Listopad 2006

Události od 18. září do 17. října 2006

Bohumil Doležal

Denní komentáře Bohumila Doležala k událostem v České republice i ve světě podle českého denního tisku. Komentáře se vztahují jen ke dnům, kdy v ČR vycházejí hlavní deníky.

Pondělí 18. září

Místopředseda Poslanecké sněmovny Zaorálek vytáhl do boje proti české servilitě. Servilita se projevuje zejména ve vztahu k USA a vůbec ke „spojencům“. Samozřejmě, ke spojencům je třeba se chovat tak, aby nás koukali respektovat a moc si na nás nevyskakovali. V tomto vzájemném zápase o náležité respektování spočívá pro nás podstata spojenectví. Bohužel se dá provádět jen tenkrát, když na obzoru není žádný nepřítel, přesněji řečeno, když možná je, ale my ho zatím nevnímáme. Když není nepřítel, pak ovšem spojence moc nepotřebujeme. Až je budeme potřebovat, přejdou nás nejapné řeči o servilitě. Možná že dokonce budeme najednou servilní až na půdu. Jenže pak už třeba nebude ke komu být servilní, protože žádné spojence už mít nebudeme. Pan Zaorálek taky přišel na to, že za islámský terorismus může taky Západ. Tj. ti, co jsou od nás na západ. My ovšem ne. My přece nikdy za nic nemůžeme.

Předseda KSČM Filip na jakémsi mítinku nemluvil o servilitě. Označil případnou základnu USA na našem území pěkně a přímo za nástroj zotročení našeho národa. Jak vidno, rozdíl mezi panem Zaorálkem a panem Filipem, mezi dnešní ČSSD a KSČM, je, řečeno marxisticko-leninskou terminologií, jen v kvantitě, ne v kvalitě. A ovšem v tom, že pan Zaorálek to říká z hlouposti, kdežto pan Filip to má promyšlené.

V televizním duelu mezi Tlustým a Sobotkou označil Sobotka schůzku Tlustého se Zemanem „i“ za mocenský boj v ODS. Kromě toho je to „i“ jakýsi signál nestability v ČSSD. Ministr financí Tlustý vyrukoval s výčtem všech minusů, které zjistil na ministerstvu po svém nástupu. Hrozně bych se divil, kdyby z toho aspoň polovina nebyla pravda, Paroubek jistě věděl, proč se tak úporně brání vystřídání své vlády nějakou jinou, i když nástupci nemají velkou šanci na úspěch. Ještě předtím, než je z ministerstev zase vykouří, tam mohou na leccos přijít.

Ostravská kandidátka na senátorku, Topolánková prohlásila, že není vázána žádnou stranickou disciplinou ani programem, kromě požadavku na zrušení Senátu. Jistě, navíc může říkat co chce, protože šanci na zvolení má minimální. Jediný výsledek jejího snažení bude oslabení kandidáta ODS. Což je nejspíš smysl celé akce.

„Legendární“ Alexandrovci měli v Praze velký úspěch. Vstupné stálo 1,- Kč (To je proti Madonně výrazné zlevnění, kéž by se tak vyvíjely i ceny benzínu, nemohla by to Sazka nějak zařídit?) Symbolické vstupné 1,- Kč je jakýsi mezistupeň na přechodu do stavu, kdy účast bude sice zadarmo, ale zato povinná.

Ivan Štampach v Mladé frontě Dnes kritizuje papeže, že nesáhl k nějakému z křesťanských projevů náboženského násilí a uvádí, že i v muslimském světě kritizují skutečnost, že „v rozporu s jasným pokynem své svaté knihy šířili víru násilím“. Víru šířil násilím kdekdo. Z citátu, který papež uvedl, ovšem vyplývá, že příkaz pojednávat nevěřící psy jinak než „majitele písma“ je zakotven přímo ve „svaté knize“. Je to pravda, nebo ne? V Novém zákoně nikde nic takového není.

Podle průzkumu agentury Factum Invenio (konal se od 7. do 13. září) se rozdíl mezi dvěma nejsilnějšími stranami zmenšil. ODS by teď získala 36,3% hlasů (v srpnu 41), ČSSD 32 (30,8), KSČM 13,7 (12,3), Zelení 7,3 (6,9), KDU-ČSL 6,5 (6,3). V přepočtu na mandáty by prý i tak měla případná obnovená „trojkoalice“ dostatečnou většinu, ale přepočty jsou při dnešním volebním systému asi poměrně nespolehlivé, protože mj. není jasné, jak budou hlasy rozvrženy do krajů. Ztráta ODS možná souvisí s tím, že se stala vládní stranou (náš lid nemá rád „pány“), možná též s Topolánkovou aférou, kterou ČSSD intenzívně přiživuje. O ztracená procenta se podělili komunisté, sociální demokracie a zřejmě též tábor otrávených nevoličů. Vývoj preferencí ukazuje, že Topolánkův plán prosadit předčasné volby a pak vládnout až do doby jejich konání není úplně promyšlený.

Úterý 19. září

Premiér Topolánek se prý domnívá, že pokud vláda dostane při hlasování o důvěře sto hlasů, není povinna podat demisi. Odvolává se na formulaci v ústavě, kde se praví, že vláda je povinná podat demisi, odmítne-li Sněmovna její žádost o důvěru. Tento výklad ústavy je absurdní, citované ustanovení se týká žádosti o důvěru v průběhu vládnutí. ODS by měla spíš myslet na to, jak zajistí, aby důvěru nedostala případná Paroubkova vláda. To je jediný ústavně čistý způsob, jak se může Paroubka zbavit.

Předseda zelených se zúčastnil „semináře“ Centra pro ekonomiku a politiku. Diskusi pod jednoznačným názvem „Ekonomické pravdy a mýty“ moderoval, jak je zvykem, prezident Klaus, který Bursíkovi během ní mj. řekl: „Polemizoval bych s každou Vaší větou“. Předseda zelených se podivil, že se moderátor přidává k jeho oponentům, Římanovi a publicistovi Ivanu Brezinovi. Na tom není přece nic překvapivého: souvisí to s tím, jak prezident a jeho okolí chápe diskusi: totiž jako utkání v boxu, v němž rozhodčí spolu s tím, který je jeho srdci milý, řežou společného protivníka.

Paroubek honem navštívil Zemana a tlumočil veřejnosti, že má jeho podporu. Návštěvu Tlustého prý „společně charakterizovali jako vrchol zoufalství ministra financí“. Zeman se veřejně pouze zastal exministra Rusnoka – doporučil ho prý Tlustému jako svého nejschopnějšího ministra financí a schopnost by měla být odměňována, nikoli trestána (rozuměj vyloučením ze strany, kterým mu hrozí Paroubek). Zdá se, že Tlustý nejednal po dohodě s Topolánkem a Zeman rozhodně nejednal po dohodě s Paroubkem. Zeman se jistě s Paroubkem dohadovat nemusí, ale jeho iniciativa je stejně výmluvná jako ta Tlustého.

V Maďarsku došlo k největším násilnostem od změny režimu. Podnětem byl asi hodinový projev premiéra Gyurcsánye, který držel na neveřejném zasedání poslaneckého klubu MSZP v květnu tohoto roku. Projev byl pojat velmi nekonvenčně, s výrazivem připomínajícím odposlechy našich fotbalových bossů. Premiér se zjevně snažil své spolustraníky získat pro politiku razantnějších reforem; v tom rámci prohlásil, že straničtí představitelé v minulých letech (a to včetně něho samého) lhali od rána do večera, a že on v tom už nehodlá pokračovat. Kdosi to vynesl, vzbudilo to pohoršení, na němž pochopitelně participuje opozice a krajní pravice (blíží se komunální volby). Až do včerejška do večera byly demonstrace (před parlamentem) pokojné, v noci se ovšem několikatisícový rozzuřený dav pokusil vniknout do budovy televize (chtěli tam přečíst prohlášení), střetl se s policií, která zásah nezvládla, zdemoloval celé přízemí budovy a její okolí včetně pomníku ruským vojákům padlým při dobývání města v roce 1945. Demonstruje se (poklidně) v celé zemi. Prezident Sólyom vyzval Gyurcsánye k tomu, aby se za své výroky omluvil a hovořil o „morální krizi“.

Středa 20. září

V Budapešti pokračovaly v noci nepokoje. Policie byla tentokrát už na výši situace a podařilo se jí zabránit nejhoršímu. Přesto došlo k jakýmsi devastacím části Rákócziho třídy, náměstí Lujzy Blaha(ové) a náměstí Oktogon. Demonstranti (nevím, zda se těm nočním vandalům má říkat demonstranti) se ovšem soustředili zejména na náměstí Republiky, kde sídlí sekretariát Maďarské socialistické strany. Policie i zde obstála. I zde se nabízí jakási hrozivá analogie, náměstí se totiž stalo dějištěm jednoho dosti krvavého incidentu v době maďarské revoluce v roce 1956. Nepochybuji o tom, že nespokojenost části maďarské veřejnosti s vládnutím MSZP je oprávněná. Já také nejsem spokojen s vládnutím ČSSD. Mám jen jisté pochybnosti o tom, zda je dobré do těchto sporů zatahovat pouliční svoloč (jistě se to stalo bezděčně, nebyl v tom žádný záměr, jen se neřeklo jasně: o vás nestojíme; a opatrnost je v těchto případech na místě), rozmlátit jedno město, které, přiznám se, mám velmi rád, a zda by např. per analogiam stálo za to kvůli Paroubkovi zapálit budovy na Kavčích horách.

V Česku je velká sláva z toho, že naší zemi navštívil kambodžský král, který zde dospíval a umí perfektně česky. Pro Norodoma Sihamoniho byl pobyt v Praze zjevně hezkým zážitkem a rád se k němu vrací. Nemohu říci, že by mi to nebylo sympatické, i když mám dojem, že pro jeho zemi dnes nemůžeme mnoho udělat. Nechápu jen, proč ho místopředseda Senátu Pithart chce oslovovat „pane králi“. Pan Pithart je obětí bolševických televizních pohádek. Králi se říká Vaše Veličenstvo.

Maďarské nepokoje vytvořily prostor pro seberealizaci extremistických stran. Extremistické maďarské strany tyjí z otevřených skutečných problémů, s nimiž si středoevropské národy nevědí rady. Totéž platí pro německé nacionály, kteří se probili do dalšího (východo)německého zemského parlamentu. Postkomunistické oblasti znamenají pro Evropu skutečný problém: buď se tam pozvolna prosazují podezřelí nacionalisté (Polsko, bývalá Dederonie, teď se jakýsi otazník vznáší i nad Maďarskem), nebo nacionální socialisté slovanské provenience (Slovensko, Česká republika). Demokracie tu, jak se zdá, nemá dost živné půdy k existenci.

Vatikán otevřel archivy z let 1922 až 1939 a v té souvislosti se prý bude jevit jinak i politika papeže Pia XII., který je tradičně prezentován jako kolaborant s nacisty. Toto pojetí, byť nejsa katolíkem, považuji za nesmírnou drzost. Před morálním odsudkem je třeba si položit elementární otázku, kterou Západu kdysi kladl sám Josef Vissarionovič Stalin: kolik měl papež divizí?

„Nemáme ještě extrémní pravici? Však se dočkáme“, zní titulek glosy Jana Jandourka v Mladé frontě Dnes. Myslím si, že jednak už extrémní pravici máme, i když existuje zatím jen v rámci ODS (Zahradil, Říman, etc.) a jednak naší daleko působivější specialitou je odjakživa extrémní levice. A tu máme dnes dokonce ve dvou verzích, ve filipovské a v paroubkovské.

Dnešní polská vláda trvá na kandidatuře exprezidenta Kwaśniewského na místo generálního sekretáře OSN. Zároveň, pokud se dobře pamatuji, chce pana Kwaśniewského zavřít za nekalé levicové pikle. Bude pan Kwaśniewski v budoucnu řídit OSN z nějakého varšavského kriminálu?

Čtvrtek 21. září

Ministr vnitra Langer oznámil včera na tiskové konferenci, že obdržel od jistého novináře SMS, podle níž byly v souvislosti as vyšetřováním úniku Kubicovy zprávy do médií odposlouchávány telefony asi dvaceti politiků a novinářů. Kromě toho měly být odposlouchávány prostory Poslanecké sněmovny, ministerstva vnitra a Českého rozhlasu. Problém je v tom, že i kdyby to byla pravda, nemá ministr vnitra šanci, ty akce by šly úplně mimo něj a nemá možnost ani je ověřit, ani do nich zasáhnout. Odposlechy musí ovšem schválit soudce, v některých případech jen státní zástupce. Soudci prý odposlechy schvalují velmi ochotně (ovšem v běžných kriminálních případech, nevím, jak by tomu bylo, kdyby se jednalo o odposlech šéfa politické opozice) a jediný orgán, který má jakousi možnost kontroly, je parlamentní komise pro odposlechy (má možnost zjistit, zda k odposlechům došlo nebo ne). Tato komise však nyní zatím neexistuje – nebyla po volbách ještě ustavena. Když člověk shrne to, co si mohl přečíst dneska v novinách, má dojem, že jej policie může odposlouchávat, kdykoli ji to napadne. Věc by se měla vyjasnit. Případ Kubiceho zprávy je zpolitizován od samého počátku a je těžké se zbavit podezření, že obě strany politického sporu (ČSSD a ODS) používají podle svých okamžitých možností policii jako klacek na oponenta. Což by bylo hanebné. Zcela nelíčená zuřivost předsedy ČSSD Paroubka ve chvíli, kdy na Langerovo oznámení reagoval, dává tušit, že na celé věci asi něco bude.

Místopředseda vlády Nečas nepodpořil Topolánkův výklad ústavy, podle něhož může vládnout i se sto hlasy podpory. Není divu, výklad je úplně nesmyslný.

Právo opět demonstrovalo elementární nedostatek slušnosti, když otisklo Hanákovu odpověď na polemiku ministra Římana hned vedle oné polemiky místo, aby počkalo aspoň jeden den. Hanák tam dovozuje, že za problémy s kamiony může Říman, který proti nim coby ministr dopravy nic nedělal. Říman byl ministrem dopravy v letech 1996-97. Tedy asi rok. Od roku 1998 jsou u moci sociální demokraté. Na ODS bude jejich novinářská klaka zjevně svádět všechny hříchy světa ještě v roce 2106. Stejně, jako to dělali komunisté se svými „buržoazními“ předchůdci.

Miloš Zeman si vybudoval pozici moudrého poustevníka, k němuž si jezdí pro radu politici, shodou okolností zrovna ti, s nimiž Paroubek dnes dvakrát moc počítat nemůže. Teď tam byl expředseda Kalousek, oba braši svou schůzku vydávali za setkání dvou politických mrtvol, což z jejich úst zní zvlášť důvěryhodně. Paroubek už začíná lehce zuřit a obrací se přímo proti Zemanovi, z toho se dá soudit, že expředseda ČSSD mu působí nezanedbatelné potíže. Stranu má, jak se zdá, Paroubek zatím pod kontrolou, jenže k zvrácení poměru ve sněmovně stačí jeden jediný hlas. Čeká nás ještě divoký vývoj plný zvratů.

Němci musí podle MfD přepsat dějiny. To je odvážné tvrzení, „přepisovat dějiny“ se zásadně nesmějí. V tomto případě jde sice pouze o dějiny nejvyšší německé hory Zugspitze (a sice o to, kdo ji první zdolal), ale stejně – bude to nebezpečný precedens. Měli by si napřed opatřit souhlas Historického ústavu ČAV, Svazu bojovníků za svobodu a polského prezidenta.

V Lidových novinách komentuje Eduard Freisler vojenský puč v Thajsku a v té souvislosti píše: „Například americký prezident George W. Bush se svým vývozem demokracie stejně jako třeba venezuelský vůdce Hugo Chávez se svým vnímáním dobra jen v socialismu mohou sledovat, že svět je mnohem pestřejší a že jejich politické a sociální modely na všechny země nelze uplatnit. Naštěstí.“ Na citátu zaujme jednak nonšalance, s jakou se pan Freisler staví do role rozhodčího mezi Bushem a Chávezem (jeden za osmnáct, druhý za dvacet bez dvou, typický projev českého skeptika, který dobře ví, že politika je svinstvo a politici sviňáci, ať si říkají Stalin nebo Churchill), a pak to „naštěstí“: naštěstí jsou tu ještě země, které dovedou problémy řešit věcně. Tj. vojenským pučem.

Pátek 22. září

Ministr Langer začíná mluvit o kauze odposlechů, kterou sám rozjel, poněkud rozpačitě. Zato Paroubek a jeho tým spustili bojový ryk a žádají důkazy. Z toho by se dalo soudit, že pan Langer naletěl. Podle Lidových novin nešlo o odposlechy, ale jen o evidenci hovorů (kdo komu volal). Tamtéž píše redaktor Respektu Spurný, že pro ministra Langera není nic jednoduššího než zjistit si, kdo byl odposloucháván. To je v rozporu s tím, co se o věci psalo v novinách včera. Nejsem odborník na bezpečnostní problematiku a počkám si, až se odborníci na něčem shodnou. Přesto se nemohu zbavit dojmu, že policie i soudnictví je zpolitizováno víc, než by se slušelo, a že by v té situaci nebylo překvapivé, kdyby se obě instituce podílely na aktivitách s politickým zaměřením. Co jiného ostatně byla celá aféra Kubice.

