Říjen 2006

Pravdivý obraz našeho politika

Pavel Šafr

Demokratizace médií, která se odehrává jak na Západě, tak nyní u nás, částečně odcizila média společenské elitě, do níž politici patří. Inteligence, umělci i politici mají společný pocit ukradených médií.

Skupina poslanců polského Sejmu spřádá v těchto dnech plán, jak přistřihnout křídla novinářům informujícím nepěkně o jejich parlamentní práci. Kdyby jejich návrh prošel, pak ti žurnalisté, kteří si dovolí popisovat prázdné parlamentní lavice při projednávání důležitých návrhů, mohou ztratit akreditaci a prostě se do budovy Sejmu nedostanou. O akreditaci nemusí přijít jen jednotliví hříšníci, nýbrž i celé redakce, které nebudou prezentovat „pravdivý obraz parlamentní práce“. Podobné nápady se čas od času objevují v různých zemích Evropy a není již žádným překvapením, že právě v bývalých komunistických zemích se u politiků objevuje obzvlášť vysoká poptávka po jejich „pravdivém obrazu“.

Jednou jsem měl tu čest mluvit asi čtyřicet minut s předsedou vlády Jiřím Paroubkem v jeho rezidenci v Kramářově vile. Více než polovinu času věnoval stížnostem na dvě údajné nepřesnosti v našich novinách. První nepřesnost objevil v jakési reportáži, v níž se prý (nepochybně na okraj) pravilo, že měl špinavou kravatu. Pak se rozčilil nad poznámkou v jiném článku, že nemluví dobře anglicky. Až po těchto výtkách jsme mohli přejít k diskusi o politice.

Jde o chronický problém. Veřejně známé osobnosti mívají, řekněme, v osmdesáti procentech případů pocit, že informování o nich je zkreslené. Touha vidět se lepším se neomezuje na politické činitele. Pro každého, kdo se ocitne ve středu pozornosti, je těžké se vyrovnat s tím, že některá sdělení vyznívají kriticky.

Specifická koalice

Pocit křivdy u popisovaných osob navíc může být v mnoha případech i oprávněný. V médiích se často objevují zjednodušení a nepřesnosti. A téměř každý veřejně činný člověk zažil pocit bezmocnosti proti překroucené informaci. A tak egocentrická snaha o co nejpozitivnější vlastní obrázek ruku v ruce s faktickými nepřesnostmi vytváří koalici příslušníků společenské elity namířenou proti médiím, přičemž paušalizující útoky na média nerozlišují jejich rozdílný charakter a rozdílné úkoly různých novinářských profesí. A tak obrana mnoha veřejných osobností proti hrubému i amorálnímu chování bulvárních médií splývá dohromady s útoky na nežádoucí politickou orientaci komentátorů či na nežádoucí zjištění investigativních novinářů, a tím se vytváří jeden hlas „proti novinám“ jako takovým. Jako by každý potištěný kus papíru reprezentoval jakési jedny univerzální, mocné, zlé a zákeřné noviny. Útoky na média jsou prostě stejně časté jako snahy je nějakým způsobem ovlivnit či ovládnout. Extrémním příkladem je snaha média napravovat, třeba častým podáváním žalob nebo přímo novým zákonem.

Ve snaze napravovat média je obsaženo velké riziko. Pokušení napravovat média je totiž zvlášť pro politiky nesmírně lákavé a oni mají v rukou i značné možnosti, jak je napravit takříkajíc jednou provždy. Napravováním svobodných médií se z nich velmi snadno mohou stát média zcela napravená, hodná - a nesvobodná.

To není obhajoba žádné nespravedlnosti a žádné nekorektnosti, k níž kdy došlo. Lékem na profesionální neduhy však nesmí být snaha o omezení svobod. Tato snaha zde existuje, ať již vědomě či nevědomě.

