Říjen 2006

Různé lesky diamantů

Ota Ulč

V těchto dnech se lze dočíst, že při kterémkoliv načerpání benzinu podporujeme mezinárodní terorismus, že naši přátelští arabští zásobitelé, vzdor svatosvatému ujišťování, stále poskytují část vydřidušského zisku teroristům, aby nám mohli ještě účinněji ubližovat.

Druhou nemravnou komoditou se staly diamanty – ovšem v daleko menší míře: však nechodíme pravidelně ke klenotníkům zásobovat se drahokamy. Jenže právě ty živí teroristy, při životě udržovaly a dosud udržují kruté občanské války, převážně, ne-li výlučně v Africe. V trýzněných státech jako Sierra Leone, Libérie, Pobřeží slonoviny, Kongo či Angola se staly tzv. resource curse - tamější kletbou.

Na světě je údajně všeho všudy devadesát druhů drahokamů. Zatímco Kolumbie drží primát v bohatství smaragdů a Thajsko rubínů (a oblast kolem Třebenic oplývá českými granáty, jak nás informuje autor E. Desautels ve věrohodné publikaci The Gem Kingdom Random House - The Ridge Press), zdaleka nejvíc diamantů se nachází právě na černém kontinentu.

Ačkoliv to je byznys značně výnosný, rovněž trpí snadnou zranitelností – tzv. reputational risk. A tohoto rizika se mu teď dostává z nepravděpodobné adresy, totiž z Hollywoodu. Začátkem příštího roku 2007 společnost Warner Brothers totiž uvede do distribuce svůj nový film Krvavý diamant (The Blood Diamond), s dějištěm v hrůzami postižené západoafrickém státu Sierra Leone v roce 1999, superstar Leonard Di Caprio v hlavní roli pašeráka. V červnu 2006 na celosvětovém sjezdu v Tel Avivu, prezident World Federation of Diamond Bourses jménem Shmuel Schnitzer vyjádřil oprávněnou obavu, že veřejnost bude film interpretovat jako zdrcující obžalobu tohoto průmyslového odvětví.

Diamant je nejtvrdší substancí na této planetě. Přitom se velmi obtížně získává. Pouze jedno procento materiálu zvaného kimberlite obsahuje diamanty a z nich jen další jedno procento se vyplatí pustit se do úsilí je dobývat. Nic jiného nemá větší hodnotu tak malé váhy – materiálu snadno uschovatelného, přenositelného, pašovatelného. Hodnota jednoho gramu diamantů se rovná 400 librám čili téměř dvěma metrákům zlata. Račte pak porovnat, s kterým z těchto dvou nákladů by se lépe prchalo před nebezpečím.

Sir Harry Oppenheimer vyjádřil názor, že důvodem, proč někdo kupuje diamanty je vanity - marnivost, ješitnost, kdežto důvodem k nákupu zlata je stupidity. A že on dává přednost ješitnosti před pitomostí. Oppenheimer, supermagnát v tradici Cecila Rhodese, věděl, o čem mluví. Kraloval jak nad zlatem, tak nad diamanty, ve společnost De Beers Consolidated Mines, adresou v Johannesburgu, jednoho z nejtajnůstkářtějších a nejúspěšnějších kartelů na světě.

Kde se po těchto třpytivých vzácnostech pídit? Financial Times (zvláštní příloha 17. 7. 2006) tvrdí, že podíl Afriky se v porovnání s dřívějším stavem sice snížil, ale pořád je ten největší – 65 procent globální produkce. Kde to tedy hledat, plahočit se někde v nehostinném terénu, pozná dobytek, na čem se pase? V Jižní Africe vytrvalci se nepřestávají prohrabávat stopadesátikilometrovým terénem podél řeky Vaalu. Nezanedbávat vyschlá řečiště, máme jich mnoho, nabádají optimisté.