Nový, zpřísněný silniční zákon jakoby přestal fungovat: mrtvých je letos při silničních nehodách skoro stejně jako loni. Sebepřísnější zákon je na nic, když se pořádně nekontroluje jeho dodržování.

Konflikt mezi Zemanem a Paroubkem se rozhořel plnou silou. Zeman kritizoval v Hospodářských novinách rozhazovačnou politiku jeho vlády před volbami (proč tedy do voleb ČSSD podporoval?), Paroubek si nechal mimořádně svolaným aktivem potvrdil podporu a dal Zemanovi neomaleně najevo, ať asi kouká hledět svého. Jeho nynější postoj poněkud kontrastuje s tím, co říkal počátkem týdne, totiž jak se společně s „Milošem“ od plic zasmáli „zoufalství“ potentátů z ODS. Kamarád Miloš se během dvou tří dnů po té společné legraci změnil v jeho očích v bezvýznamného penzistu a samotnému Paroubkovi, jak se zdá, už do smíchu moc není.

STEM a IVVM zveřejnily výsledky průzkumu veřejného mínění, pokud jde o podporu politickým stranám (a volebních preferencí). Podle obou agentur by nesocialistické strany získaly dostačující podporu. STEM relativizuje schopnost KDU-ČSL proniknout do Sněmovny. Shodný je mírný zisk ODS, mírná ztráta ČSSD, posílení zelených (ODS by stačila jejich podpora). Hypotetické výsledky lidovců jsou nejednoznačné, komunisté malounko získali, to je významné: jakmile se komunisté přesvědčí, že Paroubek nemá nejmenší šanci sestavit vládu s jejich podporou, přestanou se stavět proti předčasným volbám.

Řada představitelů KDU-ČSL dala najevo, že vyjádří vládě ODS „mírnou nezúčastněnou podporu“ (Kalouskův výraz) tím, že nebudou hlasovat proti ní. Lidovečtí chytráci musí dobře vědět, že tím nad ní (a hlavně nad jejím předsedou) vynášejí ortel politické smrti. Topolánek udělal katastrofální chybu, když se vzdal trojkoalice a začal se paktovat s Paroubkem. Kalousek byl teď za Zemanem. Co kdyby Klaus jmenoval po Topolánkovi jako druhého premiéra lidovce?

Polský premiér Kaczyński požádal svého bratra prezidenta, aby odvolal z funkce místopředsedu vlády a ministra zemědělství Leppera, předsedu Sebeobrany. Formálním důvodem byl ministrův nesouhlas s rozpočtem. Prezident premiérovi vyhověl. Tím se rozpadla vládní koalice. Zbývající dvě strany, PiS a Liga polských rodin, nemají v Sejmu většinu. V Polsku se hovoří o předčasných volbách. Hůř než ty poslední, zdá se, nemohou dopadnout.

Ruští zbrojní experti mocně reptají v souvislosti s budováním americké protiraketové obrany. Obrana prý „směřuje proti Rusku a Číně“. Ovšemže směřuje, ale pouze v tom případě, pokud to mají Rusové naplánováno tak, že si počkají, až balistické střely s jadernými hlavicemi, které vystřelí neznámo kdo, neznámo odkud, zdeptají západní Evropu, a sami si pak vezmou zpátky minimálně to, oč přišli na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Jako že to tak naplánováno mají. Známe své pappenheimské.

Sobota 23. září

Ministr Tlustý navrhuje rozpočet s deficitem 119 miliard Kč, což je zatím nejvíc v historii České republiky. Vůbec nepochybuji o tom, že je podstatně realističtější než ten s deficitem 88 miliard, který navrhl na (možná dočasnou) rozloučenou s úřadem Sobotka. ČSSD to má promyšlené: Tlustý získává image marnotratníka, a pokud se Sobotka do úřadu vrátí, může k těm 88 miliardám dost přihodit a přitom bude vypadat pořád jako ten lepší. Vykutálené.

Ministr Tlustý požádal prezidenta Klause, aby moderoval politickou debatu o rozpočtu.. Prezident tuto představu před kamerami s divokým smíchem odmítl, tuší, že by si to Paroubek nedal líbit. Prý si to musí vláda vyřídit se svou opozicí. Ministr Tlustý se v této věci dosti snaží, jedná se Zemanem. Paroubek a Sobotka naproti tomu velmi usilují o to, aby dali najevo, že o žádné jednání nestojí (Paroubek: „to je určitě formální jednání, zřejmě naši podporu nechtějí, anebo ji nepotřebují“). Nevím, jestli to expremiér se svou bojovnou nekomunikativností nepřehání, tahanice o vládnutí už trvá trochu moc dlouho a strana typu ČSSD moc dlouho semknutá nevydrží.

Podle agentury STEM je většina lidí (62%) pro předčasné volby do PS. Zdá se, že se česká veřejnost pomalu propracovává k realismu. Ne úplně, protože většina z té většiny si myslí, že by mohly být už za měsíc. Většina není ovšem tak velká, aby znamenala nějaký velký tlak na ty, co volby nechtějí, spíš lehounce podporuje ty, co je chtějí (ODS, lidovce a zelené).

Petra Buzková odpověděla v rozhovoru pro MfD na otázku, jak se dívá na poměr Topolánka a Talmanové: „Nechci komentovat osobní věci jiných lidí, každý se má rozhodnout, jak chce žít a s kým chce žít. Mě na celé té věci zaskočilo jednání paní Topolánkové. Kdyby se něco podobného stalo mně a můj partner by takové věci rozmazával v tisku v době, kdy bych prožívala své vrcholné politické období a snažila se sestavit vládu, tak bych to musela považovat za podraz… Tyhle věci se mají řešit v klidu doma a nemají se tahat do novin.“ To je velmi korektní a věcné stanovisko. Mám vůbec dojem, že na rozdíl od např. Sobotky a Zaorálka se Petra Buzková zachovala v posledním roce slušně. Politika spolupráce s komunisty jí, jak ostatně taky z rozhovoru nepřímo vyplývá, vadí. Realisticky odhadla, že nemá šanci dělat v nové situaci Paroubkovi hlavního stranického oponenta a rozhodla se pro odchod z politiky. To, že svolila s tím, aby „kandidovala v Praze za primátorku“ (tj. přesně řečeno, pomohla straně získat pár hlasů navíc v komunálních volbách) je taktické rozhodnutí, které může vystavit zásadní kritice jen fanatik. A pokud jde o „návrat do vysoké politiky“? Paní Buzková má spoustu času. Rozhodně víc než Paroubek.

Evropská komise neuspěla s pokusem strhnout na sebe víc pravomocí v boji proti terorismu. K zemím, které se zapříčily, patří i ČR. Asi je to dobře: komise by nespíš pečovala především o to, aby nebyla krácena lidská práva teroristů: co jiného si slibovat od „koordinátora EU pro boj proti terorismu“ Gijs de Vriese, který, soudě z rozhovoru v dnešních Lidových novinách, pociťuje jako hlavní problém způsob, jak USA nakládají s muslimskými vězni, a od komisaře pro vnitro Frattiniho, který kdysi chtěl na bouři kolem karikatur proroka Mohameda reagovat zavedením cenzury v EU.

Pondělí 25. září

Událostí číslo jedna je údajná bezprostřední teroristická hrozba. Zdá se, že ji nikdo zatím nebere moc vážně. Veřejnost tomu moc nevěří (podle průzkumu agentury Median pro MfD si přes 55% lidí myslí, že se nemůžeme stát cílem vážného teroristického útoku, a zároveň skoro 77% lidí realisticky odhaduje, že na něco podobného nejsme připraveni). Což o to, Američané taky nebyli na 11. září 2002 nějak zvlášť připraveni. Ve Spojených státech jako v zemi demokratické, civilizované a připravené bránit se je ovšem nepředstavitelné, aby skutečného ohrožení zneužíval šéf opozice např. k útokům na stávajícího prezidenta (rozuměj v našich poměrech premiéra). To, co dělá teď Paroubek, je natolik neslýchané, že to svou propastnou neloajálností ne snad k vládě ODS, ale k České republice přesahuje veškeré podobné aktivity politického nebožtíka Miloše Zemana, a to už je co říci. Nejdřív obvinil (slabou) Topolánkovu vládu, že účelově dramatizuje staré a známé informace, teď pro změnu tvrdí, že vláda odvoláním šéfa civilní rozvědky ohrozila bezpečnost země. Když kdosi (íránský prezident nebo venezuelský diktátor, nepamatuji se už přesně, kdo) hrubě urazil na půdě OSN amerického prezidenta, ohradil se proti tomu velmi energicky jeden z nejradikálnějších Bushových demokratických oponentů. Podobnou velkorysou loajalitu aby člověk u našich politických smraďochů pohledal.

Záležitost s teroristickým útokem mi připadá divná. Nepochybuji o tom, že hrozí, informace zřejmě přišla z důvěryhodných zahraničních zdrojů. Nedovedu si představit, že by se někdo namáhal zaútočit proti pražské židovské obci, je nikoli vlastní vinou „mediálně slabá“ a útok by asi neměl veřejný ohlas úměrný námaze, již by bylo nutno vynaložit (u nás např. neexistuje jako podhoubí silná muslimská komunita, odkud by bylo lze naverbovat „bojovníky“). Zato – vlivem všeobecnému nepořádku, jaký u nás vládne – by asi nebylo těžké zasáhnout s vynaložením poměrně nevelkého úsilí a s nasazením nevelkého počtu lidí infrastrukturu takovým způsobem a způsobit takové oběti na životech, že bychom na to hned tak nezapomněli. (Žádné jiné akce v Česku by si asi svět nevšiml).

Nejvyšší státní zástupkyně Vesecká popřela, že by někdo odposlouchával 20 politiků a novinářů. Paní Vesecká ovšem řekla, že pokud se odposlouchávalo, odposlouchávalo se legálně a na základě platných zákonů. Nepředpokládám, že pokud by někdo odposlouchával novináře a politiky, dělal by to ilegálně. Ale i legální odposlech novinářů a (v té době vlastně ještě opozičních) čelných politiků je velmi na pováženou.

Paroubek věří, že Zeman je velký muž, že je velkorysý a neuchýlí se k takovým malichernostem, jakou by byl např. čelný útok na současného předsedu ČSSD. Pochybuji, že by se vysočinský yetti nechal uchlácholit takovouhle legrační demagogií. Paroubka zjevně čekají nepříjemnosti.

Expředseda KDU-ČSL Kalousek prohlásil, že strana je teď v opozici a nemusí si svazovat ruce kompromisy – měřítkem je jen program KDU-ČSL. To říká poté, co se pokusil docela nestydatě a navzdory všem předvolebním slibům uzavřít komplot s ČSSD a komunisty. Člověk by předpokládal, že poté, co provedl svůj parádní kousek, poleze pan Kalousek nějaký čas kanály. Kdepak! Už je zase v centru dění. Pan Kalousek mi připomíná mé někdejší kolegy z FS ČSFR, na něž se provalilo, že fízlovali StB. Před tím, než to prasklo, to byli demokrati a antikomunisti až na půdu. Když jim takto spadla kaťata, přivinuli se honem a rychle k rudému dubisku. Tragedií KDU-ČSL je, že nemá sílu se lidí, jako je Kalousek, opravdu zbavit. Zjevně mj. i proto, že je asi obtížné najít ve vedení strany někoho, kdo by do jeho „akce“ nebyl namočen.

Úterý 26. září

Paroubek si nadiktoval podmínky, za kterých je sociální demokracie ochotná uvažovat o podpoře návrhu rozpočtu, s nímž přichází ODS. Podobají se (už zase) rakousko-uherskému ultimátu Srbsku z léta 1914. Paroubkovy napoleonské způsoby nejen v této věci (ve skutečnosti způsob, jak využívá teroristické hrozby k soustavným útokům na vládu, není nic jiného) jsou odpudivé tak, že na to podle posledního průzkumu STEM reaguje i veřejnost: Paroubkovi a jeho věrnému souputníkovi Sobotkovi (pozoruhodná dvojice! Jeden nedokáže být loajální za žádných okolností k nikomu, druhý je loajální za všech okolností ke každému; je těžké si představit šťastnější kombinaci) klesla popularita o víc než deset procent. Průzkumy popularity politiků mají své zvláštnosti ( ještě se k tomu vrátíme), ale v tomto případě odrážejí cosi reálného.

Paroubek a předseda poslaneckého klubu Hašek se v pondělí sešli se zástupci Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, Rady České televize a Rady Českého rozhlasu, podle slov předsedy RRTV Žáka (pan Žák má víc než blízko k ČSSD), „aby konzultovali komunikaci mezi radami a novou sněmovnou“. Hašek se totiž prý má stát předsedou sněmovní mediální komise. Nicméně ještě jím není a navíc není vůbec jasné, proč má komunikaci mezi radami a sněmovnou domlouvat ČSSD a její předseda Paroubek. Rady měly tento způsob „komunikace“ odmítnout, vzniká podezření, že se tam pekl jakýsi „New Deal“ ve vztahu ČSSD a „veřejnoprávních“ elektronických médií. Navíc sociální demokracii ještě tenhle stát (a tedy i veřejnoprávní média) nepatří a nedá se vyloučit, že jí ani patřit nebude. Není to ani nejsilnější parlamentní strana. Otázka, jak je možné, že na takové jednání přistoupili předsedové rad a hlavně předseda RRTV Žák, je víceméně řečnická. ČSSD začíná v České republice hospodařit jako ve svém, ačkoli k tomu (ještě) nemá žádný mandát.

Případ Jana Beneše má jakousi repliku. Mladý řimbaba vytáhl z auta osmasedmdesátiletého penzistu, který malinko narazil do jeho bouráku a poškrabal mu lak, a na místě ho zmlátil tak, že jej museli odvézt do nemocnice. Protože stařík není známý spisovatel a neměl u sebe pistoli, dostal nakládačku a pes po něm neštěkne. Odborníci jednání rabiáta vědecky vysvětlují: “Když je člověk unavený a dostane se do stresové situace, je větší pravděpodobnost, že se projeví agresivně“, „Tempo, kterému jsme v dnešní době každodenně vystaveni, způsobuje, že jsme předrážděni. Po člověku se chce mnoho věcí, které nemůže zvládnout. Žije v neustálém napětí a strachu. Proto ve vypjaté situaci zareaguje neadekvátně.“ Myslím, že označovat zmlácení skoro osmdesátiletého člověka za „neadekvátní reakci“ vyžaduje jistou otrlost, že za incident nemůže „tempo, kterému jsme vystaveni“, ale nějaké docela konkrétní prase, a že chovat se slušně ke starým lidem není nic, co bychom „nemohli zvládnout“. Ostatně, jak se člověk může divit, že jednání pana Paroubka pořád ještě u nás spoustě lidí imponuje! Chová se ještě fous slušněji než lidé jako ten, co si „vybil své napětí“ na starém člověku, o němž předem věděl, že se nedokáže bránit.

Podle Paroubka vláda ohrozila bezpečnost země, když v době zvýšeného ohrožení odvolala šéfa civilní rozvědky Randáka. Destabilizovala tím celý zpravodajský systém ČR. Nejde prý jen o nekompetentnost a diletantství, ale o přímé ohrožení bezpečnosti ČR. Zároveň se Paroubek zaklíná, že vláda má „plnou podporu ČSD v boji proti terorismu“. To je ovšem jen pokrytecký žvást. Jsou určité situace v životě země, kdy by se politik měl chovat i ke svým protivníkům loajálně. Politik, který pro takové situace nemá cit, je potenciální zemský škůdce.

„Jisté je především to“, píše v Právu Jan Eichler, „že žádný, ale opravdu žádný jejich čin“ (tj. čin teroristů) „nelze ničím ospravedlnit. Nanejvýš lze usilovat o pochopení jejich logiky a záměrů a snažit se o jejich eliminaci“. Tu je velmi šťastně jaksi v kostce podána v kostce ideologie mnichovanství: logiku stížností na národnostní poměry v ČSR bylo možné pochopit a snažit se o eliminaci nespravedlností: jenže ne v roce 1938 a ne v situaci, kdy stěžovatelem byl Adolf Hitler. Povinností Chamberlaina a Daladiera bylo tehdy nepochopit a nesnažit se.

Pákistánský prezident Mušaraf tvrdí ve svých pamětech, které vyšly právě teď, že v roce 2002 plánovala Al-Kajdá únos několika letadel ČSA, jimiž chtěla demolovat londýnské letiště Heathrow. Hlavním motivem pro ně prý byla „nedbalá bezpečnostní opatření“ na ruzyňském letišti a v ČSA. Jsem přesvědčený, že pokud je informace o nynějších chystaných teroristických útocích v Praze podložená (jako že asi je), důvod je tentýž. Pokud ovšem u nás opravdu k něčemu dojde, je třeba vzít v úvahu to, co dnes velmi pěkně napsal do MfD Roman Joch: „…státní bezpečnostní aparát není téměř nikdy schopen předejít prvnímu úderu. Ten je téměř vždy úspěšný. Prozíravost a spravedlnost státu se měří jeho schopností předejít druhému, třetímu, čtvrtému, sedmnáctému úderu.“

Rusové hodlají dodávat zemní plyn z velkého naleziště v Barentsově moři nikoli do USA, jak se původně předpokládalo, ale do Evropy. Slíbil to prezident Putin během své návštěvy Francie. Podle expertů, o nichž hovoří ve svém článku Petra Procházková, „vstřícnost Kremlu vůči Evropě se stane nakonec vážnou příčinou rozkolu mezi USA a Ruskem“. Řekl bych, že rozkol, o nějž Rusům (i v tomto případě) jde, je rozkol mezi Evropou a USA. Už je na něj pěkně zaděláno.

