Říjen 2006

K pátému výročí zářijového dne

Ota Ulč

V naší části Ameriky nejpěknější část roku začíná v září – ono indiánské léto s přírodou zbarvenou do kýčovité nepravděpodobnosti, na podívanou se sjíždějí turisté zdaleka. V dopoledních hodinách slunného zářijového dne 11. 9.2001, seismografy v New Yorku zaznamenaly otřes o síle menšího zemětřesení. Fyzický a psychologický dopad na americkou společnost byl značnější. Domácí půda se stala bojištěm nového druhu války v novém století. V 8 hodin 48 minut zásah do 96. až 103.poschodí severního dvojčete, v 9 hodin 6 minut do 87. až 93. poschodí jižního sourozence. Titanic se potápěl téměř tři hodiny, tyto velemrakodrapy se za obrovského hřmotu a třasu sesuly za necelé dvě hodiny. Ocelová kostra neodolala žáru o intenzitě 1.500 stupňů Fahrenheita, rozdmychanému desetitisíci galony benzinu. Amerika poprvé na svém území zažila zásah, který si vyžádal víc obětí než 7. prosince 1941 způsobil japonský útok na Pearl Harbor. Tentokrát, víc než 3.000 civilistů zahynulo během 100 minut. Ve World Trade Center, tomto nejznamenitějším symbolu globalismu, zahynuli občané 62 států včetně několika Čechů. Život tam též ztratilo patnáct absolventů naší univerzity.

Mezi hlouposti mé generace v dávných dobách mládí patřil i posměch pro hasiče, údajně směšné postavičky. Teprve v Americe jsem se naučil oceňovat jejich statečnost. Elitní jednotky, nasazené k evakuaci, se bez váhání hnaly vpřed a když došlo ke kolapsu budov, 350 jich zahynulo v sutinách. Z výše padali lidé, někteří unikali usmažení skokem do hlubin. Svědci zahlédli muže a ženu, držící se za ruce při odchodu na věčnost. Pak byli i ti, které tlak vyrazil oknem do hlubin. Přilétala též jen torza, jednotlivé údy, urvané hlavy. Apokalyptické obrázky, hodné Hieronyma Bosche. Tisícové ztráty na životech za pár minut, miliardové hospodářské ztráty den co den, na dlouhou dobu v nedohlednu.

Po kolapsu komunismu v roce 1989 se zrodily všelijaké teorie o příštím osudu světa. Francis Fukuyama předpověděl „konec historie.“ Samuel P. Huntington, významný vědec na Harvardově univerzitě, formuloval pravděpodobnější hypotézu o „konfliktu civilizací“, o svárech nikoliv převážně ideologických či ekonomických, ale o střetech kulturní povahy, o zásadním pojímání hodnot.

Na první straně The New York Times titulek ve velikosti, jaký jsem dřív nikdy neviděl, oznamoval U.S. ATTACKED. Národ se ocitl v bitvě s novým, zcela odlišným nepřítelem, nepředstavitelné se stalo skutečností. Jestliže lze civilní letadlo proměnit v řízenou střelu s tak katastrofálním dopadem, život společnosti bude permanentně poznamenán. „V průběhu několika hodin, Amerika se stala jinou zemí, natrvalo se rozloučila s devadesátými lety minulého století. Došlo k jinému uspořádání hodnot,“ napsal vynikající komentátor Lance Morrow (týdeník Time, zvláštní vydání s datem osudného 11. 9. 01).

Zranitelnost USA, země natolik otevřené a přesnadno zneužitelné, zaručovala pozitivní odpověď na otázku, že k takovému útoku bude muset dojít. Nevědělo se, kdy, a teď jsme se dočkali. Únosci, vrahové a sebevrahové se vyučili pilotnímu umění v amerických školách. „V minulosti jsme neškolili japonské kamikadze, kteří pak potopili 34 našich lodí a poškodili stovky dalších,“ utrousil televizní komentátor. Pět či méně teroristů, ozbrojených noži, ač i střepy rozbité flašky od piva by byly stačily, se zmocní obrovského letadla a promění ho ve velesmrtelný nástroj. Metody z doby kamenné s použitím toho nejmodernějšího vynálezu, k čemuž lidstvo prozatím dospělo. Porovnejme s Pearl Harborem: tam Japonci k dosažení svého záměru použili 360 letadel z flotily šesti mateřských letadlových lodí, s doprovodem dvou bitevních lodí, tří křižníků a jedenácti torpédoborců. Teď stačilo pár nožů a podříznutých hrdel.

