Říjen 2006

Obraz nynějšího režimu ve školství

Štěpánka Neumannová

Dobrých učitelů je málo. Kdo zato může a nese odpovědnost? Může české školství dosáhnout úrovně školství některých států Evropské unie?

Centrum pro studium vysokého školství vypracovalo nedávno analýzu, v nichž respondenti odpovídali na otázku, zda čeští vysokoškoláci umějí či neumějí cizí jazyky. Z výsledků vyplývá, že celých 40 procent studentů hodnotí své znalosti angličtiny a němčiny jako základní a 60 procent studentů je navíc přesvědčeno, že na vysoké škole ke zlepšení jejich jazykových znalostí nedojde, což je dokumentováno skutečností, že na stáži v cizině bylo jen šest procent studentů.

Zjištění agentury Centrum pro studium vysokého školství tak vypovídá mnohé nejen o současné české společnosti, nýbrž i o současném školství. Také Lidové noviny ze dne 24. května 2006 se probírají téma kariéry ve školství. Dobrých učitelů na školách ubývá a to nejenom, že jsou špatně placeni, nýbrž že jejich talent a znalosti jsou často nežádoucí pro ty, kteří na stejných místech seděli už v době komunismu a bojí se být odhaleni generací mladých učitelů, lektory přicházejícími ze zahraničí, ale i požadavky modernizace školství, kterým nestačí, a pokrok tak znemožňují.

Proč řada studentů dospívá k názoru, že ke zlepšení jejich jazykových znalostí na vysoké škole nedojde? Protože v prostředí vysokých škol chybí zahraniční lektoři a když tam jsou, tak bojují s dosavadním, stále ještě převládajícím totalitním režimem. Zůstat nebo odejít? Jak má zahraniční lektor reagovat na rozhodnutí děkana pedagogické fakulty jedné východočeské univerzity o povinnosti vyučovat němčinu ze 60 procent v češtině? Když ji neovládá, tak se ji má sám doučit! Proč nejsou brány v úvahu požadavky studentů a nadále převládá zastrašování a msta? Katedra německého jazyka, která by se prioritně měla zabývat výukou němčiny, což by mělo být jak v psané tak i v písemné formě stěžejní, neboť vychovává budoucí učitele onoho jazyka, požaduje po zahraničním lektorovi odborné překlady posudků z jazyka německého do jazyka českého, protože sama není schopna si tyto dokumenty přečíst v originálu, v jazyce, jehož výuku má zajišťovat.

Zahraniční lektoři jsou v prvních měsících svého nástupu nejenom zklamáni a oklamáni, vracejí se zpět do školství, z kterého přišli, fyzicky a finančně vyčerpáni jen samotnou honbou za úředními překlady a nostrifikacemi svých diplomů ze zahraničních škol, na kterých zaměstnavatel trvá, ačkoliv diplomy pocházejí často ze zemí Evropské unie.

Pro spoluautorku tohoto článku, která působila 16 let v Německu, se stal nástup na východočeskou univerzitu celoživotním zážitkem, i když nebyla první zahraniční lektorkou, která se navrátila zpět do školství, ze kterého přišla, a s kterou se stále setrvávající starý univerzitní režim nemohl smířit.

Zahraničním lektorům, jsou již při výběrovém řízení přislibovány pracovní podmínky, které v podstatě neodpovídají realitě: na svém pracovišti nenajdete ani počítač, tiskárnu a na dotaz vám vedoucí katedry sdělí: „Je mi líto, katedra nemá prostředky“. Kde se však tyto řádně inventarizované předměty, placené z daní daňových poplatníků, nacházejí, si může každý z náz zodpovědět sám. Dodržet svou představu učit podle evropských měřítek znamená tahat věci potřebné k výuce - štosy natištěných papírů pro studenty a podobně - z domova denně na univerzitu, neboť se těžko najde takový lektor, který může věnovat svůj počítač a tiskárnu univerzitě. „Cesta do zaměstnání“ se tudíž mění na přenášení věcí do auta a jejich vynášení. Na několikrát, přirozeně. K tomu patří i sluchátka pro studenty, audiopřehrávač, potřebné pro poslech a konverzaci na dané téma. Vše fakulta měla ve svém inventáři, ale bohužel dnes nikdo neví, kde jsou.

Katedra při výběrovém řízení přislíbí lektorovi nástupní plat nižší než průměrný plat v České republice, ale údaj na jeho první výplatní pásce zdaleka neodpovídá dohodnutému nástupnímu platu. Školská praxe, kterou si přinesete ze zahraničí, se neuznává.

Je bohužel skutečností, že zaměstnavatel-univerzita používá metody, které připomínají časy historické, stalinistické, které s novodobými nemají nic společného. Současný vládnoucí režim tyto postupy podporuje, příkladem školství Evropské unie jako by se neřídil. Kontakty mezi vládnoucími špičkami a starší generací učitelů, o kterých často ani nevíme, kde své tituly získali, nebo co vlastně v životě dělali, znemožnují, aby pravda vyšla na povrch.

Nedávné vystoupení pana Paroubka na Univerzitě v Hradci Králové, bylo spíše řadou studentů a posluchačů chápáno jako vlastní propagace v rámci předvolební kampaně. O školství v řeči skutečně nešlo, a jak staré přísloví říká, skutek utek a uteče zase, když se budeme i nadále bát promluvit.

Bezradnost učitelů, která v české společnosti panuje, má i dvojí příčinu. Buď se s realitou smíří, raději poslouchá vedení katedry, neklade odpor a nechá se sebou manipulovat, než aby ztratil své místo a byl nadále pronásledován takovým způsobem, že se v českém školství už v podstatě neuchytí. Druhou příčinou, bohužel, je, že společně s ostatními a hlavně s vedením katedry je součástí neoficiálních a to i grantových zvýhodnění, podvodů, o kterých se jiný samozřejmě ani nedoví. Předchází si vedení katedry, které určuje výše finanční odměny osobního ohodnocení jednotlivých vyučujících a nechává vydělávat i úhradě výdajů při tzv. služebních cestách. Peníze pro něj plynou i z využití státních univerzitních prostor pro různorodé placené kurzy, zpravidla o víkendech, které organizuje vedoucí katedry na svůj vlastní živnostenský list. Praktiky, s kterými se v zahraničí ve státním školství nesetkáte, překračují hranice přijatelnosti a vláda nezasahuje.

(www.jsweb.cz/neumannova)