Říjen 2006

Nechtějte znát můj názor

Jiří Sobota

Nakoukněte pod stůl, možná tam najdete svého politika. Většina z nich se tam třese strachy, že by měla řešit americkou základnu.

Nad otázkami spojenými s protiraketovou základnou si lámou hlavu vojenští experti ve Spojených státech, členských zemích NATO a vlastně po celém světě. U nás to však podle ČSSD, Strany zelených, KSČM a části ODS, tedy stran prosazujících referendum, hravě zvládne každý plnoletý Čech se svým selským rozumem.

Protiraketový systém USA je zamýšlen jako obrana (především) proti balistickým raketám. Není to nová myšlenka, objevuje se a zase mizí od chvíle, kdy Rusko vypustilo první sputnik a dalo tak najevo, že disponuje vyspělou raketovou technologií. V posledních letech ale dostaly plány na protiraketový deštník nový impuls. Balistickými raketami disponuje stále více zemí a některé z nich – Írán a Severní Korea například – se přitom ve svém uvažování vzpírají běžné racionální logice.

Supervelmocím studené války, SSSR a USA, bránila v zahájení jaderného konfliktu jistota, že po případném prvním útoku bude mít druhá strana vždy ještě dost sil na to, aby zasadila protivníkovi zničující protiúder a vymazala ho z povrchu Země. Jednoduše řečeno: pokusíš-li se ty zničit nás, sice se ti to podaří, ale zároveň spácháš sebevraždu. Konfliktu v takovém případě brání fakt, že na obou stranách panuje stejně nebo podobně prožívaný strach z vlastního zániku. „Ujišťuji vás, že Rusové také milují své děti,“ snažil se přesvědčit amerického prezidenta Ronalda Reagana v popovém hitu druhé poloviny 80. let britský zpěvák Sting, a vysvětlil tak princip strategické rovnováhy, označované příhodnou zkratkou MAD (šílená), v jednom jediném verši.

Dnes je situace komplikovanější. Balistické rakety mají v rukou země, u nichž si tímto nejnižším společným civilizačním jmenovatelem nemůžeme být jisti. Co když se íránské teokratické vedení rozhodne zalíbit Bohu tak, že i za cenu sebezničení vymaže z mapy světa třeba Izrael, tedy že spáchá jakýsi kolektivní sebevražedný teroristický útok? Zcela jistě by následoval zdrcující odvetný úder, po kterém by toho z Íránu mnoho nezbylo, jenže... je docela dobře možné, že prezident Ahmadínežád ze všeho nejvíce touží po ráji pro sebe i své spoluobčany. V takovém případě je ovšem vzájemné odstrašování k ničemu. A oprášená myšlenka protiraketového štítu je aktuálnější než dříve.

Narušení strachu

Ať byl princip vzájemně zaručeného zničení jakkoli šílený, jisté je, že fungoval. A vlastně ještě pořád funguje – byť na to člověk už rád dávno zapomněl, Rusové i Američané stále ještě disponují tisíci jaderných hlavic a jejich nasazení stále brání především „stará, dobrá“ patová situace MAD. A tady je ukryt jeden z velkých otazníků budování protiraketového štítu: není jisté, zda se s vaničkou nevylije i dítě – tedy že protiraketová obrana prověřenou MAD závažně nenaruší nebo přímo nezruší.

O této otázce se mezi odborníky živě diskutuje, píší se články, vytvářejí složité matematické modely. Nezískají Spojené státy definitivně jadernou převahu? Bylo by to vůbec ku prospěchu? Názory se různí. Experti v Praze si také nejsou jisti, narazíte tu na názor, že MAD se protiraketový deštník vůbec netýká, stejně jako na přesvědčení, že to je jeho definitivní konec. Na řešení rébusu pak navazují další otázky.

Pokud MAD přestane fungovat, co bude dál, respektive jak na takovou hrozbu zareaguje především Rusko, jehož velmocenské postavení dnes stojí téměř výhradně právě na schopnosti jaderného odstrašování? Čekají nás paradoxně v důsledku účinné protiraketové obrany další zběsilé závody ve zbrojení? A co přinesou – nenapáchá díky nim raketový štít více škody než užitku?

A co z toho vyplyne pro země, které se na projektu budou podílet? Začnou je Rusové vydírat? Mohou jim třeba zastavit dodávky ropy a plynu? Nebo se spokojí s nesouhlasnou rétorikou jako při rozšiřování NATO? K odpovědi je potřeba hodně důkladná znalost ruské scény.

Ani tady však otázky nekončí. Naopak, teprve po jejich zodpovězení se vynoří ta nejzásadnější: Jakou cestou se má Česko vydat? Být mazaně zadobře se všemi a tak trochu s nikým, nic neriskovat a spoléhat se, že nás Američané i nadále ochrání jaksi mimochodem, jako černého pasažéra, který sice neplatí, ale pohodlně se veze? Nezjistíme ale jednou, že na nás úplně zapomněli? Nebo jim máme naopak aktivně pomoci a stát se pro ně kvalitativně mnohem významnějším spojencem než doposud? Stojí to za případná rizika? Chceme být vychytralí „lišáci“, nebo spolehlivé „holky do nepohody“?

To jsou otázky, ze kterých určitě dokáže rozbolet hlava, a v jednom článku nehledejte odpovědi. Kdo je chce řešit, potřebuje analýzy, odborné rady a odvahu rozhodnout. To poslední čeští politici požadující referendum zjevně nemají. Raději se schovali svým voličům pod sukni. Kam se před tíhou okamžiku skryjí občané?

(Respekt, www.respekt.cz)