A proč příroda právě tam obdařila bonanzou, přilákavší jak prospektory, tak kdysi i britské impérium? Inu, tam se stalo, že před šedesáti miliony let sopečnou činností se z útrob zeměkoule průduchy, hrdly – tak zvanými pipes – k povrchu prodíral namodralý, voskově vypadající materiál, zvaný kimberlite. Skládá se z řady substancí včetně diamantů, uhlíků, jejichž vzácná krása a tvrdost vznikla za obrovitého tlaku. Sopečné jícny z hlubokých útrob zeměkoule vyvrhují na povrch žhavou magmu a s ní i ony veletvrdé krystalické uhlíky. Ty se pak dostaly do řek a tekoucí vody se některých těchto bohatství zmocnily a odnášely i do značných vzdáleností.

V roce 1869 v místě Bultfontein došlo k objevu diamantů ve zdivu farmářské budovy. Horlivci vbrzku rozebrali zeď, celé stavení, hlouběji a hlouběji, až vznikla velká díra v zemi. Největší, člověčí činností způsobená díra na této planetě – příhodně zvaná The Big Hole - se zrodila spolu s městem Kimberley. Do děr, průduchů, vertikálních tunelů lezli po provazech kutači. Třicetitisícové mraveniště, bez bezpečnosti práce, bezpečnosti života, s bitkami o práva pokoušet se na tomto či onom metru o štěstí. Šťastlivci si poté zapalovali doutníky bankovkami, jejich ženy se koupaly v šampaňském, kdežto hned vedle nich u totální hlušiny prospektoři umírali hladem. Tak tedy vznikla ona velká díra.

Člověk člověku tam věru velkým lačným vlkem. Na vrchol pyramidy se dostal bývalý londýnský barman Barnet Barnato, původním jménem Barnett Issacs. Jako dvacetiletý přivandroval a za pět roků byl z něho multimilionář. Toho dovedl přetrumfnout už jen legendární Cecil Rhodes, gigant z největších. Vykoupil ho šekem na sumu 5 338 650 liber (mnoha miliard v dnešních hodnotách) a tak dostal celou díru pod svou kontrolu.

Diamantové horečky přicházely a odcházely tempem písečné bouře. Velký nález ve štěrku bývalého toku řeky Christiana. Fabulozní, leč málo trvalé nálezy v jiných vyschlých řečištích. Farmář Jacobus Voorenyk kopal díru pro kůl v plotě u města Lichtenburg a našel diamant. Do roka se v končině vyrojilo přes sto tisíc hrabivců. Kopali s vervou tak usilovnou, že auta musela svítit i v pravé poledne, aby projela krajinou, osleplou rozvířeným prachem.

Jack Carstens, důstojník britské armády v Indii, přijel navštívit svého otce v malém přístavu Port Nolloth v jihoafrickém Namaqualandu, a jak se potuloval po okolí, na břehu našel diamanty a tak se rovněž stal bacilonošem další značné horečky. Taktéž se zasloužil geolog Hans Merensky, objevivší pod jedním placatým kamenem 487 diamantů.

Vlk nadále požíral vlka, někteří hynuli, jiní tyli. Nejvíc na váze a rozsahu získávala ona Oppenheimerova De Beers společnost, vykupující konkurenty, jednoho za druhým, až se stala monopolistou či monopolistkou s výlučným hledacím a kutacím právem. Důkladnost takové mohutnosti jsem si ověřovat cestou z Jihoafrické republiky do její sousední bývalé državy SWA – Southwest Africa, někdejší německé kolonie, nynější nezávislé černošské republiky Namibie. Z výšin hlavního města Windhoeku jsem jel pouští dolů k moři, k téměř neskutečné, kdysi teutonské oáze Swakopmund a dál pokračoval do přístavu Walvis Bay. Víc na jih se ale nedalo. Podařilo se mi sehnat velikánskou mapu, tak podrobnou, že je na ní jménem vyznačena každá farmářská usedlost v zemi. Podrobností se ale vůbec nedostává tam, kde je pouze psáno VERBODE GEBIET – zakázané pásmo, jako v dobách odrátované rodné země za totality.

Oblasti to byly označeny dvě: Diamantgebiet č. 1, téměř 100 km široký a přes 350 km dlouhý pruh podél Atlantiku – území v rozsahu půlky Moravy. Dál za sever je Diamantgebiet č. 2, další půlka Moravy.

