Říjen 2006

Rusko a Evropa

Zdeněk Stránský

Středověký ruský stát vznikal kolem Moskevského knížectví nejprve jako vnitrozemský, což hluboce ovlivnilo ruské politické myšlení pocitem vnějšího ohrožení, na něž reagoval expanzí. Ruský stát nejprve zamířil k ovládnutí Ukrajiny, pak dosáhl Kaspického moře, poté na východ až koncem 17. století dosáhl k Děžněvovu mysu.

Rusko svůj nárok na světovládu odvozuje z postavení centra ortodoxní víry, které se vytvořilo v roce 1453 po pádu Cařihradu do tureckých rukou, a z příbuzenského svazku mezi moskevskými knížaty a poslední byzantskou dynastií. Od té doby se Rusko samo označuje za tzv. Třetí Řím. Mesiášský zápal od té doby Rusy neopouští, umožnil jim si vytvořit vlastní státní ideologii, kdy církev sloužila státu a panovník byl její hlavou. Tento model napodobili i bolševici teorií o vedoucí úloze komunistické strany, jen ve své ikonografii nahradili Bohorodičku Leninem. Po ochráncích křesťanství, později všech Slovanů, se mesianistický komplex přetavil do učení o světové revoluci a nejpokrokovějším státu světa, postavení centra ortodoxní víry obsadila Komunistická internacionála, samozvané postavení ochránce křesťanů a Slovanů se přetavilo do tzv. Brežněvovy doktríny.

K postavení Ruska jako přirozené velmoci přispívaly proti běžným evropským poměrům téměř bezedné lidské a přírodní zdroje spojené s mimořádnou vytrvalostí a skromností jeho obyvatel, ochotných snášet téměř cokoliv. Po mongolské nadvládě mohl kterýkoliv ruský panovník se svým lidem činit cokoliv, aniž riskoval jeho nesouhlas. V Rusku platilo, co v noci panovník vymyslí, to může hned ráno realizovat.

Po ukončení expanze na východ se za vlády Petra Velikého obrátil zájem ruského kolosu na západ. Petr Veliký se snažil Rusko zmodernizovat, jeho snahy využít západních zkušeností však neuspěly. Po návratu k osvědčeným autoritativním způsobům vládnutí nastoupila říše cestu mezi přední velmoci. Petr Veliký mimo jiné narazil na odlišné chápání času, linearita času byla pro jeho poddané dlouho neznámým pojmem a tento stav trval až do 20. století. Car zjistil, když chtěl nařídit kontrolu, zda úředníci chodí včas do práce, že to nelze ověřit, protože v celém městě nikdo neměl hodinky. O více než sto let později tento jev vstoupil do dějin literatury v románu Oblomov, jehož hlavní hrdina se také neřídil časem.

V 18. století se z Ruska stala prvořadá velmoc ve vojenské a výrobní oblasti, bylo největším producentem železa v Evropě a během Sedmileté války vstoupilo do evropské politiky. Jeho expanze na západ směřovala k ovládnutí východního Pruska, které nakrátko anektovalo. Pak se ruský zájem soustředil na Polsko, které bylo od vymření Jagellonců šlechtickou republikou s voleným panovníkem a prostřednictvím tzv. liberum veto mohl kterýkoliv, byť jeden jediný aristokrat blokovat rozhodnutí většiny. Nepřekvapí, že neohnivějším zastáncem této polské vymoženosti bylo právě Rusko. Carevna Kateřina Veliká nešetřila penězi na podporu ruských zájmů, nakonec však Polsko neušlo svému osudu a bylo rozděleno mezi sousední velmoci Rakousko, Prusko a Rusko. Dostalo se mu této pochybné cti celkem čtyřikrát, naposledy v roce 1939.

Kateřina Veliká rozšířila ruské panství na jih, získala Krym a kontrolu nad celým severním pobřeží Černého moře. Ve stejné době maršálek Laudon dobyl pro habsburský dům Bělehrad a turecká nadvláda nad Balkánem spěla do závěrečného stadia. Napoleonské války zaměřily ruskou pozornost na západ Evropy, kde se Rusko střetlo s Francií a zabránilo její hegemonii nad kontinentem. Kozáci na konci této éry napájeli své koně ze Seiny a poprvé v evropské historii předvedli, kam až bude sahat ruský zájem, pokud mu to kontinentální mocnosti a Británie dovolí. Vídeňský kongres ale dokázal ruský vliv eliminovat výměnou za společné zájmy panujících dynastií, které společně v první polovině 19. století potlačovaly národní hnutí a čelily vzrůstajícímu nacionalismu.

