Říjen 2006

Doplnění článku Vliv protektorátu na české mysli z CS-magazínu 09/2006

Zdeněk Stránský

(Z původního článku ponechány jen pasáže, ke kterým autor vztahuje své připomínky. Autorovy doplňky jsou uvozeny jeho jménem a vymezeny třemi spojovníky)

...Po okupaci českých zemí 15. března 1939 se celý národ jakoby stmelil - proti německým okupantům, proti německé menšině v protektorátu, proti vlastním, českým fašistům. „Národně obranná“ opatření české protektorátní vlády byla eo ipso protidemokratická a totalizační... Nacionální ráz stmelení, podřízení se zájmům národa, nutně způsobil odklon od demokratického cítění, národ se stal lhostejný k porušování demokracie.

---

Stránský: Český národní program nebyl nikdy demokratický, proto se národ poměrně snadno a s chutí demokracie zbavil. Navíc nešlo o typickou liberální demokracii, ale jakousi omezenou, kde výrazně trpěly menšiny, dále byla výrazně omezena samospráva na obecní úrovni a neexistovaly krajské samosprávy. Existoval návrh župního rozdělení státu, který porcoval území tak, aby vznikly územněsprávní celky, kde by německý živel byl v menšině. To nakonec vstoupilo v účinnost v roce 1960 a trvalo do roku 1990, první republika nenašla odvahu k jeho realizaci. Obecní samosprávy navíc nevznikly organicky, zavedl je reformou císař František Josef I. v roce 1848, resp. ministr vnitra Alexander Bach, protože v českých zemích nikdy neexistovaly společenské vrstvy nebo třídy existenčně spjaté s liberálními a demokratickými požadavky. Domnělá demokratičnost českého sedláka, jako ideálu národního obrození, spočíval jen v jeho rovnostářství a v souboru kulturních a sociálních dovedností, který národ český udržoval v jakémsi protobolševickém stadiu. Protože národní vymezení obsahuje jako hlavní esenci vymezení vůči někomu, vymezovali se Němci proti Francouzům (dobře popsáno již za kruciát), od nich to převzali Češi, aby esencí češství bylo protigermánství.

---

...Češi zcela iluzorně vyčítali politikům první republiky, že nedokázali vyvolat jednotný evropský odpor proti Hitlerovi, jako kdyby něco takového za panující politické konstelace v Evropě bylo v jejich silách. Hlavní důvod rozpadu republiky – vypjatý český nacionalismus, projevující se hlavně v zacházení s menšinami (zejména s Němci a Slováky), který způsobil, že skupinová demokracie za 1. republiky neexistovala a že výsledky posledních parlamentních voleb v roce 1935 byly ignorovány – si Češi neuvědomovali (a neuvědomují dodnes). Také se málo ví, že Beneš od nástupu Hitlera k moci v roce 1933 veřejně razil, ještě v roce 1937 (sic), heslo: „Raději Hitler, než Habsburk!“, nereálně se obával více restaurace Habsburků než německého národního socialismu.

---

Stránský: Je otázkou, do jaké míry měla předválečná ČSR samostatnou zahraniční politiku a do jaké míry již byla zapřažena do sovětské. Těžká Benešova porážka v Locarnu musela vést k posunu v duši tohoto člověka. Wenzel Jaksch uvádí, že od následujícího roku začal subvencovat Slovanskou revui a jeho příklon k panslávství o pár let později vyústil do spojenecké smlouvy se sovětským Ruskem a o 18 let po Locarnu k totální podřízenosti Moskvě. Od dob Locarna také bylo zřejmé, že si Západ uvědomoval, že sudetští Němci byli ve Versailles podvedeni a očekával, že se s tímto faktem ČSR vyrovná. Jediné povzbuzení pro svou národnostní politiku mohli čeští politici dostávat z Moskvy. Restaurace Habsburků by navíc zaplnila mocenské vakuum v střední a východní Evropě, vzniklé po první světové válce, o jehož zaplnění svedlo Německo zápas s Ruskem v letech 1941-45.

---

Za druhé republiky se zklamání ze selhání české státnosti transformovalo v odpor proti demokratickému parlamentnímu systému, který nalezl svou formu v obecném znechucení ze systému politických stran... Jak se to po válce vymstilo, je známo: vznikla národně socialistická třetí republika (1945-48) s velmi omezeným počtem stran a směřující z vlastních zdrojů a vlastními silami k národně socialistické totalitě, jejíž snahy přerušil v únoru 1948 bolševismus sovětského typu.