Zakázané území je na mapě zaznamenáno způsobem připomínajícím antickou kartografii: pusto, prázdno, hic sunt leones. Hic est Harry Oppenheimer. Nacházím Roastbeef Island, též Plumpudding Island, ale toliko dvě cestičky. Jedna vede z Affenrucken, Opičích zad, pobřežní pouštní tečky, k jediné, na mapě značené usedlosti, centra Oppenheimer Reichu: Oranjemund, Ústí nad Oranží.

Četl jsem zprávu novináře, jemuž se podařilo obdržet vstupní povolení. Charakterizoval to tam jako „marvel of self-sufficiency“ - div, zázrak v dosažené soběstačnosti. Slanou vodu předělávají na sladkou, pěstují tam ovoce a zeleninu, hrají golf na zeleném lánu. V geometricky vyřešené oáze s pěknými domky patří Společnosti nejen škola a nemocnice, ale i pošta. Kapitalistický De Beers Consolidated zkonzolidoval, znormalizoval či abnormalizoval moderní život.

Do zakázaného území se nepodívám, povolení ke vstupu se uděluje jen výjimečně. Území je odrátováno a hlídáno ozbrojenými strážci. I když se nedovedli vyrovnat smrtonosnému počínání bývalé československé Pohraniční stráže, tento nedostatek tam kompenzoval fakt zlé, nepřející pouště.

I kdyby nás pustili na zakázané území, s lopatkou a kyblíčkem, jak velký poklad bychom nashromáždili za jedno odpoledne? Realita je krušná: Na jeden diamant připadá dvacet milionů kusů štěrku. Obrovité exkavátory budují písčitou zeď podél břehu Atlantiku a za ní rypadla vyhrabou ročně šedesát milionů tun zeminy až do hloubky dvaceti metrů. Denní produkce se odhaduje na 5.000 karátů, ročně se jich na trh dostane jeden až dva miliony.

Jihoafricky kolos de Beers dřív kontroloval neprostou většinu globálního trhu. I v dobách tuhého, ostatním světem zatracovaného apartheidu s rasisty intimně spolupracoval Sovětský svaz. Moskvané svěřovali a dosud nadále svěřují Jihoafričanům své drahokamy do úschovy v jejich londýnských trezorech. Tito partneři vymýšleli společnou taktiku a strategii za účelem dosažení maximálních zisků. Zabránit velkému přísunu zboží, což by vedlo k poklesu cen, a na druhé straně oživovat zájem kupujících. Pro tento účel se rozpoutala globální reklamní kampaň se sloganem A diamond is forever. Stála 100 milionů dolarů a mnohonásobně se vyplatila. Se zaměřením zejména na japonský trh se jí podařilo změnit vkus, preference národa. Až do roku 1960 před onou kampaní zásnubní prsten s diamantovým kamínkem bývala věc téměř neznámá, kdežto nyní se již stala normou pro naprostou většinu veřejnosti.

V Londýně, Charterhouse Street 17, na osmém poschodí je odhadovaných osm milionů karátů (karát = 1/5 gramu) podrobeno tzv. sorting - 5000 druhům klasifikace podle čtyř kritérií – kvalita, barva, tvar a velikost. Méně kvalitní materiál připadne do kategorie tzv. industrial diamonds, k použití v průmyslu zpracovávat materiál, s nímž by si sebetvrdší kov nemohl poradit. Kvalitnější zboží pak zpracovávají mistři brusiči, s hlavním sídlem v Antverpách. Jejich těžiště se ale postupně přesouvá do Tel Avivu.

Zopakujme si, že diamanty jsou nejen nejtvrdší, ale též nejhodnotnější substancí na této planetě, že jeden jejich gram se rovná přemnoha hroudám zlata. To zdaleka nezůstalo bez povšimnutí mezi židy s pamětí nepříjemné tradice všelijakých pogromů. I v New York City v diamantové oblasti - 47. ulice mezi 5. a 6. avenue - převažují bledé pejzaté postavy v černých kaftanech a širácích.

