Říjen 2006

Zrádcem

Ivan Špaček

No, člověk míní a Němci mění. Místo dělání k Američanům jsme šli k azylovému soudu. Ne teda, že bych nějak zvlášť stál o azyl v Německu, ale nikdo se mě na nic neptal, prostě mi řekli a šel jsem.

"Podepisovals rezoluce?"

Jo, podepisoval a to plným jménem, z pilnosti jsem k tomu přidával adresu, aby mě hoši našli. Cítil jsem se nesmírně statečný a vůbec hrdina, což je důkazem toho že jsem pěknej vůl. Což je mi jasné až teď, jako obvykle dlouho po tom, co by moje poznání k něčemu bylo. Strkali jsme se u stolečku s lejstry, „socialismus, spojenectví, svobodu a suverenitu", to všechno jsme chtěli, taky jsme chtěli, aby naší politici věděli, že „jsme s vámi, buďte s námi", takže v Čierne nás neprodají, protože Ivan Špaček podepsal rezoluci i s adresou. No jo, no.

Teď se mi to hodilo, ovšem, Němci zřejmě mají své zkušenosti, v podstatě se mě na nic neptali a vyplňovali kolonky o obavách z perzekuce kvůli politickému přesvědčení, což je docela sranda, moje přesvědčení není kapitalismus německého typu, ale socialismus typu českého, existuje vůbec něco takového? Zase si říkám, co tady vlastně dělám, teda v kapitalismu už nevidím strašáka, nevěřím už na hladové nezaměstnané spící pod mosty, ovšem pořád mám takový nějaký nepříjemný pocit, že tady člověk člověku vlkem, táta mi říkal, že v socialismu je tomu naopak.

Vůbec se na mne nedívali, moc je nezajímalo, co říkám, ne že by nerozuměli, mám takový dojem, že to byli skoro sami Sudeťáci, mluvili sice mezi sebou německy, ale nevšiml jsem si, že by někdo překládal. Ten co se mě ptal, docela mladý chlap, takže asi vyrůstal tady, mluvil česky bez chyby a bez srandovního přízvuku, kterým se údajně Němci vyznačují. Zase jsem si vzpomněl, jak jsme se vyšklebovali chudákovi staré paní Němkyni a jak nám hrozila holí, ale to jenom když nebyl nikdo dospělý v doslechu, teda ne že bychom si nedovolovali v přítomnosti dospělých, kdo si nedovoloval byla ona, vždycky se pospíchavě odšourala, což nám přišlo ještě komičtější. No, teď budu já, co bude mluvit srandovním přízvukem, jakže to je o těch božích mlýnech?

Přidali pak ke kolekci štemplů na ausvajzu, ten papír už je poněkud oškubaný, ale pořád tam ještě je trochu místa. Poslali mě pak do vedlejší místnosti, na dveřích byla tabulka s nápisem „American Fund for Czechoslovak Refugees", což jsem nechápal, do Ameriky nechci, ne že bych trpěl představami, že Američané nějakým způsobem mohou za to, že přišli Rusové, teda kromě Jalty, o tom se v poslední době pořád mluví. Sféry vlivu, které Roosevelt odsouhlasil Stalinovi nás sice odsoudily do východního bloku, Iva říká, že byl senilní, což je docela možné, nedlouho potom přece umřel, ale tak nějak mám dojem, že snad kromě Churchilla na nás stejně nikomu nezáleželo. Že byl Patton v Plzni, mě docela překvapilo, co mě nepřekvapilo bylo, že se vykašlali na Pražské povstání, Rusové chtěli osvobodit Prahu a tak asi Amíci neměli na vybranou. Co psali v Reportéru, bylo v tomhle smyslu silné poučné, povstalci Američany nechtěli, vedl je Smrkovský. Nerozumím, proč ho pak vlastně zavřeli, snad, že jim vadilo, že se Němci vzdali dřív, než přišli Rusové, takže asi se žádné osvobození nekonalo.

Tohle všechno si ověřím, až se naučím číst anglicky, i když asi budu mít alespoň v prvních měsících jiné starosti. Možná, že to budou i léta, ale snad ne, já tak moc nepotřebuji, nemám zájem kutálet kuličku trusu, aby přerostla všechny ostatní. Mít kde spát, mít co jíst, co víc člověk potřebuje? Ať je to, jak je to, do Ameriky jít nechci. Kanada dává kursy angličtiny se stipendiem, nevím tedy přesně jak dlouho, ale přinejmenším šest měsíců. Psal o tom Škvorecký v reportážích z Kanady, které se četly v podstatě jako návod jak emigrovat. V Americe nic takového není, tam se musí člověk hned starat sám o sebe.