---

Stránský: V letech 1945-48 vyvrcholilo národní obrození, jehož podstatnou součástí bylo antigermánství, zároveň jistá forma sporu vesnice versus město a touha po majetku. Přelidněné vnitrozemí vyhnáním Němců řešilo své sociální a ekonomické problémy. Podobnost českého nacionalismu s německým, který vyvrcholil v letech 1933-45, je do očí bijící.

---

Domácí obyvatelstvo pokračovalo, vlivem přežívajícího pocitu slovanské vzájemnosti, v idealizaci SSSR a sovětského státního zřízení. Svou roli v tom hrála i jeden a půl století stará česká politika: v době německého ohrožení se opřít o slovanské Rusko... SSSR se nezúčastnil Mnichovské konference (nebyl pozván) a nezapomnělo se na jeho odmítavý postoj k německému vpádu.

---

Stránský: Konference v Locarnu předpokládala revizi východních hranic Německa, resp. ji neřešila a očekávala jakési „východní Locarno“. Vyhradila si pouze, že k ní dojde nenásilnou, arbitrážní cestou. Protože SSSR nebyl signatářem Locarna, nebyl v duchu této logiky do Mnichova pozván. Po Versailles byli v Evropě dva vyděděnci, kteří začali spolupracovat: smlouvou v Rapallu sovětské Rusko a Německo, po Locarnu Rusko a ČSR (Polsko nehodlalo na spolupráci s bolševiky přistoupit).

Příklon k Rusku se objevuje až po roce 1905, u TGM ještě později, po jeho poslední návštěvě Ruska před světovou válkou. Katolicky myslící české obyvatelstvo nechávaly carovy výzvy k ochraně křesťanů a později všech Slovanů dlouho poměrně chladnými. Soupeření mezi národními státy a univerzalitou církve vyvrcholilo v papežově vatikánském zajetí a od té doby se Evropou začal šířit sekularismus. Na přelomu století dorazil i do Čech, lze jej dobře datovat podle známého sporu Masaryka s katechety.

---

...První měsíce okupace nic nezměnily na nenávisti české společnosti vůči Francii a Velké Británii. Sice se poněkud zmírnila v době Bitvy o Anglii, ale protizápadní osten nevymizel z českého vědomí ani do konce války. Polsko po mnichovské dohodě nenáviděli Češi ještě více než západní mocnosti, po 15. březnu 1939 se jejich pocity ještě více zjitřily zprávami o národnostním útisku Čechů v odstoupeném Těšínsku. Po začátku války se zmírnily, ale až poté, co Češi vzali s výhradami na milost západní mocnosti.

---

Stránský: Mnichovský mýtus o zradě spojenců je protizápadní. Velká Británie se nikdy nechtěla vázat spojeneckými smlouvami, dobře její názor dokumentuje výrok lorda Gladstonea, že Evropa končí na východních hranicích Německa. Francie od doby zahájení výstavby Maginotovy linie dávala najevo změnu vojenské doktríny, tedy od roku 1927, a od roku 1936 jasně signalizovala, že kvůli sudetoněmeckému problému do války nepůjde.

---

...Z druhé republiky je znám návrh generála Medka a dr. Ečera na vytvoření federace se SSSR, která by sloučila oba státy k politice zahraniční, tedy zajistila mezinárodně čs. stát, ale která by se však nedotkla uspořádání vnitřního.

---

Stránský: Pověstná to Goebbelsova nepotopitelná letadlová loď („ČSR je letadlovou lodí sovětského bolševismu v Evropě.“).

---

....Z toho, zda se Češi měli na podzim roku 1938 bránit, si po válce vytvořili ohromné téma na mnohá desetiletí. Po válce, nikoliv dříve. Po Mnichovu se Češi považovali za radikální sílu protinacistického zápasu, důslednější než všichni spojenci, byli přesvědčeni, že padli jen vinou jejich hanebné zrady. Kritika postupu spojenců přivedla Čechy k přesvědčení, že ČSR neměla vést politiku po jejich boku proti Německu. Tím získali východisko ke kritice protiněmecké politiky první republiky a Beneše.

---

Stránský: Český šovinismus účinně bránil všem snahám o narovnání vztahů se sudetskými Němci, i s německými státy v sousedství. Příhodná doba byla promeškána nejpozději v roce 1925, kdy se v Německu dostává k moci nacionálně orientovaná pravice a střídá sociální demokraty. Stresemann vedl stejnou politiku jako později Hitler, jen by nikdy nešel do války.