Dočítám se, že tato činnost diamanty leštit, krájet, zušlechťovat, se značně rozmáhá v Indii . Tam v Bombaji, nyní přejmenované na Mumbai, to údajně poskytuje jeden milion pracovních příležitostí. Náklady na dosažení téhož výsledku, v porovnání s jinými částmi světa, jsou totiž až pětkrát nižší.

V Austrálii se uskutečňuje značně automatizovaná produkce diamantů s výkonem 3 milionů karátů ročně. De Beers investují 100 milionů dolarů ročně na průzkum nalezišť v Rusku, Indii a Kanadě. Tam budují dva doly a připravují třetí na vzdáleném zmrzlém severu. Po dlouhém protimonopolním rozhodování, Evropská komise došla k závěru, že de Beers musí přerušit své nákupy od svého ruského dodavatele Alrosa.

Z velkého krajíce giganta de Beers leckdo se snaží ujídat. Značně tak činí BHP Billiton, největší důlní společnost na světě, kutající všemožné nerosty. Do Afriky se vtlačili tři izraelští mogulové, zdárně si počínající v tomto byznysu s drahocenným zbožím.

Stále však Afrika zůstává dominantním působištěm de Beers. Není jim však již ani Jihoafrická republika, kde produkce se mnohdy již nevyplácí a místní vláda svými počiny dovede znepříjemňovat život, a není to ani Namibie, nýbrž Botswana, sympaticky demokraticky si počínající republika, vítaná výjimka na kontinentě až příliš mnohých despotů. Tamní naleziště Jwaneng je v současné době tím nejbohatším na světě a de Beers si nedávno zajistil jeho pronájem na další čtvrt století. V květnu 2006 prezident Botswany Festus Mogae podepsal s de Beers smlouvu o založení společnosti Diamond Trading Company Botswana vlastněné půl na půl, komplex za téměř sto milionů dolarů, blízko letiště u hlavního města Gaborone, které za mé první návštěvy mělo všeho všudy ulic pět a půl.

Ekonomický a tím i politický význam této končiny vzrostl rozhodnutím de Beers teď po více než sto letech přesunout z Londýna do Gaborone část onoho sorting – třídění a klasifikace drahokamů. Botswana teď už má čtyři vlastní provozovny na zpracování diamantů. V současné době de Beers se ve světě podílí na 65 projektech společného podníkání (tzv.joint ventures). Poptávka po zboží je značná, v roce 2005 produkce dosáhla 49 milionů karátů v hodnotě téměř sedmi miliard dolarů. A nyní aby se takový kolos strachoval z dopadu jednoho hollywoodského filmu, který se brzo objeví v biografech.

Nejušlechtilejší drahokam, známý lidstvu, na řadě míst světa způsobuje hodně neštěstí, jemuž vzdor snahám se dá dosud jen nedostatečně zabraňovat. V západní Africe zisk z nelegálního obchodu a pašování diamantů notně přispíval k prodlužování agonie občanské války ve třech státech – Sierry Leone, Libérie a Pobřeží slonoviny.

V prvním z jmenovaných, válka oficiálně ukončená v roce 2002 trvala celých deset let a realizovala se zvlášť sadistickým způsobem: údajné nepřátele, ať už bojovníky nebo pokojné vesničany, třeba i jen děti, sice při životě zachovat, ale připravit je o možnost normální lidské existence. Brutální specialita totiž spočívala v usekávání končetin, aby chudák - umenšená oběť - pozbyl ruce, jimiž by se mohl najíst, bylo-li by co k snědku.

Oficiální zdroj se zmiňuje o exportu diamantů v hodnotě 142 milionů dolarů, což sice není rekordní množství, ale zato vysoké kvality, včetně pozoruhodných nálezů. Ve východní provincii Kano došlo k objevu dosud třetího největšího diamantu všech dob (Star of Sierra Leone, 969 karátů). V říčních náplavech se plahočí domorodci na zhruba stovce míst, z nichž jen polovina je v provozu legálně. Úřady samozřejmě charakterizuje korupce. Stát přiznává svou neschopnost zabránit vystavování falešných tzv. production declarations. Do státní pokladny na daních a za vystavení licencí ročně všeho všudy dopluje jen pouhých sedm milionů dolarů.