Dveře byly napůl otevřené a tak jsem nakoukl a pro formu zaklepal na futro. Seděl tam mladý chlapík v obleku. Na nohou měl kovbojské boty, což bylo vidět, protože měl nohy na stole jak se na Američana sluší a patří. Teda Jack v hospodě nohy na stůl nestrkal, ale to by ho asi Němci hnali.

"Tak pojďte dál!" řekl nečekaně, což mi bylo úlevou, už jsem si říkal jak se s téma Amíky domluvím.

Sundal nohy, postavil se a protáhl se až to zapraštělo. Podal mi ruku a pokusil se mi dokázat že je silnější. To se mu moc nepodařilo. Zatvářil se mírně mrzutě a otráveně a zase se posadil. Nohy na stůl tentokrát nedal, seděl docela normálně i když rozvaleně. Seděl na čemsi, co vypadalo černo kožené a pohodlné s vysokým opěradlem až za hlavu a opěrkami pro lokte. Moje židle byla docela obyčejná, nepolštářovaná a odřená, taky byla nízká, takže jsem seděl s nohama skoro až u brady. Začal jsem uvažovat, co by se asi stalo, kdybych se prostě zvedl a vypadl. Tak nějak mi atmosféra v téhle místnosti nevyhovovala.

Chlapík mlčel a zkoumavě se na mne díval, pohupoval se na křesle a čekal. Tak jsem se usadil, jak pohodlně to šlo, což nebylo příliš, nasadil jsem sebejistý úsměv, který obvykle užívám, když začínám mít vztek. Rozhlížel jsem se kolem sebe. Na zdi visel obraz prezidenta Nixona hned vedle americké vlajky na tyči. Vlajka byla umně nařasená jako že vlaje ve větru.

Křeslo trochu vrzalo, ne moc, ale byl to jediný slyšitelný zvuk. Připadal jsem si jako v bublině oddělené od normálního světa, teda pokud se dá slovo „normální" užít v této souvislosti. Svět ztratil smysl a tak jej musím najít. Mám takový dojem že jej tady nenajdu, zas na mě přišel pocit „co tady dělám?" Tenhle nafoukaný český Amík jako z filmu o špiónech přispívá k pocitu neskutečna. Na stole byl rozměrný popelník z černého skla částečně zaplněný vajgly a tak jsem vytáhl krabičku startek a nový plynový zapalovač. Podíval jsem se na chlapíka, kývl a vytáhl z kapsy u saka zmačkanou krabičku chesterfieldek. Nabídl mi jednu a tak jsem si vzal a nabídl jsem mu startku. Cvrnkl jsem do spodku krabičky, tentokrát to fungovalo, jeden naducaný bílý váleček poslušně vyskočil. Vzal startku opatrně do ruku, jako by to byl živý granát, opatrně ji prozkoumal, očuchal jako pes hledající bombu v kufru, ale zřejmě se rozhodl, že jej nechci otrávit a tak si ji vstrčil mezi rty.

Škrtl jsem, modrý plamínek ochotně vyskočil, zázrak moderní techniky. Placatý stříbrný zapalovač s mrňavým hořáčkem jsem prvně viděl v rukou Oty, koupil si jej v Tuzexu za bony od tatínka, který montoval výtahy v Západním Německu. Svobodovi kupovali v Tuzexu všechno, od mouky po ponožky, prý to je levnější, což jsme jim všichni záviděli, absurdita státu s dvojí měnou mi nepřišla absurdní do té doby, než se o tom začalo veřejně diskutovat. Nejvíc mi vadilo, že Ota ani nekouřil, koupil si plyňák, aby mohl před námi machrovat. Koupil si i pálku-butterflajku, protože jsem ji měl taky, i když hraje pinčes, asi tak jako kouří, teda vůbec ne. Takže jednu z prvních věcí, kterou jsem koupil v Německu byl krásný Ronson v krabici s plnicí bombičkou. Což vlastně ze mne dělá ekonomického emigranta, „utekl protože si nemohl koupit zapalovač".

