Říjen 2006

Absurdity a paradoxy současného světa

Ota Ulč

Soustředím se na současný stav věcí na domácí půdě a začnu s právním systémem, s justicí, v níž daleko větší váhu má forma než obsah, kde advokáti si libují v roli lačných, nenažraných supů a v průzkumech veřejného mínění se těší oprávněné prestiži pod úrovní čističů kanálů. Nicméně je to profese (právníků, nikoliv kanálpucrů) značně lukrativní v prostředí, kde skoro každý se soudí s každým. Osobní odpovědnost se přesouvá na někoho jiného – na „společnost“, na „stát“. stali jsme se nation of victims (národem obětí).

Jestliže kradu, jsem obětí kleptománie. Pokud jsem propadl alkoholu či drogám, jsem obětí, invalidou s nárokem na penzi, jíž se mi věru dostane. Dentista, obviněný z necudného osahávání pacientek, se na státu domáhá milionu dolarů, neboť se stal obětí choroby, která ho pudí osahávat ženské plemeno.

Nejvíc si ovšem lebedí právnická profese. Jen pět procent obyvatel této planety jsou Američané, ale 70 procent všech právníků jsou rovněž Američané. V New Yorku je každý 115. obyvatel právníkem, ve Washingtonu dokonce každý čtrnáctý. Právníků nadále přibývá a někdo již vypočítal, že při udržení dosavadního tempa se dočkáme, že každý z nás se stane jusriprudentem. Údajně již nyní v jednom mrakodrapu v San Francisku má kanceláře víc advokátů, než je jich v celém Japonsku.

Do České republiky přijíždějí všelijací rádci. Podílel jsem se na přípravách otevření jedné z právnických fakult a při té příležitosti jsem se zejména snažil sabotovat asistenci dvou amerických poradců, kteří o evropské právní tradici neměli ani ponětí. V pražských novinách jsem se dočetl o vystoupení prominentních zámořských juristů. Na právnické fakultě Univerzity Karlovy předvedli, jak vypadá proces před porotou. „Naši právníci, advokáti i studenti mohli sledovat proces s vysokou právní kulturou,“ napsaly o tom Lidové noviny. To určitě. Proboha, zadržte!

„Nikdy se klienta neptám, zda je vinen, to mě nezajímá. Snažím se vymyslet takovou obhajobu, které by porota uvěřila,“ prohlásil s pýchou v televizi i tisku známý newyorský advokát Ronald J. Kuby. „Není jejich povinností přispět k tomu, aby zprošťující rozsudek byl správný,“ souhlasí Stephen Gillers, profesor právní etiky. Právníci obhajují své právo mást. Ke svému vysokému životnímu standardu si advokáti vypomáhají všelijak. S klientem se dohodnou, že v případě výhry dostanou svůj podíl – třetinu až polovinu. V případě prohry to klient má zadarmo, takže nemůže tratit. A už se soudíme.

Beach City, Kalifornie: Muž si šel zaplavat a zranil se. Nezažaloval moře, ale přímořské město. Porota mu přiznala náhradu škody ve výši šesti milionů dolarů. Advokát Ken Berkowitz v televizi vehementně obhajoval rozhodnutí poroty, jež přiznala jeho klientovi sedm milionů dolarů. Jel totiž za tmy na kole a vrazil do automobilu. Škodu musí hradit výrobce bicyklu, poněvadž použivatele nedostatečně varoval, že za tmy je tma a proto nelze dobře vidět. Značnou publicitu získal případ Stelly Liebeckové, věk 82, která se u McDonaldů v Albuquerque v Novém Mexiku polila kávou. Poněvadž čerstvě uvařená káva byla horká, porota tento pro ni patrně neobvyklý úkaz ohodnotila náhradou škody ve výši 2,7 milionů dolarů.

Žalobci a zejména jejich advokáti tyjí. Situace žalovaných je podstatně horší – nikdy totiž nemohou vyhrát. Každý, i vyhraný spor stojí čas, nervy a nemalé peníze. Například výrobce letadel Beech Aircraft byl během čtyř let žalován víc než 200krát, každý spor vyhrál, ale každý spor ho stál přes půl milionů dolarů. Všude jinde ve světě platnému principu o povinnosti hradit náklady vítězné straně - tzv.looser pays – se americké zájmové organizace advokátů zuby nehty brání. Však tak by přišly o plno výnosného byznysu. Ovšem takovými praktikami trpí celá americká společnost. Soudní výlohy přijdou ročně na 205 miliard dolarů čili víc než 194 miliard, použitých na vědu, veškerý výzkum ve všech oblastech počínání (Time, 27. 3. 2006: 51).