Vídeňský systém se začal hroutit v roce 1848, kdy scénu nedobrovolně opustil jeho hlavní architekt kníže Metternich. Car ještě pomohl Rakousku potlačit uherské povstání u Világose, ale o pět let později se svým zájmem o černomořské úžiny dostal do rozporu s ostatními evropskými mocnostmi a nakonec na Balkáně i se svým dosavadním spojencem Rakouskem. V roce 1853 se Mikuláš I. cítil natolik silný, že se prohlásil za ochránce ortodoxních křesťanů a svatých míst a vznesl nárok na Úžiny (Bospor a Dardanely). Ve stejné době se hlavními balkánskými klienty Ruska staly Srbsko a Černá Hora.

Ruské tažení na jih k Úžinám a do Středomoří se mělo odehrát po moři a po souši, západní mocnosti Británie a Francie však k carovu překvapení vyhlásily válku, která se dnes nazývá krymskou, aby zajistily stabilitu na Balkáně a ve východním Středomoří. Car byl nakonec nucen ustoupit, ale jeho armády se octly v příštích pětadvaceti letech v blízkosti Úžin ještě několikrát a angažovanost Ruska v balkánských záležitostech na straně Srbů a Bulharů ho spolehlivě dostaly do zásadního konfliktu s Rakouskem.

Berlínský kongres řízený Bismarckem navodil jistou rovnováhu, ale zároveň narýsoval budoucí bojiště, o které ve světové válce bude sveden urputný zápas. Zatím se na mapě Balkánu objevily nové státy Bulharsko a Řecko, Bosna a Hercegovina se stala rakouským protektorátem, Besarábii si připojilo Rusko, Valašsko a Srbsko začaly toužit po větším teritoriu. Svoji touhu uspokojily po světové válce, zatímco Německo na poloostrově ve skutečnosti žádný zájem nemělo. Německý postoj lapidárně vyjádřil sám Bismarck výrokem, že celý Balkán nestojí za kosti jediného německého granátníka.

Na východě se Rusko dostalo do mocenského sporu s novu velmocí Japonskem, které v éře Meidži rychle vyrostlo ze středověké a hluboce zaostalé země do podoby průmyslové a vojenské velmoci. Rusko-japonská válka a porážka u Cušimy otřásla velmocenským postavením Ruska a bezprostředně podnítila revoluci v roce 1905. Car, zpočátku přinucený k ústupkům v podobě všeobecného volebního práva a přijetí ústavy, nakonec opanoval domácí situaci. Ideály této revoluce našly stoupence zejména v Čechách, kde se řada domácích politiků začala přiklánět k Rusku jako opoře a spojenci proti Němcům a monarchii vůbec. Rusové přímo řídili srbskou tajnou službu na Balkáně, která organizovala velkosrbskou iredentu mimo srbské teritorium. Agenturní síť výborně fungovala i samotném centru monarchie, kde byl v roce 1912 ze špionáže pro Rusko usvědčen šéf rakouské kontrašpionáže plukovník Redl. Se srbskými politiky úzce spolupracovala řada politiků slovanského původu, společný postup chorvatských, slovinských a českých poslanců vídeňského parlamentu byl velmi obvyklý.

Postavením Ruska jako velmoci otřásla po porážce u Cušimy i anexe Bosny a Hercegoviny Rakouskem-Uherskem v roce 1908. Bezpečnost jeho balkánských klientů a splnění dlouhodobých cílů srbské politiky v podobě tzv. Načertanija z roku 1844, ve skutečnosti plánu na vytvoření Velkého Srbska, se tak zdály přímo ohroženy. V předvečer I. světové války zájmy velmocí na Balkáně krom Rakouska, Ruska a Turecka nebyly nijak významné. Německo po válce označené za viníka, na Balkáně vlastně žádné zájmy nemělo a jeho panovník po rakouském ultimatu Srbům po vraždě rakouského následníka trůnu klidně odjel na námořní plavbu. Další údajný viník, Maďaři, také nestáli o vojenskou konfrontaci.