Jiří Paroubek chválí

Dosavadní premiér Jiří Paroubek je ve vztahu k médiím unikátním politikem. Zatímco Miloš Zeman všechny novináře označil za hnůj, pro Jiřího Paroubka jsou média oblastí každodenní tvrdé práce, která zahrnuje nejrůznější metody. Na prvním místě je to permanentní reagování na takzvané nepřesné zprávy a uvádění informací na pravou míru. Na druhém místě je to intenzivní autorská činnost a aktivní účast v polemikách. Na třetím místě jde o podávání žalob na nepravdivá a urážející tvrzení. Na čtvrtém místě jde o konzultace s představiteli médií o tom, proč dotyčné médium informuje tak, jak informuje, a to včetně permanentního vyjadřování nespokojenosti s určitými články a pořady. Na pátém místě je to jmenovité a veřejné označování kritických novinářů. A na šestém jde o prosazování systémové nápravy médií prostřednictvím nového zákona, který by odstranil údajnou balkanizaci českých sdělovacích prostředků. Nezbývá než vyjádřit údiv nad ohromnou pracovitostí Jiřího Paroubka, co se médií týče. Jestli při tomto ohromném úvazku dokázal ještě řídit státní aparát, jde o skutečného supermana.

Nyní přibyla nová metoda, kterou se Paroubek ještě výrazněji vymezuje vůči ostatním politikům. Jde o metodu v demokratickém světě nevídanou - totiž o jmenovité chválení novinářů, které považuje za dobré. Jiří Paroubek k této nové metodě nápravy médií přistoupil v článku zveřejněném na tomto místě před týdnem (MF DNES, 05. 08. 2006 - pozn. red. CS-magazínu). Nebudu v premiérem zmíněných novinářích prohlubovat pocity trapnosti nad předsedovou pochvalou tím, že bych je zde znovu jmenoval. Je třeba se spíše zaměřit na celkovou nepatřičnost, s níž Paroubek k médiím přistupuje. Nejde přitom zdaleka pouze o Jiřího Paroubka, nýbrž o celkovou mělkost v chápání občanských svobod, která je typická pro mnohé české i evropské politiky. Bohužel se neomezuje jen na socialistickou orientaci, třebaže právě pro ni má vědomí individuální svobody nižší hodnotu jaksi z podstaty.

Sen o „dobré spolupráci“

Jiří Paroubek v článku hovoří o své „dobré spolupráci s mnoha médii na celostátní i regionální úrovni“. Vzhledem k tomu, že si optimální vztah s médii definuje jako spolupráci, může také dojít k představě, že má veřejně některé „spolupracovníky“ hodnotit kladně a jiné záporně. Zatímco jeden novinář v deníku Právo pracuje perfektně, tak jiný novinář v Mladé frontě DNES pracuje mizerně. Přitom si zakládá na své schopnosti rozlišovat zrna od plev. V rámci jedné redakce MF DNES vidí jak novináře špatné (nedá se s nimi spolupracovat), tak i novináře objektivní, s nimiž to jakžtakž jde.

Je třeba říci, že v demokratické zemi není smyslem médií, aby spolupracovala s politiky. Jako celek nemají úkol s politiky ani spolupracovat, ani proti nim bojovat. Každé médium si může vybrat, co chce, ale profesionální zpravodajská média se zabývají popisem dějů a událostí, a tedy popisem právě i mocných tohoto světa. A děje se to v atmosféře plurality, kdy různí autoři mají svoji různou orientaci a různé úhly pohledu, stejně jako celé redakce na základě dlouhodobého vývoje vyprofilovaly své zaměření. Moderní redakce přitom uznávají pluralitu i v rámci svého týmu, lidé odlišných názorových směrů se už vesměs naučili vzájemnému respektu a diskusi. Nejde již většinou o žádné názorové sekty, které nepřipouštějí různost pohledu. Kultuře českých redakcí přitom výrazně přispěla i vydavatelská kultura, díky níž nedochází k politické manipulaci. Novináři hlavních českých deníků, které jsem měl možnost poznat (nemohu hovořit o deníku Právo), nedostávají příkazy, aby někomu stranili a někoho jiného haněli.

Stranění není hanba

Proč mají tedy politici pořád pocit, že média lžou a že jsou ovládána nepřátelským táborem? Vysvětlení je zcela jiné, než že novináři lžou. Demokratizace médií, která se odehrává jak na Západě, tak nyní u nás, částečně odcizila média společenské elitě, do níž politici patří. Inteligence, umělci i politici mají společný pocit ukradených médií. To se v době, kdy mínění veřejnosti tvořily vlastně jen stranické noviny a celá veřejnost byla jednoduše strukturovaná podle příslušnosti k politickým proudům a stranám, téměř nemohlo stát. Dnešní noviny jsou nestranické a většina z nich se snaží být ve svém zpravodajství i nestranná. Nelze se divit, že málokdo z mocných lidí ocení, že se to často i daří. Takové ocenění však ani není nutné. Stačí jen nechat noviny svobodně žít.