V sousední Libérii, chudičké a ze všech zcela první nezávislé republice kontinentu, s převážnou (85%) nezaměstnaností, 150 tisíc lidí, včetně dětí se plahočí v oněch říčních nánosech. Získané diamanty jakož i ty pašované ze Sierra Leone, pomáhaly udržovat při životě krutovládu despoty Charlese Taylora, konečně úspěšně dodaného k mezinárodnímu soudu v Haagu v roli právem obžalovaného. Tamější občanská válka trvala čtrnáct roků.

Kongo je teď oficiálně známé zkrátkou PRC – Democratic Republic of Congo, ač na něm je pramálo demokratického. Občanská válka, která zejména řádila v letech 1998 – 2003, si vyžádala 4 miliony životů. Výsledek voleb snad prý demokratických, k nimž došlo v roce 2006. přesně jeden měsíc po těch českých, dosud není znám. O trůn prezidenta Josepha Kabily tam usilovalo 26 zájemců.

Geologové hodnotí severovýchodní oblast země jako velmi slibnou. Ačkoliv tam není žádný kimberlite, v řekách je značně nánosů, oněch alluvial sites, kde přemnoho dělníků spolu se svými dětmi se snaží prohrabat k majetku. V provozu tam je všeho všudy jen jeden důl a jeden státní podnik jménem MIBA. V současné době o výnosnou spolupráci usilují různí mocní nápadníci kalibru de Beers, BHP Billiton a ruské firmy Alrosa.

Tito čilí Rusové si zdárně počínají v Angole, dějišti devastující, dlouho trvající války, v níž oba smrtelní soupeři – MPLA a UNITA - si ve svém úsilí notně pomáhali pašovanými diamanty. Teď tam po válce funguje státní podnik jménem Endiama, v níž jako významný partner figuruje izraelský magnát dost ruského jména Lev Veliev. Kdo aby se v tom pak pořádně vyznal.

Zásluhou současného pokroku, totiž leteckého průzkumu (airborne magnetic survey), je teď již možno vypátrat naleziště kimberlitu, pohřbeného v písku pouště Kalahari. Takto došlo ke zrodu projektu Alto Cuilo v severovýchodním cípu země, se zásobami v odhadované hodnotě miliard dolarů. Rozsah té oblasti mnohonásobně předčí Jwaneng, ono prozatím největší naleziště v provozu jakož i naleziště Orapa, rovněž v Botswaně. (Zatímco Orapa = 116 hektarů, angolská Alto Cuilo = 1437 hektarů). Velmi se tam ve válkou zničené Angole angažuje společnost Petra Diamonds, druhá největší po de Beers, a jako mocný partner se jí s financováním a expertizou nabízí supergigant BHP Billiton.

Diamanty jako zdroj a příležitost ke krveprolití se se zpožděním dostal k pozornosti OSN. Před třemi roky došlo ke zrodu iniciativy jménem Kimberley Process (zkratkou KP), se záměrem zkrotit a pokud možno potlačit obchodování s takzvanými “problematickými” conflict diamonds. Prakticky všechny africké státy se staly jeho členy, což podle odhadu KP zahrnuje skoro veškerou světovou produkci (99,8%) v roční hodnotě 60 miliard dolarů. Členské státy se zavázaly podrobit kontrole údajů v jejich každoroční zprávě. Jenže to je zejména věc sebekontroly, na níž mohou spoléhat jen znační bloudi. Statisíce domorodců včetně dětí prodávají své úlovky ilegálním překupníkům. V Libérii dosud kvete prodej mafií z Libanonu. Korupce a daňový únik tak ochuzují velepotřebné státní pokladny.

Energicky se snaží angažovat nevládní organizace (NGO – Nongovernmental Organization) jménem Global Witness. Tento globální svědek šlape na paty KP a kritizuje přílišné spoléhání na sebekontrolu členských států s pochybnou reputací.

