Říjen 2006

Albert

Karel Jemelka

Tak jsem tuhle měl odpolední. Moje paní je celý den v práci, tak se stavím na svačinku v Albertu. To je v Přerově na Želatovské. Zaparkuji, je 18:02 h a jdu pro vozík, šmátrám po kapsách a hledám pěti nebo desetikorunu. Nutná jest pro odjištění vozíku. Šmátrám si po kapsách usilovněji než mi to dělá ministr Sobotka. Nemám. Chyba. Bez vozíku do marketu nelez. Jsi automaticky podezřelý. Jdu k pokladně. „Rozměňte mi, prosím, potřebuji do vozíku.“ „Nerozměňujeme.“ Jdu k trafice. Zavřeno. Dávám starší paní jedoucí od pokladny dvacku za přenechání vozíku. Paní je ochotná, právě vydělala nejmíň deset korun. Do obslužného prostoru uzenin musím přes celý market. Do oka mi padla grilovaná kuřecí stehna. Zastavím krok i vozík a čekám. Nikdo nikde. 5 minut, nikdo. Volám, nikdo. Hulákám, nikdo. Dobrá, vezmu si rohlíky. Nechávám vozík vozíkem před pultem. (To aby si někdo všimnul, že přišel zákazník.) Jdu k regálům s pečivem. Utrhnu sáček a zjišťuji, že pečivo je asi včerejší. Přesto nandám čtyři rohlíky. Něco slyším za regálem. Holčina ve žlutém tričku s nápisem Albert se líbá. Líbá se s hochem s vlasy sytě oranžovými (zřejmě příznivec ČSSD) vyčesanými nahoru do kohouta a s kováním ve tváři. Přemohl jsem se. Nechal jsem je být. Taky jsem byl mladý a neměl rád kazišuky.

Vracím se k vozíku. Za rohem obslužného úseku nakoukla starší paní, také ve žlutém triku. Bodře se ptám: „Paní, dá mi někdo grilované stehno?“ „Mám přestávku,“ zní odpověď a paní se dál baví pozorováním líbajícího se páru. Dojdu k vozíku. Stojím 10 minut. Volám, hulákám. Nikdo nikde. Tu holčina přiběhla rovnajíc si podprsenku: „Víte, měla jsem přestávku.“ „Viděl jsem,“ konstatoval jsem suše. Kuřecí stehno vzala do kleští. Kdyby ho byla vzala do ruky, asi bych jí ten pult převrátil. Tedy vida způsob její přestávky.

Nakoupeno. Jedu k pokladně. Fronta. Počítám, otevřeny celkem dvě pokladny. Jsem osmadvacátý u jedné z nich. U druhé pokladny vozíky nepočítám. Stav klientů obou pokladen zdá se být vyrovnaný. Pokladní sice kmitá, žluté triko propocené, ale vidím to minimálně na 20 minut. Abych předešel mrákotám, začínám hlasitě reptat a po delší chvíli i hlasitě hulákat. Ostatní stojí odevzdaně a nechápavě na mě zírají. Konečně. Z amplionu se ozvalo, že paní ta-a-ta má nastoupit do pokladny. Doběhla vcelku rychle a já chtěl být taky rychlý. Opustil jsem frontu a vyrazil k nově otevřené pokladně. Nebyl jsem zrovna nejrychlejší, ale přesto pátý. Úspěch! Oranžový příznivec ČSSD s okovanou tváří je za mnou. Ve vozíku má dvě krabicová vína. „Hernajs, pro něj nebyl čas nákupu časem ztraceným.“ Zahlodal si můj červ závisti.

Než jsem stihl zaplatit, rozsvítil se nad jednou z původně otevřených pokladen nápis "Poslední zákazník“. Svačinku jsem nakoupil přesně za 52 minuty. Bylo 18:54 hodin letního času, když jsem startoval auto. Zkušenost za 52 minut života, to už se skoro nevyplatí.

Tenhle příběh se mi stal v květnu tohoto roku.

Minulou neděli jsme s mojí paní jeli odněkud z návštěvy. Přála si se stavit se v Albertu pro pečivo. Bylo po 17. hodině. Vešli jsme do Alberta. Moje žena je zkušená „nakupovačka“. Do vozíku má žeton. Zastavil jsem se a zírám na fronty za dvěmi otevřenými pokladnami. Moje paní přijela s vozíkem. „Vrať ten vozík, prosím, jedeme jinam,“ zhodnotil jsem situaci. Nechápala. „Vidíš ty dvě řady lidí, nervózních, zašklebených, přešlapujících?“ Tak to jsme my, Češi. Orat, vláčet s námi můžeš. Stojíme, hlavy dolů, šklebíme se, úsměvu z nás nevykřešeš. A na fronty jsme zvyklí. Taky jsme trochu masochisté. Nelíbí se nám tu a přesto sem lezeme. „Pojďme všichni z Alberta“, nahlas jsem zanotoval parodovaný Albertův reklamní slogan. Moje paní vrátila vozík a jeli jsme do Tesca. Světe div se! Otevřeno šest pokladen, před pokladnami ne více než tři vozíky. Pečivo nakoupeno za 10 minut a zatímco moje paní nakupovala, já jsem stihnul prohrabat koš s DVD.

Nemám rád tyhle super, superhyper-, hyper-, hyperhyper- a mega- výmysly. (Tedy, kam to stupňování jednoho dne vystoupá?) Jda nakupovat, obvykle vím, co chci, a nemám nejmenší chuti dvě hodiny bloudit mezi regály. A všechno hledat. Taktéž nemám nejmenší chuti stát půlhodinovou frontu na zaplacení svačinky. V malém obchodě bývám obsloužen lidštěji, rychleji a za oboustranného užití úsměvů. A potkat se s Albertem na Želatovské považuji za hotové neštěstí.