani jeden ze základních evropských imigračních modelů – francouzský, britský nebo německý – nefunguje tak, aby skutečně integroval přistěhovalce, především z muslimských zemí, do národních společenství. V tomto smyslu má Evropa pět let po 11. září rostoucí komunitu odcizených, nepřátelsky naladěných lidí, kteří jsou úrodnou půdou pro „terorismus zevnitř“, a tedy mnohem větší problém než USA. Navíc na tento problém zatím nemá účinnou odpověď, snad s výjimkou kvalitní zpravodajské práce, jak v srpnu ukázalo odhalení teroristů ve Velké Británii, kteří své akce teprve připravovali.

Pět let poté aneb Přituhuje

2001 – Evropa se solidarizuje s USA a v Afghánistánu se podílí na svržení Tálibánu

2002 – EU přijímá svou definici terorismu

2003 – invaze do Iráku Evropu rozděluje na spojence USA (Británie, Itálie, Španělsko, Polsko) a odpůrce zásahu (Francie, Německo, Belgie), americký ministr obrany Donald Rumsfeld pak na „starou“ a „novou“

2004 – Madrid (191 mrtvých) přináší globální terorismus do EU, ta ustavuje koordinátora zpravodajských služeb a zavádí pasy s biometrickými údaji

2005 – Londýn (52 mrtvých) přináší do EU „domácí islamistický terorismus“, byť nebyl proveden sebevražednou metodou – o dva dny dříve začal v Londýně soudní proces s klerikem Abú Hamzou al-Masrím, letos odsouzeným za šíření nenávisti a navádění k vraždě

2006

10. srpen – v Británii odhaleny plány únosu letadel a jejich výbuchu pomocí tekutin

16. srpen – německý ministr vnitra Wolfgang Schäuble (poté, co tuto možnost zamítl ústavní soud) hodlá navrhnout ústavní dodatek, který by umožnil sestřelit civilní letadlo

18. srpen – německá policie oznamuje, že kufry nalezené 31. července v předměstských vlacích zanechali teroristé, ale Madrid se neopakoval, neboť výbušniny selhaly (přitom byly nastaveny na explozi těsně před příjezdem na nádraží)

19. srpen – v Německu zatčen Libanonec důvodně podezřelý z podílu na nezdařené teroristické akci, „nebezpečí ještě nikdy nebylo tak velké,“ komentuje situaci ministr Schäuble (do konce měsíce jsou zatčeni další dva údajní pachatelé)

5. září – dánská policie zadržela ve městě Vollsmose devět lidí podezřelých z přípravy teroristického útoku, šest z nich skončilo ve vyšetřovací vazbě, podle šéfa kontrarozvědky Larse Findsena „nakupovali materiál ke zhotovení náloží, a to v souvislosti s přípravou teroristického činu“

(Respekt, www.respekt.cz)