Říjen 2006

Bosna sobě napospas

Matyáš Zrno

Co je to? Má to 12 vlád, 15 premiérů, 3 prezidenty a 144 ministrů. Lidé tam mluví stejnou řečí, ale používají tři oficiální jazyky a dvě písma. Soudci soudí podle čtyř zákoníků a děti se učí podle tří druhů učebnic. Má to hymnu, ale nemá k ní text. Je to demokratická republika, ale v jejím čele stojí nikým nevolený „protektor“, který může nařídit cokoli a odvolat kohokoli. Je to Bosna a Hercegovina. Prvního října ji čekají parlamentní a prezidentské volby, už páté od dohody v americkém Daytonu a konce války v závěru roku 1995. Co se od té doby povedlo a co naopak ještě chybí? Jak Bosňané žijí? A mohou volby něco změnit?

Až odejde monarcha

Posuzujeme-li situaci v Bosně, záleží na tom, z jakého úhlu se díváme. Srovnáváme-li dnešní Bosnu s tou válečnou, můžeme jásat. V zemi se nestřílí (tedy střílí, ale to si jen mafiáni vyřizují mezi sebou účty), armády tří znepřátelených stran byly sjednoceny v jednu a ta je natolik zredukována, že má spíše ceremoniální funkci. Bosenští Srbové, Chorvati a Muslimové (Bosňané) mohou svobodně cestovat po celé zemi díky tomu, že mají „neutrální“ státní poznávací značky, které využívají sedm písmen, stejných pro cyrilici i latinku (není už tedy možné při pouhém pohledu na značku zjistit, zda jede Srb, Chorvat nebo Bosňan). V celé zemi se platí jednotnou měnou.

Výrazně menší zadostiučinění ale pocítí ten, kdo by chtěl Bosnu posuzovat z pohledu normálního fungujícího státu. Výsledek by byl totiž dosti tristní. Deset let po válce – přes obrovské finanční dotace na obnovu a rozvoj – nemá práci skoro polovina práceschopného obyvatelstva. Výroba je stále hluboko pod předválečnou úrovní. Polovinu HDP spolkne rozbujelý státní aparát. Země je rozdělena na nefunkční soustátí (Republika srbská a bosňácko-chorvatská Federace Bosny a Hercegoviny, která se navíc dělí do deseti kantonů, každý s vlastní vládou, policií atd.). Nikdo ani neví, kolik lidí v Bosně vlastně žije – poslední sčítání obyvatel totiž proběhlo před válkou. Dnes by to měly být 4 300 000 lidí, ale vzhledem k válečným ztrátám a emigraci jich je odhadem o milion méně. Stále se pátrá po osudu skoro 14 tisíc pohřešovaných. Korupce bují na každém kroku, mladí lidé se zoufale snaží získat vízum do některé západní země (od roku 1995 Bosnu opustilo už skoro 100 tisíc lidí ve věkové skupině mezi 15 a 35 lety a 70?% těch, co zbyli, by odešlo při první příležitosti). Jediné, v čem Bosna patří ke světové špičce, je patologie. Díky stále nekončící práci na odkrývání masových hrobů má Bosna vynikající týmy patologů, které dokonce podle potřeby propůjčuje OSN, třeba na Východní Timor.

Mohou volby něco změnit? K lepšímu sotva. Kampaň je nejdrsnější od konce války a nacionální vášně nejvzedmutější. Jako by se Bosna probudila po deseti letech relativního klidu. Většina válečných vůdců je přitom buď po smrti, za mřížemi, nebo na útěku. Jejich dědictví ale přetrvává. Výbuch na hrobce bývalého prezidenta Aliji Izetbegoviće (Muslima, který zemi přivedl k nezávislosti a vedl během války v letech 1992–95) rozzuřil Bosňany. Zveřejnění záběrů, na nichž bosenští vojáci střílejí srbské zajatce a pálí srbské vesnice, zase vsypalo sůl do válečných ran Srbů. Snahy o ústavní reformu, která by zefektivnila státní zřízení, vyvolaly vážnou krizi celého daytonského systému – posílila by se totiž pravomoc centrální vlády na úkor vlád jednotlivých entit. Premiér Republiky srbské Milorad Dodik dokonce reagoval otevřenými výzvami k odtržení svého ministátu. Někteří bosňáčtí politici zase žádají úplně zrušit Republiku srbskou a vytvořit jednotný stát.

