Říjen 2006

Strasti soukromého galeristy

Jan H. Vitvar

Navrátilova síň Litera funguje v pražském Karlíně už patnáct let. Soukromí galeristé nemají v Česku zrovna nejperspektivnější zaměstnání: umění tu kupuje až příliš málo lidí na to, aby se nemuseli spoléhat na podporu grantových komisí, které nemají peníze na rozdávání. Slabší nátury to vydrží pár měsíců, silnější pár roků a nakonec svou síň zavřou. Od otevření galerie Litera v září uběhlo už patnáct let. V pražském Karlíně ji celou dobu drží nad vodou Miroslav Navrátil a nehodlá s tím přestat. Zatím.

Zbytečné papírování

Navrátil sedí v kanceláři v jedné ze dvou místností Litery a nemá dvakrát dobrou náladu. Spíš než začínající chřipka za ni mohou formuláře se žádostmi o granty, které mu leží na stole. Podle Navrátila si je členové komisí zase rozdělí mezi sebou a přáteli, a protože on se s nikým důležitým nekamarádí, je otázkou, zda má s papírováním vůbec ztrácet čas. „Dokud mě to bude bavit, tak to budu dělat dál. Kdyby mi šlo o prachy, tak jsem si tu už dávno mohl otevřít zastavárnu. Ale na druhou stranu je mi už dvaapadesát, a to člověk myslí jinak než v sedmatřiceti, kdy jsem s galerií začínal,“ říká Navrátil a jeho papouškovi Karlovi vypadne z pařátu zrní na knihovnu bibliofilií z první republiky.

Unikátní tisky sbíral vyučený umělecký zámečník od mládí, na počátku 80. let se je rozhodl sám vydávat. Oblíbil si svazky s vloženými originálními grafikami, proto se obrátil na výtvarníky, kteří by se o něco podobného pokusili i v husákovském Československu. Jako protislužbu jim tehdejší zaměstnanec OPBH pomáhal s výrobou kovových objektů a instalací. Ještě před revolucí vydal zhruba osm titulů, texty Klímy, Hrabala či Reynka. Blízký kontakt Navrátil navázal hlavně s výtvarníkem Jiřím Sozanským, se kterým pak krátce po převratu ve Valdicích vytvořil památník politickým vězňům a sestavil výstavu Za zdí, první projekt nové galerie Litera.

Původně si přitom chtěl v Karlíně otevřít antikvariát. Jeden z prvních českých soukromých galeristů se z něj stal díky tomu, že na úřadě náhodou uviděl žádost o zřízení galerie. „Pro lidi to bylo v roce 1991 něco nového, takže sem hodně chodili. O výstavách se dost psalo, tehdy měly ještě deníky své výtvarné redaktory. Setkávali se tu výtvarníci z různých proudů, znesvářené partičky se vytvořily až časem,“ vzpomíná Navrátil, který je od té doby galeristou profesionálem. Jako jeden z mála si nenechal žádný „vedlejšák“, galerii se věnuje na plný úvazek.

Co vzala voda

Zpočátku šlo v Liteře všechno jako na drátkách (před ní v prostoru mimochodem sídlil obchod s přístroji pro rozhlas po drátě). Navrátil udělal výstavy Oldřichu Kulhánkovi, Čestmíru Janoškovi, Zdeňku Beranovi, Pavlu Nešlehovi a pochopitelně Jiřímu Sozanskému, vedle známých jmen se zde postupně objevovali i solitéři typu Karla Pauzera, Pavla Brázdy, Michala Singera či Rudolfa Dzurka. Prvních pět let Navrátil ani nežádal o podpůrné granty, velkomyslně se rozhodl, že by za ním nejdříve měla být nějaká práce. I kvůli titěrnému prostoru galerie se sice nepouštěl do náročnějších projektů, které by se daly po letech označovat za přelomové výtvarné události (což se dá ale říci v podstatě o jakékoli české soukromé galerii), nicméně časem si vybudoval renomé, které mu přivádělo ne zrovna bohatou, ale pravidelnou klientelu. V roce 2000 si na Malé Straně nedaleko parlamentu otevřel druhou, mnohem reprezentativnější a na nájem náročnější galerii Navrátil. A to se posléze ukázalo jako příliš odvážný tah.

S novým tisíciletím zájem veřejnosti i médií o umění rychle opadl. Důvod se obvykle hledá ve všeobecném příklonu politikou unavených Čechů k bulvárnější kultuře, částečně si za to ale mohla i samotná výtvarná scéna, která si začala libovat v umění pro většinu smrtelníků nesrozumitelném. Krám proto zavřely i tak kvalitní soukromé galerie, jakými byly MXM či Behémot. Tržby z prodeje děl se snížily i Navrátilovi, který se od té doby musí spoléhat na jiné zdroje financí. „Bez podpory Magistrátu hlavního města Prahy bych to neudržel. Od ministerstva kultury jsem nikdy neviděl ani korunu, stejné je to na úřadech Prahy 8 i 1, kam mé galerie spadají. Osmička dokonce letos ani žádné kulturní granty nevypsala, prý je zadlužená po povodních,“ tvrdí galerista.

Sám sobě hlídačem

S povodněmi má přitom sám drsnou zkušenost. V roce 2002 mu Literu vyplavily až ke stropu, takže přišel o spoustu cenných tisků. Garsonku má navíc v přízemí na nedaleké Invalidovně a voda mu sebrala i léta hromaděnou sbírku bibliofilií. Navrátila ani tohle nepoložilo na lopatky a po rekonstrukci galerie v ní připravil asi nejlepší projekt její historie: František Skála místnost vymaloval do podoby jakési podvodní kaple.

„Prodávat mám co, ale lidi to moc nezajímá, i po těch patnácti letech to asi furt ještě chce čas,“ přemýšlí Navrátil, který ve svých galeriích přes den na střídačku funguje i jako hlídač. Zaměstnance by nezaplatil, a navíc by nic neprodal. Čas tráví na internetu hledáním a kupováním českého umění po evropských aukcích. Naše tvorba z 60. až 80. let je v zahraničí podceňovaná, takže se dá pořídit za slušné peníze. S cizinou Navrátil vůbec udržuje dobré kontakty, loni u něj vystavoval legendární rakouský performer Hermann Nitsch.

Miroslava Navrátila teď čeká horký podzim. Znovu bude žádat o granty, a jestli zase odejde s nepořízenou, bude uvažovat, zda finančně náročnější galerii na Malé Straně nezavře. A dokázal by opustit i Literu? „Teď určitě ne. Ale povodně mě naučily jedno: mám umění rád, ale nakonec jsou to jen věci, nad kterými musíte umět mávnout rukou.“

(Respekt, www.respekt.cz)