Francie po porážce u Sedanu toužila po odvetě, navíc tradičně stála protirakousky a jejím zájmem bylo oslabení Německa jeho přímým ohrožením Ruskem na východě. Turecko postupně obkličované Rusy se muselo přiklonit k jeho protivníkům a stát se spojencem centrálních mocností, Británie se v duchu své kontinentální politiky přikláněla zásadně na tu stranu, která byla slabší, protože jejím zájmem bylo nedopustit dominanci jakékoliv mocnosti. Francie se zdála slabší, proto byla Británie jejím spojencem. Nakonec Itálie toužila po Jižních Tyrolích a dalmátském pobřeží, které v té době byly součástí habsburské monarchie, takže přestože byla spojencem ústředních mocností, vyhlásila válku právě jim .

Balkánský sud prachu, kam hořící zápalku přiložilo Rusko, vybuchnul. Jemu samotnému se zpočátku velmi dařilo a jeho první ofenzíva byla velice úspěšná, kdy se podařilo dobýt východní Prusko, v Haliči padl Přemyšl, nakonec jen šťastné vítězství u Tannenbergu odvrátilo úplnou německou katastrofu na východní frontě. Dějiny píší vítězové, vina za vypuknutí války byla nakonec připsána Německu. Ve skutečnosti jeho hlavní vinou byla nedostatečná kontrola Rakouska-Uherska, kterému vystavilo bianco šek pro případ války, že se na jeho spojenectví může spolehnout. Další vývoj války však ukázal, že Německo je tak silné, až je nemohou zdolat ani všechny evropské mocnosti dohromady. Rakousko-Uhersko také v měření sil nakonec nedopadlo vůbec špatně, zatímco zaostalé Rusko postupně ztrácelo dech, aby se nakonec zhroutilo v revoluci. Válku samotnou rozhodl až vstup USA do války na straně Dohody.

Rusko válečná bojiště opustilo už na podzim roku 1917, kdy se dostali k moci bolševici vedení Leninem, financovaní německou vládou. Ruskou účast ve válce zakončil brestlitevský separátní mír, jímž bolševici odstoupili celé západní Rusko a Ukrajinu. Katastrofální ústupky však byly jako zázrakem pryč, když skončila válka na Západě. Pro Rusko z celé situace vyvstalo jediné možné poučení, jeho bezpečnost závisí na konfliktním vztahu Němců a Francouzů. Zároveň se v téže době ruská evropská politika zaměřila jednoznačně na západ, ovládnutí střední a východní Evropy včetně Německa se stalo hlavním cílem, zatímco zájem o Úžiny ustoupil do pozadí jako zobecnění zkušeností z poloviny předchozího století. Bolševici se pokusili o ovládnutí Německa, známá je historie Bavorské republiky rad, ale v ilegalitě po celém území pracovala rozsáhlá ruská výzvědná síť, připravující povstání a převrat. Karl Marx předpokládal revoluční situaci nejdříve v nejvyspělejších státech, Německo jím nepochybně bylo, proto v duchu této teorie proběhl pokus o vývoz revoluce právě tam.

Značný zájem projevili také o nástupnické státy po habsburské monarchii, příběh Maďarské republiky rad je historií jednoho z pokusů v roce 1919, zatímco vůči Polsku šlo o otevřenou agresi zastavenou na jaře roku 1920. V ČSR se o zvrat poměrů pokusila bolševické křídlo sociální demokracie na podzim téhož roku známým bojem o Lidový dům.

Nicméně Výmarská republika se upevnila, mimo jiné díky konstruktivnímu postoji německé sociální demokracie, tatáž strana se v ČSR rozštěpila a její levé křídlo založilo KSČ a po celou existenci první republiky byla tato strana filiálkou Komunistické internacionály a sloužila ruským imperiálním zájmům. V Maďarsku intervenovaly dohodové mocnosti, zatímco Polsko se ubránilo samo. Světová revoluce a tím ovládnutí části Evropy tak přestalo být na pořadu dne. Pružnost ruské zahraniční politiky se projevila v roce 1922 na konferenci v Rapallu, kde svému zahraničněpoliticky izolovanému bývalému protivníkovi Německu nabídlo ruku ke spolupráci.

Netrvala dlouho, o tři roky později bylo Německo přijato zpět mezi civilizované státy a mírová konference v Locarnu ukončila jeho izolaci. Rusko v ní setrvávalo a octlo se bez spojenců a partnera. V Locarnu se v izolaci octnul ještě jeden stát, Československo. To se pak na příštích dvacet let stalo nejbližším spojencem ruských bolševiků, kteří jako jediní v Evropě nacházeli pochopení pro české protiněmecké a protimaďarské stereotypy a příkladně nenávistný vztah s protirusky orientovaným Polskem.

