Říjen 2006

Digitální televize se zpozdí

Erik Tabery

Po debaklu s digitálními TV stanicemi si členové mediální rady zaslouží opravdu jediné – zabalit do celofánu a poslat do Číny.

Ve slavném dokumentu o nástrahách moci Občan Berlusconi se praví, že dnes k ovládnutí mas nejsou zapotřebí tanky, ale kontrola televizí. Je to logické, vždyť pohybující se obrázky zasahují téměř každou domácnost. Už proto je třeba každý státní zásah do masmediální struktury provést s jemností chirurga a sledovat ho s maximální opatrností. V Česku si ale politici neberou skalpel, nýbrž buldozer, kterým si prostě protlačí svou. Minulý týden (od 04. 09. 2006 - pozn. red. CS-magazínu) přišla další zpráva o takovém postupu, tentokrát naštěstí zmařeném – to když soud zrušil rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, kterým byly přiděleny licence pro digitální kanály.

Soud konstatoval, že argumenty radních pro jejich verdikt jsou neprůhledné a vlastně není zřejmé, na základě čeho se při udělení licencí rozhodovali. Je to už tradiční zpráva, že klíčový tendr končí blamáží. Překvapivé jsou ale reakce radních: „Stal se průšvih, který oddálí start digitálního vysílání. Evropa nám uteče a lidé jen zamáčknou slzu, protože nebudou mít nové programy,“ řekl Hospodářským novinám člen RRTV Jiří Šenkýř. Slzy vzteku se ale derou ven spíše při naslouchání těmto slovům. Onen „průšvih“ je totiž na straně rady, a ne soudců či televize Nova, na základě jejíž stížnosti soud rozhodl. Možná přišel čas, aby členové rady přestali s výlety do Číny, kde jim učarovala tamní „skvělá“ státní cenzura, a raději se starali o domácí úkoly, které nezvládají.

Jejich neschopnost nás přijde draho a to hned v několika ohledech. Za prvé se odloží minimálně o rok vznik nových kanálů, které přinesou na zdejší malý trh tolik potřebnou konkurenci. Draho to Čechy může přijít i v přepočtu na peníze. Rozhodnutím soudu se šest společností, které dostaly licenci, ocitlo ve vzduchoprázdnu a jejich investice v řádech desítek až stovek milionů mohou přijít vniveč. Do roka měly začít vysílat, takže mají nakoupené vybavení a první zaměstnance. Co se stane, když v novém licenčním řízení neuspějí? Nebo kdo jim zaplatí ušlý zisk, když se – a to už je jisté – spuštění digitálních stanic zbrzdí? Vyvstává tu nová hrozba soudních pří a miliard, zaplacených za chyby neprofesionálů z kapes daňového poplatníka.

Za jednu předchozí radu jsme už zaplatili deset miliard korun. Stalo se to díky tomu, že se její členové nominovaní stranami opoziční smlouvy ODS a ČSSD rozhodli pomoci Vladimíru Železnému okrást amerického investora. Mezinárodní arbitráž pak tvrdě kritizovala stát, že neochránil soukromou investici, a donutila ho zaplatit. Což navíc poškodilo kredit země. Budování prostředí pro audiovizuální média je plné diletantismu. Začalo to již přidělováním licencí soukromým televizím na začátku devadesátých let, kdy ji získal právě Železný. A pokračovalo to omezováním nezávislosti veřejnoprávních médií, které vyvrcholilo v roce 2001, kdy poslanci tak promýšleli, jak si svázat Českou televizi, až si nevšimli, že omylem ze zákona vyškrtli existenci veřejnoprávního rozhlasu. Nátlak byl ale úspěšný, dnes už šéfové ČT zasahují proti vlastním redaktorům ještě rychleji, než si politik uvědomí, že by to mohl chtít.

Proč tomu tak v Česku je? Jednoduše proto, že se neřeší kvalita mediálního prostředí, ale kvalita jeho služebnosti vůči těm, kteří jsou zrovna u moci. Nad chybami zdejších mediálních rad člověk přestane kroutit hlavu, když si přečte jejich složení. Vždy se skládají ze zasloužilých straníků či sympatizantů stran. Je tomu tak i dnes: z dvanácti lidí není ani jeden mediálním odborníkem, téměř všichni jsou tu díky svému napojení na politické strany, o čemž svědčí i to, že čtyři z nich jsou bývalí poslanci či senátoři.

Je tu ale jedna nadějná zpráva. Soud o digitální licence ukázal, že právo už se možná nebude muset hledat u zahraničních arbitráží, ale mantinely nastaví zdejší justice sama.

(Respekt, www.respekt.cz)