Říjen 2006

Užitečné knihy o Iráku

Ota Ulč

Vyrojilo se jich poslední dobou hodně a některé by si zasloužily překlad do češtiny. Vybírám jen několik titulů pro zájemce se schopností a zájmem se s nimi seznamovat v anglickém originále. Začnu autorem jménem Fouad Ajami, jehož analýzy v týdeníku U.S. News@World Report sleduji a oceňuji, stejně jako jeho občasná, i hodinu trvající interview v televizi (Charlie Rose, PBS), úkaz to v americkém mediálním světě hodně unikátní.

Ajami, pocházející z šíitského prostředí v Libanonu, je nyní americký občan, profesorem na prestižní univerzitě (Johns Hopkins School of Advanced Studies), autorem řady knih, z nichž ta prozatím nejposlednější se jmenuje The Foreigner’s Gift s podtitulem The Americans, the Arabs, and the Iraqis in Iraq (Free Press, s. 400). Tento titul Cizincův dar je dvojsmyslný, trpce, nevesele ironický. Tím podarováním se míní jednak skutečnost odstranění krutovlády Saddáma Hussajna, jednak příležitost započít se slušným, tolerantním způsobem vládnutí a soužití, což ale příliš nenastalo. Destabilizace a teror se spíš staly normou.

Bushova administrativa vycházela ze zdánlivě logického předpokladu, že lidé kdekoliv, národ jakýkoliv, přece dají přednost svobodě před tyranií, prosperitě před strádáním. Jenže, vzdor zkušenosti z všelijakých předchozích omylů, zase se projevila a vymstila neznalost jinačí mentality. Věru přetěžko nadiktovat demokratický způsob uvažování a počínání se sečítáním odevzdaných hlasů v prostředí, v němž nikoliv jedinec, ale příslušnost ke skupině, kmenu, náboženské orientaci jsou primární.

Ajami už několikrát navštívil Irák, pobyl v třeskutém Bagdádu, důkladně zpovídal jak současné politiky, tak americké vojáky včetně komandujících generálů. Má přístup nejen do Bílého domu, ale i k daleko obtížněji dosažitelným náboženským hodnostářům jako Grand Ajatolláh Ali al-Sistání, který by se s Bushem nebavil. Za hlavní příčinu současného krvelačného chaosu autor pokládá odpor sunnitské menšiny Iráčanů vzdát se své tradiční vládnoucí role nad početnějšími, neméně tradičně dominovanými šíity – a ti teď v nynějších, zvenčí nastolených podmínkách oné demokracie mají víc hlasů a tudíž i práva většího podílu na moci.

Z Američana osvoboditele se v nedlouhém čase stal Američan okupant, jak důsledně zdůrazňováno médii v arabském světě, kde všude vládnou sunnité (šíite vládnou v nearabském Íránu). Válka heroická či tragická či vlastně obojí. Ajami je bílou vránou, zavrhovanou nejen sunnitskými Araby, ale i milovníky míru za každou cenu v západních, politicky korektních kruzích. Dodnes pokládá válečné tažení Američanů proti Saddámovi za noble war – „ušlechtilou válku“ – která může skončit buď jako noble success nebo noble failure. Dosud se nevzdává naděje, že nakonec přece jenom všechno může dobře dopadnout. Naděje umírá poslední.

Hodně jinak vypadá kniha s titulem The Prince of Marshes: And Other Ocuupational Hazards of a Year in Iraq (Harcourt, s. 416). Tohoto Prince bažin napsal bývalý britský diplomat Rory Steward, který po dobu jednoho roku měl na starost správu jedné irácké provincie, sousedící s Íránem, a tedy v lepší situaci než oblasti poblíž explozivního Bagdádu. Píše o svých zkušenostech s vtipem a otevřeností, z níž jde mráz po zádech. Seznamujeme se s místní iráckou šikanou, násilnostmi, náboženskými intrikami, byrokratickým chaosem, způsobeným zásahy zvenčí, zejména Američany. Nikdo neměl představu, tušení, jak by měla vypadat demokratická procedura výběru kandidátů do jakýchkoliv funkcí. „Jestliže dáte mého bratrance do krajského výboru, podříznu mu krk,“ citován je místní potentát. „Vy tomu vůbec nerozumíte! Jak můžete přinutit zajatce, aby mluvil, když ho nebudete mučit?“ vyjádřil jiný místní znalec tam převažující všeobecné mínění.