Jako spojenec měla ČSR pro Rusy další výhodu, byla spojencem Francie a tak jejím prostřednictvím bylo možné zvyšovat napětí v Evropě a snáze dosáhnout konfliktu mezi Němci a Francouzi. Česká neústupnost v otázce sudetských Němců zvyšovala pravděpodobnost střetu mezi těmito mocnostmi, což se nakonec projevilo po nástupu nacistů k moci, kteří otázku hranic chtěli řešit vojensky a tím se šance na válku na Západě zvyšovaly. Proto také němečtí komunisté řízení Moskvou za svého hlavního protivníka v Německu označovali sociální demokraty, nikoliv nacisty. Hitlerův úspěch v záležitosti anšlusu, překvapivě příznivě přijímaný E. Benešem, vzápětí vedl ke krizi v Sudetech. Mnichovská dohoda, předjímaná smlouvou z Locarna, válce předešla. Rusové se navíc konference nezúčastnili, nebyli ani pozváni. Británie tak získala čas na zahájení velkovýroby moderních letadel, které rozhodly o dva roky později bitvu o Británii. Hitler sám dohodu hodnotil jako neúspěch, který nakonec přivodil jeho porážku.

Z téže doby je také ruské angažmá ve španělské občanské válce, kde Rusy podporované síly spíše válčily s konkurenčními levicovými formacemi, čímž přispěly de facto k Francově vítězství. Z hlediska Ruska šlo o logický postup, nacionalista Franco si mohl lépe rozumět s hypernacionalistou Hitlerem než s vládou sjednocené levice ve Francii. Představa Francie obklíčené dvěmi nepřátelenými režimy musela být v roce 1938 hýčkaným Stalinovým snem.

Stalinské Rusko, které v letech 1937-38 totálně změnilo svoji vojenskou doktrínu z obranné na útočnou, plánovalo válku na Západě. Opustilo a částečně zničilo opevnění v hloubi ruského zázemí, vyměnilo prakticky celé velení a připravovalo se na dobyvačnou válku. Nejprve zkusilo štěstí na severu, kde napadlo Finsko. Vítězství nad slabšími Finy bylo dosaženo za cenu obrovských materiálních a lidských ztrát, tento průzkum bojem Stalinovi demonstroval, že ještě není na válku připraven. Začal tedy vyjednávat, aby získal čas na dokončení přestavby ozbrojených sil a vmanévroval předpokládaného hlavního protivníka do války na Západě. Vyjednával s oběma stranami do té doby, než Němci dali najevo ochotu uzavřít pakt, který vešel do dějin pod názvem Ribbentrop-Molotov.

Stalin se však přepočítal. Válka na Západě skončila mnohem dříve, než kdokoliv očekával a Německo bylo silnější než kdykoliv předtím. Dobře věděl, že v předchozí válce nedokázaly Německo porazit ani spojené síly Británie, Ruska, Francie a Itálie. Oddaloval proto válku všemi prostředky a byl ochoten k jakémukoliv ústupku, nicméně Hitlera neuchlácholil. Ten si byl vědom toho, že tak příznivá situace se už nikdy nebude opakovat, když se podařilo podstrčit čs. prezidentovi Benešovi dokumenty kompromitující velení Rudé armády ze špionáže pro Němce. Beneš neprodleně předal důkazy Stalinovi a následné čistky zbavily Rudou armádu desítek tisíc velitelů všech stupňů. S tak oslabenou armádou se Rusové nemohli pustit do války, Němci naopak nemohli propásnout vhodný okamžik. Vypuknutí války Rusy zastihlo nepřipravené, přestože na polních letištích podél sovětské-německé hranice bylo připravených 11 tisíc sovětských letadel proti 4 500, kterými disponovala Luftwaffe. Divize narychlo přesouvané ze Sibiře také nestačily dorazit včas, nicméně přes obrovské vojenské úspěchy Němců Rusové dokázali za své rozprášené divize postavit zase nové. Velitelé Rudé armády postupně získávali potřebné zkušenosti, přibližně v polovině roku 1942 se válečné štěstí začalo od Němců odvracet. V téže době byly ve válce i Spojené státy a Rusko dostávalo masivní dodávky zbrojního materiálu.