Středa 27. září

Že Topolánkova vláda nemá v nadcházejícím hlasování šanci dostat důvěru, je víc než jasné. Už jen při pomyšlení na nechutné chvástavé řeči, které pak povede Jiří Paroubek (ale nejen na ně) se mi dělá nanic, a jistě nejsem sám. To ovšem není žádný argument. Je nicméně zjevné, že přesto, že Topolánek důvěru nedostane, velmi záleží na tom, jak budou hlasovat lidovci a zelení. Není vůbec jedno, zda dají Topolánkově vládě důvěru přímou, nebo tzv. umírněnou (tj. nezúčastní se hlasování). Zvláště KDU-ČSL působí v poslední době dojmem, jako by chtěla skládat reparát z kalouskismu a jako by svému expředsedovi nezazlívala akci samu, nýbrž jen nedbalé provedení. Ostatně jak by ne, když do Kalouskova veletoče bylo namočeno v podstatě celé vedení a zřejmě i celý poslanecký klub partaje. Lidovci a zelení mají proč se na Topolánka zlobit: zachoval se k nim jednak nemravně a jednak nesmírně hloupě. Neměli by však zapomínat, že nejde o Topolánka (ten tak jako tak nemá šanci), ale o Paroubkův neřestný komplot s komunisty. Neúčastí na hlasování Topolánkovi neuškodí (tomu už uškodit nelze), ale Paroubkovi pomohou. Snad by s ohledem na to mohli s jakýmsi státoprávním ohražením dát Topolánkovi důvěru. Když to neudělají, nemůže se jim (zejména zeleným, ti zatím jako jediná česká parlamentní strana neloví bobříka vyčuranosti) nikdo divit. Ale bude to chyba.

Kromě hlasování o důvěře se schyluje k hlasování o rozpočtu. To zjevně pro ČSSD není tak významná otázka (když bude vláda svržena, proč jí nepožehnat rozpočet). Taky se zdá, že Paroubek, velmi citlivý na veřejné mínění, zaregistroval, že jeho arogantní politický styl lidi přece jen trochu odpuzuje, a rád z něj sleví tam, kde ho to nic nestojí. Zásadní otázkou se stalo, zda privatizovat kus ČEZ, nebo kus pražského letiště. Rád to přenechám odborníkům, jako laikovi mi to připadá trochu směšné. Jiří Paroubek mi ve vztahu k veřejnému mínění připomíná amerického senátora, o němž píše John Kennedy v Profilech odvahy: ten v zájmu svého znovuzvolení hlasoval vždy jen pro návrhy, u nichž bylo zjevné, že získají většinu. Jak Kennedy poznamenává, je povzbudivé, že tento recept se neosvědčil. Jenže to bylo v USA.

Topolánkova vláda chce mj. předložit změnu volebního zákona do PS. Počet poslanců je prý třeba snížit na 199 a zároveň zákon upravit tak, aby vrátil menším stranám spravedlivé zastoupení a garantoval vítězné straně stabilní vládní podporu. Obávám se, že uspokojit poslední dva požadavky najednou bude dosti svízelné. Přitom na eliminaci patových situací by úplně stačilo naopak zvýšit počet poslanců na 249 a vrátit se k původnímu algoritmu přidělování mandátů, který platil před rokem 2002.

V parlamentu ČR probíhají populistické hrátky ohledně imunity. Existují v tuto chvíli dva návrhy, jak ji omezit: buď by platila jen po dobu výkonu mandátu, nebo by byla zrušena úplně s výjimkou imunity za hlasování a projevy ve sněmovně. Imunita je prý v demokratickém státě přežitkem. Jistě. My jsme ale postkomunistický stát a tváří v tvář vyhlídce, že se k moci prokouše Paroubek a komunisté,je třeba na současném vymezení imunity trvat. Stejně to pak možná nebude nic platné.

Podle českého statistického úřadu si dnes průměrný Čech žije o třetinu lépe než za komunismu. Problém je, pokud se nemýlím, v tom, že ve srovnání s dobou komunistu průměrných Čechů poněkud ubylo.

Českými médii zmítá další pseudopřípad: čeští učenci objevili hrob Reinharda Heydricha. Nyní vzniká spor o to, zda si Heydrich hrob zaslouží nebo ne. Považuji Reinharda Heydricha za mimořádně ohavného válečného zločince. Zároveň mi zůstává rozum stát nad tím, co veřejně prohlásil vojenský historik Eduard Stehlík: „Popel zavražděných lidí nacisté sypali do řek, a Heydrich by měl mít důstojný hrob?“ Je pan Stehlík přívrženec sypání popelu zemřelých do řek? Myslí si, že někteří lidé by měli mít hrob nedůstojný? Na hrob má nárok každý, zločinec nezločinec. On si to Pán Bůh nakonec přebere a není naším úkolem mu fušovat do řemesla – tedy aspoň sypáním popela do řek, které u nás zavedl Klement Gottwald. Je příznačné, že českým historikům se to líbí. Vypovídá to hodně o českých historicích.

Ke včerejší zprávě o setkání předsedy ČSSD Paroubka s představiteli mediálních rad je třeba doplnit, že pan Paroubek se sešel nikoli s celými mediálními radami, nýbrž jen s těmi členy, kteří byli dosazeni ČSSD. To je v podstatě ještě větší drzost: pan Paroubek si začíná pěstovat v radách svou mediálně dozorčí kliku.

Chválit českého politika je činnost nesmírně riskantní a politický komentátor by se jí měl pokud možno vystříhat. Občas se ovšem neudrží a propadne trestuhodné naivitě, což se stalo mně, když jsem utrousil několik nepromyšlených vlídných slov na adresu Petry Buzkové. Paní Buzková mne hravě usvědčila z indolence rozhovorem, který poskytla Mladé frontě Dnes. Šmajchluje se v něm bez zábran k nynějšímu lídru ČSSD Paroubkovi a kroutí se přitom jako žížala: má sice s komunisty problém, ale na druhé straně nebude vyčítat ČSSSD, když se s nimi spustí. „Pan Paroubek je kus profesionála a je mnohem slušnější než pan Zeman“ To druhé je z hlediska paní Buzkové sice pochopitelné, ale poněkud subjektivní – pan Paroubek se totiž nikdy nevěnoval jejímu sexuálnímu životu s takovou náruživostí jako pan Zeman. Paní Buzková se svým rozhovorem dostala do širšího výběru kandidátů na příštího bobříka vyčuranosti. Můj poklesek je snad omluvitelný tím, že bych strašně rád našel v ČSSD někoho, kdo se chová aspoň trochu normálně. Hledám, hledám, ale pořád se mi to nějak nedaří. Prominenti ČSSD se chovají tváří v tvář Paroubkovi podobně jako kdysi za první republiky a za protektorátu čeští komunisté vůči Gottwaldovi a jeho řídícímu orgánu Stalinovi. Byli mezi nimi tenkrát i lidé aspoň relativně inteligentní, ale když vůdce zařval, schovali si svou inteligenci rychle do kalhot. ČSSD je v tomto ohledu bohužel strana výrazně komunistického typu.

Pátek 29. září

Vláda navrhuje odložit o rok platnost zákoníku práce. To je jistě ušlechtilý záměr, jenže bohužel bude místo toho příští týden odložena vláda.

Podle Klausova tajemníka Jakla chce prezident iniciovat jednání politiků o vytvoření přechodné úřednické vlády a o předčasných volbách. I to je ušlechtilý záměr, je k němu ovšem zapotřebí nejen prezidentova dobrá vůle, ale i ústavní většina v obou komorách parlamentu. Komunisté však s předčasnými volbami budou souhlasit teprve tehdy, až se ukáže, že Paroubek není schopen s jejich podporou vládnout. To se může prokázat jen tak, že bude pověřen sestavením vlády a nedostane důvěru. Paroubek nebude s předčasnými volbami souhlasit nikdy. A jak se zachová při případném hlasování o důvěře Paroubkově vládě KDU-ČSL, je ve hvězdách. Vedení strany odmítlo Kalouskův postup ne proto, že by byl nemravný, ale proto, že byl humpolácky provedený a stranický plebs ho tudíž neskousl. Když se to udělá elegantněji, budeme se možná všichni divit.

Ústavní soud zrušil ve středu části Rathova zákona o neziskových nemocnicích. Po této úpravě si nemocnice v krajích mohou samy vybrat, zda chtějí spadat do seznamu neziskových nemocnic, jištěných smlouvou se zdravotními pojišťovnami, nebo zda budou existovat mimo, a hlavně, pokud budou existovat mimo, nebudou diskriminovány tím, že by jim pojišťovny hradily jen nezbytnou akutní péči, což by je fakticky zničilo. Tím je aspoň do doby, než se případnému novému prezidentovi podaří změnit složení Ústavního soudu, poněkud zbrzděn proces postátnění českého zdravotnictví (a zároveň jeho privatizace do rukou dr. Ratha).

Premiér Topolánek vyjádřil přání navštívit před hlasováním o důvěře jeho vládě i poslanecký klub ČSSD. Předseda klubu Hašek mu dal na vědomí, že mu to bude umožněno jen tehdy, když se napřed omluví za obvinění předchozí vlády, že dala odposlouchávat telefony politiků a novinářů. Podmínky tohoto druhu kladou země jako Severní Korea nebo Írán Spojeným státům (a kladl je kdysi Nikita Chruščov Západu). Jsou ze své podstaty neslušné.

V tisku se objevily zprávy, že Paroubkovi právníci Jansta a Topinka byli za své služby Paroubkovi placeni Úřadem vlády ČR (připomínáme, že JUDr. Topinka se před časem obrátil opovědným listem i na editora Událostí ohledně jednoho článku, který se údajně dotýkal expremiérovy cti. Šlo evidentně (podobně jako v tiskových žalobách už vznesených) o soukromou záležitost pana Paroubka). Teď mluvčí ČSSD Orgoníková sdělila, že právní úkony týkající se Paroubkovy osoby byly automaticky přefakturovány sociální demokracii. Kopie faktur jsou prý v centrále ČSSD řádně zaevidované v účetnictví. Zajímavé je spíš, zda tato přefakturace zanechala nějaké stopy v dokladech uložených v Úřadu vlády, který teď přešel do nepřátelských rukou. A kromě toho nerozumím, proč by měla ČSSD platit soukromé spory svému předsedovi. Jistě si může se svými penězi dělat, co jí napadne, např. postavit na Petříně druhou rozhlednu, ale něco to o ní vypovídá.

Šéfreportér Novy Tuna byl „dočasně stažen z obrazovky“ TV Nova kvůli tomu, že se v dopise expremiéru Paroubkovi ohradil proti jeho tvrzení, že pracuje v žoldu ODS, a požádal ho, aby odstoupil. Dopis sice poslal do ČTK, pak se ale zjevně polekal a vzal ho zpátky, některé formulace však už mezitím prosákly na veřejnost. Paroubek se sice pár dnů po volbách za ten výrok omluvil, zároveň však Tunovi a dalším pohrozil, že při každém dalším „hrubém útoku“ na jeho osobu bude zvažovat trestní oznámení (o této technice Paroubkova omlouvání jsme už psali, a ten článek zřejmě vzbudil expremiérovu nelibost a měl za následek výhružný dopis jeho advokáta). Ředitel zpravodajské sekce Novy Ondráček vytýká Tunovi, že dopis podepsal jako šéfreportér Novy, „čímž do toho vtáhl firmu“. Podle toho, když uvedu u nějakého svého článku jako povolání důchodce, vtahuji do toho důchodcovstvo jako celek. Nova by do toho byla vtažena tehdy, kdyby to Tuna napsal na firemním papíře a opatřil razítkem. Dalším prohřeškem pana Tuny je, že „veřejně vyjádřil názor na politika“ (reportéři Novy na rozdíl od nás ostatních smrtelníků nesmějí mít názory na politiky, a pokud už se jim nedovedou ubránit, musí je pečlivě tajit) a že předem neinformoval své nadřízené. Něco trochu podobného mi kdysi vytýkali v s. p. Mototechna, když jsem podepsal Chartu 77. Nerozumím jen jednomu: proč se pan Tuna na Novu jednoduše nevykašle?

Týdeník Respekt zjevně bojuje o život. Nový investor si najal jako „ředitele pro strategii“ někdejšího redaktora Lidových novin Čermáka. Nebyl jsem v minulosti nějakým bezvýhradným fandou Respektu, ale ten časopis měl nějaký profil a jak se pamatuji na pana Čermáka coby publicistu, troufnu si odhadnout, že ho definitivně zničí. Respekt své dosavadní čtenáře ztratí a nové nezíská, časopisů věnujících se politice je u nás v současné době moc.

Včera jsme oslavili „den české státnosti“ (tak se do moderní češtiny překládá úsloví „svátek svatého Václava“). Nezmínil jsem ho zvlášť, protože nevím, co bych o něm napsal nového.

Sobota 30. září

Vládní informace o odposlouchávání politiků a novinářů nebyly, jak se ukazuje, zcela vycucány z prstu. Podle informací, které prosákly na veřejnost a s nimiž byla seznámena Poslanecká sněmovna, byly odposloucháváni dva politici a dva novináři, samozřejmě legálně (soudci údajně schvalují odposlechy aniž mají možnost si pořádně prověřit, koho se pořádně týkají, např. u jednoho ze sledovaných politiků má být uvedeno hned devatenáct telefonních čísel). Kromě toho bylo povoleno odposlouchávání místnosti, kterou v budově Poslanecké sněmovně používá Český rozhlas, ale odposlech se nepodařilo „realizovat“. Podle nezaručených informací byl jedním z odposlouchávaných ministr Langer. Odposlechy byly schváleny 4. září, v den nástupu Topolánkovy vlády, a to na dobu do 5. prosince t. r., ale 20. září (den před tím, než vláda přišla se svým obviněním) byly ukončeny. Je nemožné uvěřit, že by se to všechno stalo jen tak samo od sebe, pouhým samospádem policejního vyšetřování. ČSSD si přesto za standardní spolupráce komunistů těsnou většinou odhlasovala ve Sněmovně výzvu, aby Topolánek, Langer a Nečas odstoupili. Výzva nemá žádnou závaznost, sněmovna nemá takovou pravomoc. Je proto nepochopitelné, proč se většina lidovců a zelených jen zdržela hlasování, takové akce snižují vážnost parlamentu a je třeba proti nim být ze zásady. Bobříka sprostoty lovil úspěšně, jako obvykle, dr. Rath. Ten člověk hravě přetrumfne všechny někdejší Sládkovy republikány.

Ministr spravedlnosti chce změnit pravidla pro odposlouchávání. Bylo by to asi velmi záhodné, podle toho, co měl člověk možnost se dozvědět, může policie odposlouchávat prakticky kohokoli, soudy prý vyhovují až 80% žádostí a soudce má na rozhodnutí čas řádově v minutách, maximálně v hodinách.

V rozhovoru pro Právo se Paroubek vyjádřil mimo jiné ke svému případnému pověření sestavit vládu: „Akceptuji, že prezident se musí ujistit, že tu většinu“ (aspoň 101 hlasů) „mám. A jsem přesvědčen, že ho ujistím… Jsem přesvědčen, že odpověď na tuto otázku“ (kde vezme ty hlasy) „se dozvíte už v průběhu příštího týdne… Teď o tom mluvit nechci, protože nevidím nejmenší důvod k tomu, abych vaším prostřednictvím informoval o svých záměrech politické protivníky.“ Formulace je dost opatrná; aby ji člověk mohl brát jinak než jako blafování, musel by pan Paroubek uvést jména. V této podobě to neznamená nic.

Pondělí 2. října

Václav Havel se v televizních Otázkách Václava Moravce vyslovil skoro ke všemu, k čemu se vyslovit jde. Pokáral Klause a ODS, že trvalo příliš dlouho, než byl Topolánek jmenován premiérem (přitom jmenování premiéra blokovali Paroubek a ČSSD tím, jak účinně bránili zvolení předsedy Poslanecké sněmovny PČR), označil za chybu, že se dříve nedospělo k politicky neutrálnější překlenovací vládě (jak by se mohlo, když o ni nikdo nestál). Vyslovil se pro předčasné volby (je povzbudivé, když jejich nutnost došla už i jemu). A celkové zhodnocení? „Zatím to bylo podle mého mínění a k mému velkému zklamání zcela bezkoncepční“: to je laciný postoj krasobruslařského rozhodčího, který hodnotí umělecký dojem z volné jízdy. Nelze přitom přehlédnout, že rozhodčí se nominoval sám. Tady jde bohužel o vážnější věci. Podobně estétsky přistupuje exprezident i k ústavě: je prý příliš dlouhá a má mnoho dodatků. Jinak se vyjádřil v tom smyslu, že na jedné straně Paroubek nemusí být nutně jmenován premiérem, na druhé straně Kubiceho zpráva byla nečitelná patlanina a tajné služby si měly najmout nějakého spisovatele, aby jí dal nějakou formu (zase estetický soud). Nemohu se vyhnout dojmu, že se pan Havel nenápadně nabízí, aby to střetnutí mezi Paroubkem a ODS pískal: strašlivá představa. K odposlechům řekl, že se ze své zkušenosti, kdy byl téměř celý život odposloucháván, naučil mluvit tak, aby to, co je skutečně tajné, nikdy neřekl. A kvůli tomu si mají nechat líbit odposlouchávání všichni ostatní? Je třeba mít na mysli, že odposlouchávání Václava Havla za totality nebylo něco jako trvalá atmosférická porucha, ale svinstvo. A přitom bylo jistě striktně „podle zákona“, totiž toho tehdejšího. Komunisty by Havel ovšem zakázal: to se mu to říká, když on je zakazovat nemusí ani nemůže.

