Říjen 2006

Pokušení kamenovat prognostiky

Ota Ulč

Minulost interpretujeme a hodnotíme. Budoucnost předvídáme a odhadujeme. Není to vlastně opovážlivost až drzost, pouštět se do takových spekulací? K dispozici máme jen naše zkušenosti z dosavadního života, ale i tehdy každý z nás posbíral pořádnou dávku falešných předpokladů, o jejichž pravdivosti ani na okamžik nepochyboval. Že třeba nejvíc mostů v Evropě je v Benátkách a ono je jich v Hamburgu pětkrát tolik. Zachránci bernardýni se soudkem rumu jsou pouhý mýtus, Frankenstein v románu Mary Shelleyové byl slušný, sympatický student v Ingolstadtu, císař Nero nezapálil Řím a Lindberg nebyl první, kdo přeletěl Atlantik. Čokoláda neškodí zubům a solení nezvyšuje krevní tlak. Arabské číslice nevymysleli Arabové, ale staří Indové, Molotovovův koktejl nevynalezli Rusové, ale Finové, právě za války proti Rusům v zimě 1939 – 1940. Žvýkací guma se nezrodila v hlavách Američanů, ale Číňanů.

Jestliže se pozemšťané dovedou natolik šálit v porozumění světa tam kolem nich, rozhodně nebudou lepšími diagnostiky vývoje světa budoucího. Astronomové dovedou předpovědět zrod nebeského tělesa miliardu kilometrů vzdáleného, kdežto mudrcové, zabývající se pozemskými záležitostmi, si počínají s daleko menší zručností. Vážený spisovatel H. G.Wells na začátku 20. století tvrdil, že discovery of the future - objevování budoucnosti - bude stejně vědecky přesné jako je tomu v přírodních vědách. Málo pozornosti se dostává varování francouzského historika Fernanda Braudela, přirovnávajícího dějinný proces k pohybu řeky: vody na povrchu se pohybují značně rychleji než ty v hlubinách. William Faulkner ve svých meditacích docházel k závěru, že minulost není zas tak úplně mrtvá – že ona ani nebývá úplně minulá.

Prognostikové, futurologové, všichni ti věštci, klidně šlápnou do lejna trapných omylů. Právě v době H. G.Wellsových optimistických vizí, prezident britské vědecké společnosti ujišťoval laickou veřejnost, že stroje těžší než vzduch nikdy nebudou schopny vzletu, že rádio nemá budoucnost, že roentgenovy paprsky jsou sprostý podvod. Hollywoodský mogul Darryl Zanuck v roce 1948 přesvědčoval filmové producenty, že televize je zcela bezperspektivní vynález, úplné fiasko. Lidé přece nebudou ochotni trávit čas civěním na malou bedýnku. Thomas Watson, zakladatel giganta IBM, vyjádřil přesvědčení, že všeho všudy se v celém světa podaří prodat ne víc než pět kompjútrů. V sedmdesátých letech dvacátého století na konferenci prognostiků v New Yorku, specialisté se dohadovali o příštích krocích lidstva, aniž někoho z nich napadla novinka v podobě dvou písmen – P.C., personal computer.

Irving Fisher, profesor na slavné univerzitě Yale, v roce 1929 předpověděl další nepřetržitý rozkvět amerického hospodářství a burzy, pár týdnů před krachem a začátkem světové hospodářské krize. Předpovědi politického počasí je rovněž jedním z nejriskantnějších. Nenašel se úspěšný prorok kotrmelců, které uskutečnilo 20. století. Nikita Chruščov slíbil pohřbít kapitalismus a už v roce 1970 předběhnout Ameriku v produkci spotřebních statků. Jeho partner a tehdejší premiér Alexej Kosygin předvídal výměnný kurs jednoho rublu za deset dolarů. Berlínská zeď míru, postavená na věky, vydržela jen o pár roků déle, než Hitlerova tisíciletá říše. Špionážní centrály s desetitisícovým personálem a miliardovým rozpočtem nepředvídaly kolaps vědeckého komunismu, rozpad sovětské říše a režimů v zemích tehdejšího tábora míru.

