Říjen 2006

Hodně rozhašteřená muslimská domácnost

Ota Ulč

Dočítáme se, že v dnešním Iráku hlavním cílem největšího násilí nejsou Američané, ve veřejném povědomí z vítaných osvoboditelů přetvoření v nenáviděné okupanty, ale islámští arabští bratři, mezi sebou se vraždící s rostoucí vervou. Nearabští Kurdové – třetina obyvatelstva Iráku – zůstávají stranou, těch se to netýká.

Sunnité vyhazují mešity šíitů do povětří, šíitské milice se revanšují rovněž značným násilím. Inu, ona tzv. culture of violence. Vzájemné únosy, mučení, uřezávání hlav. Populárním se stalo provrtávat lebky elektrickou vrtačkou, dřív než oběť vypustí duši na cestě k Alláhovi, jehož názor na ideologickou, teologickou rozmíšku mezi těmito dvěma sektami téže víry není znám.

Můj kolega na univerzitě, pražský rodák, před svým úprkem do náruče amerických imperialistů vyučoval dva roky na univerzitě v Iráku. Hodně mi o oné málo vábné končině vyprávěl. Když jsem se ho ale zeptal na rozdíl mezi sunnity a šííty, tento vědec skutečně světového formátu nic nevěděl, o fenoménu tak kardinálním neměl tušení. Kdyby byl učil v Pákistánu a pozorně se zajímal, byl by se dozvěděl, že šíitům, tamější menšině, se dostává pohrdlivého označení „komáři“ – moskyti, hmyz.

Lidé totožné řeči, vzhledu, oblečení, jak se tedy rozpoznají? Některé prozrazuje jejich jméno: ačkoliv spousta jich všech jsou Muhammadové, jméno Omar je populární mezi sunnity, kdežto Alí je mezi šíity. Praktičtí v nynější situaci si opatřili osobní doklady s falešnou identifikací, pro případ lapení příslušníky opačné víry, aby k použití elektrické vrtačky nedošlo.

Poněvadž český vědec s globální reputací to nedovedl vysvětlit, nahlédněme do příslušných učebnic. K rozkolu s následnou historií mnohého násilí došlo v sedmém století, v roce 632, při sváru, kdo že má převzít funkci po zesnulém proroku Muhammadovi. Někteří podporovali prorokova bratrance Alího, ale zvítězili ti, kteří fandili Muhammadovu staršímu spolupracovníkovi Abú Bakrovi. Poražení, prosazující požadavek pokrevního spříznění s prorokem, jímž bratranec Alí věru byl, reagovali s nelibosti, prokázanou zavražděním tří ze čtyř prorokových nástupců.

Došlo ke schizmatu, ideologickému rozkolu: šíité (podpůrci Alího) versus sunnité (stoupenci tzv. sunnah - tradice). Příliš krveprolití vyvolalo potřebu po stabilitě, i když za cenu uplatňované tyranie. Tu pak v pořadí pátý nástupce Muhammada prosazoval železnou pěstí za každou cenu. Z knihy The Shiite Revival (Obroda šíitů, W. W. Norton, s. 287), kterou napsal Vali Nasir, profesor na Naval Postgraduate School v Kalifornii, se dozvídám podrobnosti dopadu takového rozkolu.

Sunnité se soustředili na získání moci, budování státu, říše, s přesvědčením, že to je jejich náboženská role, odpovědnost, která potěší Alláha. Šíité místo mocenských úspěchů, politických vítězství, zdůrazňovali ta morální. Nacházeli víc smyslu v materiálním strádání, utrpení, ba i osobním mučednictví. Utrpení jako posilovač (v této souvislosti je slovo „životabudič“ málo vhodné) víry, že mesiáš, nejposlednější prorokův nástupce, se ze záhrobí vynoří a změní svět k nepoznání. Zničí všechny bezvěrce a nastolí blažený univerzální mír. (A tak se stane do dvou roků podle přesvědčení nynějšího iránského prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda.)