Zelení se rozhodli podpořit ODS. Jejich rozhodnutí je správné, i když ODS jim to, jak zdůraznili, nijak neulehčila. Záležitosti se věnuje jeden z našich dnešních komentářů. Chci jen dodat, že hlasování nebude jen o důvěře v Topolánka, ale zároveň, a možná hlavně, o nedůvěře v Paroubka. Z toho důvodu na té stovce pro vládu velmi záleží, je to totiž stovka proti Paroubkovi.

Vyhozený ministerský náměstek Janota, nepostradatelný odborník, který sestavoval státní rozpočty ještě za Husáka (pokud tomu dobře rozumím, tak jakási poněkud obstarožnější replika pana Teličky), byl po konfliktu s ministrem Tlustým vyhozen. Nechci se vyjadřovat k podstatě sporu, jde o ekonomickou záležitost a nemohu vyloučit, že pan Janota má pravdu. Podle Práva však mimo jiné řekl: „Hrubou chybu jsem ale udělal v tom, že poté, co byl v pátek 22. září zveřejněn první inzerát, jsem na jednání tripartity minulou neděli navrhl určité možné odůvodnění údaje 1,3 biliónu korun. Chtěl jsem tím zamezit tomu, aby vznikl trapný rozpor mezi tím, co ministerstvo veřejně hlásá a co inzeruje.“ Místo toho ovšem vznikl trapný rozpor mezi tím, co pan náměstek řekl na tripartitě, a tím, co říká teď. Jak ho člověk má brát vážně?

Nejvyšší státní zástupkyně Vesecká se brání proti těm, kdo shledávají v jejích slovech rozpory. Její tiskové prohlášení podle Práva znělo: „Veškeré úkony trestního řízení v souvislosti s prověřováním úniku obsahu tzv. Kubiceho zprávy jsou a byly činěny zákonným způsobem a veškeré úkony mají rovněž opodstatnění v důkazní situaci. Informace prezentované ministrem vnitra o odposlechu dvaceti poslanců a novinářů, včetně prostorových odposlechů v Poslanecké sněmovně, na ministerstvu vnitra a v Českém rozhlasu byly nepravdivé. Činnost státního zastupitelství ani policejních orgánů není vedena proti konkrétním osobám z důvodu jejich politické nebo profesní orientace, ale vždy pouze jako vůči osobám podezřelým z nezákonného jednání.“

Paní Vesecká jistě může konstatovat jen to, zda byl porušen zákon či nikoli. Problém ale není v tom, že byl porušen zákon, ale že zákony jsou nemožné. To samozřejmě není problém paní Vesecké. Paní Vesecká ovšem prohlásila za nepravdivou informaci, že bylo odposloucháváno dvacet politiků a novinářů, a přitom dobře věděla, že byli odposloucháváni dva politici (jeden z nich v době, když už byl ministrem vnitra, a přiřkli mu hned devatenáct telefonů) a dva novináři. Neměla tedy říci, že informace je nepravdivá, ale že je nepřesná. A konečně: to, že činnost státního zastupitelství není vedena proti konkrétním osobám z důvodu jejich politické nebo profesní orientace, ale pro podezření z nezákonného jednání platilo (pro státní prokuraturu) už za totality. Paní Vesecká se mohla zbavit všech problémů, kdyby byla veřejnost, k níž se svým prohlášením obrátila, nejprve informovala, že může mluvit jen o tom, zda odposlechy proběhly v souladu se stávajícími zákony a v uvedeném rozsahu. To by bylo bývalo korektní.

Pavel Verner píše v Právu mimo jiné: „Vzhledem k lehce dosažitelné odposlouchávací technice nás může šmírovat obchodní konkurent, či drzý soused, a to by jistě vadilo každému. Kdežto pro některé lidi ctnostné, co žijí v souladu se zákony, nemusí představa, že mohou být odposloucháváni nařízením soudu policií, být stejně nesnesitelná.“ To je naprosto neuvěřitelné: policie nemá co odposlouchávat ctnostné lidi, co žijí v souladu se zákony, a pokud to dělá, jsou špatné buď zákony, nebo policie. A těm lidem to nemá nevadit, kdo kašle na svá práva, kašle na práva lidí všeobecně, kdo se neumí zastat sám sebe, prohřešuje se i na svých bližních. Citovaná slova připomínají řeč stranického podtajemníka z husákovských dob: „když jste nic špatného neprovedl, nemáte se přece za co stydět“. Rád bych věřil, že tahle strašidelná předvolební propaganda jednou skončí a komentáře v Právu (aspoň některé) bude možné zase číst. Jenže obávám se, že Paroubek zavedl nový standard, kterého se už nezbavíme.

Podle toho, co píše v Lidových novinách Svatopluk Karásek, provedl Topolánkův úřad razantní zeštíhlení (přesněji řečeno likvidaci) své sekce pro lidská práva a rovné příležitosti. Z rozhodnutí čiší ideologie a není to jistě věc, která by zrovna v tuto chvíli nesnesla odkladu. To nemá vláda dva dny před tím, než se bude hlasovat o důvěře, jiné starosti?

Úterý 3. října

Znepřátelené politické tábory se na poslední chvíli předhánějí v gentlemanství. Topolánek před hlasováním o důvěře osobně vypáruje těžce nemocnou poslankyni ČSSD Mazuchovou. Co mu taky zbývá, kdyby to neudělal, udělali by to s chutí lidovci nebo zelení. Paroubek jeho rozhodnutí ovšem ocenil jako „součást politické kultury“ a poslanci ČSSD se poté rozhodli přece jen připustit premiéra do svého klubu (nic je to nestojí a budou vypadat o trochu lépe). Důležitější je, že Paroubek prozradil něco z toho, jaké má plány, pokud jej prezident pověří sestavením vlády. Předseda PS Vlček by pak měl podat demisi a znovu kandidovat na předsedu PS. Pokud dostane 101 hlasů (což se může stát, proč by pro něho nehlasovali zelení nebo lidovci), bude to Paroubek považovat i za podporu své budoucí vlády (ten výklad je mírně přitažený za vlasy, poslanci budou hlasovat pro předsedu PS, ne pro Paroubkovu vládu). A následně Paroubek sestaví vládu, která bude menšinová, ale budou v ní poslanci, případně členové dalších stran. Vzhledem k tomu, že KDU-ČSL se dosud nedokázala dohodnout na jednotném hlasování o důvěře Topolánkovi, není vyloučeno, že by Paroubek získal v PS většinu (tři lidovci chtějí před hlasováním odejít, což v této situaci znamená faktickou podporu Topolánkovi; KDU-ČSL neměla příležitost při hlasování ukázat, že se distancuje od pochybných aktivit svého expředsedy, ale zjevně na to nemá; nedá se vyloučit, že někdo z jejího klubu se dá koupit; mělo by jenom být jasné, že se dal koupit, takové jednání je neomluvitelné – teď ostatně vůbec nejde o podporu Topolánka, ale o podporu Paroubka a ať se chytráci z KDU-ČSL netváří, že o tom nevědí). A je skoro jisté, že se Paroubkovi podaří do vlády uhnat aspoň nějakého člena zelených (nebo možná i KDU-ČSL) a vytvořit jakési potěmkinské zdání pluralitní vlády. Odpůrcům spolupráce s komunisty pak bude horko. Klaus odmítá jmenovat vládu, která bude závislá na komunistické podpoře. Poslední slovo ale bude mít předseda PS. Paroubek se sice zaklínal, že Vlček po druhém neúspěchu podle dohody odstoupí, ale jednak mi pan expremiér připadá stejně věrohodný jako generál Jepišev, když v létě 1968 rozhořčeně odmítl, že by se Rusové chystali na invazi do Československa, a jednak, nedá se vyloučit, že pokud bude Vlček znovu kandidovat, dostane podporu těch, kteří si myslí, že by Paroubek měl dostat šanci (mezi zelenými a lidovci se jistě najdou a je podle mého názoru těžké jim zrovna tohle zazlívat.) Pak Paroubek dostane tu třetí, nejvýhodnější příležitost. Znovu opakuji, že vládu, v jejímž čele stojí Paroubek a která je závislá na hlasech KSČM, považuji za katastrofu pro už tak velmi vratkou českou demokracii.

Nejvyšší státní zástupkyně Vesecká se přece jen rozhoupala a hodlá zjistit, proč soud nařídil odposlechy až 4. září (když podezření z úniku informací vyvstalo koncem května) a proč je přerušil až 20. září. Zdá se, že když se chce, není zase až tak bezmocná. Taky by si měla všimnout toho, že odposlouchávat ministra vnitra a novináře může být formálně podle zákona, ale je to i tak dost velká drzost.

Do novin prosákla informace, že na den všech národních svatých (28. října) chce prezident odměnit medailí mj. svého mluvčího Hájka. Zdá se ovšem, že jde o záměnu jmen (medaili má nejspíš dostat jiný Petr Hájek) a že Hrad zlomyslně mlčí, aby se v tom rozhořčeně kritizující komentátoři pěkně zkoupali. Proto si počkáme.

Ministr Tlustý uzavřel mír s náměstkem Janotou a vlastně uznal aspoň některé jeho argumenty. To je vstřícné gesto. Nicméně náměstkovo odvolání platí. Pak ale není jasné, proč ho odvolal, a mělo by se to vysvětlit.

Venezuelský prezident Chávez, jak se zdá pověřený, aby svět informoval o zdravotním stavu Fidéla Castra, prohlásil, že kubánský diktátor se „uzdravuje pomalu“. Přeloženo do normální řeči to znamená, že umírá.

Že vláda nezíská důvěru, bylo předem jasné. Jasné nebylo, jak se zachovají lidovci. Lidovci se zachovali tak, jak je jejich zvykem. Skunčím způsobem. Tři absence při hlasováním jsou tři hlasy pro Paroubka. A podle zprávy v ČT poslanecký klub třem absentérům jejich absenci de facto požehnal. Bude obtížné zabránit tomu, aby někdo z lidoveckého klubu podržel Paroubka, až bude pověřen sestavit vládu. Jsem přesvědčený, že se tomu nedá zabránit: po druhém pokuse podá Vlček demisi, jak se zavázal, vzápětí bude znovu kandidovat a bude zvolen. V tajné volbě, takže se nepozná, kdo mu dal svůj hlas. Pak navrhne Klausovi jako premiéra Paroubka. Klaus v té situaci může udělat jen dvojí, pokud si chce zachránit aspoň trochu čistý štít: totiž buď se zastřelit, nebo okamžitě rezignovat. Ani jedno, ani druhé nepochybně neudělá. A pak Paroubkova vláda projde. Je mimořádně důležité, aby ti, co Paroubkovi pomohou k moci, věděli, co si o nich většina veřejnosti myslí. Samozřejmě to nepomůže. Ale ti lidé to budou mít aspoň nepříjemné. Nepříjemnější než Plojhar, Šlechta a Hájek v roce 1948.

Pana Martina Hekrdlu obdivuji: dokáže vždycky naprosto přesně zformulovat pravý opak toho, co si myslím já. Tentokrát se pustil do Ústavního soudu. Tématem jeho kritiky je způsob, jak se ÚS postavil ke Klausovu odvolání dr. Brožové a k některým pasážím zákona o neziskových nemocnicích. V obou případech ÚS prokázal, že je přes všechny lapsy a problémy přece jen poslední instancí, která v krizových situacích dokáže zabránit nejkřiklavějšímu prznění zákonnosti v ČR. Od Klause je mimořádná drzost mluvit o „soudcovském korporativismu“. Je mimořádně důležité, aby tu byla instituce schopná čelit korporativismu tam, kde opravdu hrozí: tj. v exekutivě a v zákonodárných orgánech.

Mirek Topolánek má plán: plán spočívá v tom, že by Klaus měl jmenovat co nejrychleji premiérem znovu jeho a on by předstoupil před sněmovnu se stejnou vládou, s níž už jednou dostal nedůvěru. Tím by se prý urychlila cesta k předčasným volbám, protože by bylo možné maximálně zkrátit zákonné lhůty. Omyl. Urychlila by se tím cesta ke třetímu, nejvýhodnějšímu pokusu, který připadne Paroubkovi. Václav Klaus zejména po „Sarajevu“ pečoval ODS velmi důkladně, aby se v ní neoctl nějaký rozkladný živel, který by ostatní obtěžoval svou přílišnou přemýšlivostí.

JUDr. Václav Vlk se v MfD vzteká, že lidem z justice prochází spousta neuvěřitelných dezinformací proto, že nemají profesionální kritiky. Možná, že by místo vztekání je měl sám profesionálně kritizovat. Místo toho, aby se pokoušel po způsobu poručíka Duba ty ostatní donutit až k pláči.

Středa 4. října

Exministr pro životní prostředí Ambrozek (jeden ze tří lidovců, kteří při hlasování o důvěře pro Topolánkovu vládu odešli ze sálu) naznačil, že si dokáže představit svou podporu menšinové vládě ČSSD. Paroubek se na něho okamžitě vrhl jako sup, a exministr začal brzdit: prý jeho stanovisko závisí na stanovisku celé KDU-ČSL. Předpokládám, že strana nebude mít tu drzost, aby dala svým poslancům volnou ruku také při hlasování o důvěře pro Paroubkovu menšinovou vládu (i když se ta vláda po způsobu vlka z pohádky bude maskovat za poloúřednickou, úřednickou nebo dokonce podúřednickou). Lidovci slíbili před volbami svým potencionálním voličům, že vládu, která by závisela na komunistech, nepodpoří. Navíc, realisticky vzato, by k tomu, aby v soutěži o Plojharův kolárek někdo vystoupil veřejně před kamerami a řekl ano něčemu, co se strana dušovala, že nikdy nepřipustí, bylo mj. zapotřebí i jisté odvahy; realisticky nepředpokládám, že by odvaha bylo něco, čím KDU-ČSL překypuje. Paroubek by musil přeběhlíkovi nebo přeběhlíkům nabídnout nějaké velmi dokonalé alibi, nevím, je li to možné. Dovedu si ovšem představit, že pokud Klaus teď nejmenuje premiérem Paroubka, předseda Vlček podá demisi a ČSSD jej okamžitě nominuje za předsedu. Pak bude nejspíš v tajném hlasování někdo ze zelených nebo lidovců hlasovat pro něho: hlasování bude o tom, má-li Paroubek dostat příležitost sestavit vládu. Přiznám se, že kdybych byl poslancem, měl bych s takovým hlasováním problém, chybí mi nějaké přesvědčivé důvody pro to, proč by Paroubek příležitost dostat neměl (přesvědčivé důvody pro to, proč by vláda pod jeho vedením za žádných okolností neměla dostat důvěru, mi nikdo nemusí dodávat, píši o tom už tři čtvrtě roku, ale nemyslím si, že by se k takovému rozumnému rozhodnutí mohlo dospět cestou podrazů).

Jiná otázka je otázka politické budoucnosti Mirka Topolánka. Mám dojem, že se nyní tak říkajíc uzavřela, a to právem. V povolebním klání naprosto selhal. Vsadil bych se, že ho k jednání s Paroubkem v ODS tlačili, a že i hradní pán si po maradonovsku přisadil: ale to ho neomlouvá, neměl na to nikdy přistoupit. Měl se snažit upevnit trojkoalici tak, aby byla schopná dokázat Paroubkovi, že bez ní si ani ruce neumyje. Zatím se mu podařilo Paroubka přesvědčit o tom, že on i ODS jsou papírový tygr.

Miloš Zeman podle Práva včera prohlásil: „Tady existuje dvojice, podle mého názoru, sebevědomých fracků, která představuje jakýsi nový, a podle mého názoru nezdravý způsob vládnutí…“ Při bližším ohledání zjistíme, že svatý muž z Vysočiny nemá na mysli Paroubka a Topolánka, ale jejich poradce Tvrdíka a Dalíka. To je finta, používaná v „sovětské“ diplomacii od Chruščova: aby protivník, jehož je třeba utáhnout na vařené nudli, mohl mít dojem, že má ještě šanci, svede se to na jeho bezprostřední okolí. Lidově řečeno: on není tak zlý, ale lidi kolem něho ho kazí. Zároveň tím vlastně kritizující na člověku, kterého prozatím ušetřil přímé kritiky, požaduje, aby se nevhodného okolí (tj. v tomto případě Tvrdíka) zbavil. Chruščov a jeho následovníci s touto taktikou neměli velký úspěch a Paroubek asi Zemanovu velkorysost vůči jeho osobě náležitě neocení.

