Říjen 2006

Topolánkova životní zkouška

Jaroslav Spurný

Verdikt o biolihovém "obchodu století" prověří novou vládu. I kdyby Topolánkova vláda držela veslo jen krátce, může jím plácnout hodně hlasitě. Nalinkuje jím totiž pravidla pro velký obchod: výrobu ropné náhražky, biolihu. Po sociálních demokratech zdědila v tomto směru ne zcela zrušenou, korupční, možná několika vraždami obtěžkanou soutěž o licence na palivo budoucnosti a čeká ji nájezd velkého houfu opravdu dravých podnikatelů, lobbistů, petrolejářů i zemědělců. Většina z nich přitom dobře ví, jak se umetá cesta k příznivému rozhodnutí „těch nahoře“. Pro menšinový kabinet ODS to bude zkouška ohněm. Proti sobě v ní stojí šance trhnout do stranické kasy velké korupční peníze po dlouhém půstu a možnost dokázat, že předvolební sliby platí. A modrý pták sliboval, že úplatky a tlaky zájmových skupin nebudou mít na jeho vládu vliv.

Mrázek přichází z obilí

Bude to opravdu velký souboj. Cena ropy letí vzhůru a to otevírá cestu alternativním palivům. Stačí číst světové ekonomické zprávy. Ještě před rokem a půl byla výroba biolihu skoro třikrát dražší než cena ropy, dnes se tyto položky díky raketovému zdražování ropy velmi přiblížily a experti očekávají, že za pár měsíců mohou být totožné. Evropská komise před třemi lety prosadila normu, že členové Unie musí do roku 2010 přimíchávat z ekologických důvodů a pro menší závislost na ropě do pohonných hmot šest procent biopříměsí, ale už teď je kvůli cenám ropy všem jasné, že podíl bude růst hodně rychle. Všechny země Unie včetně našich postkomunistických sousedů rozjíždí výrobu biopaliv naplno, jen Česko zaostává. Důvod? Jedna – před rokem a půl vládou Stanislava Grosse vyhlášená – soutěž, kterou nikdo nepotřeboval, snad kromě úplatných úředníků a politiků. Dění, kterého jsme od té doby kolem biolihu svědky, dokonale ilustruje způsob vlády zdejších sociálních demokratů a zároveň varuje jejich nástupce z ODS, čemu se vyhnout, aby nedopadli stejně.

Grossův kabinet začal „palivo budoucnosti“ řešit z gruntu: na návrh vlivného sociálnědemokratického advokáta Miroslava Jansty se vláda rozhodla, že na výrobu vydá své povolenky a do lukrativní branže pustí jen pět vyvolených tuzemských firem. Přitom nikde v Evropě se nic takového nedělo. „Výroba biolihu je technologicky složitá záležitost, která musí být pod kontrolou,“ tvrdil tehdejší ministr zemědělství Jaroslav Palas. Kde tohle tvrzení sebral a proč to jinde „pod kontrolou“ být nemusí, se žádná média (včetně tohoto listu) neptala, význam biolihu nebyl veřejnosti ani sdělovacím prostředkům zřejmý. A znalci, jsou-li tu nějací, mlčeli jako hrob. Neprotestovali ani připravující se výrobci, a že mezi nimi jsou těžké váhy. Nejbohatší Čech Andrej Babiš, podnikatelé František Mrázek a Tomáš Pitr (ten proti soutěži protestoval až poté, co byla jeho firma vyřazena), nekorunovaný král bankovních tunelů první poloviny devadesátých let František Chobot. Vláda v podstatě vybrala a určila jedinou v Česku povolenou technologii na výrobu biolihu – jejím výhradním dovozcem se měl stát Omnipol zbrojaře Richarda Hávy.

„Vyvolená“ technologie stála na obilí, což vítali zemědělci, očekávající velký odbyt své plodiny. Všichni zúčastnění hráči se pak dohromady těšili na miliardové státní dotace do biolihu, které byly v tu dávnou dobu velké drahoty vůči ropě běžné všude v zemích Unie. Proti tomu stála jiná vlivná skupina – petrolejáři, cítící v biolihu konkurenta a hlasitě brojící proti dotacím na něj. Prostě dokonale rozdané karty pro úplatky lidem na rozhodujících místech moci.

