Říjen 2006

Rajterovo štěstí

Tomáš Sachr

Jana Rajtera neproslavilo ani pěstování nejzlatavějšího ječmene v Sudetech, ani chov nejstrakatějších krav na severočeských pastvinách. I když to obojí opravdu dělá, věhlas mu přinesla až tvrdohlavost. Před pěti lety se ohradil proti stavbě hliníkárny Nemak na parcelách vedle svých polí nedaleko Mostu. A letitý maraton pro něj letos skončil vítězně – nebo se to aspoň zdálo. „Rajter dostane čtvrt miliardy,“ letělo krajem od úst k ústům na adresu muže, který se s vidlemi v ruce postavil státní mašinerii. Jenže štafeta, po které se měla závratná náhrada za zničená pole dostat ze státní do Rajterovy kapsy, se jaksi zasekla. Radniční poslové, kteří ji měli slavnostně donést k vratům Rajterova statku, ucukli a teď i s balíkem peněz postávají v cílové rovince. Mají prý strach, aby za tuhle donášku neskončili jednou v kriminále.

V nesprávný den

V malé vesničce Moravěves nedaleko Mostu je jen pár domů. Nemají tu ani hospodu, ani krám. Zato zdejší pole sousedí s nejžhavějším kusem půdy v zemi. Ne, že by severočeské slunce tolik pálilo, důvodem je výrazná cedule, tyčící se na kraji jedné z parcel: „Průmyslová zóna Joseph – nepovolaným vstup zakázán.“ Kus dál po humnech jezdí náklaďáky k velké stříbrné hale, v níž mexická firma Nemak sestavuje hliníkové hlavy motorů. Ty hlavy, kvůli nimž už moravěveský sedlák Jan Rajter podal na úřady více než dvě stě šedesát žalob a málem zbuntoval i obecní referendum. Vinou farmářova masivního odporu se nad jedovatou, za prapodivných okolností a bez potřebných dokumentů povolenou výrobou stáhla mračna. Proto si s ním letos na jaře sedli za jednací stůl lidé z ústeckého hejtmanství a mostecké radnice, aby „v zájmu zachování pracovních míst“ dohodli následující obchod: Jan Rajter stáhne všechny žaloby na Nemak a české úřady za to od něj vykoupí všechna jeho pole, která sousedství jedovaté továrny okradlo o veškerou zemědělskou hodnotu.

Rajter svou část dohody splnil – žaloby zmizely. Ale na splnění úředního slova se zatím čeká. Přitom už před volbami vystoupil na jednom z ústeckých předvolebních mítinků tehdejší premiér Jiří Paroubek a prohlásil, že jeho vláda „vyřešila problém Nemak“: sehnala a poslala do Mostu čtvrtmiliardu korun, kterou sedlák Rajter požaduje za svá pole. Z mostecké kasy ovšem peníze nějak ke konečnému adresátovi ne a ne dorazit. Naposled o tom mostečtí zastupitelé jednali před třemi týdny a rozhodnutí o koupi Rajterových polí opět – už podruhé – odsunuli. Důvod? Pětina z nich na zasedání nepřišla. A protože všichni absentéři byli z koalice ODS, ČSSD a dvou menších stran, která má dnes mostecký magistrát pod kontrolou, nedalo komunistické opozici žádnou práci shodit složku Rajter pod stůl. „My jsme také pro odkoupení těch polí,“ říká předseda zastupitelského klubu KSČM Jiří Kurcin. „Nevím ale, proč bychom měli tahat koalici z potíží, když si nedokáže obstarat ani své vlastní hlasy.“ Přítomní zastupitelé tak jednohlasně odsouhlasili jen to, že na hlasování o Rajterovi není správný den.

Příliš drahý Joseph

Proč se ale vlastně kvůli Rajterovi vyhlašovalo v Mostě mimořádné zasedání, když pětina zastupitelů dopředu vzkázala, že o prázdninách mají na práci jiné věci než správu obce? „Do září jsme čekat nechtěli a týden předtím by přišlo zastupitelů ještě méně,“ vysvětluje dost mlhavě náměstkyně mosteckého primátora Hana Jeníčková. Řada zastupitelů přitom už dříve dala najevo, že se v prodeji chtějí řídit heslem „všichni, nebo nikdo“. Zdá se tak, že mostečtí politici si s „odstupným“ pro sedláka zkrátka nevědí rady. Přitom devět desetin částky dodala vláda a město z rozpočtu má Rajterovi platit jen šestadvacet milionů. To, kolik kdo dává, ale není podle zastupitelů důležité. „Rozhodujeme o celé čtvrtmiliardě a to jsou velké peníze. Takové rozhodnutí se nesmí uspěchat,“ říká předseda sociálnědemokratického klubu mosteckých zastupitelů Štefan Maronyák. Setkáváme se v restauraci na benzince hned vedle litvínovského Chemopetrolu, kde pracuje. „Bude trvat rok, než se ty pozemky převedou na průmyslovou zónu, do té doby se stavět nemůže. Cena je přitom na Mostecko nezvykle vysoká. Kupujeme nejdražší pole v republice,“ říká Maronyák.