Nejvyšší státní zástupkyně Vesecká připustila, že by bylo vhodné řešit postup při povolování odposlechů „jinou cestou“, než jak se to děje dosud. Rád bych věřil, že ji k tomuto stanovisku vede střízlivá úvaha a ne momentální politický a mediální tlak. Obávám se jen, že paní doktorka udělala (jistě nechtě) všechno pro to, aby uvěřit tomu bylo poměrně nesnadné.

Předseda FIDESZ Orbán vyzval své přívržence, aby (pokud nebude premiér Gyurcsány odvolán) vyšli do ulic a setrvali tam až do pádu vlády. Je mi líto, ale vynucovat si odchod vlády, dosazené demokratickými mechanismy, pouličními demonstracemi, není politicky korektní (přitom nijak nesympatizuji s maďarskými socialisty, jen mi připadají přece jen o něco lepší než Paroubek a spol.).

Karel Steigerwald napsal v dnešní MfD: „ODS toto vše může být jedno, včetně včerejší porážky. Nějakou technikou se nakonec k předčasným volbám dostaneme. Ty budou vážné, ne jako dnešní šachy. A i kdyby se Paroubek k vládě nějakým karambolem vrátil - dočkáme se v dalších volbách takové ODS, která bude mít nad padesát procent sama.“ Pokud v kruzích blízkých a bližších ODS panuje dnes takový optimismus, je naprosto neúměrný.

Vzhledem k tomu, že se Česko zmítá v povolební krizi, zanedbáváme trochu způsob, jak Rusko po svém tradičním způsobu deptá Gruzii. Gruzie je samozřejmě v horším postavení než ČR, je odříznutá od Evropy a na Rusku závislá (např. pokud jde o dodávky energie) ještě víc než my. Neměli bychom však zapomínat, že až si to vyřídí s Gruzií, přijde na řadu Pobaltí a pak postkomunistická střední Evropa. I z toho hlediska by člověk očekával trochu víc solidarity s „malou vzdálenou zemí“.

Čtvrtek 5. října

ČSSD, to jest Paroubek, naléhá na Klause, aby co nejrychleji jmenoval nového premiéra. V té souvislosti má taky co nejdřív podat demisi Topolánkova vláda. Smysl je zjevný: Klaus by měl podle svého údajného slibu nominovat Paroubka ještě předtím, než ČSSD dopadne v senátních volbách jako sedláci u Chlumce a její postavení bude oslabeno.

ČSSD prý chystá fintu, jíž by obešla Vlčkův slib podat po druhém neúspěšném hlasování o důvěře vládě demisi. Podal by ji hned a kandidoval by vzápětí znovu na stejnou funkci. Na další období by se tak už jeho slib nevztahoval. To není zcela srozumitelné: pokud bude znovuzvolen teď, byl by on (nebo jiný sociální demokrat) zvolen taky po druhém hlasování o důvěře. Hlasování je tajné, takže lidovečtí vyčuránkové se nemusí bát vlastního členstva, a kromě toho je těžké najít přesvědčivý důvod, proč Paroubek nesmí dostat příležitost sestavit vládu (hlasování bude nejen o Vlčkovi, ale i o pokusu pro Paroubka). Jediný smysl tedy může být zase předsunout volbu před případný neúspěch ČSSD v senátních a komunálních volbách. Jenže může takový neúspěch oslabit nárok strany na tuto funkci?

V KDU-ČSL probíhají jakési nekontrolované procesy. Poté, co se všichni tři disidenti, co nedali své hlasy Topolánkovi, zapřísáhli, že budou respektovat vůli stranických orgánů a nebudou separátně vyjednávat s Paroubkem (a z toho,co řekli, vyplynulo, že nejsou nakloněni podporovat Paroubkovu vládu opřenou o komunisty), vynořil se další kandidát na Plojharův kolárek, totiž exministr Svoboda: podle toho, co sdělil MfD, považuje za chybu, že si strana zakázala tolerovat menšinovou vládu ČSSD s komunistickou podporou (jde mu o toleranci, ne o účast ve vládě). Usnesení prý bylo přijato ve vypjaté situaci. Strana si to ovšem zakázala před volbami a na základě toho ji někteří důvěřiví pitomci volili. Svobodovi zatím jde prý o prodiskutování a případné přehodnocení toho usnesení. Neřekl ještě, že pokud by to strana nepřehodnotila (teď zrovna to vypadá, že takové přehodnocení není příliš pravděpodobné), přehodnotil by to on sám za sebe.

Černá mračna se stahují nad Topolánkem. Blíží se volební kongres ODS. Kladenská organizace už doporučila za předsedu strany Béma (prvním místopředsedou by měl být středočeský hejtman Bendl), o angažmá na celostátní scéně usiluje moravskoslezský hejtman Tošenovský (už jednou kandidoval na předsedu strany, ale vzdal to pro odpor ústředí strany a poslaneckého klubu). Tošenovský chce taky vyzvat k nástupu do vedení strany i další krajské hejtmany a významné komunální politiky ODS. Nechce však kandidovat proti Topolánkovi. Současný předseda Topolánek vyhrál všechny volby, ale prohrál hlasování o důvěře. Je v tom jakýmsi antipodem George Washingtona, o němž se říkalo, že prohrál všechny bitvy kromě té jediné, na které záleželo. Obávám se, že jeho předsedování nebude v análech ODS zapsáno zlatým písmem.

Paroubek projevil jakousi citlivost k Zemanově kritice na adresu jeho věrného podrždeštníka Tvrdíka (kritika spočívala v označení drzý fracek). Nejdřív ujistil veřejnost (zejména tu její citlivou část, která se zdržuje ve vysočinských hvozdech) že hned po skončení volební kampaně a po pokusu sestavit vládu Tvrdíka vyhodí, pak se asi trochu zastyděl (je-li to vůbec představitelné) a prohlásil, že se potom o Tvrdíka postará. Jenže Zeman by zřejmě rád vstoupil do vyjednávání o premiérských nominacích, a kdovíjaké má přitom ambice.

Američtí imperialisté zvolili v případě muslimských bojovníků za svobodu, vězněných v guantánamském pekle, mimořádně zavilou a podlou taktiku. Netrápí vězně hladem, ale naopak je nutí, aby se přežírali. Denní dávka kalorií činí 4200 kalorií, o 1300 víc než v jiných amerických věznicích. V důsledku toho jeden bojovník už svou váhu zdvojnásobil na 186 kilogramů, čímž se zjevně stal pro další boj proti křižákům a sionistům nepoužitelným. Představuji si to tak, že ráno, v poledne a večer se každého bojovníka zmocní čtyři zhovadilí žoldáci a cpou do něj násilím jako do husy šišky z hmoty bohaté na kalorie. O tom, že účinky mohou být strašlivé, mám jako dítě povědomí z doby protektorátu, kdy se komusi z příbuzenstva podařilo propašovat do Prahy krmnou husu. Zavřeli chudinku do sklepa a cpali do ní sladové šišky, které voněly tak krásně, že jsem jí je záviděl. Ztloustla velmi rychle a její konec byl tragický.

A ještě slovo k maďarské situaci. Prezident Sólyom označil rozhodnutí premiéra Gyurcsánye požádat v parlamentu o důvěru za nedostatečné. Rozhodnutí opravdu nic neznamená, koalice má v parlamentu dostatečnou důvěru a za premiérem jednotně stojí, takže důvěru dostane. Prezident ovšem ještě předtím, hned po skončení voleb, vyzval de facto parlament, aby předsedu vlády svrhl, protože ztratil mravní kredit. A to mi připadá, i když si to promítnu jen do našich zvyklostí, pokud jde o politickou kulturu, hodně přehnané.

Tatra Kopřivnice chce dodávat nákladní automobily izraelské armádě. Nový spolumajitel prohlásil, že nemá z tohoto prodeje strach a nemyslí si, že by dodávka mohla na firmu upozornit teroristické organizace. V tom je obsaženo dosti svérázné pojetí svobody obchodu: svoboda ano, ale jen když proti ní nebudou (po svém způsobu) nic namítat teroristé.

Pátek 6. října

Exministr Svoboda způsobil svým včerejším prohlášením, které vzápětí napůl dementoval (prý šlo z jeho strany jen o akademické vypočítávání možností) skutečné pozdvižení. Opět se bouří členstvo, pražská organizace, do níž exministr patří, od něho žádá veřejnou omluvu. Vedení strany bude teď chtít od všech svých poslanců revers, že nedají svůj hlas vládě, jež se bude opírat o komunisty. Kdo odmítne podepsat, má se vzdát mandátu. Je před volbami a funkcionáři se obávají hněvu členů a voličů, kteří mají nad lidoveckými papaláši momentálně navrch. Takže ti, pro než doposud byla KDU-ČSL dobrým bydlem a teď cítí, že se pomalu stává Titanikem, budou muset své zaječí úmysly o měsíc odložit. Po volbách se ukáže.

České velvyslanectví odmítlo účast na oslavě Havlových sedmdesátin v Berlíně, které pořádá tamější České centrum. Spolková vláda tam totiž vyslala náměstka státního ministra pro kulturu Schäfera, který údajně urazil oběti nacismu, když se při zahajování jakési výstavy ve Weimaru zmínil o utrpení Němců při odsunu a nezmínil přitom utrpení vězňů z někdejších koncentračních záborů, kteří byli také přítomni. Výtky tohoto typu velmi nápadně připomínají vyvádění islámských fundamentalistů kvůli údajným urážkám proroka. Utrpení vyháněných Němců a utrpení vězňů v koncentráků mají dvě společné věci: jednak jsou si podobné (v obou případě jde o utrpení) a jednak způsobovat lidem vědomě takové utrpení je hnusné svinstvo. Vůbec však není pravda, že by se o nich muselo mluvit vždycky jedním dechem. Požadují to ti, kteří mají na svědomí vyhnání a byli by rádi, kdyby se jejich vina nějak okecala.

Senát odklepl novelu volebního zákona do PS, podle níž budou mít nyní voliči možnost udělit čtyři preferenční hlasy místo dvou. Změna je líbivá, ale nesmyslná, vyvolá mezi kandidáty jedné strany orgie populismu a vnitřní zápas a znemožní stranám odpovědně sestavovat kandidátky – přitom volič nevolí lidi, ale strany, je zcela legitimní, aby o tom, kdo má sedět v PS, rozhodovaly stranické orgány a když už chce mermomocí někoho zvýhodnit nebo znevýhodnit, dva preferenční hlasy mu bohatě stačí.

Pavel Verner píše v Právu: „Bojovně naladění mladíci bez dospělé zkušenosti s totalitou i zralí muži se špatným svědomím (mnozí si kdysi s komunisty zadali) malují obraz české společnosti, na němž tuzemští komunisté jako by se drali k absolutní moci, mnoho jim k tomu nescházelo, a my ostatní čelíme akutnímu nebezpečí nástupu rudé totality.“ Sám za sebe považuji toto obvinění za obrovskou drzost.

Tamtéž vyzývá Petr Uhl k revolučnímu povstání lidu, pokud Topolánek okamžitě neodstoupí a prezident okamžitě nejmenuje jeho nástupce. Revoluce se dá uspořádat velmi snadně. C. a k. Štěchovy státní odbory vyšlou do Prahy jako obvykle sadu autobusů s třiceti tisíci zájemci o zájezd do metropole, každý tentokrát dostane flašku tuzemáku, kterou musí cestou povinně vypít. A na Staroměstském náměstí se pak uspořádá jakási replika února 1948. Že by někdo demonstroval proti úřední odborové demonstraci, je stejně nepravděpodobné jako v únoru 1948. Bude to revoluce jako vyšitá, jen se to všechno musí sfouknout za dvě hodiny, pak revolucionáři vyrazí na nákupy a do hospod.

Paní Topolánková si v novinách stěžuje, že jí a její rodině manžel „systematicky, řekla bych přímo cíleně, konstruktivně, chladnokrevně tak dlouhou dobu lhal“. Ať si to s ním tedy vyřídí obvyklým způsobem, v rozvodovém řízení, neotravuje tím zbytečně několik milionů lidí a netříská z toho politický kapitál. Je to nestoudné.

Martin Weiss píše v Lidových novinách v souvislosti s vyjádřením Cyrila Svobody, že lidovci dnes začínají tam, kde Unie svobody včera skončila. To je omyl, podstatný rozdíl mezi oběma stranami je v tom, že Unie svobody prakticky neměla žádné členstvo, kdežto KDU-ČSL ho má, a je to členstvo početné, které navíc, jak se ukazuje, na sobě aspoň zatím nenechá dříví štípat. V tom je obrovská výhoda téhle strany. Weiss taky píše, že lidovcům nikdo nezakázal, aby se stali českou CDU/CSU. Tento argument považuji za krajně nekorektní: zakázali jim to čeští voliči, kteří nikdy nedají hlasy straně, co má v názvu křesťanství. Křesťané jsou podle průměrného českého člověka cvoci, co věří nesmyslným pověrám a upalovali čarodějnice.

Na otázku „Vidíte ještě nějakou možnost opakovat spolupráci se Stranou zelených a KDU-ČSL?“, odpovídá v Lidových novinách ministr Nečas: „Řeknu své osobní stanovisko, pevně věřím, že ano, protože je evidentní, že došlo k takovému propletení zájmů a postojů komunistů a sociálních demokratů, že ty dvě strany jsou v podstatě neodlišitelné, což musím velmi otevřeně říci, že se divím i komunistům, protože oni budou na tomto spojenectví ztrácet, protože jim bude pan Paroubek přetahovat voliče.“ Pan ministr má úplně pravdu, jen nevím, jak se ta jednou promarněná koaliční příležitost dá znovu zopakovat.

Sobota 7. října

První místopředseda ODS Nečas kritizuje některé své kolegy, že se nesoustřeďují na předvolební boj, ale ohlašují své ambice pro chystaný volební kongres ODS. Ve hře je ovšem taky a v neposlední řadě místo pana Nečase. Zdá se, že nastupují krajští hejtmani a že jejich nástup by mohl znamenat výměnu posarejevské klausovské garnitury včetně pana Nečase. Možná, že by se pak změnily vztahy k čestnému předsedovi, garnitura jeho věrných by mohla být aspoň trochu oslabena. ODS by to nesmírně pomohlo.

Podle „exkluzívního bleskového průzkumu pro Právo“, který provedla agentura STEM, si 53% lidí přeje za premiéra nestranického odborníka. Pokud to má být hlas pro „úřednickou vládu“, která má dovést zemi k předčasným volbám, je to rozhodně věrohodnější, než následné tvrzení, že Paroubka chce za premiéra o 8% víc lidí než Topolánka. Tomu si troufnu velmi nevěřit, vyvolává to podezření, že průzkum se konal pouze mezi čtenáři Práva. Nepochybuji o tom, že lidé nejsou z Topolánka vůbec nadšeni (není taky proč), ale z jiných průzkumů vyplývá, že Paroubka s jeho nesnesitelnými manýrami má dnes už každý plné zuby.

Některé lidovecké poslance (přesněji řečeno Kalouska a Ambrozka, což je podle dnešního Práva „část lidovců“) rozhořčila forma, jakou byli zavázáni k tomu, aby nepodporovali vládu opírající se o hlasy komunistů. Měli by si laskavě uvědomit, že řadu lidí, kteří je volili, rozhořčil nehorázný cynismus, s jakým byli a nepochybně ještě jsou ochotni vykašlat se na závazné předvolební sliby. Rozčilovat se nad výzvou, aby se v případě, že chtějí podporovat paroubkovsko-komunistickou mesalianci, vzdali mandátu, je navíc pokrytecké, dobře vědí, že je k tomu nemůže nikdo donutit. Vypadá to jako rozčilení lidí, kteří se odhodlali zradit to, k čemu se zavázali, a pořád jim v tom nějací neodpovědní šťouralové chtějí zabránit. Ambrozek se ptá, zda pořád ještě platí svoboda pro poslance. Ovšem, pořád ještě platí svoboda pro lidovecké poslance, aby se, budou-li chtít, chovali jako prasata. Je ovšem důležité, aby, pokud se tak rozhodnou, všichni věděli, že se skutečně jako prasata chovají, a dávali jim to nepokrytě najevo.

Předseda Senátu Sobotka si myslí, že odvolat nyní Topolánka z čela strany by mohli jen blázni. Obávám se, že by to byl naopak racionální krok, pan Topolánek selhal na celé čáře.

Krajští hejtmani (všichni až na jihomoravského Juránka jsou ODS) se vyslovili o co nejkratší termín k předčasným volbám. Možná, že nekratší cestou jsou teď už opravdu ty dvě zbývající nominace. Formálně vzato by Paroubek měl dostat příležitost (a nevím, zda bude možné se tomu technicky vyhnout). Je ovšem jasné, že Paroubek může uspět, jen na pokud se někdo z poslanců rozhodne jednat nečestně. Paroubek slibuje, že jeho vláda nebude jednobarevná a že nabídne místo i „zástupci ODS“. Jednoho už má po ruce, je to ten Pečenka, co pomáhal dr. Rathovi zbavit se ředitelky VZP Musílkové.