Ano, je to tzv. culture of violence - násilí, krutosti jako nikterak nepřekvapující norma. (Takovými příklady mě zásoboval můj přítel s několikaletou zkušeností v iráckém světě. Studentka, dřív vždy dochvilná, nepřišla mu několikrát na přednášku a tak se přeptal po příčině. Dozvěděl se, že je již po smrti. Tatínek se cosi dozvěděl o jejím údajně nepřístojném chování a tak poslal syna, aby on svou sestru odpravil. Což se stalo. Jiné svědectví - ze svatební hostiny: po hodování šťastný pár se odebere na lože, aby došlo k defloraci. Důkaz činu se pak předloží prostěradlem se stopami krve. Kdyby nebylo stop, to pak bude konec chudinky nevěstinky – bude předhozena mravně rozlíceným hostům, kteří ji na místě hromadně znásilní a nemravu zabijí.

Jak Ajami, tak Steward poskytují venkoncem neveselou četbu. Optimističtějším autorem knihy, jednoduše nazvané The Arabs (Continuum, s. 145) je na šlechtického sira povýšený Mark Allen, veterán diplomat, arabista se zkušeností po čtyři desetiletí. Mezi jeho zásluhami je citován znamenitý výkon přemluvit libyjského vládce Kaddáfího, aby již nebažil po získání atomové bomby a přestal podporovat mezinárodní terorismus.

Autor přiznává, že i když arabský druh uvažování dovedl přivézt nezasvěcence k případnému zoufalství, přece jen něco se tam může povést: tamější politika je zásadně osobní, se zaměřením k rodinné, skupinové, kmenové loajalitě, náboženské příslušnosti, důrazu na panarabské sounáležitosti. Vyjednávač nechť se vyhýbá konfliktům – oné tzv. adversarian politics - běžné v západním světě.

Ani jedna z těchto knih ale netvrdí, že Arabové by byli zcela neschopní přijmout a zvyknout si na pravidla demokratického politického počínání. Bude to ale tuze obtížně dosažitelný úkol, než by se v takovém prostředí povedlo prosadit a za přirozený princip se pokládal systém rovnosti hlasů a odpovědnosti jedince.

Jiným směrem se ubírá kniha se zatracujícím titulem The End of Iraq: How American Incompetence Created War Without End (Simon&Schuster, s. 260) – neboli o konci Iráku a nechopnosti Ameriky, způsobivší válku bez konce. Autorem je Peter W. Galbraith, bývalý americký velvyslanec v Chorvatsku, syn Johna Kennetha Galbraitha, bývalého velvyslance v Indii, významného publicisty, ekonoma, profesora na Harvardově univerzitě. Téměř třetina knihy se zabývá osudem Kurdů, hororem, který za Saddáma Hussajna prožívali a jen někteří přežívali.

Kurdové jsou sice muslimové jako naprostá většina po hrdle vzájemně si jdoucích Iráčanů, ale nejsou to Arabové. Tuze se liší jazykem, mentalitou, mravy, ba i oblečením – jejich ženy se nebalí do nevábných ponurých hávů. Zejména rozdílná je historie národa, rozprostřeného několika směry, od Turecka po Írán, s osudem, který jim prozatím odepřel právo na nezávislou existenci, vlastní suverénní stát.

Ve srovnání s panujícími krvavými konflikty v jiných částech Iráku, jeho severní část – onen Kurdistán – je vítanou oázou míru. S Araby ať už sunnitské či šíitské verze se nevyvražďují a s výjimkou oblasti na ropu bohatého Kirkúku není důvodu ke sváru. Jenže nynější status quo – autonomie v rámci irácké federace – je jen pohodlné, dočasné řešení, tvrdí Galbraith a zdůrazňuje, že každý Kurd, kterého kdy poznal, chce plnou nezávislost, a tak se v neoficiálním referendu vyslovilo 90 procent Kurdů.

Galbraith doporučuje dvojí radikální řešení, které ve Washingtonu nesdílí většina Demokratů natož pak Republikánů: jednak stažení amerických vojenských jednotek ze země a jednak rozdělení země na tři nezávislé suverénní státy – severní Kurdistán, ve střední části ať si vládnou sunnité a na jihu šííté. A bylo by po důvodech ke konfliktům a vzájemnému vyvražďování. Žádné lepší řešení neexistuje, lépe takový radikální řez, který v roce 1947 vedl k rozdělení Indie a separaci Pákistánu, či v devadesátých letech uspíšil kolaps Jugoslávie, nefunkční federace. Nejméně nadšeni by byli sunnité, jimž by se dostalo oblasti sice značné rozlohou, ale nikoliv nerostným bohatstvím – tam kýžená ropa z písku neprýští. Rovněž by došlo k mezinárodním komplikacím, zejména ze strany Turecka. Nejeden odborník je přesvědčen, že vyhlášení suverenity Kurdistánu by odstartovalo invazi Turků a obtížemi zavalenému Washingtonu by tak přibylo další trápení.