A právě z toho mají zastupitelé obavy: aby je za „nestandardní“ obchod někdo v budoucnu nepopotahoval. S tím strachem úzce souvisí i fakt, že Paroubkova vláda spolu s penězi neposlala radnici i jasné prohlášení o jejich účelu. Doprovodný dopis jen povšechně hovoří o tom, že mají být použity na „rozvoj průmyslové zóny Joseph“. „Jde prostě o to, kdo ponese odpovědnost za sporné rozhodnutí,“ říká Maronyák, který přes všechny výhrady připouští, že jiné správné východisko než výkup podle Rajterových představ se zřejmě nenajde. Ale jedním dechem dodává: „Co když kvůli Rajterovi budou teď za svá pole pro zónu chtít tolik peněz i další lidé?“

I tento strach je pochopitelný: městu Most se „zóna Joseph“ hodně prodražuje. Mimo jiné i proto, že na pole vybraná Nemakem bylo nutné dovést rozvodné sítě z pětikilometrové vzdálenosti. To stálo více než 60 milionů a celkové náklady se tak vyšplhaly na zhruba dvě stě sedmdesát milionů. Město z nich platilo většinu. Řada lokalit v měsíční krajině Mostecka přitom nabízela mnohem dostupnější řešení, při kterém by navíc nepřišla vniveč zdravá orná půda jako u Moravěvsi. Politici ovšem nedokázali mexické investory o možnosti překrýt továrnou některou z důlních jizev severočeské krajiny přesvědčit. Nakonec se tak realizuje nejen nejobtížněji proveditelná, ale také nejdražší varianta. A to i bez dalších dvou set šedesáti milionů, které by měly padnout na Rajterova pole.

Tak ber, nebo nech

Na nové investice a výraznější rozvoj průmyslu se v regionu, kde nezaměstnanost přesahuje dvacet procent, stále jen čeká. Když se před mosteckým úřadem práce zeptáte na Nemak, dostane se vám jen úšklebku: „Jděte, ti brali pár lidí na jaře, teď už dlouho nic.“ Nabídku práce tu pečlivě pročítá i Jaroslav Jedlička. O práci přišel teprve před pár dny, když ho spolu s dalšími desítkami lidí propustili z Mostecké uhelné společnosti. Těžba uhlí se na severu postupně utlumuje, pan Jedlička tak není prvním ani posledním z horníků, kdo si v regionu s nejvyšší nezaměstnaností v zemi musí hledat novou práci. „Na místo v Nemaku ale určitě nečekám, tam vám dají deset tisíc a žádný dohadování. Chceš práci, tak ber, nebo nech.“ O sedlákovi Rajterovi a jeho boji proti hliníkárně toho stejně jako jiní mostečtí slyšel až dost. „Že chce tolik peněz? No a co?“ říká prošedivělý muž s hlubokými vráskami ve tváři. „Když si Nemak naplánoval továrnu u jeho statku, ať mu za to taky zaplatí. Připadá mi, že mu ty peníze někdo závidí.“

Osudové pouto

Místo schůzky se zastupitelem Maronyákem je pro osud Rajterova rodu příznačné. Sotva pár desítek metrů od chemičky totiž najdete zbořeniště statku, kde Rajterova rodina strávila pětatřicet let života. Sedlák sem přišel deset let po druhé světové válce z Moravy, když se odmítl podvolit kolektivizaci. Komunisté mu zabrali rodný statek a navíc si musel odsedět několik měsíců v kriminále. Zapomenutý cíp země za litvínovskou chemičkou znamenal útočiště, kde ho režim nechal v pronajatém hospodářství relativně klidně žít. Po revoluci si syn koupil statek v Moravěvsi, starý sedlák se ženou se za ním a vnuky odstěhoval až za čas. Ani ve snu jej nenapadlo, že jiná fabrika vyroste za statkem i tam.

V budovách vedle Chemopetrolu, kde strávili Rajterovi třicet pět let života, se po jejich odchodu natáčel několika cenami ověnčený film Bohdana Slámy Štěstí. Poslední role starého statku tak skončila teprve před rokem s odchodem filmařů. Starý dům, jak známo, je totiž v jedné z posledních scén filmu stržen.

Rajterův příběh má ještě jednoho důležitého aktéra, o kterém dosud nebyla řeč. Osmadvacetiletý právník Pavel Franc z Ekologického právního servisu sedláka u soudu přímo nezastupuje, přesto je mu ve sporech výraznou oporou. Právě on se v kauze Nemak dosud angažoval podáním více než dvou set šedesáti trestních oznámení a stížností na postup regionálních politiků i soukromých investorů. Argumenty zastupitelů o problémovosti odkupu Rajterových polí razantně odmítá: „Jsou to jen výmluvy a zbytečné průtahy, k ničemu to nevede.“ France zastihneme jen po telefonu, v brněnské centrále EPS má plnou hlavu jiných případů. Nemak je ale jeho prvním velkým soustem. Roky strávené nad pochybnými stavebními povoleními a zamítnutými referendy změnily jeho pohled na svět. „Politici jsou lidé, kteří jsou zvyklí dennodenně lhát. Pravé důvody jejich rozhodování se nikdy nedozvíte, vždycky jsou to jen výmluvy a manipulace,“ říká rozčileně Franc, který se na právničinu dal proto, že „v ekologických hnutích se bez soudů stejně nic nezmůže“. Dnes už ale o funkčnosti justice pochybuje, než soud cokoli rozhodne, prosadí si politici podle něj svou. Poslední verdikt nejvyššího správního soudu mu přitom dává v mnoha stížnostech v kauze Nemak za pravdu. „To mi částečně vrací naději,“ pokračuje mladý právník. „Když to dobře dopadne, stane se Rajter příkladem pro všechny lidi, kteří se perou za svá práva a nevzdávají to.“

(Respekt, www.respekt.cz)