Platy duchovních vyjdou na miliardu, zlobí se v Právu. Darmožrouti! Správně by za to, že jim naši pracující a jejich odpovědní představitelé dovolí šířit opium lidu, měli ještě platit.

Taktéž v Právu se píše, že ODS je „zaskočena billboardy“ (zesměšňujícími její politiky). Z ničeho nevyplývá, že by byla zaskočena, nikdo není zaskočen, všichni jsme si už dávno na tyhle špinavé manýry zvykli a tak předpokládám, že lidé z ODS taky. Navíc je to už dost ohrané. Představovat si, že by za kampaní stála ČSSD, je ovšem zcela scestné. Viník je jasný: Sněhurka a sedm trpaslíků.

„Menšinovou vládu ČSSD, která by se opírala o komunisty a některé další poslance, pokládám za nešťastné řešení a nikdy bych ji nepodpořil“, říká v rozhovoru pro Právo Kalousek. Jistě. Jak názorně předvedl, podpořil by něco podobného jen tenkrát, kdyby lidovci byli přímo v té vládě opřené o komunisty.

Předseda KSČM Filip nabízí dohodu o vládě odborníků, která by měla dovést zemi k předčasným volbám. Jistě, nic ho to nestojí, vládu, kterou by podpořili komunisté, nepodpoří lidovci a zelení, a ČSSD je proti předčasným volbám z pudu sebezáchovy.

Předseda ČSSD publikoval v Lidových novinách vědecký text, v němž se mj. praví: „V dnešní postindustriální době se společnost již nerozděluje na dva víceméně sociálně homogenní třídní bloky. Přesto zde jistý druh sociální polarizace existuje. Pocity velké většiny obyvatel planety dnes určuje fenomén ekonomické globalizace a s ní související tlak na zvyšování konkurenceschopnosti. Po lidech se žádá, aby byli nejen flexibilní pracovní silou, vysoce vzdělanou, schopnou několikrát za život se rekvalifikovat, měnit často zaměstnání, ale například i ochotnou přijmout nekvalifikovanou práci za nízkou mzdu.“ To je pro mne osobně velmi objevné: v životě jsem se totiž musel několikrát rekvalifikovat – z literárního kritika na nádeníka, z nádeníka na programátora, z programátora na vysokoškolského učitele a publicistu. Jak z výčtu povolání plyne, byl jsem tedy i pracovní silou ochotnou přijmout nekvalifikovanou práci za nízkou mzdu. Myslil jsem si vždycky ve svém primitivním antikomunismu, že za to mohou bolševici. Pan Paroubek mi teď otevřel oči: pravým viníkem je fenomén ekonomické globalizace.

Pondělí 9. října

Mirek Topolánek prý už nebude sestavovat vládu, pokud tím prezident Klaus opět pověří ODS. Tomu se snad má rozumět tak, že Topolánek se už neuchází o funkci premiéra, protože prezident nepověřuje stranu, ale konkrétní osobu. Uvedl to primátor Bém v televizních otázkách Václava Moravce. V rámci ODS se prý uvažuje o třech nestranických kandidátech, padla jména exministrů Stráského (po Sarajevu vstoupil do US, ale zase z ní vystoupil) nebo Bureše. Topolánek prý má zůstat „hlavním orchestrátorem, který bude hledat politickou dohodu, jednat se všemi stranami a s prezidentem“. Tedy pokračovat v tom, v čem už neuspěl. Bém připouští, že by vláda mohla vládnout až do roku 2008 (rok prezidentských voleb). Když už provizorium, tak pokud možno dlouhodobé, aby byl větší nepořádek. Paroubek přitom formálně trvá na třech pokusech o sestavení vlády (podstatné je, že chce aspoň jeden ze zbývajících dvou pro sebe), komunisté žádají do předčasných voleb vládu národní shody, v níž by buď seděli nebo měli v rukou důležité kontrolní mechanismy a která by mj. měla změnit dosavadní orientaci zahraniční politiky české republiky. Nevím, co si Klaus a ODS od těchto tanečků slibuje. Nejprve předvedla ODS několikrát veřejně nejednotnost protiparoubkovského tábora a Paroubek jednotu sociálně demokratických a komunistických řad, a teď se bude ODS společně s Klausem pokoušet tuto jednotu rozbít a najmou si za tím účelem nějakého mouřenína, který bude s komunisty a sociálními demokraty handlovat? Přitom by stačilo doložit, že Paroubek nemá na víc než na tuto rudou jednotu, a že tato rudá jednota je mu na nic.

Místopředsedkyně PS Lucie Talmanová prohlásila, že premiér Topolánek a celé stranické vedení ODS vyhrálo volby výjimečným způsobem. To je do slova a do písmene pravda. Vyhráli je tak, že jim to není vůbec k ničemu.

Primátor Bém žádá celostátní referendum o olympiádě. To je čirý populismus, lidé budou pro, aniž budou schopni zvážit, co to bude stát a co se na tom dá prodělat. Zastupitel Hvížďala má pravdu, olympiáda v Praze by byla megalomanské dobrodružství.

Šéf Paroubkových poradců Tvrdík přijal nabídku na prodloužení spolupráce s Paroubkem. Původně to vypadalo, že ho Paroubek chce vyhodit, aby vyšel vstříc Zemanovi, pak si to rozmyslel – zjevně mu došlo, že by těžko hledal někoho, kdo nad ním dokáže tak zručně a úslužně rozprostřít deštník, když prší.

Úterý 10. října

Václav Klaus přijme ve středu demisi Topolánkovy vlády, pověří ji dalším výkonem funkce až do doby, než bude jmenována další, a hned poté zahájí konzultace s delegacemi parlamentních stran, aby získal co nejucelenější informace o názorech politických stran na řešení situace. Názory jsou přitom už teď zcela jasné: ODS, KDU-ČSL a Zelení jsou pro předčasné volby v krátkém termínu (odzkoušeli si už, že většinu v PS nezískají), ČSSD a komunisté trvají na tom, aby Paroubek dostal napřed šanci vytvořit vládu (zatím si nevyzkoušeli, zda mohou v PS získat většinu, výsledky dosavadních tajných i veřejných hlasování v PS je mohou utvrzovat v přesvědčení, že by to možná šlo). V takto přehledné situaci může mít tedy prezidentova iniciativa jediný, a to skrytý záměr: nějak ten otevřený konflikt upytlíkovat: tak, že každý něco ubere a něco přidá, a nakonec vznikne situace nekonfliktní, která v sobě bude zároveň obsahovat prvky toho, co chtějí dělat socialisté s komunisty, i toho, co chtějí dělat ti ostatní. Problém je v tom, že tyhle věci by se neměly míchat do jednoho guláše. Slušné a čestné řešení (pokud to „pravostředé“ strany myslí vážně), je zásadní střetnutí na parlamentní půdě. To s sebou ovšem nese riziko, že Paroubek uspěje. Paroubek může uspět jen na základě vysloveného darebáctví některého z poslanců někdejší trojkoalice (předseda ČSSD ovšem hovoří o „člověku, který konstruktivně podpoří levostředový program a vládu“). Upatlaný kompromis, k němuž se nachyluje (u nás je tradice řešit zásadní věci upatlanými kompromisy) však v sobě nese daleko víc rizik: Paroubek už mnohé naznačil, když se před časem uprostřed jednání s ODS najednou dohodl s Kalouskem. Tahle rizika se však většinou ukáží, až už bude pozdě.

V souvislosti s možným „nestranickým premiérem“ se mluví mj. o exministru Burešovi, který to razantně odmítl, a o exministru Stráském, který dal najevo ochotu funkci přijmout. Pan Stráský je jakýsi Jan Sokol české klausovské pravice: z neznámých důvodů je ochoten se vymáchat v každé kaluži, do které ho Klaus nastrčí. Dělá to iniciativně už předem (zatím ho nikdo nepožádal). Navíc na podobnou vládu bude předseda ČSSD ochoten přistoupit jen tenkrát, když ji ve svobodě rozhodování omezí natolik a zároveň donutí vládnout tak dlouho, až si lidé řeknou: než tohle, tak to raději Paroubek.

Své hvězdné chvíle zažívá KSČM: začíná si všímat, že může trochu zmáčknout i sociální demokraty. Možná ODS i prezident za kulisami sleví pořádně ze svého odporu k ní. Uchází se o ně Miloš Zeman, který se už nechal slyšet, že je mu Filip bližší než Paroubek (je zajímavé, co všechno je ten člověk ochoten udělat pro to, aby se tentokrát podloudně a zadními vrátky vrátil na politickou scénu!) Vypadá to teď, jako by celých uplynulých šestnáct let bylo plíživou. postupnou a nezadržitelnou kapitulací nových politických elit před komunisty. Ne proto, že by to chtěly a plánovaly, ale prostě proto, že na ně nemají.

Pozoruhodné jsou taky poslední iniciativy primátora Béma. Paroubkova úporná antipatie k Topolánkovi se zdá být zcela iracionální. Vysvětlitelné by to bylo (velmi prakticky a přízemně), kdyby se najednou ukázalo, že s panem Bémem si už pěkně dlouho rozumějí daleko lépe. Pak by si ovšem chorobně podezíraví lidé kladli otázku: nebyli ti hoši od počátku tak nějak domluveni?

Je zcela zjevné, že informace o mluvčím Hájkovi coby budoucím laureátu státní ceny Václava Klause byly zlomyslně vypuštěny do oběhu nejužším okolím českého prezidenta s cílem zesměšnit média. Povedlo se to především v případě Práva, které to spolklo i s navijákem. Pavel Verner se to, že naletěl (napsal na to téma dokonce komentář), pokouší soustavně a legračně zamlouvat. Jiným kdo naletěl (možná) byl Miroslav Korecký z Týdne. Brání se, že vycházel z informací, které mu poskytl prezidentův tajemník Jakl, a jak pravil lžilaureát Hájek, hrozí mu za to na Hradě ztráta důvěry. To snad není největší rána, jaká může českého novináře potkat.

Nepsal jsem o vraždě ruské novinářky Anny Politkovské, protože to je věc přehledná a jasná. Člověk se těžko brání podezření, zda si náhodou ruský režim nevypracoval velmi novou a velmi účinnou formu cenzury. Vycházela by ze slavné formulace soudruha Stalina: nět čelověka – nět problěmy. Zkušenost praví, že se nemusí vybít všichni, stačí pár a ostatní už si dají pozor. Je pěkné, že naši slovanští bratři tyto metody zatím neexportovali na západ do „blízkého pohraničí“ (tj. k nám). Ale co není, může být: ruská mafie prý intenzivně usiluje o návrat do Česka, odkud byla (aspoň částečně) po tolik kritizovaném zásahu v restauraci u Holubů vypuzena. Exportovat metody v Rusku nepříliš novátorské předpokládá spolehlivé technické zázemí v zemi, kam export směřuje.

Pavel Verner píše dnes v Právu o případu Kořistka. Exposlanec byl odsouzen k pokutě třiceti tisíc korun. Podle pana Vernera je to prý „půl penny“. Upřímně závidím panu Vernerovi jeho hmotnou situaci. Současně si stěžuje, že problém je v odposleších: kdyby byly k dispozici, měli bychom o věrohodnosti Kořistkova obvinění jistotu. Řešení tedy zní: odposlouchávat, odposlouchávat a zase odposlouchávat. Poctivci se přece, jak už v Právu kdosi napsal, nemají čeho bát.

Čerstvý jubilant Václav Havel přišel na konferenci Forum 2000 s plánem na přijetí „jakéhosi celosvětového mravního minima“.

Francie jde (alespoň podle toho, co píše v Lidových novinách Petr Zavadil) tvrdě po Turecku kvůli genocidě Arménů. Prezident Chirac si myslí, že by to mělo být podmínkou tureckého vstupu do EU. Francouzští socialisté chtějí uzákonit (zatím jen ve Francii), aby popírání masakrů za první světové války bylo trestné. Je zajímavé, že masakry německého civilního obyvatelstva po skončení druhé světové války Francouzům při přijímání např. ČR do EU těžkou hlavu nedělaly: ovšem, nešlo o genocidu, jen o průvodní jevy obrovské a nelítostné etnické čistky. To se tedy v EU smí? Asi ne, vždyť kvůli něčemu podobnému nemají dodnes vyhlídky na členství ani Srbsko, ani Chorvatsko. Vypadá to, že pokud se něco podobného přihodilo po roce 1947 nebo před rokem 1945, je to třeba tvrdě postihovat (viz též omluvy za křižácké války). V letech 1945-47 je však jakási černá díra. Totální amnézie. Nebylo by nejlepší je označit za neexistující od samého počátku?

Středa 11. října

Podle agentury The Future Foundation skončili Češi při porovnávání devíti evropských národů ohledně testu inteligence při nákupech na třetím místě (předstihli je prý jen Poláci a Francouzi). Zřejmě to nějak souvisí s jinou zprávou, která před nedávnem prosákla i do našich novin, totiž že se v českých obchodech v celoevropském měřítku zdaleka nejvíc krade.

Předseda ČSSD Paroubek tvrdí, že když se najde poslanec z druhé strany barikády, který bude ochoten podpořit rudý blok, bude to „konstruktivně uvažující člověk“ a odvolává se na představitele ODS, kteří chtěli pro svou vládu získat „konstruktivně uvažující sociální demokraty“. To odvolání je do jisté míry oprávněné, jen je třeba na obou stranách přehodit znaménka: Hlasovat pro rudý blok zejména po všech slibech a všem zaklínání, které jsme od ODS, KDU-ČSL a zelených vyslechli, je projev darebáctví, a pokud by se někdo ze sociálních demokratů nebo komunistů rozhodl dát svůj hlas druhé straně, není důvodů to hodnotit shovívavěji. Volební výsledek a všechno, co se od té doby odehrálo, ukazuje jednoznačně k předčasným volbám.

Ministr Nečas prohlásil, že je připraven vzdát se představy o rovném důchodu. Je pozitivní, že pan ministr tu zrůdnou blbost už nedrží, ale je to zároveň taky lhostejné, protože tahle vláda končí.

Předseda KSČM definoval své priority: první je „vláda národní shody složená ze zástupců všech parlamentních stran“ (tedy vláda Národní fronty). Je zajímavé, nakolik jsme klesli od roku 1945, tenkrát to bylo jasné, země byla obsazena z drtivé části Rusy (odešli až na podzim) a KSČ měla v obyvatelstvu obrovskou podporu. Dnes se ukazuje, že to jde i bez toho. Český vztah k dějinám: všechno zapomněli a ničemu se nenaučili. Druhou možností v pořadí je pro pana Filipa menšinová vláda sociálně blízkého Paroubka (závislá na komunistické podpoře). A člověk má dojem, že nevyslovená, úplně nejlepší možnost by byla bratrská pomoc pana Putina a jeho tanků: bohužel na to zatím nemá, navíc to k nám má ve změněných podmínkách trochu daleko a může nás ovlivňovat jen prostřednictvím těch rour, jimiž z Ruska do Evropy proudí plyn a ropa.

Václav Klaus je minimalista: nechce přepisovat celou ústavu jako Havel a nevolá po žádných superpravomocech. Chtěl by mít pouze možnost jmenovat úřednickou vládu, která by nemusela žádat Sněmovnu o důvěru; podobná praxe prý byla možná za první republiky, v prvorepublikové ústavě se mi to nepodařilo najít, ale možná že jsem ji četl nepozorně nebo že to stanovil nějaký ústavní zákon. Ať tak či onak, je třeba konstatovat, že při vší své příslovečné skromnosti není náš pan prezident žádný troškař.

Předseda ČSSD Paroubek původně vyhlásil jako volební cíl pro ČSSD získat v senátních volbách devět mandátů. Jak se volby blíží, pomalu ze své chruščovovské vize ubírá: stačilo by prý pět až devět, a i když to budou dva, je to dvakrát víc než ten jeden, který ČSSD obhajuje. Nikdo se taky nemůže divit, pokud to krachne, Paroubek je v tom i pak nevinně, protože je předsedou teprve čtyři a půl měsíce a nikdo od něho nemůže chtít zázraky. Pan Paroubek se ovšem fakticky stal vůdcem ČSSD bezprostředně poté, co nahradil Stanislava Grosse ve funkci premiéra. Tj. zhruba před rokem a půl. Bylo to tenkrát snadné: ČSSD je strana, která přímo volá po silné ruce. Když se jí nedostává, začíná se okamžitě rozkládat. Pro spravedlnost je třeba říci, že ODS se jí v tom trochu podobá. Skoro se zdá, že české politické strany nejsou společenstvími dospělých lidí, ale tlupami přerostlých puberťáků, které je možné držet pohromadě jen pomocí rákosky a vůdcovského principu.

Prezident Putin prohlásil na adresu zavražděné ruské novinářky Politkovské, že se sice jedná o odporný zločin, ale vliv zavražděné na politické dění v Rusku byl minimální. Ovšemže: vliv Solženicina a Sacharova na dění v rudém Rusku byl taky minimální. Vliv člověka, který hájí svobodu proti samoděržavému státním aparátu je vždycky minimální. Člověk nesmí být maximalista. Minimální vliv v dobrém směru znamená tisíckrát víc než maximální vliv ve směru špatném. Když se to tak vezme, měl Ježíš ve své době ve srovnání se svým současníkem císařem Tiberiem taky minimální vliv.

