Říjen 2006

Poletování na perském koberci pseudoreality

Ota Ulč

Při návštěvě blázince je pravděpodobné potkat se s pacientem, přesvědčeným, že je Napoleon. Ve všech ostatních ohledech se ale chová normálně, bystře mu to myslí, třeba i dovede porazit v šachovém utkání kvalitního soupeře. Jak ale posuzovat mentální pochody některých politických postav současnosti? Saddám Husajn v roce 1991, poté co došlo k důkladnému výprasku jeho armády, jejímu kolapsu a rozprášení v Kuvajtu, nicméně po podepsání potupného příměří (jehož podmínky ovšem nedodržel), tento debakl opakovaně, tuze hlasitě prezentoval jako obrovské vítězství. O víc než desetiletí později, v roce 2003, když za další války americké tanky dorazily na bagdádské letiště a začaly se rozjíždět po metropoli, Saddámův ministr informací Muhammad Said al-Sahaf tvrdil shromážděným zahraničním novinářům, že nepřátelé jsou stovky kilometrů daleko, ač lomoz jejich tanků bylo slyšet pod okny probíhající tiskové konference. Dělal si z přítomných blázny, pohrdal logikou, popíral realitu?

Vydávat se za korsického generála je ovšem neškodné, pokud se dotyčný nezmocní destruktivního, životu nebezpečného vybavení, což má velice za lubem nynější íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád. Poté co skončil mandát relativně liberálního prezidenta ajatolláha Sajjída Muhammada Chatámího, došlo ve volbách v červnu 2005 k jinému druhu zemětřesení, než jakým Írán bývá dost pravidelně postižen: vyhrál nikoliv předpokládaný favorit, známý islámský prelát Hašemí Rafsanžání, ale ultrakonzervativní politik Ahmadínežád, starosta Teheránu, osoba sice světská, ale těšící se důvěře těch nejvyšších církevních kruhů.

S předpokládaným zhotovením atomové bomby se tak naplní dřív nerealizovatelná tužba egyptského prezidenta Gamala Násira zahnat Židy zpět do moře, ze „Středozemního moře udělat rudé židovskou krví“, neboť „samotná existence státu Izraele je aktem agrese“ – jeho často opakovaná tvrzení. Ahmadínežád v projevu na zasedání Valného shromáždění OSN v New Yorku zdůraznil své rozhodnutí, že Izrael musí být zničen, vymazán z mapy světa – poprvé v historii světové, o mír údajně usilující organizace se stalo, že by jeden člen oznamoval svůj program zabít, zničit, totálně zlikvidovat jiného člena. Posléze tvrdil, že během jeho projevu se objevila svatozář nad hlavami delegátů, jakoby zvláštní moc jim otevřela oči, aby správně absorbovali jeho poselství. Nepřekvapí ovšem, že tato mírumilovná světová organizace nikterak jednoznačně nezatratila tak nehorázný, krvelačný projev. Pokud by tohle nemělo stačit, rovněž popírá dějinnou skutečnost holocaustu, že masakr Židů se byl kdy konal.

Tento státník vyjádřil své přesvědčení, že ještě před příštími americkými volbami v roce 2008 dojde k apokalypse a navrátí se mesiáš, Dvanáctý imám, který jako dítě se tajemně ztratil v dávném roce 941 a od té doby o sobě nedal vědět. Prozatím prý pobývá ve studni v mešitě Jamkaran. Jedním z prvních počinů nového prezidenta bylo uvolnění mnohamilionových fondů na zřízení extrasvatyně na právě takovém místě. Od svých ministrů si vyžádal písemnou přísahu jejich věrnosti ztracenému a dosud se nevrátivšímu imámovi z desátého století. Ještě jako primátor Teheránu předkládal návrh na nákladné rozšíření hlavní avenidy, aby po ní mohl nerušeně kráčet ze studny se vynořivší mesiáš a davy věřících z chodníků v povzdálí mohly jásat. Při nedávné schůzce s ministrem zahraničí Indie došlo k nedorozumění: ten totiž opakovaně zdůrazňovanou událostí, k níž dojde do dvou roků, rozuměl dohotovení nukleární zbraně, kdežto Ahmadínežád mínil tento návrat mesiáše, nastolení míru, spravedlnosti, vládu Alláhovu na celém světě – tzv. Umma - a při té příležitosti ovšem i likvidaci, totální vyhlazení všech nevěřících.

Prezident je tímhle ve studni dosud dlícím imámem posedlý, on sám je mentální případ – „certifiably insane“ – slovy významného iránského, ovšemže anonymního činitele. Laurent Murawiec, pracovník Hudsonova Institutu, v pojednání Radical Islam: Challenge and Response (Outpost, červenec/srpen 2006) komentuje: „Realitu zasáhla víra a víra přetváří realitu věřícího. Náboženský věřící přijme realitu a snaží se ji vylepšit, kdežto fanatik realitu odmítá, zavrhuje kompromisy, snaží se ji zničit a nahradit svými fantaziemi.“

Dočítáme se o moderní islámské verzi tzv. gnosticismu – druhu uvažování, v němž fantazie se jeví být víc skutečnou než realita, kdy se nevěří vlastním očím. Toto hnutí zasáhlo část křesťanského světa v jeho prvopočátcích. V 2. století, sekta slibovala spasení, přisuzovala si vyšší znalosti a hlubší niterné poznání, mimo dosah jiných smrtelníků. Sekty s takovými vizemi, groteskními pokusy vytvářet totalitární společenství věřících ve správného Boha proti zvrhlým stoupencům Satana, vedly k všelijakým povstáním a krveprolitím po pět století, zhruba v období 1100 až 1600 roků.