Scénáře apokalyps projevují omezenou životnost. Varianta s nebezpečím, téměř jistotou, jaderného střetnutí velmocí a tedy i konce světa, trvala jedno desetiletí. Varianta poté pominula, ačkoliv nukleární arzenál nepominul a rovněž nevymřely režimy, pošilhávající po řešení, jež by mohlo skončit v nukleárním infernu. Nahradila ji alternativa ekokatastrofická. Ta už je ale trvanlivější. Myslitelé takzvaného Římského klubu (Club of Rome) vydali v roce 1972 publikaci The Limits to Growth (Meze růstu), scénář o téměř nevyhnutelném zániku lidstva – nadmíra populace, ekologická devastace, vyčerpání zdrojů, v roce 1992 už nebude k mání ani kapka vody. Římští mudrcové, inspirováni Thomasem Malthusem před téměř dvěma stoletími, s jistotou předpověděli, že růst populace předběhne možnosti ji uživit. Jenže produkce potravy je teď větší, než kdykoliv v historii. Statistiky OSN uvádějí, že v druhé polovině dvacátého století počet hladových klesl o víc než polovinu – z 45 procent na 18 procent. Zásluhou kapitálu a technologie vyspělého světa se během deseti let ve východní Asii průměrná životní úroveň zdvojnásobila – výkon, který před tím Západu trval sto let. Ale i tak, pokrokem, globalizací se rozdíl mezi bohatými a chudými zeměmi zvětšuje.

Napřed tu poplašnou zprávu o vyčerpání přírodních zdrojů. Zásoby ropy se teď odhadují na aspoň sto padesát let. Zásob aluminia je na sto let a na mořském dnu je jich dvěstěkrát tolik. Podobně to je se zinkem, niklem, mědí a dalšími kovy. Též jejich předpovědi, že flora a fauna vymírají. Moderní věda prozatím dovedla identifikovat jeden milion čtyři sta tisíc druhů rostlin, zvířeny a mikroorganismů. Prozatím nejvěrohodnější odhad je ten, že do roku 2050 jich vyhyne míň než jedno procento.

V roce 1968, vědec Paul Ehrlich vydal bestseller The Population Bomb, obsahující tvrzení, že „bitva za opatření potravy pro lidstvo je prohrána. V průběhu dekády 1970 lidstvo zažije hladomor tragických proporcí – stovky milionů lidí zemřou hladem.“ Jako datum zániku světa určil rok 1983. Nebyl ten jediný prorok apokalypsy. Jonathan Schell se proslavil rovněž mimořádně populární knihou The Fate of the Earth (Osud země), v níž zaručil zánik světa zásluhou jaderné devastace. Další významní myslitelé stvořili opusy s tituly jako „Krach v roce 1979“, „Bankrot 1985“, „Panika 1989“, předvídající kolapsy hospodářské, výbuchy politické.

Po kardinálním fiasku, jedním za druhým, proroci ale nezalezou. Otřepají se a za předpokladu univerzální amnézie co do jejich předchozích trapností, pilně pokračují v podobné tvořivosti. Ani jedna jejich pesimistická předpověď se nesplnila. To ale vůbec nevadilo, naopak vznikla studijní centra, výzkumné ústavy a prima příležitosti pro kariéry všelijakých podivných existencí.

Rovněž nadále prosperuje prognostická živnost výrobců konspirací. Kdysi Protokoly Rady židovských starších, spiknutí imperialistických ideodiverzních centrál, Američané že poslali mandelinku bramborovou, aby rozvrátila československé socialistické zemědělství, později že vymysleli AIDS k vyvraždění Afriky, že Světovou banku a Mezinárodní měnový fond ovládají nadnárodní společnosti v úmyslu ještě víc ožebračovat už hodně žebrácký Třetí svět. Půvabem každé konspirace je její nezřídka obtížná vyvratitelnost. Proti takovému plusu je ovšem minus její nedokazatelnosti. Ale taková je už lidská nátura, jak pěkně charakterizuje české úsloví, že není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu. Takže se vlastně vyplatí hodit blátem, on kousek na zasaženém vždy uvízne.

Vraťme se k nejzávažnější prognostické otázce, zda bude veliká válka, zda dojde ke globálnímu a fatálnímu střetu civilizací a život na této planetě se vypaří, ať už k potěše či nezájmu Alláha a jiných nadpozemských veličin. Každopádně ubývá optimistů, těch s vírou v „moc informací,“ mohutné pouto, které bude lidstvo sbližovat, až dosaženo bude kýženého harmonického porozumění.

A třeba se to i zvrtne úplně jiným směrem a dojde na předpověď v knize The Next War (Příští válka) amerických autorů Petra Schweitzera a Caspara Weinbergera, potomka českých přistěhovalců a ministra obrany v době prezidenta Reagana. Apokalypsu údajně zahájí Čína útokem na Tchaj-wan, severokorejská vláda se zavelí k pochodu jižním směrem, biologické zbraně zasáhnou americké jednotky a Washington se bude revanšovat nukleárně.

Úplně na konec: V druhé polovině minulého století se rozpadla koloniální impéria, jedno po druhém, načež naprostá většina držav, osvobozených od jařma bělošských vládců, zchudla, vzdor do nekonečna poskytované zahraniční pomoci. Měli jsme Sovětský svaz na věky a pak téměř přes noc najednou nebyl. Otevřenost historie, její schopnost nás tolik překvapovat, v tom je přece její přímo diabolický půvab.