Též se nám zrodila nová justiční disciplina tzv.animal right - zvířecí práva. Již čtyřicet právnických fakult včetně těch nejprestižnějších (Harvard, Yale) zavedly příslušné učební kurzy. Zrozen je odborný časopis Animal Law. S novinkou začal právník a publicista Stephen W. Wise, který zastupoval delfína před soudní stolicí. Vývin této agendy úspěšně roste. Za pobytu na Panenských ostrovech (Virgin Islands) jsem se podivoval nad průběhem tři roky se vlekoucí soudní pře, v níž advokát neúspěšně prosazoval právo svého mandanta, jímž byl had. V tradičním právním pojetí zvíře je toliko "věc" (res): mohu ji prodat, darovat, utratit, sníst, mohu se domáhat náhrady škody jen do výše tržní hodnoty (market value). Tato omezení již ale přestávají platit. Jestliže mi soused autem přejede pejska, mohu se domáhat i obrovské náhrady škody, poněvadž jsem byl připraven o milovaného přítele (loss of companionship), což mohu dokázat naší dlouholetou koexistencí, citovou souzvučností, poskytovanou péčí - sdílel mou postel, vařil jsem mu dobroty.

Vznikají advokátní firmy s takovou specializací. V roce 1998 federální odvolací soud (United States of Appeals) vyřkl významný precedens ve věci šimpanze jménem Barney. S odkazem na zákon (Federal Animal Welfare Act) žalobu podal návštěvník zoologické zahrady, jemuž se zželelo předmětné opice, poněvadž byla v kleci sama, bez druha či družky, čímž údajně trpěla (psychological deprivation).

Zůstává otázka: zákon vyžaduje, že žalobu může podat jen osoba, pověřivší právního zástupce, aby ji zastupoval. Jak ale zařídit, aby želva podepsala právní moc ochotnému advokátovi? Jak si budou zvířata počínat v roli svědků? Svědek musí přece prokázat schopnost, jak rozlišit pravdu od nepravdy. Dřív převládal názor, že zvířata jsou vlastně roboti bez citu. Teď se uvažuje jinak. Tzv. voice synthetizer již údajně dokazuje talent orangutanů uvažovat na úrovni čtyřletého (lidského) tvora. Gary L. Francione, profesor na univerzitě Rutgers, zahájil žalobu jménem goril, s tvrzením, že mají být považovány za osoby s ústavně zaručenými právy. Odvolává se na precedens z devatenáctého století v souvislosti se snahou zrušit otroctví. Argumentace, přirovnávající tuto iniciativu k emancipaci otroků, je ale leckomu značně proti srsti. Ti po emancipaci se stali občany, s právy a povinnostmi. Těmi zvířata věru kdy těžko jen budou. Jestliže gorily dnes, kdy dojde na ovce, myši, žížaly? Co třeba ústavně zaručená ochrana bacilů? Jurističtí zoofilové zůstávají nezvikláni. Předpovídají, že do deseti let dojde k úspěšnému prosazení precedentu, povýšivšího zvíře na plnoprávného účastníka soudního sporu. Zastánci tohoto pokroku se ale budou muset vypořádat s následnou potíží: budou se z nich muset stát vegetariáni. "Přece nemůžeme být takoví pokrytci, abychom jedli vlastní klienty," přiznal jeden z advokátů.

Od větve soudní přejděme k té zákonodárné, do obou komor Kongresu ve Washingtonu. Tam si kongresmani a senátoři v zájmu popularity u svých voličů nezřídka počínají hodně nesolidárně, urvi, co můžeš. Velké mediální pozornosti se dostalo výkonu reprezentantů ze vzdálené, rozsáhlé a právem pramálo obydlené Aljašky. Podařilo se jim z federální pokladny získat 229 milionů USD na výstavbu mostu s přístavního městečka Ketchikan na ostrov s všeho všudy padesáti obyvateli.