Průběh soutěže tak vypadal. Do druhého kola bylo vybráno šest zájemců z dvanácti, po různých urgencích a dohadech proklouzli ještě další dva, ale letošní jaro udělalo politikům čáru přes rozpočet. Březnová akce Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu dostala za úplatky okolo biolihu do vězení několik úředníků blízkých nejvyšším politikům ČSSD a také představitele firmy Biopal Kolín, která se dostala do druhého kola soutěže. Když pak měsíc poté vyhlásil šéf policejní jednotky Jan Kubice, že korupce v biolihu souvisí s lednovou vraždou podnikatele Mrázka a možná i s dalšími vraždami, bylo po soutěži. Ministerstvo životního prostředí, které dostalo mezitím výběr firem na starost, ji v půli letošního června zrušilo. Nikoli ale nutnost licencí. A konečné rozhodnutí o biolihu zůstalo na budoucí vládě.

Babišova sila

Zájemci samozřejmě nezahálejí. Továrnu na biolíh staví Pitr, Babiš, firmy spojené s Agrární komorou ČR. Zemědělci veřejně prohlašují, že výroba biolihu je řešením pro dlouholetou nadprodukci obilí, žádají dotace a stavbu státních sil. Zájem už projevili i majitelé lesů, biolíh se dá vyrábět i z dřevního odpadu. Budou politici ODS umět a chtít jednat v takhle nastavených podmínkách nekorupčně? Dá se vůbec v tom propletenci podnikatelů a zájmů zjistit, co je vlastně nejvýhodnější?

Odpověď zní – dá. Ale zatím určitě ne od politiků a úředníků, kteří o biolihu budou rozhodovat nebo rozhodovali, ale k tomu se dostaneme později. Popišme si teď, jak to dnes s biolihem vypadá. Situaci ovládá především Andrej Babiš. Může za to shoda okolností? Genialita podnikatele, nebo dobré známosti „nahoře“?

Začněme u obilí. Babiš dnes vlastní největší tuzemskou síť firem s názvem Zemědělské zásobování a nákup (ZZN). Tedy hlavně sila, ve kterých se skladuje obilí. Do velké míry určuje výkupní cenu této suroviny. A také může určovat cenu, za kterou bude prodávána lihovarům. Sám jeden velký lihovar staví. Šéfem státního podniku Čepro je jeho muž Pavel Švarc, podnik už postavil tzv. míchací jednotku na spojení benzinu a biolihu a staví další – a Čepro bude hlavním dodavatelem směsi na trh. Už dnes by mohli tito dva spojenci do značné míry ovládnout obchod s biolihem. Když stát loni, už s vidinou výroby biolihu, chtěl na přání zemědělců postavit státní sila pro výkup přebytečného obilí, byl Babiš zásadním odpůrcem, vyrostla by mu konkurence. Vláda vzápětí projekt odmítla.

Lihovary dnes staví několik dalších firem, na jednom se podílí i Agrární komora ČR. A její členové, zastupující zemědělce, se stali po Babišovi dalším nepřehlédnutelným hráčem. Z hlediska logiky paradoxně. Zdejší zemědělci už léta pěstují nadbytek obilí, které není podle expertů vzhledem ke klimatickým podmínkám republiky zrovna nejlepší a konkurenceschopnou plodinou. Nicméně stát v minulosti různými intervencemi, výkupy a dotacemi nenutil zemědělce tuhle „obilní“ politiku změnit a oni na ní – s odvolávkou na sílu tradice – lpěli. Po vstupu do Evropské unie se ovšem další obilná státem dotovaná nadprodukce jevila jako neudržitelná. Biolíh je tudíž vítaným východiskem.

