Říjen 2006

Obraz českého školství

Štěpánka Neumannová

Uchazeči o studium na českých univerzitách si již v prvním ročníku svého studia často kladou otázku, kdo v této vzdělávající instituci vlastně vyučuje, kde nabyl své vzdělání a jak se sem vůbec mohl dostal. Bohužel, mnohdy není vůbec oficielní cestou možné zjistit minulost a původ vzdělání univerzitních pedagogů. Jak získat informace o průběhu vzdělání akademického pracovníka, který vyučuje na katedře německého jazyka a literatury, píše si své tituly jak před jménem, tak i za jménem, ale promluvit německy často neumí, nebo jeho znalosti jsou na daleko horší úrovni, než znalosti studentů prvního ročníku, zejména těch, kteří pobývali déle v zahraničí?

Na zahraničních univerzitách je možné se dostat snadno k informacím o vědecké a vzdělávací činnosti všech akademických učitelů, členů jednotlivých kateder, protože jsou umístěny společně s jejich podrobným curriculum vitae na webových stránkách katedry. České univerzity v řadě případů takový přístup neuznávají a z jejich webových stránek se o jejích pedagozích nic podrobného nedozvíte.

Nejjednodušší způsob, jak si ověřit jazykové znalosti těchto pedagogů, je jejich účast na jejich přednáškách, seminářích, nebo vedením rozhovorem v konzultačních hodinách v jazyce, který má vyučovat, tudíž v jeho vlastním metiér. Ne, že se onen pedagog rozhovoru v cizím jazyce od samého počátku bude snažit vyhnout, ale bude s troškou ironie říkat: „Nacházíme se v České republice a proto budeme mluvit česky“. Je to zcela běžný jev. Zatímco na zahraničních univerzitách vládne jazyk, který katedra vyučuje, na univerzitách v České republice převládá jazyk starých struktur, které se na svá místa dostaly soudružským způsobem. Vtírá se otázka, proč jsou ve studijních plánech semináře a přednášky prezentovány v jazyce německém, ale vedeny v jazyce českém. Jak se tudíž může student němčiny přiučit nebo si němčinu zdokonalit, když se v seminářích a na přednáškách spíše vyučuje bohemistika?

V této souvislosti si položme otázku po kompetenci pedagogů, kteří, v případech nikoliv ojedinělých, navzdory svému vysokému věku vyučují až do svého skonání. Mohlo by se namítnout, že čím starší pedagog a čím více titulů před i za jménem vlastní, tím větší kapacita. Realita je však v řadě případů úplně jiná. Vlivem takové praxe nemohou nastoupit nové generace mladých pedagogů, kteří svou kvalifikací a přístupem k mladým lidem ve většině případů přesahují odborně i lidsky staré struktury, které se na katedře drží zuby nehty.

Ještě více jsou postiženi pedagogové, kteří přišli ze zahraničí, z některé zahraniční univerzity. Namísto toho, aby katedra jimi zvýšila úroveň poskytovaného vzdělání, jsou zahraniční pedagogové od samotného prvopočátku považováni za nežádoucí elementy, platově diskriminováni a dehonestováni, protože znamenají pro katedru příliv něčeho nového a tudíž i nebezpečného pro staré struktury. Univerzita, která by měla víc než kterákoli jiná instituce podněcovat k otevřeným diskusím, inspirovat k novým myšlenkám a podporovat je, tak tak nečiní a činit ani nechce. Její jednání je od univerzit světových nejenom odlišné, často i skandální. Uchazeč o místo pedagoga nebo o doktorské studium, si často musí vzít překladatele, aby se mohl s onou katedrou vyučující jeho mateřský jazyk vůbec domluvit. Skandálům předcházejí staré struktury univerzit tím, že ve většině případů takovým jednáním pověřují své zástupce, vychované v osvědčeném systému postkomunistických úsluh.

Univerzity v České republice vypisují podle vzoru zahraničních univerzit otevřená výběrová řízení pro své budoucí akademické pedagogy. Ta zůstávají, bohužel, řízeními výběrovými jen na papíře. Uchazeč je najde v univerzitních webových stránkách a v Lidových novinách. Otevřené výběrové řízení sice katedru právně kryje, ale vítěz výběrového řízení je katedrou určen již předem, jako člověk a pedagog, který do kolektivu starých struktur nejlépe zapadne a bude, jak říká staré české přísloví, „držet hubu a krok“.

Je třeba konstatovat, že se nejedná o výjimečné případy. Duch komunistického režimu stále přežívá a brání rozvoji mladé generace. Jak studenti, tak uchazeči o místa univerzitních pedagogů jsou obíráni o svá společenská a lidská práva. Není tomu tak dávno, co se komunistické hnutí a komunistické strany rozšířily jako smrtící epidemie po celém světě – zabily desítky milionů lidí a stovkám milionů sebraly majetek a svobodu. Komunistické návyky přežívají dodnes jako přízraky posedlé zlem, nenávistí, neschopné přijímat věci a názory ze zahraničí, podporují podvody, často se vyznačují „převlékáním kabátů“, nebo náhlou změnou příjmení kvůli lustraci, které doprovází nervozita a panika jako při každé známce vyrušení ze zavedeného pořádku. Proto je třeba je vyrušovat co nejčastěji.

(www.jsweb.cz/neumannova)