Momentálně nejožehavější problém představuje Pobřeží slonoviny. Ona iniciativa KP pod hlavičkou OSN na svém zasedání v Moskvě (v listopadu 2005) odhlasovala co nejpřísnější rezoluci zarazit pašování v západní Africe. Úspěch byl zaznamenán v lepšící se situaci v Sierra Leone a Libérii, a nejlíp kontrolní systém funguje v Botswaně.

Jako problémové jsou uvedeny dvě mimoafrické země. Jednak je to Libanon (nic společného s válečným konfliktem, který vypukl v červenci 2006), jehož členství v KP bylo suspendováno kvůli podivnostem se zpracováváním drahokamů, a druhým provinilcem je Brazílie pro zjištění velkých podvodů při exportu.

Závěr a prognóza: vzdor předpokládané nepřízni, kterou vyvolá hollywoodský opus The Blood Diamond, tento druh byznysu bude nadále kvést. Nejen fintivé ženštiny, nejen rock-and-rolloví tajtrlíci či gansteři se zdobí diamanty. Roste zájem v početně mohutnících a bohatnoucích vrstvách v Indii, snubní a zásnubní prsteny získávají na popularitě v Číně a nikde není víc potenciálních zákazníků než právě tam.

Též se se zpožděním dozvídám, že tady u nás v Americe, v Clintonově rodném státu Arkansasu, na veřejně přístupných prostorách v Crater Diamond State Park se lze prohrabávat v terénu. Tucty i veletucty zájemců tak činí a denně se tam v průměru najdou tři miniaturní kousky, ne větší než polovina karátu.

Nádherou diamantů se převážně šnoří ženy, ale obchodování, opracování je výlučně mužskou záležitostí. Centrem dosud zůstávají Antverpy se zbožím, odhadovaným na 26 miliard dolarů (The New York Times, 1. 1. 2006), ale značně se změnilo složení a lokace mistrů brusičů a kráječů, legendárně trpělivých, s tradicí, trvající už aspoň 500 let. Poskytovala živobytí 25 tisícům odborníků ve městě a okolních vesnicích.

Práce náročná a též drahá, tak tomu bylo zhruba až do roku 1970, kdy došlo k pozvolné a pak urychlené změně. Zbývá necelých 800 expertů, specializujících na to nejznamenitější kamení, vytrácejí se postavy ortodoxních židů v černých kaftanech. Přibývají firmy s indickými jmény a přesunem práce zejména do Indie, kde náklady na pracovní sílu v porovnání s Belgií nepřesahují jednu pětinu.

K ještě důkladnějšímu posunu došlo v aktivitách, vedoucích k nalezení a vykutání tohoto nejvzácnějšího materiálu. Legendární naleziště v Jihoafrické republice a Namibii pozbyly svůj primát, z afrického kontinentu pouze Botswana by vystoupila na stupínek vítězů na druhé místo, se stříbrnou medailí. Z podrobné zprávy (Financial Times, 23. 8. 2006) se dozvídám, že v současné době největším zdrojem diamantů je Rusko, Sibiř, naleziště na vzdáleném, nehostinném severu, o němž pramálo víme a pramálo bažíme.

Jako třetí v této světové tabulce se umístnila Kanada, náš zdejší soused, k němuž lze dojet po silnici a pak stále dál k severu, pokud trpělivost a silnice dovolí. Podívejme se na mapu - na oblast od západu k východu: napřed Yukon, poté Northwest Territories s hlavním městem Yellowknife (20 000 obyvatel) a pak dál domorodý novoútvar jménem Nunavuk. Tři nesamostatná, federální vládou z Ottawy spravovaná území o rozsahu celičké západní Evropy s všeho všudy 100 000 obyvatel. Polovinu tvoří domorodci – někdejší Eskymáci, pokrokově přejmenovaní na Inuity. Tento Nunavut o velikosti Francie má jen 30 kilometrů jakési pořádné silnice.