Existuje mýtus ochoty bojovat za republiku, viděl jsem řadu dobových filmových dokumentů, dokládajících nadšení, s nímž vojáci v pevnostech vítali mnichovskou dohodu a demobilizaci.

---

...Přispěly k tomu i přetrvávající styky amerických krajanů s bývalou vlastí a jejich hmotná pomoc. Analogie s první světovou válkou posilovala naději na zásah USA ve prospěch Čechů.

---

Stránský: Nicméně USA výrazně pro konání mnichovské konference plédovaly, navíc byly signatářem Locarna

---

...V českém myšlení tehdejší doby lze nalézt koexistenci svérázných, ba protikladných názorů, iluzí a mýtů. Na jedné straně pohrouženost v sebe a pocit národní výlučnosti, na straně druhé mimořádná pozornost evropskému a světovému dění...

---

Stránský: Při řazení hlavních zpravodajských relací a titulků v novinách se vždy začínalo domácími zprávami.

Nacionalismus se začal Evropou šířit za napoleonských válek. Habsburkové potřebovali pro úspěšný boj s Francouzi širší společenskou základnu než jen aristokracii a tak začali také vytahovat na světlo Boží různé nacionální mýty. Tehdy se znovu vynořil Jan Hus, do té doby zcela ve stínu Jana Nepomuckého, Jan Žižka měl v českých poddaných vzbudit válečnické touhy. V Praze byla založena jakási studentská legie, která to měla Napoleonovi natřít, ale když měla vytáhnout do pole, sešli se jen tři přihlášení. Nicméně v roce 1815 vyšel spisek, oslavující české vítězství nad francouzským císařem.

---

...dva měsíce po podpisu paktu Ribbentrop-Molotov. Smlouva nebyla Čechy odsuzována, nýbrž vítána (sic), doufalo se, že se uplatní i ve vztahu k Česku, že SSSR, případně i dohodou s Německem, zahrne české země do své sféry a převezme protektorát.

---

Stránský: Podobně se v 70.letech šířily fámy o bezjaderném pásmu ve střední Evropě, stažení sovětských okupačních vojsk atd.

---

...se stejnými sklony vyznačoval i nacionalismus německý, což není divu, protože český a německý nacionalismus měly stejného otce J. G. Herdera a oba byly velmi agresivní.

---

Stránský: Ve stejném roce, kdy se na Wartburgu sešly Burschenschafty, našel Václav Hanka ve Dvoře Královém Rukopisy.

---

...V posledním čísle ze září 1941 (č. 3/1941) se pak v Českém kurýru píše: „...jsou poslední mosty mezi námi a Němci strženy.“ (Němci) „vyvolají proti sobě takovou záplavu nepřátelství na život a na smrt, že jí ve chvíli překypění národního hněvu budou s naší země smeteni.“ Proklamuje se ČSR jako „národní stát slovanský“, Němcům se ponechá říšské občanství a jako takoví budou vystěhováni, zůstat budou moci jen ti, kteří prokáží, že se nijak neprovinili (presumpce viny). Odkaz TGM, jemuž „věrni zůstaneme“, interpretuje redakce jednoduše jako odčinění Mnichova.

---

Stránský: V roce 1920 se zase odčiňovala Bílá Hora.

---

...Vyplývá z toho, že Češi nenáviděli Němce ne jako představitele okupantského režimu, ne jako utlačovatele, ne jako nacisty nebo henleinovce, nýbrž pouze jako Němce. Je nabíledni, že po celou dobu okupace snovali představy o pomstě, jak s nimi, až je spojenci osvobodí, zatočí. Důsledkem byly poválečná zvěrstva, Benešovy dekrety, vyhnání.

---

Stránský: To souhlasí, česká identita je protiněmecká, dále proticikánská, zatímco německá bývala protifrancouzská a protižidovská.

Vyhánění Němců započalo ve východním Prusku a bylo součástí rozsáhlého Stalinova plánu na ovládnutí Evropy. Vzhledem k tomu, že čs. prostředí bylo již od začátku 20. let prošpikované sovětskou agenturní sítí, jíž předcházela obdobná carská, bylo šíření protiněmeckých nálad ještě snadnější. Rychlost provedení souvisela s blížící se Postupimskou konferencí a obavou, že s ní velmoci s výjimkou SSSR nevysloví souhlas.