Ale proč má být v Česku vyráběn pouze a výhradně z obilí? Podle Tomáše Douchy z Výzkumného ústavu zemědělské ekonomiky je výroba biolihu z cukrovky levnější; vážným konkurentem je i levný dřevní odpad nebo kukuřice. Jakou má tedy nechuť používat i jiné suroviny logiku? To kvůli Babišovým silům?

Já? Já neříkal vůbec nic

„Proč zrovna obilí, to jsme nikdy nechápali, když je to z cukrovky levnější,“ říká šéf Agrární komory ČR Jan Veleba. Ale i on je rád, že takové rozhodnutí padlo. „Problém s přebytky obilí je pro zemědělce nejpalčivější,“ vysvětluje. Tak proč zemědělci nepěstují místo obilí cukrovku? „To je složité, obilí se asi pěstuje ze setrvačnosti, není tu žádná státní plánovací komise, která by to řídila,“ říká Veleba. „A naopak od doby, kdy se pěstovalo moc cukrovky a byly problémy s cenou cukru, Evropská unie dotuje, když někdo přestane cukrovku pěstovat.“

Co na to všechno říkají odpovědní politici a úředníci? Dokáže někdo vysvětlit logiku všech kroků? Bohužel, a to je dlouhodobá bolest české státní správy, nikdo. „My už s tím nemáme nic společného, má to nazpět ministerstvo zemědělství,“ říká tisková mluvčí resortu životního prostředí Jarmila Krepsová. „Já nic nevím, právě tu končím, pošlete otázky e-mailem, někdo vám odpoví,“ říká mluvčí ministerstva zemědělství Tomáš Loskot. Na e-mail ale ani po urgencích nikdo nereaguje. „Omlouvám se, teď není vhodná doba, zavolejte v příštích týdnech,“ odpovídá nová ministryně zemědělství Milena Vicenová. Ministr financí Vlastimil Tlustý, který v minulosti proti soutěži interpeloval, není k dostižení.

Mimochodem, českou soutěž na biolihové licence kritizovala už loni na podzim tvrdě Evropská unie. Proč v ní však Česko ještě osm měsíců pokračovalo? „Já tu soutěž nevyhlásil, to vláda, a ta rozhodla až na jaře, že se zruší,“ říká bývalý ministr životního prostředí Libor Ambrozek. „Já to neměl na starosti, osobně jsem proti licencím i proti dotacím,“ říká bývalý ministr zemědělství Jan Mládek. V jeho resortu se problémem biolihu zabýval matador socialistů Karel Machovec, slavný ze svého působení ve vedoucí manažerské funkci v Pozemkovém fondu ČR, který je prověřován z řady podivných miliardových prodejů státní půdy (kvůli tomu musel Machovec loni na podzim post ve fondu opustit). „Nic vám k tomu neřeknu, já jenom řešil, jakým způsobem a koho dotovat, a tam nepadlo žádné rozhodnutí,“ říká Machovec. Bývalý premiér Gross není k sehnání a stejně tak jeho nástupce ve funkci Jiří Paroubek.

ODS by to nemusela mít složité. V Česku rostou lihovary jako houby po dešti, přestože neexistuje žádný zákon, který by výrobu biolihu nějak vymezoval. Některé na obilí, jiné na cukrovku, další je plánován na dřevní odpad. Cena ropy roste a možná nebude vůbec nutné řešit nějaké dotace na výrobu biopaliv. Dotace se mimochodem v zemích Unie rapidně snižují a Evropská komise doporučuje jejich úplné zrušení. Stejně tak asi nebude nutné vypisovat nějakou hranici, která by omezovala výrobu biopaliv, prostě rozhodne nabídka a poptávka. ODS by tedy stačilo vymyslet jednoduchý zákon, který výrobu biopaliv srovná s normami Unie. Pokud se ale nezaplete do protichůdných zájmů petrolejářů, zemědělců a mocných podnikatelů. Pokud se tak stane a nestihne schválit přijatelný zákon, postihnou nás sankce Unie a na dlouhá léta nás zahalí síť korupčních vztahů.

(Respekt, www.respekt.cz)