“Úkolem stoupenců předčasných voleb je přesvědčit své sympatizanty, že jsou nositeli vyšších hodnot než stoupenci stran, které mají být knockoutovány“, píše Alexandr Mitrofanov v Právu. Předčasné volby neznamenají nic jiného, než že se síly změří znovu. Musí se k nim dospět ústavní cestou. Pokud se to stane, je všechno v pořádku a úvaha pana Mitrofanova je demagogická a nesmyslná. Je rozhodnutí většiny diskriminací menšiny, jak se nám pokouší namluvit pan Mitrofanov? A jak se potom má rozhodovat? Vůlí „všeho lidu“ jako za totality?

Francie chystá zákon o genocidě Arménů. Nikoli o genocidě Arménů ve Francii, ale o genocidě Arménů v Turecku.

„Jak francouzsko-americká válka proti Vietnamu, tak i sovětská invaze do Afghánistánu vyvolaly více problémů, než vyřešily“, píše v MfD Fratišek Janouch. Předpokládal bych, že články tohoto typu se hodí spíše pro Právo, kde ostatně pan Janouch hojně publikuje.

A Karel Steigerwald píše tamtéž: „Pokud demokratické strany, které ve volbách získaly dohromady 88 procent hlasů, nebudou schopné demokraticky řešit politické poměry bez pomoci a aktivní účasti komunistů, bude to pro tuto republiku zahanbující a zlé - jako když měšťanské strany v Německu či naše před únorem 1948 potřebovaly (čert ví proč) mít nacisty a komunisty u moci.“ Demokratické (lépe řečeno nekomunistické, ony taky moc demokratické nebyly) strany v ČSR komunisty nepotřebovaly čertvíproč, ale proto, že komunisté za sebou měli drtivou podporu Moskvy a velké části české veřejnosti, což se ukázalo v relativně svobodných volbách. Byly svobodné přinejmenším stejně jako ty o půl roku dříve v Maďarsku, kde komunisté utrpěli drtivou porážku. O Rakousku ani nemluvě. Čertvíproč potřebují naše strany (přesněji řečeno naše veřejnost, protože ta dala stranám hlasy tak, jak jim je dala) nyní komunisty.

Zítra bude vyhlášen nositel Nobelovy ceny za literaturu. Nobelova cena za literaturu se většinou uděluje s výrazným přihlédnutím k morálnímu profilu laureáta (viz případ Jaroslava Seiferta) Mezi možnými kandidáty jsou turecký spisovatel Orhan Pamuk, který kritizoval genocidu Arménů a dostal se kvůli tomu v Turecku před soud (kritizovat v Turecku genocidu Arménů je něco podobného jako kritizovat u nás vyhnání sudetských Němců s tím rozdílem, že se tam daleko víc daří prosazovat své právní představy lidem typu Benjamina Kurase a za kritiku se tam zavírá). Dalším kandidátem je Milan Kundera, který u nás začal jako stalinista, pak se změnil v stalinistu s lidskou tváří, pak si ponechal lidskou tvář, s tou emigroval do Francie a své předchozí dílo prohlásil (jako čeští politici mnichovskou dohodu) za neexistující od samého počátku. Milan Kundera je ztělesněním nestydaté simulované amnézie, tak typické pro české prostředí. Pan Pamuk je statečný člověk. Měli by ji snad dostat oba dva, jako kdysi - v případě Nobelovy ceny za mír, ovšem - Kissinger a ten rudý vietnamský potentát (zapomněl jsem, jak se jmenoval), nebo Arafat a Šimon Perez. Vystihovalo by to princip multikulturality.

K aktuální otázce jaderného pokusu v „KLDR“ se vyjádřil mj. stínový ministr zahraničí ČSSD Zaorálek. Je to prý neštěstí pro nás pro všechny a svůj díl viny má i Západ, konkrétně Američané, protože nejevili dost velký zájem jednat s tou zrůdnou diktaturou. „Dalo se udělat víc. Mohlo se to brát vážněji“. Nedělejme si iluze: pokud se Paroubek a jeho lidé dostanou k moci, nebude to znamenat jen změnu vlády, ale změnu základní koncepce zahraniční politiky a nakonec i změnu režimu. (Ostatně Zaorálek není sám. František Šulc mluví v Lidových novinách o Bushově „hloupém sloganu“ ohledně osy zla. Janouch píše v MfD, jak jsme už citovali, o americké agresi ve Vietnamu. České noviny se ochotně a rády přizpůsobí, a nebude to pro ně nijak namáhavé).

Martin Weiss píše, rovněž v Lidových novinách, o tom, že kdyby po druhém prezidentově neúspěšném pokuse jmenovat premiéra (předpokládá se, že ani tentokrát by se na Paroubka nedostalo), předseda PS Vlček podle slibu odstoupil, ale pak kandidoval znovu a dostal sto jedna hlasů, byl by to pokus o ústavní puč. Ten člověk se snad zbláznil: jakýpak puč? Bude to naprosto legální. Strany mimo rudý blok mají v PS sto hlasů: měly by být schopny Vlčka napodruhé nezvolit; když se jim to nepovede, mají pak ještě naději na reparát – mohou a měly by v hlasování o důvěře Paroubka zablokovat. A pokud nemají ani na to, mají smůlu a my všichni s nimi. To, co bude pak následovat, si vrchovatě zasloužíme. V roce 1945-48 to nebyla jen a jen naše vina. Tentokrát to bude.

Čtvrtek 12. října

Topolánkova vláda podala demisi a prezident Klaus prý zvažuje, že by nového premiéra jmenoval až po kongresu ODS, který má proběhnout 18. a 19. listopadu. Vedou ho k tomu ohledy na mandát nového vedení strany. Vzhledem k tomu, že neexistuje jediný dobrý důvod, proč by neměl jmenovat premiérem Paroubka (jinak Paroubek dostane třetí, nejvýhodnější příležitost), nemá tohle zdržování žádný valný význam.

Bývalý Paroubkův tajemník Doležel prý (kromě jiného) chystal vraždu vedoucího ÚOOZ Jana Kubice a najal si za tím účelem specialistu z oblasti „bývalého Sovětského svazu“. Pokud je to pravda, byl by měl by podstatně šťastnější ruku než kdysi Srba. Na tenhle obor byli naši slovanští bratři z východu odjakživa machři. Nová aféra Doležel zasáhla Paroubka a ČSSD plnou silou, ministerstva vnitra i spravedlnosti jsou toho času mimo jejich kontrolu, a tak jim nezbývá než překonávat se ve vstřícnosti, pokud jde o „řešení“. Není přitom příliš pravděpodobné, že by skandál nějak výrazně poznamenal jejich volební výsledky (senátní a komunální volby jsou regionální záležitost a s „problémem Budišov“ se míjejí, otázku případné plánované vraždy pana Kubice pak bude asi přece jen nutné ještě dost důkladně prošetřit). Taky bych předem nevylučoval, že na Paroubkově hodnocení Doležela (jeho chování mu připadá jako chování „těžkého psychotika“) může něco být.

Předseda Topolánek se vyslovil proti tomu, aby měl prezident možnost jmenovat úřednickou vládu, která nebude muset žádat v PS o důvěru. Za tuto neslýchanou minivzpouru proti svému dalajlámovi dostane v politickém pekle, do něhož se co nevidět propadne, abychom použili motivu z jedné pěkné povídky Jaroslava Haška, jednou za každých tisíc let do pusy kostku ledu.

Paroubek oznámí sto prvního poslance, který zajistí většinu pro jeho vládu, až poté, co bude jmenován prezidentem Klausem do premiérské funkce. Na jednu stranu je zjevné, že pan Paroubek kecá a žádného takového poslance k dispozici nemá. Když se ale člověk dívá na to, co provádí už nějakou dobu vedení KDU-ČSL, může mít obavy, že poté, co Paroubek získá nominaci, si nějakého většího vypaseného hlodavce z bývalé „trojkoalice“ přece jen přitáhne.

Věnujme teď trochu pozornosti komentářové stránce Práva. Pan Franěk ve svém sloupku upozorňuje na to, že korupce je děvka, která si nevybírá podle stranické příslušnosti. To je jistě pravda, jenže v tuto chvíli se s ní peleší sociální demokraté. Pan Franěk také upozorňuje, že v budišovském zastupitelstvu sedí i zástupci KDU-ČSL, ODS a KSČM, a že na malé vesnici se všechno proflákne. Výborně, zbývá jen ještě dokázat, že jsou v tom taky namočeni. Jinak je to sprostá pomluva. Ústavní odborník Jiří Hanák vytýká Klausovi, že hned dva dny po volbách sestavením vlády nepověřil Topolánka coby vítěze, dnes už jsme mohli mít tři pokusy za sebou a spět k předčasným volbám. Pak Hanák kecá. Premiéra je možné jmenovat až poté, co je zvoleno vedení Sněmovny a stará vláda podá demisi. Další ústavní odborník, poslanec-komentátor Jičínský (myslím, že jde o zjevný střet zájmů, v Právu ovšem od dob blahoslaveného poslance-ministra-komentátora Dostála běžný) vytýká Bémovi neúctu k ústavní proceduře, protože nebere v úvahu, že by měl dostat příležitost Paroubek jako předseda druhé nejsilnější strany. O tom v ústavě není ani slovo, a to, že to pan komentátor-poslanec navrhoval už v roce 1999, na této skutečnosti nic nemění, to byl návrh, který neprošel, a žádné „pevné ústavní stanovisko“ (já si samozřejmě taky myslím, že by Paroubek měl dostat příležitost, pokud se neprokáže, že nemá šanci, nebude od něj pokoj). A konečně: pan poslanec-komentátor píše: „Přijetí zvláštního ústavního zákona po zkrácení volebního období - analogie postupu z roku 1998 - je jistě možné, ale sotva se pro ně najde ústavní většina v situaci, kdy se neuskutečnila předpokládaná ústavní procedura tří pokusů.“ A pokouší se nám tím věšet bulíky na nos: v okamžiku, kdy proběhnou tři neúspěšné pokusy, není už žádné ústavní většiny zapotřebí, rozhodne prezident.

Prezident Putin slibuje poskytnout Německu sloní kvanta zemního plynu. Německo by se prý stalo „centrem energetického rozdělování této komodity v Evropě“. Zdá se, že to zapůsobilo na kancléřku Merkelovou i na bavorského premiéra Stoibera jako mohutná dávka rajského plynu. Možná, že by měli věnovat trošku pozornosti tomu, co si o této věci myslí Gruzínci, které se právě ten hodný pan Putin snaží dosti nechutným způsobem zvládnout. Předsedkyně gruzínského parlamentu na to téma Právu řekla: „Západ je i nyní příliš závislý na ruské ropě a plynu. A pokud se Rusko nebude chovat jako demokratická země, Západ si nikdy nemůže být jist, že mu Moskva jednoho dne nezavře kohoutek. Proto je i ve vašem zájmu, abyste bránili demokratické principy a bránili takové země, jako je Gruzie, aby Rusko nenabylo dojmu, že je všemocné.“ Merkelová a Stoiber ovšem dávají přednost „dialogu“. Jak by ne, když jim Putin slibuje roli redistributorů. Proč by je měla zajímat nějaká malá vzdálená země. jde přece o mír pro naši dobu.

Podle MfD je postoj komunistů, kteří „na první místo kladou tzv. vládu národní shody“ nevyzpytatelný. Nevyzpytatelný se postoj komunistů může zdát jen lidem, kteří by si od nich hrozně rádi slibovali něco dobrého. Pokud si připustíme, že od komunistů se nikdy ničeho dobrého nadít nemůžeme, bude jejich postoj naprosto transparentní. Jde jim o to, co nejvíc posílit svou pozici a zároveň co nejvíc oslabit dosud vratkou demokracii v ČR.

Taky není třeba očekávat nějakou vstřícnost (ve věci severokorejského jaderného pokusu) od komunistické Číny. Její momentální silácká rétorika je jen kamufláž. Jde jí o to, co nejvíc oslabit demokratický Západ, jen to nechce dělat, jako kdysi rudé Rusko, humpolácky přímou konfrontací. Její technikou je vyčuraný sametový brežněvismus, totéž, co předvádí Putin.

Pátek 13. října

Nechci nijak bagatelizovat to, z čeho jsou podezíráni p. Doležel a d., ale zdá se mi, že noviny ten případ trochu přeceňují. Je před volbami, ODS se to hodí jako argument proti ČSSD, ČSSD dělá z nouze ctnost a pokouší se na přístupu k věci dokázat svou politickou počestnost. Obojí může být na úkor věcnosti.

Strana evropských socialistů v Evropském parlamentu pozastavila členství Ficovu Smeru za to, že je ve vládní koalici se Slotovými nacionalisty. O věci se bude znovu jednat v červnu příštího roku podle toho, co se do té doby bude na Slovensku dít. Fico svádí všechno po starém osvědčeném způsobu na mezinárodní monopoly a na revanšisty, kteří ve slovenském případě ovšem nejsou němečtí, nýbrž maďarští. Při hlasování podpořila SMER jen ČSSD. Česko-slovenské souručenství funguje. Rozhodnutí evropských socialistů je docela na místě, jen se obávám, že až Paroubek uzavře tichou a později třeba otevřenou koalici s komunisty, vůbec jim to vadit nebude. To je přece něco úplně jiného. Takže Slováci nám naši dobrotu nebudou moci oplatit: snad jenom, kdyby došlo na Benešovy dekrety, a to je víc než nepravděpodobné. Ty přece žádným socialistům nevadí.

V rámci obrany útokem ve věci Doležel a spol. přišel na přetřes opět Pepa z Hongkongu: kde jinde než v Právu a kde jinde než v článku Jiřího Hanáka. Předpokládám že o záležitosti Bács, Sigh, Pepa atd. budou ještě za dvě stě let zpívat kosti pana Hanáka, podobně jako kosti toho náčelníka v indiánské pohádce. Pan Hanák se taky podjal nelehkého úsilí o polidštění Jiřího Paroubka. Zatím jde o přátelské rady: „Musí to být Paroubek usměvavější, nearogantní, zkrátka konciliantnější. Jeho povolební projev jakož i časté sebevědomé plky nechť jsou mu výstrahou, jak snadno ztrácet politické body.“ Ještě pár takových pedagogických úvah, a díky výřečnosti pana Hanáka se užaslé veřejnosti zjeví něco nebývalého a oslnivého: Paroubek s lidskou tváří.

Poslankyně Čurdová (tamtéž) zase píše: „O to víc jsem překvapena zjištěním, že za hlavního poradce pro otázky rodiny si pan ministr vybral člověka zaměstnaného v organizaci Občanský institut, baště křesťanských fundamentalistických názorů. K nim patří například nesouhlas s používáním jakékoli antikoncepce včetně používání kondomů v afrických oblastech postižených AIDS, nekompromisní lpění na jakési idealizované tak zvané „tradiční“ rodině, absolutní odpor k legalizaci interrupcí či registrovanému partnerství.“ Zde se tu Právo činem hlásí ke svým světlým tradicím z padesátých až osmdesátých let. Nepřátelský ministr je pranýřován za to, že si vybral člověka zaměstnaného v instituci, která je baštou buržoazně revizionistických názorů. Aby to bylo víc než pouhá denunciace, musela by paní poslankyně uvést jméno toho odporného individua, za druhé dokázat, že on, a taky Občanský institut, sdílejí ty ideové úchylky, o nichž mluví, a konečně nějakým způsobem prokázat u těch, u nichž se jí to podaří, že jsou neslučitelné s funkcí, kterou poradce vykonává (nechápu například, co je špatného na „lpění“ na idealizované tradiční rodině).

Francouzské národní shromáždění včera schválilo zákon o trestném činu popírání genocidy Arménů v Turecku. Popírači hrozí až rok vězení a pokuta 45 000 eur a prosadili ho francouzští socialisté. Mám pochybnosti o tom, zda se podobné věci mají řešit zákonem. Nadšena není francouzská vláda ani Evropská komise. Příznačná je ovšem reakce experta ODS na zahraničí, europoslance Zahradila: „Musíme stát na straně Turecka, zneužívání minulosti v politice je nepřijatelné.“ Pan poslanec totiž dostal vítr z toho, že by se mohl otevřít prostor k otvírání naší minulosti (vyhnání Němců). To, pravda, nedosáhlo kvalit někdejší turecké akce (nešlo o to je vyvraždit, jen vyhnat, a aby bylo možné je vyhnat, muselo se jich pár tisíc – nebo snad desítek tisíc – povraždit), ale taky to nebylo nic moc. Pan europoslanec ještě zapomněl odsoudit Švédskou akademii věd za udělení Nobelovy ceny známému tureckému kverulantu Orhanu Pamukovi, který se odvážil tvrdit: „třicet tisíc Kurdů a milion Arménů byly zavražděny a nikdo kromě mě si o tom netroufá mluvit“. V Turecku ovšem mají zákony podle vkusu pana Zahradila, takže se za to ocitl před soudem (obvinění: „urážka turectví, republiky a jejích institucí“). Zdá se ale, že ho zatím nezavřeli.