U televizí je situace horší, protože jsou pod extrémním tlakem z politických míst, jsou svázány televizními radami a přidělováním licencí. Televizní žurnalisté se vědomě či nevědomě snaží vystihnout oficiální dikci, udržují jakousi režimní konvenci. V této souvislosti si nelze odpustit provokativní tvrzení, že komerční média jsou vnitřně mnohem svobodnější, a zdaleka nejlépe jsou na tom u nás noviny a týdeníky. Médiím kontrola státu prostě nesvědčí.

Ke stranění v médiích je třeba ještě dodat, že stranění samo o sobě není v rozporu se svobodou. Právě naopak: možnost „svobodně stranit“ je právě základem pluralitní demokracie. Politici při své kritice a nyní již i chválení novinářů zapomínají na to, že do kategorie novinář patří naprosto rozdílná řemesla. Novináři-reportéři, kteří se zabývají zpravodajstvím, mají mít tu čest, že se snaží najít fakta. Jejich úkolem je usilovat o nestrannost, padni komu padni. Naopak publicisté, komentátoři či analytici nemají povinnost být nestranní. K jejich profesionální cti by mělo patřit to, že jsou nepředpojatí a velkorysí.

V zátoce žraloků

Nespokojenost politiků s působením médií je bez nadsázky typická pro celý demokratický svět. Naopak spokojenost politiků s médii je podezřelá, navozuje otázku, zda se média nezpronevěřila svému úkolu brát se za své čtenáře, diváky či posluchače. V každém případě v nesvobodných zemích, kde jsou média pod dohledem, mohou být politici spokojenější. Nespokojenost politiků se přitom neřídí v přímé úměře tím, nakolik jsou na ně média hodná, či zlá. I vyslovení miláčci médií, jakým byl dlouho u nás Václav Havel či v určitých obdobích Václav Klaus, mohou mít pocit nedostatečné přízně, a to právě díky přecitlivělosti na kritické hlasy. Lásky a obdivu prostě není nikdy dost, a zvláště ambiciózní lidé bývají v tomto ohledu nenasytní. Kritiky je naopak vždycky příliš. Přecitlivělá reakce na kritiku je ovšem nejlepší metodou, jak přiživit kritiku a vytvořit bumerangový efekt. Dochází k recyklaci nenávisti, kde už není jasné, kdo si začal.

Svět politiky a médií je zátokou žraloků. Není zde prostě místo pro nějaký soucit. Ten, kdo se vyšplhá nahoru, se nemůže divit, že tam fouká. Soucit v nás mají vyvolávat slabí a bezmocní, nikoli ti, kdo jsou silní a jsou u kormidla. Doby, kdy bylo možné mobilizovat masy stranickým tiskem, jsou nenávratně pryč. Z toho vzniká optický klam u mnoha politiků, že jsou všichni proti nim. Jiří Paroubek vidí všude v médiích exponenty ODS. Lidé kolem Václava Havla vidí zase všude exponenty Václava Klause, a naopak lidé názorově blízcí Václavu Klausovi mají sklon vidět za každým rohem nebezpečného „havlovce“. Svět moci je totiž místem, kde kvete paranoia. Nepřítel číhá za každým rohem. V této atmosféře vypjaté nenávisti není možné, aby se vůdcové jednotlivých stran společně soustředili na reformy, které by umožnily České republice vyjít ven z vážné politické krize, jež v očích veřejnosti znevažuje demokratické instituce. Snad to není až příliš velká provokace, když si zde dovolím napsat, že svobodná média v České republice významně přispěla k celkovému civilizačnímu vzestupu, jehož jsme svědky v uplynulých téměř sedmnácti letech. A sama média prodělala výrazný rozvoj směrem k profesionalizaci, a ta seriózní dokonce i značný krok ke slušnosti a nepředpojatosti. Je evidentní, že na sobě budou muset i dále pracovat. Vývoj by měl však rozhodně vést směrem k ještě větší otevřenosti a svobodomyslnosti.

P. S. Zcela souhlasím s tím, že Jiří Paroubek zařadil mezi velké novinářské osobnosti i mého přítele Jiřího Loewyho, který již bohužel nežije. Nemohu si ovšem odpustit poznámku, že Jirka, někdejší politický vězeň, by nikdy nepochválil premiéra Paroubka za to, že zve komunistickou stranu k účasti na moci.

(MFDNES)