Říjen 2006

Výročí

Ivan Špaček

Dneska je 21. srpna 1969. Sedíme kolem televize v jídelně a čekáme, co bude. Vlastně, ani nevím co čekáme, nejspíš se nic nestane. Nevím ani, jestli doufám, nebo se bojím, že se bude něco dít. Jsme tu všichni, včetně Výtvarníka a jeho krásné dcery, odkudsi se vynořili a na otázky neodpovídají, takže nejsou unešeni. Krásná dcera kupodivu sedí sama, takže ji asi nikdo neulovil, což je divné. Nebo taky ne, příliš krásné ženské asi mají problémy, každý chlap se bojí odmítnutí. Vzpomínám na Dášu, co asi dělá ve Švédsku? Teda vzpomněl jsem si na Švédsko hlavně kvůli průseru.

Dva kluci včera ukradli auto, přejeli přes celé Německo. Čapli je až na švédské hranici. Jak si to představovali, nevím. Neznám dobře ani jednoho ani druhého, viděl jsem je sice občas, ale drželi se vždycky stranou, s nikým se moc nebavili. Volové. Ředitel lágru nás ráno svolal. Vypadal značně rozčileně. Svolal sice všechny, ale mluvil hlavně k Čechům. Stejně nás tam byla většina, sem tam nějaký Bulhar, Rumun nebo Polák, Turci všichni někam zmizeli. Totiž, ti kluci byli Češi, což je další minus, které proti sobě máme.

Ředitel nám vysvětlil, že půjdou do vězení a pak budou vráceni do Československa, neboť porušili podmínky azylu. Vlastně ani nevím, jaké ty podmínky jsou, podepisoval jsem všelijaká lejstra, ovšem všechno bylo německy, takže jsem se klidně mohl zavázat, dejme tomu k tomu, že budu lézt každý den na bránu a kukat hodiny. To, že je vrátí, mi připadá docela sprosté, odsedí trest a pak budou znovu potrestáni. Jaké jsou palety za „nedovolené opuštění republiky" nevím, ale určitě za to budou platit celý život.

To je vůbec zvláštní zločin. Nemyslím, že existuje kdekoliv jinde. Teda, kromě zemí, kterým jsme říkali „lidové demokratické" a kterým všichni ostatní říkají „komunistické" případně „komunistické satelity". „Lidová demokracie" je vlastně blbost, demokracie znamená „vládu lidu", takže lidová demokracie je „lidová vláda lidu". Stejně jako „buržoazní nacionalista" je vlastně „občanský vlastenec" a ne nadávka. Nadávka občas vedoucí na šibenici. Pokud potřebuji povolení k odchodu, tak jsem buďto vězeň nebo dítě. Výjezdní doložka je opušťák podepsaný otcem-vládou a matkou-stranou.

A teď se dívám na obrázky z Václaváku, kde česká armáda buší obušky do českých občanů. Obrněné transportéry s nápisem „Veřejná bezpečnost" zametají lidi před sebou proudem vody jako pouliční metař smetí. „Kurvy!" říká kdosi tiše ale intenzivně. Ve zšeřelé místnosti není vidět, kdo to je. Co vidět je, jsou vlhké tváře lidí sedících kolem televize. S překvapením zjišťuji, že i moje tváře jsou vlhké. Překvapuje mě to, protože necítím žádné bouřlivé emoce, teda ne na povrchu.

Tak tohle jsou čeští kluci v mém věku. Vloni určitě házeli kamením po tancích. Teď řežou do lidí, kteří protestují proti těm samým tankům. Nevidím tváře těžkooděnců, skrývají se za plexisklovými maskami. V rukou mají štíty a dlouhé buřty obušků. Jdou pomalu, jistým krokem, rameno k rameni. Lidí před nimi prchají, utíkají a občas padají, nohy podražené proudy vody. Kdosi prudce odstrkuje židli a vybíhá ven. V tiché místnosti to zní jako výbuch bomby. Všichni s sebou škubli jako probuzeni ze snu. Sen to není, je to noční můra, ze které se jen tak neprobudíme.

Záběry z ulic Prahy jsou vystřídány obrazem dvou mužů v dokonale padnoucích oblecích, sedících za kulatým stolem. Mají identické brýle v identických černých obroučkách. I jejich výrazy tváří jsou identické, vážně, taky trochu vzrušené. Záběr se rozšiřuje, vidím i pár tváří známých z obrazovek československé televize. Emigranti, kteří našli svoje místo. Držím Hanku kolem ramen v jakési nejasné potřebě ji chránit. Je dobře, že tohle vidíme. Že vidíme, z čeho odcházíme. Ještě tak vědět, do čeho jdeme. Ale to se vyřeší. Doufám že brzo. Na obrazovce začali mluvit o počasí a tak jsme se zvedli a šli ven.