Už v průběhu samotné války si Stalin začal stanovovat válečné cíle zcela v duchu ruského imperiálního myšlení, zatímco Američané přes Churchillovo naléhání podobný postup odmítali. Pro Rusy se konečná porážka Německa a jeho ovládnutí měla stát cestou k nadvládě v Evropě. Ve všech zemích, které postupně v průběhu války obsazovali, dosazovali k moci vlády svých komunistických pomahačů se dvěma výjimkami. První bylo Finsko, kterému Rusko dovolilo si ponechat vnitřní uspořádání podle vlastního uvážení, což dalo vzniknout modelu, o kterém pak desítky let snili všichni opozičníci ve východní Evropě. Druhou byla ČSR, kde před Gottwaldovými komunisty dostal přednost Benešův národně socialistický režim. Stalin dokonce odmítl Husákovu iniciativu připojit k SSSR Slovensko jako další sovětskou republiku, důvěřoval Benešovi natolik, že mu v Moskvě dal do ruky tužku a vybídl, aby k Československu přikreslil další území dle vlastního uvážení.

Důležitým nástrojem ovládnutí Německa a posléze celé Evropy bylo vyhánění Němců. Rusko mělo odvěký zájem na anexi východního Pruska, vyhánění začalo zde. Miliony lidí prchajících do srdce říše a rostoucí chaos spíše zvyšovaly odhodlání Němců bojovat, než podrývaly jejich morálku. Účelem bylo etnicky vyčistit území, než dosažení vojenského vítězství.

Rozdělení Německa do okupačních zón Rusům překazilo plány na ovládnutí celého státu, dalším pokusem o zvrat bylo vyhánění Němců z Československa, iniciované známým Benešovým projevem v Brně krátce po skončení války. Vyhánění Němci byli směrováni do okupačních zón americké a britské armády, kde jejich nekontrolovaný příliv měl zhoršit již beztak špatnou hospodářskou situaci a přivodit možnost mocenského zvratu. V sovětské okupační zóně byl nastolen nekompromisní komunistický režim. Francouzská zóna byla zřejmě ušetřena z důvodu tehdejší účasti komunistů ve vládě.

Ruská politika vůči obsazené východní Evropě vyžadovala od podrobených zemí úplné kopírování stalinského modelu včetně orientace hospodářství na těžký průmysl a zbrojařství. Režimy byly navíc kontrolovány přímo prostřednictvím sovětských poradců s výjimkou Jugoslávie, kde se bývalý agent Komunistické internacionály Tito Stalinovi vzepřel. Titův odpor zabránil Rusům v přístupu k Jaderskému moři a tedy konečně do Středomoří, čímž do jisté míry chránil Itálii. Definitivní začlenění Rumunska a Bulharska do sovětské sféry posunulo do té doby neutrální Turecko k Západu. Rusko zde respektovalo zkušenost z krymské války o sto let dříve, že západní mocnosti půjdou do války, kdykoliv by hrozilo, že ovládne Úžiny.

Po berlínské blokádě Stalin uznal, že Západ je ochoten se bránit a neustoupit, proto udeřil o rok později v Koreji. Železná opona se na čtyřicet let zatáhla a monolitní model komunismu byl jedinou povolenou formou existence národů střední a východní Evropy. Ani v Československu nesměl pokračovat národně socialistický režim a k moci se za vydatné pomoci prezidenta Beneše dostali komunisté.

Po Stalinově smrti se jeho nástupce Chruščov smířil s Titem a demonstroval, že národní cesty ke komunismu již nejsou zcela vyloučené. Hned v roce 1956 se v Maďarsku ukázalo, kde jsou povolené meze. To měli na paměti i čs. komunisté, když v roce 1968 volili opatrnou liberalizaci. V Moskvě však na trůně neseděl výčitkami svědomí stíhaný Chruščov, ale Brežněv coby reprezentant stranické elity, vděčící za svůj vzestup osobně Stalinovi a zároveň nesvázaný se zločiny této éry. Ruští vládcové nebyli ochotni tolerovat jakékoliv odchylky od ortodoxie víry a tak zničili vcelku nevinnou českou revoltu. Ideologicky ji zdůvodnili internacionální pomocí, která dává ostatním komunistickým zemím právo zasahovat do vnitřních záležitostí jiné komunistické země. Brežněvova doktrína pouze opsala nárok Mikuláše I. na ochranu pravoslavných křesťanů a posléze všech Slovanů vůbec. Nicméně dopad roku 1968 byl pro ruskou imperiální politiku ničivý. Brilantně provedená vojenská operace Západ ujistila o výkonnosti sovětské vojenské mašinérie a donutila vládnoucí elity k zaujetí ostřejšího postoje v otázce zbrojení, německá sociální demokracie se výrazně posunula do atlantických vod, sovětský komunismus ztratil svoje advokáty na Západě a sympatie evropské demokratické levice. Ta se výrazně v 70. letech změnila a přijala pod vlivem Pražského jara bez výhrad tzv. buržoazní koncept lidských práv a dnes není stoupencem jejich kolektivního, ale individuálního vyjádření. V rámci komunistického hnutí se brzy objevili noví heretici, značné nelibosti Moskvy se v 70. letech těšil tzv. eurokomunismus, slučující pluralitní demokracii s marxismem a vedle Španělů šli stejně daleko italští komunisté, kteří začali NATO považovat za záruku bezpečnosti své země.

