Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Říjen 2006


Hrátky s rozpočtem

Jaroslav Spurný

Vlastimil Tlustý odpískal euro, to je hlavní zpráva minulého týdne. Tímto tahem nás ministr financí zbavil jediné knuty, která nás nutila řešit tuzemské ekonomické nepořádky a rostoucí dluhy. Vláda se rozhodla, že ji nezajímá Evropa ani její rozpočtová pravidla, která nám do ní otvírají cestu. Takže máme zase volnost a můžeme si vládnout opravdu po svém. Kdo však aspoň trochu tuší, co tohle vládnutí Czech Made znamená, ten to s voláním „sláva“ nepřehání.

Z druhé řady pal

Státní rozpočet není zrovna disciplína, která ve zdejší veřejnosti vzbuzuje nějakou zásadní starost. Zatímco na různé korupční aféry a třeba i drobné politické posuny reagují občané až vášnivě, rozpočet žádnou veřejnou debatu nikdy nerozvířil. I teď lidé spořádaně strčili zbrusu novou peněženku na eura do šuplíku a jen s tichým úžasem sledují, jak jejich vláda s ledabylou lehkostí roztáčí kolotoč dalších a dalších vypůjčených miliard. Experti až na malé výjimky souhlasně přikyvují – když věřitelé půjčují, tak by si na dluh nežil jen hlupák. A stejně to vidí i opozice. Jak teď o víkendu zhodnotil 125 miliard rozpočtového schodku šéf ČSSD Paroubek: než se zbytečně uskromňovat, to radši o pár let opravdu odsuňme euro.

Takže v eurozóně nás jen tak brzy nikdo neuvidí. Tuto zvěst ovšem ve zdejší veřejné debatě zcela zastínila jiná zpráva: Evropská unie se rozhodla, že nové země včetně Česka vstoupí do unijního prostoru bez hranic a pasových kontrol zhruba o půl roku později, než bylo plánováno. To zalarmovalo tuzemské ministry k volání, že z nás Brusel dělá „druhořadého člena“. Ale proč jim to vlastně vadí, když předtím v debatě o rozpočtových pravidlech vyhlásili evropskou „druhořadost“ za svůj cíl? Pátrání po důvodech tohoto nelogického rozporu je zároveň hledáním té nejzásadnější odpovědi na otázku, kam nás vláda vede, zda se vůbec někdy staneme plnoprávnými členy Unie se všemi jejími výhodami, odpovědností i závazky. Topolánkův kabinet svým přístupem k rozpočtu oznamuje, že nás do Evropy vést nechce, i když se protesty proti trvajícím hraničním formalitám pokouší dávat najevo opak.

Jaké výhody nám může přinést zavedení eura kromě toho, že nás na cestě do Německa či Španělska nezdrží návštěva směnárny? Dvě zásadní: ekonomickou a politickou. Podle expertů posílíme ekonomický rozvoj a dostaneme se do jedné z nejstabilnějších světových měnových zón. Očekává se zvýšení produktivity práce a zvýšení životní úrovně až o pětadvacet procent. Zvýší se tlak na reformu veřejných financí (náš liknavě splácený dluh v této oblasti dosahuje skoro bilionu korun). Na ty, kteří ekonomickému argumentu nevěří nebo je jim lhostejný, by měla platit „politická stránka“ eura: pocit, že to u nás hospodářsky, společensky i lidsky funguje stejně jako na západ od nás. Jsme na jedné lodi. Přece po tom jsme hlavně toužili po pádu železné opony. To je ta politická výhoda – nebudeme už Západu závidět.

Cesta k rozumu

Evropa není sbírka byrokratických předpisů, které si bruselští úředníci vymýšlejí pro svou zábavu a komplikaci našich životů, je to odpovědný světový hráč. Tuto roli by nemohla hrát bez norem držících ji pohromadě a vedoucích k rozumu země jako Česko, které zrovna odpovědností ke spojencům a společnému dílu neoplývají. Jednou z těchto norem je i nařízení, že euro mohou používat jenom země schopné udržet svůj rozpočtový schodek dlouhodobě pod hodnotou tří procent hrubého národního produktu. Vláda Jiřího Paroubka na příští rok takový rozpočet připravila, ale ministři ODS po nástupu do funkcí odhalili, že šlo o lež. Sociální demokraté si neférově do rozpočtových plusů započítali zisky z ještě neschválených privatizací a ještě neodsouhlaseného růstu tabákové daně, říká Topolánkova vláda a sociálnědemokratický schodek 88 miliard „realisticky“ zvedá na miliard 130. To jsou skoro čtyři procenta HDP a cesta do Evropy se pomalu zavírá.

Nedá se nic dělat, tak to je, tvrdí ODS rezignovaně. Ale dá. Třeba výkonnost ekonomiky roste o šest procent, ale sociální výdaje státu na příští rok o sedmnáct procent. Nešlo by ta čísla trochu srovnat? „Pro změnu zákonů, které umožnily takový růst sociálních výdajů není v jiných stranách politická vůle,“ říká Tlustý. Ale zatím se ji ani nepokusil získat. Ona totiž není ani v jeho straně, pro řadu těchto zákonů zvedli ruku v parlamentu i členové ODS. Vládní strana už vůbec nepředkládá analýzy a návrhy budoucích rozpočtů, jakýsi směr šetření, rozpočtové ukázněnosti, která by nás vedla do Evropy.