A teď tu máme jeho současnou islámskou verzi, značně makabrózní – ona tzv. thanatolatry, martyropathology. Krveprolití nadšeně sledované a oslavované. Uříznutí hlavy americkému novináři Danielu Pearlovi v opakovaném televizním přenosu. Moderní džihádisté, libující si v zabíjení, mučení a pokud možno hodně krve u toho, to vše k předpokládané potěše Alláha. Často bývá citován zážitek z 28. srpna 1971, když v Kairu, ve foyer hotelu Sheraton, jordánský ministerský předseda Wasfi al-Tell byl zasažen několika kulemi a jak se skácel, jeden z vrahů začal dychtivě chlemtat krev, prýštící z ran umírajícího. Současný návštěvník Teheránu patrně zavítá k nynější pamětihodnosti - hřbitovu s proslulou „Fontánou krve“. „My milujeme smrt víc, než vy milujete život!“ druh ujišťování, z něhož leze mráz po zádech, kdy pak nelze potlačit obavy, že celá společenství takových mesiášsky laděných fanatiků jsou zasažena sebevražednými a zejména vražednými sklony. Mít Usáma bin Ládin či Ahmadínežád k dispozici atomovou bombu a schopnost vybouchnout ji ve Washingtonu, byl by rozumný předpoklad, že zaváhají?

Byla by k dispozici nějaká, aspoň částečně nadějná novina? Ve volbách zvítězivší íránský prezident provedl důkladnou čistku, výměnu kádrů na ministerské, jakož i na nižší úrovni. Na uvolněné židle zasedli příslušníci tzv. Hojatieh-hnutí, fanatici kalibru hlavy státu. Mnozí tamější muslimové se o nich vyjadřují jako o tzv. „lunatic fringe“, druhu potrhlíků, jejichž extrémismus byl málo stravitelný i pro ajatolláha Chomejního a proto je od podílu na moci začal odhánět.

Ahmadínežád se též zbavil svých nejschopnějších diplomatů. Ajatolláh Chameneí, neméně konzervativní Chomejního nástupce a nynější nejvyšší duchovní autorita v zemi, v červenci 2006 ale zasáhl a poručil zřídit dozorčí orgán jménem Strategický výbor pro zahraniční politiku, a jeho vedením pověřil Kamala Charraziho, bývalého ministra zahraničí s reputací reformátora za předchozího prezidenta Chatámího. Údajně teď dochází k návratu schopných profesionálů do funkcí.

Náznakem optimismu snad může být i předpoklad, že v íránské kultuře sdělení nezřídka nutno přeinterpetovat, dešifrovat. Že by to třeba tak všechno doslovně krutě nemysleli. S něčím trošku podobným jsem se vlastně i seznamoval po sametovém listopadu při první návštěvě rodné země, kdy už mi nehrozilo spěšné uvěznění. Připadal jsem si totiž jako mezi mimozemšťany, neschopnými přímočaře, zřetelně se vyjadřovat ANO – NE. Převládala vágnost, typicky české „vono se pak ňák udělá.“ Bez zábran cokoliv slíbit, aniž vůbec následoval záměr slíbené dodržet - též za automatického předpokladu, že slibem obdařený něco takového nebude brát vážně. Dědictví totality jako železná košile, nelze se ho zbavit lehce. Taková přece byla zkušenost, že konkrétno, specifično, se snadno mohlo vymstít. Proto se logicky dávala přednost pohybu v nepostižitelných a proto bezpečných mlhách. Íránci měli mnohaletou zkušenost, že pravda mohla zabít a lež zachránit život. Tak se dostali do situace, kdy si nemohou být jisti komu věřit, a to zejména cizincům.

O íránském stavu věcí informuje pojednání The Fine Art of Hiding What You Mean to Say (The New York Times, 6. 8. 2006: WK5). Začíná s varováním, že přímočaré sdělování čehoholiv není něčím oceňovaným v tamější kultuře. Často pravý opak je pravdou. Od lidí se očekává falešná chvála a neupřímné sliby, jimž se pak přizpůsobit, ve snaze se vyhnout konfliktu. Tento (zlo)zvyk neupřímnosti byl povýšen na společenský princip zvaný taarof. Například pozvat na večeři domů někoho, koho pozvat nechci, a ten dotyčný to chápe, aniž se některá ze stran urazí. „Vždy se musíte dohadovat, zda lidé jsou upřímní, nikdy si nemůžete být jisti. Symbolika a vágnost jsou vrozenou součástí naší řeči,“ ujišťuje Nasser Hadisan, politolog na univerzitě v Teheránu.

„Řeč zde má rozdílnou roli než je tomu na Západě,“ tvrdí jiný vědec a vysvětluje, že na Západě řeč je převážně denotative (jednoznačný význam sdělení), kdežto v Íránu je connotative (další významová spojení). „V Íránu ,ano´ může mínit ano, ale často se tím míní jen možná nebo ne. U posluchače se předpokládá, že rozumí, že slova nemusejí přesně znamenat, to co označují. To ovšem vytváří bohatou poetickou lingvistickou kulturu, multidimenzionální, kde lidé si mohou vybírat všelijaké nuance. Na druhé straně ovšem, není to dobré v případě politické domluvy. Lidé nevěří, komu a čemu věřit.“

Svatá pravda, v níž je náznak naděje - nebo jen možná nebo vůbec ne.