Nejen v Iráku se úspěšně prosazovala tradice, že sunnité vládnou a šíitům, pokládaným za občany druhé, podřadné kategorie pak zbývá jejich tradiční štkaní, halekání nad trpkým údělem. K takovému stereotypu přispívají každoroční truchlení, procesí se sebebičováním, drásat se do krve k památce mučednictví immáma Husajna v sedmém století. Učebnice v Saúdské Arábii ztracují šíity jako heretiky.

Ve všech 22 arabských státech až dosud vládli sunnité. Teď se to ale začalo měnit v Iráku, s americkou intervencí, prosazováním demokracie, cizácké to novoty, kde šíité, dosud dominovaní a Saddámem Husajnem řízně, až genocidálně, decimovaní, mají teď jako většinové obyvatelstvo prosazovat moc nad svými dosavadními tradičními vládci. Bush se všemi svými poradci důkladně podcenil závažnost tohoto rozkolu, čímž umožnil hodně nemilý dopad onoho zákona nezamýšlených a tedy i nepředvídaných následků (law of unintended consequences). K tomu se víže kardinální ironie, že totiž sunnité po ztrátě své dominantní role, o níž je připravili Američané porážkou Saddámova baasistického režimu, se zbraní v ruce povstali proti svým přemožitelům, příčině ztráty své moci. Teď ale jako menšina, deptaní šíity, se obracejí ke svým nepřátelům Američanům, strůjcům zla, o ochranu s trpkým stěžováním, že se jí jim nedostává v dostatečné míře. Napřed se snažili násilím je ze země vyhnat, teď se ale děsí takového výsledku.

V Nasrově knize jsem se dozvěděl o nabídce, kterou Saddám Husajn, sekulární nacionalista a údajně i sunnitský šovinista, před lety nabídl íránskému šáhovi Páhlavímu, že zařídí zabití ajatolláha Chomejního, tehdy ještě dlícího v pařížském exilu. Šáh údajně nabídku odmítl. Poté se Chojmejní dostal k moci a započala éra šíitské teokracie, též se záměrem pomstít se sunnitům za jejich dosavadní aroganci. Došlo k pozoruhodnému posunu: nearabský Írán, hlavní adresa šíitů, se stává mocnou, militantní, na ropu bohatou zemí. Též se záměrem vyzbrojit se nukleárně, což se spíš podaří než nepodaří. Írán podněcuje radikální islamismus v arabských zemích a nejvíc se děsí konzervativní vláda v Saúdské Arábii přibývajícího vlivu šíitů pod íránským patronátem ve státech podél Perského zálivu, včetně východní části Saúdské Arábie s nalezišti ropného bohatství a s početně rostoucím a politicky se probouzejícím obyvatelstvem šíitů.

Načež v Libanonu došlo ke střetu Izraele s šíitskou organizací Hizballáh, financovanou a vyzbrojenou Íránem. Vlády Saúdské Arábie, Egypta a Jordánska kriticky odsoudily iniciativu Hizballáhu, jež vedla k značné destrukci Libanonu. Immámové, přísní prosazovatelé sunnitské verze wahhábismu, vydali fatwu, zatracující šíitské iniciátory jako heretiky.

Jenže na rozdíl od předchozích tristních výsledků, kdy Izrael hravě deklasoval Araby ve všech dosavadních válkách, tentokrát se tak nestalo a šejk Nasralláh, vůdce Hizballáhu, najednou zazářil v arabském povědomí jako nový Gamal Abdul Nasser (v Čechách ohledulně vždy psáno jako Násir), jemuž se ale žádné vítězství nikdy nepovedlo. Nasralláh je teď miláčkem toho, čemu se říká „arabská ulice“. Saúdské, egyptské a jordánské vlády se odmlčely a wahhábisté vydali novou fatwu, tentokrát na podporu Hizballáhu. A sunnitům prozatím jen zbývá se explodovat v sebevražedných gestech čili sebedestruktivní činností, na níž šíité v minulosti měli téměř monopol.

Teď se začínáme dočítat, že konflikt mezi sunnity a šíity se stává primárním uvnitř islámu, že důkladně poznamená budoucnost světa (shape of the future). Inu, uvidíme, aniž zřejmě máme mnoho důvodů k jásotu.