Jen co došlo k útoku na WTC (symbol globalizace, moci ekonomické) a na Pentagon (symbol moci vojenské), hned jsem zauvažoval, jak dlouho to potrvá, než údajně pokrokoví myslitelé vyrukují s omluvnými racionalizacemi, oním známým refrénem „ano, ale“ - že sice nelze zcela souhlasit s metodami, ale nutno zvážit a případně ocenit jejich motivy, pochopitelné, oprávněné a vlastně i mravné – a tak se prokličkovat k závěru, že vina je vlastně oběť.

Zejména západoevropští intelektuálové nelenili a ani někteří čeští intelektuálové nezůstali pozadu. Například ex-Američan Erazim Kohák, filozof-humanista vysvětlil, že to byl útok na imperiální stránku americké mentality, útok na moc velkého kapitálu, na moc vojenskou, trest za (neexistující) podporu budování izraelských osad na palestinském území, atd., atd.

USA darovaly chuďasům víc peněz a na své území jich přijaly víc, než všechny ostatní státy světa dohromady. O nevděčnou roli zbylého globálního policajta věru není zájem. Ovšem jsme tu v oné no-win situation: když se staráme, např. v Bosně, kde by to Evropa bez amerického přispění nebyla vyřešila, je to imperialistické vměšování. Když se vměšovat nemíníme, je to důkaz neméně imperialistického, arogantního sobectví.

A na adresu oněch myslitelů, doporučujících domluvu, smíření, nastavení druhé tváře: bin Ládin a jeho organizace al-Kajda, zastřešující dost autonomně fungující filiálky ve zhruba šedesáti zemích, vyhlásili svatou válku, s tím, že je povinností každého muslima, ať by žil kdekoliv, zabít všechny Američany. Mně se nechce být zabíjen a nikterak se nemíním za svou neochotu omlouvat přespříliš politicky pokrokovým myslitelům.

Terorista nemá adresu a má výhodu iniciativy kde, kdy a jak zasáhnout. Nepřítelem západní civilizace není především ta která vláda či ten který diktátor, ale nenávist, s níž nelze vyjednávat a konejšit ji ústupky. Jediným požadavkem je zánik západní civilizace, údajně smrtelné to ohrožení tradičního islámského způsobu života. Požadavek, aspoň dočasně, to nesplnitelný.

Zpráva nedobrá: nelze rozbombardovat primitivní zemi zpět do kamenného věku, v němž už se beztoho nachází, nelze efektivně zasáhnout teroristy, zalezlé v pouštních děrách, ale jsou to právě oni, kteří mohou snadno zasáhnout naši západní civilizaci, jak již nejednou prokázali. Západ je ovšem značně zranitelný. Pár centimetrů sněhu pravidelně paralyzuje New York City, ale určitě neparalyzuje Sibiř.

Usáma bin Ládin se dal slyšet, že za úspěch bude teprve považovat čtyři miliony zabitých Američanů. K takovému výkonu bude potřebovat některé zbraně ABC (atomové, bakteriologické, chemické). Jedna bomba, 10 kilotun, odpálená v centru Manhattanu, by mohla zabít lidí jeden milion. Teroristé mají výhodu nejen iniciativy, ale i volby prostředků. K totálnímu zničení na rozloze jedné čtvereční míle je třeba pěti kilogramů plutonia nebo osmi set kilogramů chemických látek, ale pouze osmi gramů anthraxu. Biologickou zbraň budou mít teroristé patrně nejradši. Bioterorismus před dveřmi.

Jestliže terorista může způsobit Spojeným státům důkladnou škodu pouhým zakoupením letenky, smysl ztrácí původní strategická přednost Washingtonu utratit nespočetné miliardy dolarů, aby nad zemím vznikl ochranný štít proti nepřátelským raketám z neznáma.

Někteří experti vyjadřují názor, že útok s použitím jaderné zbraně je již neodvratitelný, že to není otázkou „zda“, ale „kdy.“ Poněkud méně pesimistický je Graham Allison, někdejší děkan na Harvardově univerzitě (též bývalý náměstek ministra obrany), ve své knize Nuclear Terrorism (Times Books, 2004). Kritizuje jak Kongres, tak Bílý dům a zdůrazňuje mimořádnou důležitost mezinárodní spolupráce. Na světě už jsou tisíce případných nositelů takové zkázy. I když se jich podaří uhlídat 99 procent, ono zbylé jedno procento znamená nebezpečí 200 jaderných zbraní. Největší starost působí ruské zásoby, bomby velikosti zavazadla, s nímž pak terorista do země přiletí nebo pošle lodí v kontejneru. V roce 1997 Moskva připustila, že z počtu 132 takových kufrů jich 84 nemůže najít.

