Říjen 2006

Důchodci budoucnosti

Alexander Popov

„Politika je umění, jak dosáhnout druhého nejlepšího výsledku,“ pravil kdysi Otto von Bismarck. Železný německý kancléř přitom v politice dosáhl skoro všeho, co chtěl, a tak tato jeho slova mohla být jen pouhým projevem státnické skromnosti. Alespoň jeden z jeho politických výmyslů ale lze ze současného pohledu skutečně považovat za to „druhé nejlepší“. V 80. letech 19. století totiž Bismarck jako první ve světě zavedl státní důchodový systém. Považoval ho za kompromisní způsob jak zmírnit stoupající občanské nepokoje, zaměřené proti ranému německému industriálnímu kapitalismu, který podle kritiků produkoval příliš mnoho poražených. A tak Bismarck správně usoudil, že občan, který před sebou bude mít sice minimální, ale garantovanou perspektivu státem vypláceného důchodu na sklonku svého života, bude mnohem spokojenější se svým osudem a méně náchylný k vyvolávání občanských nepokojů.

Svět se mění

Podobný systém vznikl později i v ostatních vyspělých státech a také spíše jako způsob jak zachránit liberální ekonomický systém před nebezpečím socialistických revolucí než jako upřímně myšlená sociální politika. Státní důchodový systém vznikl například ve Spojených státech těsně po světové hospodářské krizi na počátku 30. let minulého století a hned vytvořil pocit sociální solidarity. V mladém věku totiž pracující občan platil důchod starším a nemocným a další generace ho pak podporovala v jeho vlastním stáří a nemocech. Genialita systému spočívala zejména v jeho nízké ceně: při důchodovém věku 65 let, tehdejší pracovní námaze a stavu medicíny se málokdo mohl těšit, že se důchodu vůbec dožije. A tak se v roce 1940 na penzi každého jednoho důchodce skládalo celých 41 lidí v produktivním věku.

Jenomže od té doby medicína pokročila, životospráva se zlepšila a délka života se prodloužila o téměř 10 let. Navíc výnosnější kariéry a rovnocenné zapojení žen na pracovním trhu po druhé světové válce způsobily pokles porodnosti a mnohdy i negativní růst populace. Dnes na jednoho důchodce připadají ve Spojených státech jen tři pracující a ve státech s nižší imigrací a porodností, jako Japonsko, dokonce pouze dva. Díky tomu systém mezigenerační solidarity, který tak dlouho a úspěšně sloužil všem, dřív nebo později způsobí vážnou rozpočtovou krizi ve všech vyspělých zemích. Aby se této krizi při zachování systému zabránilo, musí se buď zvýšit příspěvky, anebo snížit průměrná penze. Neochota politiků tento problém vůbec řešit souvisela dlouhou dobu s tím, že byl daleko v budoucnosti. Nezávislé kalkulace ho ale posouvají do příštího nebo maximálně popříštího volebního období. Není proto divu, že západní vlády se už probudily a začínají částečně podnikat kroky k reformě důchodového systému.

Nejradikálnějším řešením je samozřejmě plný přechod k soukromým důchodovým účtům, kam každý bude ukládat peníze na svůj vlastní důchod, místo aby platil penzi současným důchodcům. To je ale příliš radikální řešení, jehož hlavním problémem je, že pokud všichni pracující začnou najednou šetřit jen pro sebe, stát bude muset najít peníze pro současné důchodce z jiných zdrojů, čímž vznikne přesně stejná rozpočtová krize, jaké se snaží vyhnout. Současné vlády proto zkoušejí prosadit hodně zmírněnou verzi v kombinaci s dalšími reformami, jako je zvýšení důchodového věku a snížení renty. Jde to pomalu a někdy vůbec.

Australská inspirace

Například v Německu, kde momentálně zaměstnanec, zaměstnavatel a stát spolu vkládají do penzijního fondu 30 % platu zaměstnance, čímž vzniká důchod ve výši maximálně 70 % průměrného platu, pokles populace způsobil, že sociální rozpočet již v minusu je. Situaci komplikuje i to, že jenom 40 % populace ve věku mezi 55 a 65 lety ještě stále pracuje. Německo proto už zvýšilo důchodový věk z 65 na 67 let, ale další reformy se neočekávají vzhledem k politické stagnaci ve vládnoucí velké koalici.

Ve Spojených státech začal prezident Bush ambiciózně řešit problém poté, co vyhrál volby v roce 2004. Chtěl, aby již současná mladá generace měla možnost odhlásit se od státního systému a začala místo toho vkládat peníze do privátních fondů, které by vydělávaly například obchodováním s akciemi na burze. Takové fondy existují už dávno a přinášejí svým akcionářům nadprůměrný tržní zisk; fungují nikoli jako alternativa státního důchodového systému, ale jako jeho doplněk, a tak byly dosud přístupné jenom bohatším Američanům. Chystaná reforma ale zanikla brzy poté, co se Bushův rating kvůli válce v Iráku a stoupajícím cenám paliva propadl na historické minimum.