Státní rozpočet má určitě blíž k hospodaření domácností než firem. Stát nevede nějaké podvojné účetnictví, jen sčítá výdaje a příjmy. Jako my doma. Když slušně vyděláváme a nic nenaznačuje, že se to změní, můžeme nakupovat, dokonce i na dluh, o kterém víme, že ho splatíme. Když ne, pošle na nás věřitel exekutora. Nad státem ale žádný exekutor není. Dnes jej u nás supluje Evropská unie se svými rozpočtovými pravidly, ale tu poslal Tlustý k vodě. Cesta k rozhazování je volná.

„Je to jeden z nejhorších a nejnebezpečnějších rozpočtů za poslední léta,“ reaguje na Tlustého počty viceguvernér České národní banky Luděk Niedermayer. Podle něj rozpočet prakticky nepočítá se splácením dluhů, porušuje závazky vůči Unii, navyšuje sociální výdaje o sedmdesát miliard a výdaje na mzdy úředníků. Bez jasně deklarované potřeby změnit zákony, které nás nutí nadbytečně utrácet, a dodržování principů hospodaření nás podle viceguvernéra čekají v budoucnu drastické reformy.

Chytrý Tlustý – a krátkozraký

Při současném výkonu tuzemské ekonomiky není rozhodnutí o přijetí eura ekonomickým, ale politickým problémem. Tato vcelku nenápadná věta nese v sobě zásadní poselství o stavu české politiky. Sociální demokraté se sice snažili plnit evropská kritéria, ale dosahovali toho švindlem. ODS zase rezignovala na kritéria tak rychle a snadno, až to vypadá, že má ze zádrhelu na cestě za evropskou měnou radost. Naším vzorem je Británie, říkají Tlustého poradci, ta taky nemá euro a jak skvěle to tam funguje! Když necháme stranou banality typu dlouhodobá výkonnost ostrovní ekonomiky, představuje hlavní překážku tamního přijetí eura právě britský strach dostat se do měnové závislosti na neodpovědných přístupech, jaké dnes reprezentuje Česko.

Nemělo by zapadnout, jak vlastně vypadá ten rozpočet, kvůli kterému odhazujeme šanci dostat se do zóny eura. Jak vypadá náš státní účet vypracovaný bez omezení zvenčí, svobodně, po česku. Při historicky největším zadlužení dává tento rozpočet i historicky nejméně peněz na vědu a kulturu. Zásadně se škrtá ve výdajích na armádu, což naši spolupráci na uvažované celoevropské obraně staví do říše pohádek. Klesají i peníze vynaložené státem na jednoho vysokoškoláka, takže celková částka se dnes rovná polovině průměru obvyklého v rozvinutých zemích klubu OECD. Současně dávají úvahy „otců rozpočtu“ doklad o podivné české vychytralosti. „Jestliže si můžeme vzít u Evropské investiční banky výhodný pětadvacetimiliardový úvěr na stavbu dálnic, tak je nesmyslné si ho nevzít jen proto, že by se zvýšil rozpočtový deficit,“ prohlásil například minulý týden ministr Tlustý. Úžasné. Už roky marně čekáme na analýzu, zda a jak stavba silnic ovlivňuje prosperitu dané oblasti, takže si půjčujeme na něco, co se možná nevyplácí. Spolu s tím škrtíme rozpočtový penězovod vědě, jejíž vliv na bohatství a schopnost společnosti je nepopiratelný. Jedním dechem natahujeme chtivou dlaň do Evropy, a zároveň vzkazujeme, že nás její morálka nezajímá. Schválili jsme zákony, které nám umožnily vstup do Evropy a k jejím fondům, ale dál nejdeme. Pro pravidly svázaný rozpočet samotné Unie zvedáme v Bruselu ruku rádi – vždyť jde o fondy, ze kterých bereme. Sami doma však pravidla dodržovat nechceme.

Nemá smysl uvažovat, nakolik je rozpočtový krok ODS předvolebním rozhazovačným populismem, nebo o tom, zda má pravdu citovaný viceguvernér Niedermayer, který doufá, že přes slovní neodpovědnost budeme nakonec hospodařit rozvážně a s menším schodkem, jak tomu už bylo i několikrát v minulosti. To nás ale vždy, jak už bylo řečeno, nakonec zadržel strach ze ztráty eura. Pokud je ten mimo hru a ODS prostě společnou měnu nechce, žádné naděje na rozum si nelze dělat. Ale aby to nebylo jen na vládní straně: proti zničujícímu rozpočtu se kromě Niedermayera nikdo neozval. Sociální demokraté sice zpočátku tvrdili, že tak vysoký schodek neschválí, ale koncem týdne už začali couvat. Ekonomové a finančníci opatrně říkají, že odložení vstupu do eurozóny o „pár let“ nám neuškodí, ale i oni rezignovali na analýzu vývoje rozpočtu a dluhů. Teď se nám daří, ale to přestane platit nejpozději v roce 2010, kdy se začne projevovat stárnutí populace a sociální výdaje bude nutné opravdu zvýšit.

(Respekt, www.respekt.cz)



Zpátky