Říjen 2006

České zvláštnosti a bludy

Zdeněk Stránský

Census v roce 2001 odhalil zvláštnost, že téměř tři čtvrtiny obyvatel vstávají každý den před pátou ranní a do postele uléhají před devátou večerní. Dodržují tím životní rytmus kovo- nebo stavozemědělce, který potřeboval ještě před odchodem do práce dát krmení dobytku a vypustit drůbež a vrátit se ze zaměstnání co nejdříve domů, aby stihl do západu slunce pracovat na svém.

Takový životní rytmus takřka vylučuje podávání vysokého pracovního výkonu v zaměstnání, odpovídá spíše nádenické práci a kopíruje pozdně feudální společnost, kde naši předkové robotovali na panském šest dní v týdnu, kterýžto model skončil po staletích až po roce 1848. Teprve kolektivizace českého venkova spojená s urbanizací a industrializace po roce 1948 začaly měnit zaběhnuté stereotypy chování. Dvě generace však nestačily na vymýcení návyků, které se vytvářely od počátku středověku. Ten nakonec skončil v českých zemích až v druhé polovině 18. století a robota jako pozůstatek feudalismu sto let poté.

Tempo urbanizace, jako parametr vyspělosti národa, může sloužit jako vcelku dobrý ukazatel. Jestliže koncem 18. století již 87% obyvatel Anglie žilo ve městech, v Česku dnes (!) stále jen 75%. Česká společnost stále hluboce tkví v předminulém století, svoje vlastnosti si mytizuje. Za typicky český národní mýtus lze považovat výmysl o zlatých ručičkách. Statistiky z dob první republiky jasně dokládají, že je nepravdivý, na české výrobky, vynikající nižší technickou úrovní, bylo v průměru pětkrát víc reklamací než na produkty z Německa či Francie a Británie.

Na mýtu, že Čech si se vším poradí, naopak něco je. Život kovozemědělce byl chudý, malé políčko zpravidla uživilo hospodáře a rodinu, ale ne tolik, aby zbylo pro trh. Problémem byly hotové peníze a tak se hospodář musel nechat najímat na různé nekvalifikované práce, odkud se snadno mohl dostat odpoledne pracovat na svoje hospodářství. Peníze se mu nedostávaly na nákup zboží a služeb, musel si tedy poradit sám. Proto dodnes každý Čech si umí dát došky na střechu, opravit povalený plot, neztrácí hlavu, když se telí kráva. Jsou to však dovednosti, které byly brzdou už v době, kdy se jiné národy specializovaly a učily kooperovat. Dělba práce je dodnes sotva v plenkách, sektor služeb nevyvinut a jeho podíl na tvorbě HDP klesá., nezaměstnaní nemají zájem o práci ve službách. Zákazník je vlivem této mentality pro číšníka či prodavačku jen pouhou kořistí. V rovině obchodních vazeb se projevuje nekázní, až podvody, mizernou platební morálkou, při společném podnikání vzájemným okrádáním.

O národním charakteru nejlépe vypovídají hrdinové pohádek, kam se koncentruje jakýsi archaický ideál představy národa o sobě samém. V českém podání je hlavním pohádkovým hrdinou jednoznačně Hloupý Honza. Jeho charakteristika je očividná, líný, nikde nebyl, nemá znalosti ani sílu a vítězí vychytralostí, kterou bychom dnes spíše nazvali vyčůraností.

Další národní hrdina je Josef Švejk. V této souvislosti je zajímavé, že v Česku je celý román chápán jako satira na monarchii, zatímco v zahraničí za satiru na typického Čecha. Amorfní rysy postavy obchodníka s kradenými psy, který každého podvede a každému lže, aniž se trápí jakýmikoliv výčitkami svědomí, to je Haškův obraz hlavního hrdiny.

Třetím je současný prezident. Když se v listopadu 1989 vynořil, všichni ho okamžitě poznali. Štíhlý sportovně vyhlížející gentleman s brýlemi personifikoval letité mýty o tom, že kdybychom mohli, tak bychom všem ukázali, jací jsme to pašáci. Takhle nějak jsme si představovali sami sebe a ani katastrofální dopady Klausovy reformy na sympatiích k němu nic nezměnily. Kritické myšlení, které vyžaduje posuzovat svět podle příčin a následků, se Čechám velikým obloukem vyhnulo.

Úporně se udržující mýtus o vrozené demokratičnosti české či slovanské společnosti, to byla jen rovnost v chudobě, spíše nebezpečná absencí zkušenosti se sociálními rozdíly. Moderní svět pak do této zaostalé venkovské společnosti vnesl cizorodé prvky a ta je nestrávila. Dalším nedostatkem byla historická zkušenost, že majetek je nejčastěji nabýván jinak, než poctivou prací a odříkáním. Už za monarchie bohatší čeští sedláci svoje hospodářství rozšiřovali o další pozemky tak, že je výhodně získávali od státu. Stejný trend nastolila první republika svou pozemkovou reformou, pak se konala arizace židovského majetku a rekvíroval se majetek sudetských Němců a velkokapitálu, aby nakonec došlo i na ty, kteří měli jen o trošičku víc, než ostatní.

V této souvislosti je produkce bludů zvlášť vydatná. Pro typickou českou debatu o čemkoliv jsou jakkoliv podložené argumenty nedůležité, důležitý naopak je osobní názor mluvčího, jeho postoj k věci, zpravidla zcela odlehlý od doložitelných skutečností. Při konfrontaci s realitou, se uchyluje takový člověk obvykle k tvrzení, že má možná chybný názor, ale je jeho a on si ho hodlá ponechat. V obecné psychiatrii se pod definicí bludu míní nevývratné mylné přesvědčení.

V rovině filozofické jde o nedostatky v logickém myšlení, kritickém myšlení a absence účinné skepse jako základních nástrojů vědeckého poznáván světa. V praktické rovině bud´nekritickým přejímáním nebo odmítáním vzorů, latentním protizápadnictvím v politické rovině. Kořeny tohoto jevu zapustily kořeny zřejmě ještě v raných začátcích státních útvarů na českém území před nebo během christianizace. Naši předkové především obchodovali s otroky a příchod hlasatelů Kristovy víry byl provázen kritikou obchodu s lidmi. Šiřitelé víry také narazili na sexuální nevázanost starých Slovanů, která si nic nezadala s manýry tzv. pozdního Říma, bojovali také s rozšířenou infanticiditou, kdy se rodiče zbavovali nechtěných novorozenců pohazováním po lesích, kde je rozsápala divá zvěř. Naši předkové se jen neradi vzdávali lukrativního obchodu s lidmi, pozůstatky tohoto typu chování vidíme v tom, že se lidé nijak neošklíbají nad pasáky děvek a neostrakizují je. Nadmíru rozšířena je prostituce, pornografie, donedávna země zažívala doslova epidemii interrupcí, zabíjení dětí před jejich narozením při zjištění vrozené vady je něčím naprosto samozřejmým. U starých Slovanů bylo běžné znásilňování žen, stejně jako promiskuita. Panenství a cudnost nehrály žádnou roli, spíše naopak.

V sociální rovině se zachoval model rodiny, kde sice muž je formální hlavou domácnosti, žena pouhou služkou, vykonávající hrubé práce, v kontrastu k tomu je ale žena krkem, který mužovou hlavou otáčí. Tohoto jevu si povšimli již před více než tisícovkou let všichni pozorovatelé.