Říjen 2006

Gripeny za miliardy ano, mír za miliony ne

Jaroslav Spurný

Evropa posílá osm tisíc vojáků do Libanonu, protože tam jde i o její bezpečnost. Češi jsou smutní: rádi by na mír přispěli, ale jsou po velkých nákupech a zrovna nemají čím. Politici v Bruselu se sice nedohodli, zda budou mít jejich vojáci právo odzbrojit jednotky Hizballáhu, vlastně ani nezaujali k napjaté situaci na hranicích nějaký jasný politický postoj. Český náměstek ministra zahraničí Jaroslav Bašta na jednání slíbil, že by se čeští vojáci mohli na mírové operaci podílet.

Na nic, ale naše

Podle Bašty bychom mohli do Libanonu poslat tak padesát až sto vojáků. Víc nám prý nedovoluje ani stav armády, ani finance. Pokud jde o situaci českých vojsk, má pravdu, skoro padesátitisícová tuzemská profesionální armáda nemá víc než tisícovku vojáků, kteří jsou vycvičeni ke spojenecké pomoci v zahraničí a skoro všichni dnes slouží v misích od Kosova až po Afghánistán. Pokud jde o finance, má Bašta formálně taky pravdu, armádní rozpočet je rok co rok seškrtáván a peníze prý nejsou.

Jeho slova ale zároveň usvědčují tuzemské politiky a stratégy z varovné nezodpovědnosti. Jen namátkou, sedmdesát miliard vynaložených na nákup prakticky nepotřebných gripenů a podzvukových stíhaček L-159 by nám umožnilo postavit minimálně desetitisícový kontingent jednotek schopných operovat v zahraničí. České ministerstvo obrany vydalo už před čtrnácti lety tzv. bílou knihu modernizace armády. Ta slibovala postavit do deseti let profesionální armádu, schopnou poskytovat pět tisíc vojáků do mírových misí. Kniha byla od té doby mnohokrát přepsána, armáda spolykala za tu dobu více než pět set miliard korun, ale už od vstupu do Aliance v roce 1999 se znovu a znovu v nových verzích knihy dočítáme, že máme jen tisícovku vojáků schopných spolupracovat se spojenci v zahraničních operacích. A nezlepší se to, nejnovější desetiprocentní škrty v rozpočtu ministerstva obrany nám nějaké plánování účasti v misích neumožní.

Jak je to možné? Máme větší armádu než stejně početná Belgie (ta pošle do Libanonu asi čtyři sta vojáků a v dalších misích jich má skoro dva tisíce). Jenže naše armáda má na rozdíl od těch západoevropských zvláštní strukturu. Patnáct tisíc civilních úředníků, dalších pět tisíc profesionálních vojáků zaměstnaných na ministerstvu a na zadku dřepící pozemní nebo protivzdušné profesionální jednotky cvičené na obranu teritoria před útočníkem. Před jakým?

„Před žádným. Ale armáda není restaurace, která se dá předělat během čtrnácti dnů z čínské na italskou,“ říká ministr obrany Karel Kühnl. „Uvědomuji si tu absurditu, ale změna bude trvat,“ dodává. Do roku 2001 byla podle něj armáda stavěna na principu obranné soběstačnosti, ten záměr není prý možné změnit ze dne na den. Na otázku, proč máme už roky jen tisícovku konkurenceschopných vojáků, odpovídá vyhýbavě: „Své závazky k Alianci jsme dodrželi.“

Do zákopů v Jičíně

Třeba do Libanonu vojáky pošleme. Třeba se někde v blízké budoucnosti v oficiální české strategické úvaze objeví myšlenka, že je pro českou kotlinu produktivnější hájit bezpečí na Blízkém východě než u Staré Boleslavi nebo v Novém Jičíně. Evropě taky trvalo nějaký čas, než to zjistila. Ještě v Bosně zachraňovala evropský mír Evropanům z devadesáti procent americká armáda. Později v Kosovu už jen ze sedmdesáti procent a dnes v Kosovu najdeme jen evropské vojenské jednotky. V Libanonu z mnoha politických důvodů nemohou být nasazeni Izraeli blízcí Američané, Evropě trvalo jen týden, než to pochopila. Původně se spoléhalo na Francouze, ale ti v počátku nabídli překvapivých dvě stě vojáků. „Naše vláda si nechce pálit prsty v politicky nepřehledné situaci,“ psal tamní tisk. Dva dny nato zareagovali Italové. „Pošleme tři tisíce vojáků a budeme schopni misi velet,“ řekl Romano Prodi. Na to konto odpověděli okamžitě Francouzi. „Pošleme dva tisíce vojáků a budeme velet my,“ oznámil prezident Chirac. Už dnes jsou v oblasti dva tisíce vojáků z jiných zemí, třeba Finové, Poláci nebo Irové. Španělé slíbili do čtrnácti dnů dvanáct set vojáků, Německo s Británií vojenské lodě, které by měly zabránit vyzbrojování Hizballáhu po moři. Ozvali se i Slováci a Maďaři s možností vyslat během měsíce dvě stovky mužů a žen. Vojáci tedy jsou, sice o polovinu méně, než požaduje OSN, s přesně nevymezenými úkoly, ale to se vše může během několika dnů po politických jednáních změnit.

Češi u toho nebudou. Armáda nemá dvě stě milionů korun, které by pokryly vyslání aspoň stovky vojáků. Chce je po vládě, ale tu nemáme. Provizorní premiér Paroubek sice slíbil, že se mise zúčastníme, ale peníze neuvolnil. Taky třeba řekl, že uvažovaná americká protiraketová základna v Česku prostě nebude. A podpořil škrty peněz pro armádu. Ví, že bydlí v domě, o jehož bezpečí si nemusí dělat starosti, neboť jej chrání jiní, celou čtvrť. Takže celý problém je v tom vymyslet vojenské zakázky tak, aby co nejvíc peněz shrábli podnikatelé z naší zahrádky. Chytré? Optikou stranických pokladníků a zbrojařských firem možná. Ale s obranou a spojenectvím to nemá nic moc společného.

(Respekt, www.respekt.cz)