Jižní část země, v pruhu sto kilometrů podél americké hranice, kde žije absolutní většina Kanaďanů, začíná věnovat dálnému, nesnadno dosažitelnému severu oprávněnou rostoucí pozornost. Již nyní v oněch Northwest Territories tamější dolování diamantů tvoří víc než polovinu hodnoty veškeré hospodářské produkce. Jsou to končiny „almost beyond imagination“ slovy ředitele společnosti Tahera Diamond Corporation, sídlem v Torontu, na letu se stovkou pozvaných bankéřů, investorů k zahájení produkce v Nunavutu v místě jménem Jericho. K slavnostnímu přestřihnutí pásky k otevření třetího diamantového dolu v zemi přijel sám kanadský premiér Stephen Harper, kritizován, že tomuto aktu dal přednost před účastí na mezinárodní konferenci o HIV/AIDS v Torontu, kde kanadská vláda byla oficiálním hostitelem.

Dva předchozí doly započaly s produkcí v roce 1998 a čtvrtý, ve vlastnictví jihoafrického kolosu De Beers, plánuje zahájit v pozdější části roku 2007. Výdělky tam jsou znamenité, někteří čeští zájemci by se měli informovat. (K nápadu mě vede zkušenost s několika našinci, kteří odlétli až na Aljašku pracovat pár úporných měsíců na rybářských lodích a přivézt si pak domů mnohé tisíce peněz.) Noblesní firma Tiffany, spoluinvestor zahájení produkce v Jerichu, otevřela v Yellowknife svou provozovnu na zpracování a zušlechťování diamantů. (A tam si přivezla zaměstnávat experty z dálného tropického ostrova Mauritia.)

V cestě jsou překážky, způsobené přírodou i lidmi. K zádrhelu došlo s plány zužitkovat obrovská naleziště zemního plynu v povodí mohutné řeky Mackenzie, což by vedlo ke vzniku mnoha tisíc pracovních příležitostí. Budování plynovodu se pozdrželo o řadu let kvůli komplikovanému vyjednávání mezi federální vládou, zájmovými skupinami domorodců a olejářských společností. Značný dopad též způsobuje globální oteplování a to pozitivně i negativně. Lákavá je vize vzniku nezamrzajícího přístavu, možnost plavby větší část roku po nezamrzlých tocích. Výborné to vyhlídky pro rybářský průmysl, rozmach turismu, snadnější přístup do terénu v pátrání také po nalezištích kovu, zejména mědi a železné rudy.

Oteplování ale působí notné potíže při přepravě materiálu. Nunavuk, jak již poznamenáno, má pouze 30 kilometrů silnic. Nutno tedy spoléhat na „cesty lední“ (ice roads), tisíce takto sjízdných kilometrů po zamrzlých jezerech, k bezpečnému použití ale pouze k zimních měsících, jejichž použitelnost se právě kvůli globálnímu oteplování povážlivě zkracuje. To již například zabránilo De Beers v dodávce materiálu ke zhotovení bytovek pro pracovníky na diamantovém projektu Swap Lake.

Kanada se obává, že do jejich méně zamrzlých vod se budou hrnout cizí ponorky – americké, ruské, evropské – bez povolení Ottawy, co již údajně činí a kanadská pobřežní flotila miniaturního rozsahu tomu nemůže zabránit. Přetrvávají spory mezinárodně právní povahy. Kanada uplatňuje nárok na 200 mil (370 km) výlučné hospodářské zóny (EEZ – Exclusive Economic Zone), což ale mezinárodní společenství neuznává, s důrazem na princip otevřených moří, majetku nás všech. Dánsko se s Kanadou sváří o vlastnictví pustého neobydleného ostrova poblíž grónského břehu, původního dánského teritoria. Kanada na své výspě Yellowknife posílila vojenskou posádku a jakousi leteckou minibázi.

Rostoucí ceny kovů a nerostů přispívají k investičnímu úsilí mezinárodních důlních společnosti. Je to k prospěchu nejen Kanady a Ruska, ale řady zemí onoho třetího, údajně se rozvíjejícího světa. Velmi již pokročily Botswana a Chile, dozvídám se optimistické informace o zdárných krocích v Peru, Ghaně a dokonce i Tanzánii. Vzniká naděje, že dosažené úspěchy v tomto druhu podnikání – zužitkování toho, co příroda zanechala pod povrchem – by mohly rozkřesat i jiné užitečné aktivity na povrchu.