Jak jsme tak spolu kouřili, já naparfémovanou ameriku a on smrdutou startku, ledy se bortily, dívali jsme se na sebe docela vlídně v solidaritě kuřáků. Dověděl jsem se, že se jmenuje Jerry Schwarz, tak to alespoň stálo na vizitce, kterou mi dal. Začal se mě ptát stejnými otázkami, na jaké odpovídám celý týden. Proč utíkám a proč nemohu zůstat a co hledám za štěstí v Německu, na což jsem jako obvykle odpověděl že nic, v Německu být nechci, ani nikde v Evropě, což obvykle neříkám.

"Jenom, prosím vás, nevykládejte, že jste zapálil tank!" říká s úsměvem.

"Kdyby půlka lidí, kteří tady byli, to skutečně udělali, tak by byla půlka divize v plamenech!"

Vrtím hlavou, tank jsem nezapaloval. Pokud vím tak shořel jenom jeden, někdo prý prorazil přídavnou nádrž krumpáčem a vstrčil tam noviny, což se mi nezdá, nafta špatně chytá.

"Třeba si ti všichni lidi na ten tank vylezli a rozsedli ho" napadlo mě.

"To vám skutečně hodně lidí vykládá?"

Přikývl.

"Každý druhý. Taky vykládají o ozbrojeném odporu, ovšem jsou poněkud vágní v detailech."

Ušklíbl se a dodal: "Fantasie mají dost."

Podíval se na mne docela přátelsky a zeptal se:

"Proč zrovna do Kanady?"

"Austrálie bere, ale je to moc daleko, do Afriky nechci a tam stejně berou jenom manželské páry."

"Nebo mladé muže ve vojenském věku", tvrdí, což vím, že není pravda, ale nebudu se s ním hádat. Čekám, kdy přijde otázka, proč ne Spojené státy, takže odpovídám více méně mechanicky, sumíruji si odpověď, tedy snažím se, ale moc mi to nejde. Proč vlastně ne? Opravdu chci do Kanady jenom proto, že tam dávají kurs angličtiny se stipendiem? Jak tak odpovídám na autopilotu, zjišťuji, že mě nějakým způsobem vmanévroval k vyprávění o loučení s Jessem. Vyptává se mě na Rusy, nechce věřit, že jsme na ně narazili tak blízko hranic, prý tam nejsou. Krčím rameny, vím, co jsem viděl.

"Jak to že mluvíte tak dobře česky?"

Díval se na mne zkoumavě, už nevypadal moc nafoukaně. Viditelně přemítal, co mi má odpovědět. Pokrčil rameny a řekl:

"Jsme krajané. Já se narodil v Reichenbergu."

Hrklo ve mně. Sudeťák! Něco se asi ukázalo na mé tváři.

"Nic proti Čechům nemám. Jsem jim spíš vděčný."

No to je teda věc. Sudeťáci jsou pro mne landsmanšfty pochodující v koženkách a bílých punčochách v rukou nápisy s německými jmény českých měst a vesnic, bubny, píšťaly a vlající věci, které mi připomínají válečné Německo. Brečí, že byli vykopnuti a chtějí zpátky. Máma vždycky říkala: "Řvali, že chtějí zpátky do Říše a tak maj, co chtěli". Taky vždycky nadávala, že jich u nás příliš mnoho zůstala, prý se Němky náhonem vdávaly s českými kluky, aby mohly zůstat. Což je do značné míry ironie, stačí se podívat na Západní Německo a na Československo. Odkud se teď utíká kam? Vždycky jsem viděl Sudeťáky jako revanšisty, co naši říkali, tak to byli sami nácci. Za to, co se jim stalo, si mohou sami. Jerry tedy nevypadá jako nácek. Kolik mu mohlo v té době být? A co jeho rodiče? Odstěhovali se do Ameriky? Začínám mít dojem, že tohle je jedna z věcí, na kterou vlastně nemám právo mít názor. Co vím, respektive, co si myslím, že vím, je hrozně málo. Na to, že žiji od narození v pohraničí, teda v tom, co bývaly Sudety.

Odpovídám dál mechanicky, ptá se mě na věci, o kterých nechci mluvit, teda nevadí mi říci, co vím o Rusech, ale co vím o našich klucích, si nechám pro sebe.

Rozloučili jsme se přátelsky, potřásli jsme si rukama, usmáli se na sebe, ale i tak jsem byl docela rád, když jsem odtamtud vypadl. Před dveřmi na mě čekala Hanka.

"Tak co?" ptá se mě a já nevím, co jim mám na to říci, o čem tohle vlastně bylo?

"Kluci říkají, že to je CIA" povídá Hanka a jo, je to možné, i když mi není jasné, proč se vlastně se mnou bavil, v podstatě nic nevím.