Říjen 2006

Novinky z východu

Karel A. Pokorný

Aby na sebe upozornil a pravděpodobně též zamezil tomu, být vzhledem ke svému mimořádně malému vzrůstu přehlédnut, rozhodl se polský ministerský předseda Jaroslaw Kaczyński (nezaměňovat s prezidentem Kaczyńskim ze stejného hnízda) ukázat Evropě co si o ní myslí. Při první oficielní návštěvě v Evropském parlamentu tvrdil, že Polsko sice vstoupilo do Evropské Unie, ale bude trvat na udržení své identity, kultury a morálních hodnot. Nemůže se všechno, co vyhovuje jiným zemím přenášet do Polska, rozčiloval se. Například se uvažuje o tom, že bude homosexuálním učitelům zakázáno učit na školách, či dokonce o homosexualitě nějak poučovat a referovat. Lehkomyslně slíbil, že státní rozpočet bude uveden do pořádku, zrovna tak jako veškeré nedostatky v legislativě, na které EU poukazuje. Odpověď na dotaz, jakým způsoben to bude učiněno, zůstal dlužen. Nebyla to zrovna povedená premiéra nového polského ministerského předsedy.

O několik týdnů později opět na sebe upozornil. Ve svém prohlášení z 3.září 2006 v Zakopaném, obvinil německého prezidenta z podpory revanšismu. Jak k tomu došlo?

Všechno začalo pro normálního smrtelníka celkem nevinně. Prezident Spolkové republiky Německo Horst Köhler ve svém projevu na sjezdu vyhnaných u příležitosti Tag der Heimat 2. září 2006 vyzval přítomné, aby brali obavy Čechů s Poláků vážně a snažit se respektovat dohody, již dříve podepsané. Jedná se Danziger Erklärung z roku 2003. Zřejmě vybaven špatným překladem a veden celkovým neporozuměním reagoval Kaczyński velice rozhořčeně. Jeho slovník se velmi podobal podobným výpadům, činěným z české strany v otázce zřízení Centra proti vyhnání.

Jako by mu nestačil negativní ohlas jeho útoků u ostatních států EU, rozhodl se o týden později svůj tón ještě zostřit. Tentokrát pro změnu vyhrožoval německým občanům, žijícím převážně ve Slezsku, možností odejmout právo na dva zástupce v Sejmu. Ti jsou i nyní bez hlasovacího práva. Zdůvodňoval to tím, že Poláci v Německu jsou nuceni přijímat německé občanství. Přitom se zde jedná o pozdní vysídlence, které nikdo k ničemu nenutí a kteří německé občanství přijímají rádi, protože jim pomáhá řešit jejich sociálně nelehkou situaci.

V Německu žije podle odhadů kolem půl milionu Poláků. Přesná čísla nejsou známa. Některé prameny tvrdí, že se jedná až o dva miliony. V Polsku, které má kolem 38 – 39 milionů obyvatel, žije přes 300 000 Poláků, kteří se hlásí k německé národnosti. Úřední řeč je samozřejmě polština.

Jako protiklad by mohla posloužit Belgie, která má kolem 10 milionů obyvatel. Z toho je 63 % Flámů, 36 % Valonů a 1% Němců. Jako parlamentární monarchie je zem rozdělena do tří jazykových regionů. V německy mluvící oblasti kolem města Eupen žije asi 74 000 tisíc obyvatel, kteří mají svůj vlastní parlament (25 křesel) a zástupce v celostátním parlamentu, jakož i voleného zástupce u EU v rámci belgické kvóty.

Tato malá část Belgie má pohnutou historii. Původně spadala pod španělskou větev Habsburků a později patřila pod Rakousko. Vídeňský kongres v roce 1815 přiřkl nynější Belgii nizozemskému království. Po revoluci v roce 1830 došlo k odtržení od Nizozemí a králem byl zvolen Leopold von Sachsen-Coburg. Ale stále se v této části nového státu udržovala němčina jako úřední jazyk.

V první světové válce, kdy nepomohla Belgii snaha o neutralitu, si Německo přisvojilo tuto oblast jako část německé říše a přeneslo tím i válku na belgické území. Po skončení války anektovala Belgie tuto část opět jako svoje území. Malá zajímavost: v tomto koutku země byl právě Vídeňským kongresem v roce 1816 ustanoven neutrální Moresnet. Byly zde zinkové doly - a zinek byl tehdy důležitý ve zbrojním průmyslu. Aby tohoto bohatství nebylo zneužito jednou zemí, byl vytvořen samostatný státeček, který vydržel až do roku 1919. Původně měl jen kolem 500 obyvatel, ale v roce 1858 už bylo v Moresnetu 2572 obyvatel a 60 hospod.

Při vypuknutí druhé světové války se sice Belgie snažila zachovat neutralitu, ale nijak to nepomohlo. Ze strategických důvodů byla Belgie obsazena a ten maličký kousek Belgie kolem Eupenu s německy mluvícím obyvatelstvem byl opět prohlášen za součást německé říše. Tím pádem spadali mužští obyvatelé pod vojenskou mobilizační povinnost. Hodně jich tehdy, v naději uniknout vojenské službě, uprchlo do Nizozemí. Jak víme, ne na dlouho. Po skončení války si Belgie pochopitelně opět nárokovala tuto oblast zpět a obyvatelům vrátila belgické občanství.

Belgický král promlouvá ke svému lidu vždy ve všech třech zemských jazycích. Z dlouholetých sporů mezi Flámy a Valony vyšla tato německá menšina jako ten příslovečný třetí, který se směje. V klidu, který tam u nich vládl, mezitím co se ostatní přeli a někdy i prali, rozkvetla města i vesničky, přicházelo hodně turistů, podívat se na hezkou kopcovitou krajinu s lesy, říčkami a přehradami, dokonce s několika přírodními rezervacemi. Usídlil se tu i lehký průmysl, zejména nábytkový. A ještě jednu výhodu mají ti divní Němci v Belgii: výbornou kuchyni, ve které se smísily ty nejlepší francouzsko-německé vlivy. Jejich syrová šunka, podobná parmské, je proslulá. Jeďte se tam podívat.