Disharmonie mezi zákonodárci rovněž zavládla při určování lokace míst, které by se staly pravděpodobným cílem mezinárodních teroristů. Cílů je celkem vyjmenováno 8.591, z nichž nejvíc je v Kalifornii – 3.212. Volba to nezřídka dost bizarní. Pominuto bylo proslulé, všemi turisty navštěvované centrum Times Square v New Yorku, ale na seznam potenciálních teroristických cílů se v rurálním státě Indiana dostala továrnička zbožných Amišů, vyrábějících pokroutky z kukuřice.

Kongres má také co k činění s osudem původních majitelů Ameriky, našich Indiánů, kteří se oficiálním, politicky korektním, přejmenováním stali native (rodný, rodilý, domácí, domorodý, přirozený) Americans - ti jediní. Žádná bledá tvář, i třeba potomek přistěhovalců před půl tisíciletím, na takové označení nekvalifikuje. Nejpočetnější jsou kmeny Cherokee (čistokrevných 281.000, spolu s částečnými 729.000), Navajo (269.000 –298.000), a Siouxové (108.000 – 153.000). Vzdor nadprůměrné úmrtnosti zásluhou tuberkulózy, cukrovky, alkoholu a vraždění ve vlastních řadách, jejich porodnost je ještě nadprůměrnější. A k tomu též nutno přičíst pseudo-Indiány, úspěšně tak získávající požitky z federálního rohu hojnosti. Je věru značný rozdíl mezi národem Navajo s vlastním územím o velikosti téměř celé České republiky, větším než 9 států USA (Connecticut, Delaware, Maryland, Massachusetts, New Hampshire, New Jersey, Rhode Island, Vermont, West Virginia) s vlastní kulturou, identitou a řečí, v porovnání například se skupinkou Paugussetts, kterou převážně tvoří černoši vyrostlí v městě Bridgeportu, stát Connecticut.

My, středoevropští odchovanci drážďanského Karla Maye, údajně ševce tamtéž, abychom byli zmateni. Žádný ten Vinnetou s orlím profilem podle představ ilustrátora Z. Buriana, že by cválali na mustanzích, s brkem v černých kadeřích, ale spíš to jsou rasově rozmělnění, nezřídka obézní cvalíci. V městě Binghamtonu ve státu New Yorku, kde už pobývám mnoho let, se konaly národopisné šibřinky, indiánská Strážnice, Lúčnica jménem Otsingo Pow Pow. Sjeli se delegáti až z Arizony. Největší pozornost sdělovacích prostředků upoutali načelníci White Eagle čili Bílý Orel z kmene Cherokee a Joseph Bruchac čili Pepík Břicháček z kmene Abenaki ve státě Maine. Opeřený Pepík na tiskové konferenci uvedl, že vzdor bělošství a češství svého otce to dotáhl na náčelnickou funkci a těší se důvěře abenackého lidu. Před dvěma stoletími Indiáni vlastnili tři čtvrtiny území dnešních USA a teď jim patří pouhá 2 procenta (56 milionů akrů) na celkem 314 rezervacích. V roce 1924 Kongres ve Washingtonu oficiálně označil Indiány jako občany oněch Spojených států amerických, se všemi právy a povinnostmi, a v roce 1968 přijal Indian Civil Rights Act, zákon na ochranu Indiánů před příkořím ze strany kmenové samosprávy.

Leckterý Čech, a nejen ovšem on, si představuje indiánskou rezervaci jako nějaký koncentrák „Bodejť, neříkejte že ne!“ tvrdil mi v Praze znalec, napěchovaný poznatky z roku stranického školení. Pominul důležitý rozdíl, že Indián na rezervaci žít může, ale nemusí. Není však známo, že obyvatelé skutečných koncentráků, od Osvětimi po Vorkutu, se mohli svobodně odstěhovat třeba na Riviéru.