Do toho všeho má koncem roku skončit svou činnost OHR – Úřad vysokého komisaře OSN, který od roku 1995 dohlíží na vývoj v zemi. Nyní je v této funkci německý diplomat Christian Schwarz-Schilling. A právě on má být posledním v řadě „osvícených monarchů“ vládnoucích Bosně. S jeho odchodem se má OHR zrušit a Bosňané si mají konečně (byť pod bdělým okem OBSE a ambasád západních zemí) vládnout sami. Má to být ocenění pokroku, který Bosna od války dokázala. Kritičtí pozorovatelé ale žádný velký pokrok nezaznamenali a obávají se spíše návratu do chaosu. Schwarz-Schilling napsal v textu pro hlavní bosenské deníky, že delší protektorát by jenom prodloužil cestu země k evropské integraci. Známý bosenský novinář Senad Pečanin opáčil: „Tady vůbec nejde o to, jak rychle se bude Bosna přibližovat Unii, ale o to, jak rychle se propadne do politického, ekonomického a bezpečnostního chaosu. Bez OHR je rozhodně blíž válce než vstupu do EU.“ Hrozí tedy Bosně návrat do války a chaosu?

Zkorumpovaní, ale naši

Pečanin trochu přehání – návrat k válce není pravděpodobný. Nebezpečí chaosu ale existuje. A i kdyby na tom Bosna zůstala, jak je, ani to není výhra. Jenže existuje naděje na změnu? Je v Bosně nějaká politická síla, která by dokázala změnit věci k lepšímu? Nějaké Občanské fórum? Odpověď zní – bohužel – ne. Je to jako přesýpací hodiny. Když se hlavní bosňácká partaj (Strana demokratické akce, SDA) rozhodne trochu zkultivovat, zbavit se hlavních válečných profitérů či propagátorů radikálního islámu, národovecký prapor okamžitě převezme do té doby (alespoň verbálně) občansky orientovaná opozice (jde hlavně o někdejšího premiéra Harise Silajdžiće).

Důvodem k jásotu není ani to, když se konečně rozpadne hlavní strana bosenských Chorvatů (Chorvatské demokratické společenství, HDZ), která od roku 1990 získává 90?% jejich hlasů. Za rozpadem totiž byly osobní konflikty a obě části rozpadlého HDZ se teď předhánějí, kdo bude více hájit chorvatské národní zájmy v Bosně. Když se premiérem Republiky srbské stal místo členů Karadžićem založené Srbské demokratické strany Milorad Dodik ze Strany nezávislých sociálních demokratů, byla to nadějná chvíle. Ale Dodik jako první začal otevřeně mluvit o odtržení Republiky srbské, a to dokonce společně se srbským premiérem Vojislavem Koštunicou. Malé občanské strany jsou tak nicotné, že skoro nejsou vidět, takže prapor změny drží de facto už jen Sociálnědemokratická strana. Sjednocuje reformní část někdejšího Svazu komunistů, má ve svých řadách příslušníky všech bosenských národností, ale ani ona se během svého krátkého koaličního vládnutí v letech 2000–02 příliš neukázala.

A hlavně – lidé chtějí volit „svoje“. Vědí, že „naši“ jsou sice zkorumpovaní, ale pořád lepší než „oni“, kteří nás za války zabíjeli. Nacionalistické strany fungují podle principu spojených nádob. Mohou hlasy svých národů získat v takové míře jen díky tomu, že je straší těmi druhými. Funguje to úspěšně už od prvních svobodných voleb v roce 1990.

Za této situace není divu, že Bosně chybí „idea státu bosenského“. Odmítá ji většina bosenských Srbů i Chorvatů. Mnohem raději by splynuli se svými „mateřskými“ státy – Srbskem a Chorvatskem. Většina lidí v Bosně je sice ochotna žít společně s příslušníky ostatních národů (nikoli už ale se s nimi však ženit či vdávat), ale jen 20% bosenských Srbů cítí silnou náklonnost k vlastní zemi (Bosně a Hercegovině). Mezinárodní společenství se z toho snažilo vykroutit kočkopsem – Bosna jako taková zůstala zachována, ale rozdělená natolik, že v podstatě není fungujícím státem. A právě rozdělení Bosny do dvou států (Republiky srbské a bosňácko-chorvatské federace) je kamenem úrazu. A to nejen kvůli neefektivnosti a finanční i správní náročnosti. Na Republiku srbskou se Bosňáci dívají jako na genocidní výtvor, plod srbské agrese, který znemožňuje účinné řízení státu. Srbové se zase obávají jednotného státu s převahou Bosňáků coby nejpočetnějšího národa.

(Respekt, www.respekt.cz)