Říjen 2006

Jiná mentalita, jiné výsledky

Ota Ulč

Prosazovatelé politické korektnosti nám tvrdí, že všechny kultury jsou rovnocenné. Opovažuji se nesouhlasit, nejsem schopen přehlédnout rozdíl mezi počínáním vegetariánů a kanibalů. Studie dvou ekonomů, zabývajících se korelací porušování dopravních předpisů diplomaty na Manhattanu a stavem korupce v zemích, které reprezentují, vyvolala značnou mediální pozornost. (Viz článek Parkování a potrestání - mravy a nemravy v tomto čísle CS-magazínu). K zamyšlení mě zejména ponoukl esej Kultura národů (The New York Times, 13. 8. 2006) komentátora Davida Brookse. Ten cituje nyní již nežijícího senátora Daniele Patricka Moynihana, významného noblesního myslitele, bývalého profesora Harvardské univerzity, syna chudých irských přistěhovalců: „Centrální pravdou konzervativců je přesvědčení, že je to kultura a ne politika, která je rozhodujícím faktorem úspěchu společnosti. Centrální liberální pravdou je přesvědčení, že politika může změnit kulturu a tak ji zachránit před sebou samou.“

Ano, inženýři lidských duší – předělat lidskou náturu a navíc poručit větru, dešti. Takové úsilí se jen zřídkakdy povede, je to komplikovaný proces, který vyžaduje hodně dlouhou dobu – desetiletí a spíš i století. Na mysl přijdou mladí muslimové v Británii, ochotní opovrhnout svobodou a prosperitou a zvolit řešení v sebevražedném výbuchu na palubě vysoko v oblacích.

Rovněž nejsme pouhými produkty materiálních ekonomických vlivů, ač jistěže život té které společnosti dovedou notně poznamenat. Příkladem mi poslouží obyvatelé některých pacifických ostrovů. Tam postačí vztáhnout ruku ke stromu, natrhat a hlad bude zažehnán. V takovém prostředí šťastlivci věru neměli důvod vytvořit si ideál dříčů stachanovců, jen se přetrhnout. Porovnejme třeba s Čínou, kde víc než miliarda lidí, aby se uživila na nepatrném procentu zemědělsky použitelné půdy, na ní lopota nikdy nepřestává. Jinak se vyvíjel život a mentalita mezi lidmi, půdu kultivujícími a pastevci, jejichž dobytek se jen pásl a poté táhli dál.

Formují nás i kulturní a morální normy. Poslužme si odkazem na kolonizaci západní hemisféry. Skutečnost, že do její severní poloviny nejdřív zamířili Britové, a do jižní poloviny Španělé, přece zanechala důkladný punc - výsledek by byl teď hodně odlišný, kdyby kolonizátoři tehdy zamířili opačným směrem.

Hodně se lze dozvědět od Lawrence E. Harrisona se zkušeností několika desítek let pracovníka, věnujícího se zahraniční pomoci oněm nezřídka problematicky se vyvíjejícím zemím. Ve své nové knize The Central Liberal Truth se zabývá kardinální otázkou, jak lze pohnout tou kterou kulturou ve prospěch vývoje a modernizace. Marná sláva, taková je realita, že některé kultury pokroku svědčí a jiné mu ubližují. Je přece velikánský rozdíl mezi společností, zahleděné do vlastní minulosti, ke škodě zájmu o svou přítomnost a budoucnost, a jiným kulturním prostředím, v němž převládá energie současný stav věci změnit a pohnout vpřed. Singapur nám poslouží dobrým příkladem. Takový pohyb se věru nedaří tam, kde dominuje fatalismus a lidé žijí v přesvědčení, že nejsou strůjci svých osudů, toť vše vůle Alláhova.

Přispěchám se svou trochou do mlýna a sice příkladem mennonitů a jejich výkonu v dálné Paraguayi. Své jméno převzali od Menno Simonse, holandského náboženského reformátora. Je to sekta, zrozená z anabaptistů ve Švýcarsku. Nepraktikují křest novorozeňat, ten je pouze pro dospělé věřící, jsou důslední pacifisté, odmítají složit přísahu věrnosti komukoliv a bible je jejich jediným zdrojem víry. Přes Atlantik se stěhovali z Německa, Švýcarska, Holandska, též z Ruska a jejich řečí je Plattdeutsch - starodávná němčina z šestnáctého století. Mají několik větví, mezi nimiž ti hodně konzervativní jsou amišové, odmítající modernizaci včetně automobilů či telefonů. Zbožní, pracovití, ve svých staromódních hávech snadno rozpoznatelní, hodně je jich v kanadské provincii Ontario, v amerických státech Ohiu a Iowě a zejména v Pennsylvánii, na okrese Lancaster (s vesnicemi zajímavých jmen jako třeba Intercourse či Bird-in-hand).

Ve dvacátých letech dvacátého století se též přistěhovali do Paraguaye, do prázdnoty pouště Chaco, dějiště úplně zbytečné, hodně krvavé a nic nevyřešivší války s Bolivií. Je to oblast o rozsahu víc než poloviny celé země, ale s pouhými dvěma procenty obyvatelstva (z 6,5 milionu), s nedostatkem vody, přebytkem hmyzu a úděsnými horky přesahujícími 45 stupňů Celsia. Odborníci považovali tuto končinu za prakticky neobyvatelnou.

A těmto zbožným, pracovitým křesťanům se tam povedlo vytvořit zdárně prosperující zemědělství, kypící hospodářství v zemi, ekonomicky nevalně si počínající. Zbudovali své školy, nemocnice, infrastrukturu, zavedli bezpečnost, vlastní daňový systém, vznikl stát ve státě. V osmdesátých letech mennonité získali kontrolu čtyř pětin mléčného průmyslu v zemi, stali se vývozci hovězího masa nejen do sousední Brazílie, Peru a Chile, ale i do vzdálené Angoly, Izraele a Ruska. Jejich per capita příjem je trojnásobný v porovnání s národním průměrem. Vyšvihli se i do vládních rolí, jsou v čele ministerstvech jako například financí, vysoce jsou oceňováni pro svou integritu, poctivost – to v prostředí, v němž korupce bují v nápodobě té nejdivočejší džungle.

Jenže příliš úspěchu začíná škodit potomkům těchto obdivuhodných pionýrů. Výstavbou silnic končí odříznutí od ostatního neřestného světa. Valí se jim tam zájemci cizáci. Mennonité ve Filadelfii, jejich největším městě (6.500 duší) se stávají menšinou, jejich starodávný německý dialekt začíná mizet, z původních německých uličních nápisů většina už je španělská.

A nikde již nezbývá prostor znovu začít s tradiční poctivou pionýrskou kulturou k přetváření světa, nad nímž by zejména fatalisté s nepochopením zírali.