Už před časem bývalí senátoři Gary Hart a Warren Rudman jménem komise, zabývající se národní bezpečností, upozorňovali na značnou nepřipravenost a zranitelnost této země, na chabou koordinaci federálních služeb FBI, CIA a INS (Immigration and Naturalization Service), na díry v zákonech. Příklad jednoho takového lajdáctví: ročně do USA přijedou milióny návštěvníků s turistickým, studijním či jinak dočasným vízem, a nikdo se pak už nestará, zda ze země odjeli. Toho též využili bin Ládinovi teroristé. Teprve teď se dělají kroky kontrolovat bankovní pohyby a přísun jejich peněz.

Po devatenáct měsíců trvajícím úsilí, vyšetřující komise za předsednictví bývalého guvernéra Thomase H. Keana a bývalého kongresmana Lee H. Hamiltona, ukončila vyšetřování o okolnostech katastrofy 11. září 2001 a ve Washingtonu předložila svou závěrečnou zprávu o 567 stranách. Například zjistila, že většina sebevražedných útočníků ze 11. 9. 2001 přijela do USA s použitím podvodně pozměněných cestovních dokladů a jména některých dokonce dostala na seznam osob, jimž byl vstup do země zakázán.

I kdyby se podařilo stoprocentně ochránit každý letoun, neubyde tak starostí se zranitelností mostů, tunelů, vlaků, silniční dopravy, elektráren, plynovodů, vodovodů. Naše hranice v rekordní délce 7.000 mil je neuhlídatelná. Přiveslovat či připlavat lze k 95.000 mílím pobřeží. Při vstupu do země pohraniční kontrola v průměru věnuje přijíždějícím automobilům jednu minutu a osobám půl minuty. Máme tu mnohé miliony ilegálně přítomných cizinců a obránci lidských práv velmi energicky zatracují návrh zavést jakési občanské legitimace, jednotný systém identifikace, s tvrzením, že by to byl další důkaz rostoucího policejního fašistického útlaku.

Teroristé docílili mnohé, ale jeden dopad jim určitě bude k neprospěchu. Sjednotili národ (aspoň dočasně sjednotili) a značně rehabilitovali pocit vlastenectví. Černý den 11. září umožnil i liberálům, aby mohli odložit zábrany a hlásit se k patriotismu, který byl téměř výlučnou doménou modrých límečků. Dokonce i někteří intelektuálové se již nestydí být americkými vlastenci.

Dva měsíce po tomto pátém výročí proběhnou volby do obou komor Kongresu. Dopadem zářijového útoku jsme všichni poznamenáni a zapomětlivé tak upozorní protivně důkladná procedura při jakémkoliv vstupu do letadla. Veřejnost je polarizována z nejednoho důvodu. Jak správně balancovat občanské svobody jednotlivce a bezpečnost celé společnosti? Tucty soudních sporů se tím zabývají. Osud války v Iráku bude tím nejzávažnějším tématem volební kampaně. S otázkami, zda toto byl konflikt na správné adrese či zda zamýšlené tažení proti mezinárodnímu terorismu ho ještě víc rozdmychává. Zopakovat si vietnamské fiasko? Tehdy senátor z Vermontu neúspěšně doporučoval vyhlásit, že jsme zvítězili a jít domů. Toho se domáhají nejen peacenici na levici, ale i patrioté na pravici, kteří se vůbec nebrání nařčení z izolacionismu a nemají námitek se k debaklu válečného tažení přiznat.

Záměr zbavit Iráčany i pro nás nebezpečného tyrana Saddáma a tak i dát ostatním Arabům šanci na lepší život, tento „noble experiment“ se příliš nepovedl. Realisté marně varovali před takovou idealistickou pošetilostí. Edward Luttwak, pracovník v Centru strategických a mezinárodních studií, se vyjádřil (The New York Times, 18. 8. 2004) takto: Plýtváme zdroji pro dosažení nerealistického cíle – totiž demokracie, o níž Iráčané nejeví viditelný zájem. Naše rekonstrukce se střídají s jejich destrukcí. Stratégům teď dochází, že obtížnější než do země vtrhnout, je pak z ní odejít.

Indiánské léto 2006 nám právě začíná.