Většina (27 států) má nějakou tu rezervaci. Nevztahuje se na ně daňová povinnost a dostává se jim řady bezplatných požitků (školy, lékařská péče, všelijaký poradenský servis, řada podpůrných programů). Odhadem na nich žijí a nezřídka pouze živoří asi tři čtvrtiny indiánského obyvatelstva. Neindiánům je pobyt odepřen, ale projet a prohlédnout se dovoluje – čili to, co je teď mnohde odpírané Australanům ve vlastní zemi. Projel jsem rezervací celou řadu. Ani jednoho Indiána nezdobila čelenka, péra, nenesl tomahawk a nebafal dýmku míru. Vždyť i v naší rodné zemi děvčice zpravidla nepobíhají v krojích a ogaři v pracovní den nejuchají, nevěnují se odzemkům s máváním valaškami. Dojem z rezervací jsem měl zpravidla tristní. V pracovní dny nikde stopa po budovatelském úsilí. Zpravidla ani průmysl, ani zemědělství. Na rezervaci Papago v jižní Arizoně měl zaujala výzva k návštěvě semináře na téma Spouse abuse - instruktáže, jak nemlátit manželky. Na rezervaci národa Navajo, té největší, která se z Arizony táhne do sousedních států New Mexico a Utahu, v centru jménem Window Rock, kde sídlí jak kmenová samospráva, tak federální byrokraté, jsem se seznamoval s vládní štědrostí, připomínající komunismus již vybudovaný – rozdávání zájemcům podle potřeb a nikoliv zásluh: tímto směrem dostanete poukázky na peníze, oním směrem šatstvo, jídlo, za rohem cokoliv. Roh hojnosti, perfektní sociální síť. Leč s notnými trhlinami. Indiánské záležitosti má na starosti Department of Interior - ministerstvo vnitra, které nemá nic společného s policií, ale se správou národních parků a také touto agendou, spadající pod Bureau of Indian Affairs. Toto BIA se těší skoro tak nelichotivé pověsti jako INS (Immigration and Naturalization Service), s oprávněnou reputací té nejméně schopné složky federální byrokracie čímž se dostáváme k třetí vládní větvi, té výkonné, byrokratické a mnohdy pramálo výkonné.

Kmenová zmrtvýchvstání. Tak jako lze vydělat na pozitivní diskriminaci (Affirmative Action) tvrzením o jednom kádrově správném dědečkovi, teď se naskytly báječné příležitosti prezentovat virtuální kmeny jako nástroje k tuze reálnému bohatství. Krásným příkladem (Time, 16. 12. 02) nám poslouží černoška Maryann Martin, vyrostlá v Los Angeles. Ve věku 22 let dozvěděla, že její matka byla vlastně poslední mohykánka skupinky Augustine Band of Cahuilla Mission Indians. (Band ve smyslu „banda, tlupa“.) Správně začenichala, obrátila se na Washington a BIA vystavil certifikát, že ona spolu s dvěma mladšími bratry jsou kmen. Ano, kmen, a dveře k bohatství tím otevřeny dokořán. Trio šťastlivců odjelo s maringotkou do pouště na někdejší, dávno již neobydlenou rezervaci, ale v blízkosti superluxusní enklávy Palm Springs. V roce 1994 kmen tří byl zredukován na kmen jednoho, jedné, poněvadž z obou bratrů se staly mrtvoly po přestřelce v Los Angeles. Přeživší sestra od federální vlády inkasovala víc než milion dolarů podpory na ubytování, výlohy ekologické povahy a na kmenovou samosprávu.

Deaktivované, vyhynulé, mrtvé kmeny zázračně ožívají. Nejlíp známé je zmrtvýchvstání kmene Mashantucket Pequots ve státě Connecticut, souseda New Yorku. Dnešní údajní soukmenovci nikdy spolu na rezervaci nežili a z počtu necelých 200 v roce 1991 se za jedno desetiletí zmnožili na 677. A teď jim patří Foxwood Resort and Casino, kolos o 17 poschodích, přitahující denně 50.000 návštěvníků. Zaměstnává 10.000 lidí, jeho roční obrat dosahuje 1,1 miliardy dolarů a je též největším zdrojem příjmu pro stát.

Výtečně též prosperuje 100 příslušníků kmene Table Mountain Rancheria. Každý člen měsíčně inkasuje 15.000 dolarů a na Thanksgiving Day (Den díkůvzdání, že bledé tváře přijely na tento kontinent - a teď jsou zdrojem takové prosperity) každý obdržel extra výslužku 200.000 dolarů, nezdaněných, samozřejmě.