Nejúspěšnější je zatím reforma v zemích vzdálených od chaotické evropsko-americké politiky, jako jsou Austrálie a Nový Zéland. Již před více než deseti lety zavedla australská vláda tzv. individuální superannuitní fondy, do kterých jsou zaměstnavatelé povinni vkládat 9 % platu každého zaměstnance a sami zaměstnanci mají daňové pobídky, aby vkládali další 3 %. Zatímco při svém zavedení tvořil kapitál těchto fondů pouhých 30 mld. australských dolarů, dnes už činí 600 mld. Ve fondech si na svůj vlastní důchod spoří 95 % všech pracujících.

Podobná je situace i na Novém Zélandu, kde bude v roce 2007 zaveden program KiwiSaver. Zaměstnanci budou do vlastního fondu vkládat mezi 4 až 8 % svého platu. Tyto fondy mohou být spojené s firemními penzijními fondy. Očekává se, že se tak časem značně sníží břemeno pro státní rozpočet. Jediným problémem je, že v Austrálii i na Novém Zélandu si zaměstnanec po 40 letech v práci ušetří na rentu ve výši maximálně 50 % svého průměrného platu.

Volný čas

Ale proč by to měl být problém? Vždyť důchod zdaleka nepředstavuje jediný kapitál ve starším věku. I bez povinných soukromých důchodových účtů, zvláště v Evropě a Japonsku, kde na rozdíl od Ameriky sociální norma opovrhuje přebytečnou konzumací, lidé obyčejně dosahují třetího věku se slušnými úsporami. Mnoho lidí samozřejmě kvůli chronicky špatnému zdraví anebo nekvalifikované práci nedokáže ušetřit, a pro ty by se měl sociální důchod zachovat. Většina penzistů má ale větší majetek než třicátníci, minimálně kvůli již splacené hypotéce a zakoupené nemovitosti. A hlavně důchodci oplývají něčím, po čem lidé v produktivním věku mohou jen toužit: volným časem. Na základě toho, co jsou lidé ochotní zaplatit, ekonomové již dávno spočítali, že hodina volného času má větší subjektivní hodnotu než hodinová mzda. Když se sečte přímý příjem, cena majetku a hodnota volného času, nabízí se paradoxní realita: penzisté jsou v průměru bohatší než mnoho pracujících.

Ti se tak mohou logicky ptát, proč reforma důchodového systému skoro všude obsahuje zvýšení povinných příspěvků pracujících do státního fondu, a jen mírné zvýšení důchodového věku? Před 70 lety bylo pochopitelné, že pracující povinně zajišťovali aspoň nějaký finanční komfort chronicky nemocným starým lidem, jimž před smrtí zbývalo jen několik bolestivých let. Ale proč dnes lidem v produktivním věku musí být odečítána z platu stále vyšší částka, aby se náhodou nezhoršil celkem komfortní život současných staroušků, zdravých a plných energie, hrajících golf, kupujících vilky na Mallorce a létajících na exotické dovolené po celém světě? Proč je pro vlády tak snadné zvýšit odvody, a tak těžké snížit penzi nebo zvýšit důchodový věk třeba na 70 let?

Odpověď spočívá kromě jiného i v tom, že jsou penzisté ve všech demokratických státech jednotný a ukázněný voličský blok, z něhož si žádná politická strana nechce udělat svého nepřítele. Reforma ve Spojených státech zkrachovala hlavně proto, že se proti ní postavila tamní nejvlivnější lobby, Americká asociace lidí v důchodu. Různé evropské politické strany, které vyloženě obhajují zájmy důchodců, jako je KSČM v České republice, jsou dokonce i proti jakémukoli zvýšení důchodového věku. Má to skvělou politickou, i když žádnou ekonomickou, logiku: Zvýšení důchodového věku sníží počet voličů-penzistů, a tak i volební zisk těchto stran. To vše způsobuje, že reformy důchodového systému buď postupují velice pomalu, anebo ještě ani nezačaly.

Druhý nejlepší

Největší potíž pro opravdovou reformu nakonec možná leží jinde. Většina lidí si pořád představuje, že život v důchodu znamená od 65 let ležet v houpacím křesle v bytě anebo domě, kde odchovali svoje děti, a celé dny jen číst noviny. Mnoho z nás ještě nenapadají logické způsoby jak spoléhat více na sebe a méně na mezigenerační solidaritu: že můžeme například větší byt nebo dům prodat, nastěhovat se do menšího bytu v levnějším městě anebo zemi a místo státního důchodu utrácet rozdíl v ceně mezi dvěma majetky. Anebo že lze stařecké nudě čelit přivyděláváním si i ve starším věku. Dokud se tato mentalita nezmění, státní důchodový systém nebude ani po mírné reformě něčím, co by jeho otec nazval tím „druhým nejlepším“.

(Respekt, www.respekt.cz)