V sedmdesátých letech se ruská politika v Evropě zaměřila na stabilizaci zisků vzešlých ze II. světové války. Mezinárodní konference o evropské bezpečnosti a spolupráci v roce 1975 v Helsinkách potvrdila poválečné hranice a status quo na kontinentě. Rusové tím evropské záležitosti považovali za vyřízené a vyjma podpory teroristů a pacifistů všeho druhu, se nijak výrazně neangažovali, až koncem sedmdesátých let ztratili vojenskou převahu. Sami Rusové nazvali tuto dobu érou stagnace, kdy z vojenského hlediska jejich početní převaha v tancích a živé síle ztratila na významu a nebyli schopni technologické zaostávání překonat.

Příchod nového vedení v čele s Gorbačovem znamenal přelom v ruské politice vůči Evropě, kdy prohlubující se nedostatky v hospodářství vlastním i satelitů začaly přesahovat možnosti jejich sanace. Hospodářské potřeby převážily a Rusko začalo hledat nový přístup k evropským záležitostem, Gorbačov mluvil o společném domě. V přístupu k západní Evropě se příliš věcí nezměnilo, radikálně jiný přístup však nastal ve vztahu k východoevropským satelitům. Moskva začala vládnoucí garnitury povzbuzovat k reformám, čímž vytvářela nepřekonatelný rozpor, protože všichni vůdcové ve východní Evropě vděčili za své postavení právě odporu vůči změnám. Ti komunisté, kteří zvolili cestu reforem, dokázali své strany převést do demokratických pořádků takřka neporušeny a znovu se chopili moci. Pro Rusko se zdála nejlepší cestou tzv. finlandizace, kdy by západní hranice Ruska byla obklopena pásem neutrálních států, přátelsky nakloněných Moskvě, kterým by Rusové dodávali suroviny a ropu za světové ceny. Rozpad RVHP z iniciativy dnešního českého prezidenta Klause byl z tohoto hlediska pro Rusy vyvázáním z nevýhodných mezinárodních smluv bez ztráty jediné kopějky. Na příkladu bývalého Československa lze demonstrovat, že z přebytku bilance ve výši 2 mld. USD v roce 1989 byl v následujícím roce deficit 2 mld. USD.

Pokračující rozpad ruského impéria byl do jisté míry předvídatelný. Po II. světové válce se rozpadly všechny koloniální soustavy a jediná ruská držela pohromadě do doby, než poprvé v historii počet nerusky mluvících přesáhl rusky mluvící. K tomu došlo kolem roku 1980. Geopolitický dopad rozpadu SSSR znamenal obnovení mocenského vakua ve střední a východní Evropě, které zlákalo Německo a Rusko k válkám v letech 1939-45. V současnosti, kdy ruská hranice běží na východ od Dněpru, východně od nejzazšího možného bodu vlivu, jak jej chápali carští i bolševičtí politologové, zbylo jen sjednocené Německo, které mohla znovu zlákat vidina revize hranic. Na druhé straně slabé a neduživé státy střední a východní Evropy by se dříve či později mohly stát znovu ruskou kořistí, po brestlitevském míru to Rusko dokázalo za pouhých 27 let. Evropská integrace je ochranou proti obnovení ruské dominance na východě Evropy a její prohlubování je proti zájmům Ruska, navíc umožňuje udržet Německo pod kontrolou, aby nepodlehlo pokušením z minulého století. Tvrzení, že Rusko je upadající velmocí, není přesné. Má stále jaderné zbraně a kosmické technologie, devadesát procent ropy a plynu do Evropy proudí přes Rusko nebo přímo z jeho nalezišť. Je tedy iluzí se domnívat, že ztratilo své velmocenské instinkty a v Evropě nebude zasahovat. Naopak, Evropa národních států je přesně tím místem, kde se ruská zahraniční politika cítí jaké ryba ve vodě. Proto tradičně sází na podporu nacionalistů všeho druhu.