Kasina si již zřídila polovina všech kmenů a pseudokmenů. Čím méně kmenových podílníků, tím ovšem větší je podíl na osobu. V kalifornském minikmenu San Samuel Band of Mission Indians to ročně vynáší téměř milion dolarů (900.000) na osobu, kdežto kmen Seminole na Floridě s ročním ziskem 216 milionů si každý z jeho 2.800 členů přijde na necelé dvě tisícovky. Je tedy v zájmu podílníků-družstevníků své řady nerozšiřovat a o tom rozhodují náčelníci, koho mezi sebe vpustí, kdo se z nuzáka stane okamžitým boháčem. Nestávají se jimi například na rezervaci Pine Ridge příslušníci národa Siouxů z větve Oglala, potomci legendárního bojovníka jménem Crazy Horse. Jejich nezaměstnanost dosahuje 88 procent, přežívají z vládních podpor už po šest generací.

Federální byrokraté jsou zdrojem obohacení i neindiánům, zájemcům jakékoliv barvy, a případně i cizincům v dálavách. V okrádání eráru nespočetně milionů ročně unikne do neoprávněných kapes zasláním falešných daňových přiznání s požadavkem o refundaci. Kompjůtr příslušného úřadu pak vystaví a odešle šek v požadované výši. Jeden manželský pár ve Švýcarsku tak obdržel půl milionu dolarů. Mezi příjemci této štědrosti byl se značným zpožděním přistižen odsouzený podvodník, který si takto přivydělával z chládku své vězeňské kobky a tam mu platby řádně docházely.

V nepříliš bleskurychlé reakci na dopad hurikánu Katrina v roce 2005 rozdávala federální pokladna šeky na sumu 2.000 dolarů každému zájemci. Někteří, jakkoliv oprávnění či neoprávnění, si řekli víc než jednou a tolik tedy dostali. Téhož podarování se dostalo žadatelům, momentálně ve výkonu trestu, bezpečně daleko od dopadu běsnících větrů.

Zranitelnost země nejen nepřízní přírodních živlů je značná a rozhodně nepomáhá chabá koordinace federálních služeb, díry v zákonech a zbytečná lajdácká praxe. Ročně do USA přijedou miliony návštěvníků s turistickým, studijním či jinak dočasným vízem, a nikdo se pak už nestará, zda ze země odjeli. Toho též využili bin Ládinovi teroristé, kteří se postarali o katastrofu 11. září 2001. Hlavní postavou v tomto hromadně vražedném jakož i sebevražedném výkonu byl Egypťan Mohammad Atta. Svědčí oprávněné reputaci té nejmizerněji fungující byrokratické mašinérie, že rok po zničení mrakodrapů, kdy už Atta byl dokonalý nebožtík, na jeho adresu přišlo úřední vyrozumění o kladném vyřízení jeho žádosti o vstupní vízum do země.

Jinak než s tímto krvelačným fanatikem se ale dovede zacházet s některými pozůstalými jeho četných obětí. Ve zřícených mrakodrapech též zahynulo jedenáct ilegálních přistěhovalců, všichni to zaměstnanci restaurace kdesi vysoko k oblacích. Kongres odhlasoval zřízení štědrého fondu pro kompenzaci všem rodinným příslušníkům, kteří se přijetím sumy (v rozsahu od 875.000 do 4,1 milionů dolarů) vzdali práva žalovat dotyčnou leteckou společnost či město, jistěže k žalu lačných advokátských dravců. Tento Victim Compensation Fund se vztahoval na kohokoliv bez ohledu na jeho právní status. Náhlé bohatství ale dovedlo způsobit další starosti, jak se podrobně rozepsaly The New York Times 5. 9. 2006, teď právě před pátým výročím tragické události, na příkladu tří nejmenovaných pozůstalých, v zemi ilegálně přítomných. Původem z Mexika a Ekvádoru, dvě vdovy, jeden vdovec, a jedno dítě školního věku v každé rodině. Teď jsou z nich náhlí milionáři, kteří ale bez potřebné identifikace (tzv. Social Security Card) nemohou legálně získat zaměstnání, řidičský průkaz, koupit dům. A strachovat se, aby se zprávu o jejich jmění nedozvěděl někdo v zemi původu: ne kvůli sousedské závisti, ale nebezpečí, že dojde k únosu příbuzných za výkupné.

I když jejich děti se dostaly do USA v nejútlejším věku a syn jedné té vdovy se v nové zemi narodil, i jí stále hrozí nebezpečí deportace. V Kongresu předložený zákon o legalizaci jejich pobytu udělením zelené karty je bohužel součástí nového imigračního zákona a ten je prozatím beznadějně zablokován neshodami v obou komorách. Čili klasické dilema Dvacáté druhé hlavy autora Josepha Hellera, což byl také Američan.