Sobota 14. října

Po jednání s představiteli KDU-ČSL prohlásil včera Václav Klaus, že nebude jmenovat vládu, která by stála na jednom přeběhlíkovi, ať na tu či onu stranu. Přijme řešení, „které je založeno na explicitní dohodě politických stran, jistého počtu politických stran, který v tuto chvíli nepředurčuji“. To, co prezident dělá, není nic protiústavního, jak se snaží veřejnosti vsugerovat Paroubek a ČSSD, prezident může jmenovat premiérem prakticky kohokoli není vázán vůbec ničím k tomu, aby jmenoval zrovna pana Paroubka, i kdyby za ním stála celá PS jako jeden muž. Jenomže…

ČSSD má ze skandálu kolem Doležela a spol. pořádně nahnáno, a tak asi preventivně oholí o všechny funkce expremiéra Grosse a exposlance Krause. Ohlas u veřejnosti nebude asi velký, ostatně ani vliv aféry na výsledek voleb nebude velký, v tom má Paroubek pravdu. jeden z obžalovaných, starosta Péťa, byl před třemi měsíci operován kvůli rakovině tlustého střeva a měl v těchto dnech podstoupit chemoterapeutickou léčbu. Nepřipadá mi příliš lidské, aby byl místo toho držen ve vyšetřovací vazbě.

Ministr práce a sociálních věcí údajně přesunul jednání tripartity z úřadu vlády do svého úřadu. Státní odbory v tom vidí útok na odborářská práva a vyhrožují demonstracemi. Demonstrace se pořádají snadno, protože pohrobek ROH funguje zároveň jako turistická kancelář a organizuje zájezdy do Prahy, při nichž jedním bodem programu je demonstrace. Snad by bylo dobré, kdyby demonstranti nosili pro přehlednost taky uniformy, pak bude všechno jasné. Myslím, že c. a k. odborům velmi nevyhovuje, že pádem vlády, v níž dominovala sociální demokracie, přestaly být neoficiální součástí státní mašinerie.

Čerstvý laureát Bobříka vyčuranosti Vondra nabídl Irům tzv. pivní alianci. Češi mají s Iry společné víc než čestné umístění na evropském žebříčku konzumentů piva. My jsme přitom samozřejmě první. Smyslem aliance je zabránit zvýšení daně na pivo, které v EU prosazuje vinařská lobby. To je věc, za kterou stojí vytáhnout do boje! Tu si měl dát pan Vondra na prapor ve své volební kampani, a ne odhalení údajného deformátora dějin a hanobitele terezínských obětí Bárty. Spojil by příjemné s užitečným, a já bych litoval, že nebydlím na Litoměřicku a nemohu mu dát svůj hlas.

Německý Svaz vyhnanců vítá záměr rady Evropy vybudovat památník všech, kteří byli v minulém století vyhnáni ze své vlasti. Právo ve zprávičce neopomíná zdůraznit, že návrh byl odsouhlasen „těsnou většinou“ (a proto prakticky neplatí, že; nebo snad ano?) a že jeho kritikům se nelíbilo, že v projektu je vynechán holocaust. A to je opravdu povedené. Když kupř. sudetští Němci prohlásí, že v případě jejich vyhnání šlo o genocidu, spustí obhájci vyhnání ryk, že to žádná genocida nebyla (a věcně mají pravdu, šlo „jen“ o obrovskou a brutální etnickou čistku). A teď by se to najednou mělo míchat dohromady? A kromě toho: o výjimečně zrůdné povaze holocaustu v Evropě nikdo (kromě pár psychopatů) nepochybuje. Památníky holocaustu najdeme na mnoha místech v každé zemi, a je to tak v pořádku. Mnoho lidí (nejen u nás, ale u nás taky) by velmi rádo vidělo, aby se ve stínu tohoto obrovského svinstva skrylo svinstvo, které je sice menší, ale zato ho na rozdíl od holocaustu máme na svědomí.

Alexandr Mitrofanov polemizuje v Právu s dopisem Václava Havla. Kdybych v Událostech dostal dopis někoho, jako je Havel, a chtěl s ním polemizovat, považoval bych za povinnost jej nejprve celý zveřejnit. V Právu platí ovšem jiné standardy. Dále: panu Mitrofanovi se nelíbí Havlovo (údajné, plný text dopisu díky Právu neznám) tvrzení, že „komunisté znásilnili tuto zemi“ a upozorňuje na volební výsledek z roku 1946. Jistě, neviňátkovský alibismus v této věci není na místě, hodně jsme k tomu znásilnění sami přispěli. Ale vymlouvat se na volby 1946 je nestydatost na druhou stranu, protože komunisté nebyli zdaleka absolutními vítězi voleb a navíc dostali hlasy na základě jiného programu, než jaký od února 1948 uskutečňovali, a k tomu, co dělali od února 1948, neměli od voličů žádný mandát. Panu Mitrofanovovi nesedí taky srovnání komunistů s hitlerovskými nacisty, s nímž prý Havel přišel. A píše: „Sám Hitler samozřejmě po válce o důvěru nežádal. Ani jeho NSDAP už nebyla. Kam se ale poděli středně velcí a malí nacističtí pohlaváři? Všichni emigrovali do Jižní Ameriky? Anebo se začali objevovat na středně vysokých a vysokých postech v demokratickém režimu? Semlelo demokratické Německo bývalé nacisty, nebo oni semleli demokracii?“ Pan Mitrofanov dnes konciliantně napůl přiznává, že demokracii nesemleli, před rokem 1989 bylo Právo (tehdy ještě Rudé) opačného názoru. Jenomže tenhle příklad nesedí: představme si, že by za blahovolné ignorance spojeneckých orgánů vznikla v roce 1946 z iniciativy „středně velkých a malých nacistických pohlavárů“ např. nějaká Deutsche Sozialistische Volkspartei, přetáhla si tvrdé jádro členstva NSDAP, jeho struktury a část majetku, a šířila ideologii toho typu, že v minulých dvanácti letech nebylo všechno jen špatné, že myšlenka (národního) socialismu neztratila platnost, se na to dobré musí navázat a že se to s kritikou minulostí tudíž nesmí přehánět. A zakrátko by měla vlastní noviny, vlastní rádio a 20% voličské podpory. Neexistuje demokracie, která by pak dokázala takový zhoubný nádor semlít. A kdo se tváří, že chce takové vykutálené společenství semlít, ať už to dělá z hlouposti, z vyčuranosti nebo ze směsi obojího, bude se s ním nakonec jen a jen paktovat a pelešit.

Rovněž v Právu klade Alexandr Kramer předsedovi ODS otázku-odpověď: „Pane předsedo, vy přece víte, že ty vaše údajné obavy z komunistické strany a z návratu předlistopadových poměrů nikdo nebere vážně – že je všichni považují za čistě účelové.“ Za prvé, klást takovéto „otázky“ v rozhovoru je už samo o sobě krajně neslušné. Za druhé, je to lež: slabá větší polovina voličstva má z komunistů a případně i z návratu do minulosti strach, dali to najevo ve volbách. A za třetí: pouhý návrat do minulosti jistě není možný. Je ale docela dobře představitelné, a já bych řekl že skoro jisté, že skrytá socialisticko-komunistická mesaliance povede k plíživé změně režimu, k proměně ČR v autoritativní stát otrocky závislý na Putinově (resp. postputinovském) Rusku.

Pondělí 16. října

Podle průzkumu STEM ztratila ČSSD ve srovnání se zářím skoro 4% veřejné podpory. ODS a zelení zůstávají zhruba na stejné úrovni, KDU-ČSL a komunisté si trochu polepšili. „Pravozelená“ koalice by ve virtuální sněmovně získala přesvědčivou většinu. Zdá se, že se čtyřměsíční silová politika a útočná arogance Paroubkovi příliš neosvědčila (klesá i na žebříčku popularity politiků, i když pořadí na žebříčku není příliš relevantní). Možná proto teď začíná ukazovat oponentům a hlavně veřejnosti „lidskou tvář“. Zároveň se stává nepravděpodobným, že by ČSSD pod jeho vedením kývla k předčasným volbám, byla by to teď od Paroubka politická sebevražda. Že by výsledky průzkumu nějak otřásly Paroubkovou pozicí v ČSSD, je nepravděpodobné, rozhodují výsledky voleb do PS, pak dlouho nic, pak ostatní volby, a výsledky průzkumů jsou jen „podpůrný ukazatel“.

„Paroubek s lidskou tváří“ se zjevil ve včerejších Otázkách Václava Moravce. Jde mu to ztuha, zvlášť když jeho partner v debatě Topolánek se po řadě utrpěných příkoří (mj. soustavné sprosté Paroubkovy narážky na jeho osobní problémy) na novou roli předsedy ČSSD adaptoval jen s krajními potížemi (upřímně řečeno, ani se mu v tomto případě nedivím). Nabídka na vytvoření vlády velké koalice, v níž by Paroubek nebyl zastoupen a která by vládla po zkrácenou dobu dvou let, se možná bude líbit Václavu Klausovi. Je tu ale řada problémů: za prvé, pan Paroubek prokázal v bezprostřední minulosti jako vyjednavač dost velkou neserióznost. Za druhé, chtěl by se zjevně uchýlit do funkce předsedy PS, jenže Topolánek by byl sebevrah, kdyby bral funkci premiéra, kterou mu Paroubek nabízí, premiérem by musela být nějaká politicky neutrální osoba, aby ODS nebyla v situaci, že bude vládnout jen na oko, ale odpovídat bude naplno a odnese to ztrátou preferencí. A kam pak uklidit Topolánka? A konečně, velká koalice by byl typický falešný kompromis, protože Paroubkova vstřícnost ke KSČM a vůči nevybíravým manipulátorům typu dr. Ratha z něj nečiní přijatelného partnera. Topolánek v debatě řekl mj.: „Všichni si uvědomují, že váš návrat do Strakovy akademie… je ohrožením dalšího vývoje“. To je pravda jen z poloviny, protože zdaleka ne všichni si to uvědomují. A „ohrožením dalšího vývoje“ by byla i velká koalice jako každé polovičaté řešení. Situace je dost zvláštní: vypadá to, že Klaus se velmi obává toho, že Paroubek už má svého sto prvního poslance (a proto ho nechce za žádnou cenu jmenovat premiérem), kdežto Paroubek na tom už vehementně netrvá, protože dobře ví, že žádného sto prvního poslance nemá. A je pravda, že neúspěch při hlasování o důvěře spolu s neúspěchem ČSSD v senátních a komunálních volbách by s jeho postavením ve straně mohl otřást. Asi ne moc, protože v té straně kromě něj žádný možný lídr s jasnou představou toho času není.

Topolánek se v debatě taky ohradil proti nedávnému průzkumu STEM ohledně toho, koho si veřejnost přeje za premiéra. Ředitel Hartl se proti Topolánkově kritice ohradil. Problém je možná v tom, jak o průzkumu původně referovalo Právo. Zpráva ze 7. 10. zněla: „Názor, že by měl prezident znovu jmenovat Topolánka, jehož kabinet v úterý nezískal důvěru Sněmovny, zastává 30 procent dotázaných, zatímco 70 procent je proti. O něco více (36 %) dotázaných soudí, že by měl být pověřen některý jiný politik ODS. Ještě o něco lépe na tom je Paroubek, kterého uvedlo 38 procent. Paroubek neskrýval, že ho výsledek potěšil. „38 procent podpory, to je senzační číslo s ohledem na bubnovou palbu sdělovacích prostředků. Za 14 dní to bude ještě vyšší číslo. Lidé si vzpomínají na stabilitu za mé vlády,“ reagoval pro Právo Paroubek.“ Vzhledem k seřazení cifer (nejméně Topolánek, víc někdo jiný z ODS, ale daleko nejvíc Paroubek, načež následuje masivní Paroubkovo chvástání) čtenáři snadno unikne skutečnost, že 66% lidí je proto, aby premiérem byl někdo z ODS, kdežto pro Paroubka je jen 38%. Kolik je pro někoho jiného z ČSSD se nedovíme, ale řekl bych, že nikdo, vždyť tam žádný jiný není.

Jiří Paroubek ztrácí podporu plebsu, ale podařilo se mu získat celebritu, totiž Karla Gotta. Ten prohlásil na Frekvenci 1, že by mu dal jako premiérovi přednost před Topolánkem. Je to zjevně výsledek mistrovy předvolební návštěvy v Kramářově vile. Proč by Karel Gott nemohl podporovat Paroubka! Sládek už dávno není k dispozici.

Jakási zaměstnankyně British Airways má problém, protože nosila na krku křížek a byla kvůli tomu dočasně postavena mimo službu (zřejmě proto, že by to mohlo urážet jinak nábožensky orientované, přičemž, co si budeme povídat, ti jinak orientovaní asi nebudou ani buddhisté, ani vyznavači Konfucia). Je hezké, že ji zatím její zaměstnavatelé nedali, jako se to dělalo ve starém Římě, předhodit lvům. Jednou se k tomu možná dopracují. Přitom turbany, muslimské šátky a náramky je u British Arways nosit povoleno, protože prý „pro zaměstnance není praktické, aby je ukrývali pod uniformami“! Nemám nic proti šátkům, turbanům a náramkům, ale velmi mi vadí zbabělá diskriminace křesťanů v křesťanské Evropě. Nebo jsem měl napsat „v kdysi křesťanské“?

Dostal jsem tento dopis od Alexandra Mitrofanova: „Vážený pane Doležale, V. H. nemusí být nutně Václav Havel. A také v žádném případě není. Myslel jsem, že je jasné – když už někoho taková bizarní věc napadla – že Václav Havel nebude vystupovat jako deklarovaný zastánce pravice. Mohl jste se zeptat, než začnete šířit takto chybně pochopenou věc. S pozdravem Alexandr Mitrofanov.“ Omlouvám se tedy panu Mitrofanovi, Právu a čtenářům Událostí, že jsem je v sobotním Co týden dal uvedl v této věci (V. H. = Václav Havel) v omyl. Nápad pana Mitrofanova, abych se ho předem zeptal, nepovažuji za dobrý už proto, že vzhledem k závěru článku („Stejně jako V. H. uvažuje pan V. K.,toho času český prezident…“ atd.) měl asi telefonátů poměrně hodně. Na meritu mých výhrad k názorům pana Mitrofanova, které v článku tlumočil, to nic nemění.

Úterý 17. října

Václav Klaus včera po setkání s představiteli ODS popřel, že by jeho cílem byla velká koalice ČSSD a ODS. Respektuje prý, že ODS si to nepřeje. Tomu je možno buď věřit, nebo ne. Předseda zelených Bursík mu to nevěří, já bych spíš řekl, že poslední průzkumy veřejného mínění činí (naštěstí) velkou koalici čím dál tím svízelnější – a ovšem taky souhlas ČSSD s předčasnými volbami čím dál tím nepravděpodobnější (a pravděpodobný nebyl nikdy). Mluví se (konečně) o prozatímní překlenovací vládě. Není jasné, kdy mají být předčasné volby, ODS zatím nesignalizovala ústup od své původní představy, že v první polovině příštího roku. Jenže komunisté, na kterých záleží, řeknou překlenovací vládě a předčasným volbám ano jen tehdy, když v té vládě budou i oni. ČSSD je zásadně proti (souhlasili by s volbami za dva roky, protože doufají že do té doby se vyhrabou z nejhoršího). A účast komunistů by byla nejspíš přijatelná jen pro ČSSD, která ani překlenovací vládu, ani předčasné volby nechce.

Dnešní Právo přináší zprávu „Na webu kandidáta ODS byl nabízen sex nezletilým dívkám“, umístěnou na první straně hned pod „otvírákem“. Zpráva začíná odstavcem: „Milevská radnice podá žalobu na kandidáta ODS do komunálních voleb Pavla Bolka za to, že na svých webových stránkách… publikoval inzeráty, na nichž jsou nabízeny sexuální služby nezletilým dívkám, přičemž jim navrhoval, že jim ,udělá dítě´“. Zamlčeným podmětem poslední věty souvětí („přičemž jim navrhoval…“) je Pavel Bolek. Aby tento dojem zůstal zachován, hovoří se v dalších řádkách neadresně o „inzerentovi“. Ten, kdo dočte zprávu pozorně až do konce, ovšem nakonec zjistí, že Bolek jen zveřejnil inzerát někoho jiného. Je málo sporné, že pan Bolek takový inzerát zveřejnit nikdy neměl. Je taky málo sporné, že Právo v prvních několika větách zprávy vzbuzuje dojem, jako by inzerentem byl sám Bolek. Což zapadá do horečné snahy vyvážit Péťu Doležela a spol. před volbami honem honem nějakými skandály ODS. Proč ne, jen by se to mělo dělat korektně.

ČSSD prý podpoří rozpočet, prohlásil místopředseda Sobotka, ale bude za to něco chtít: „Máme již jen dvě podmínky, na kterých se shodlo předsednictvo ČSSD… Vláda nebude prodávat ČEZ a příjmy, se kterými počítá z jeho privatizace, najde někde jinde, ukončí nepravdivou kampaň o stavu veřejných financí a nějakou formou, například přes ministra financí, se omluví za nepravdivé údaje, které byly zveřejněny v inzerátech ministerstva.“ Především, je málo povzbudivé, když čtenář zjistí, že bývalý dlouholetý ministr financí neumí počítat do tří. A za druhé, pan Sobotka si dělá z veřejnosti srandu. Nechtěl by náhodou, aby Tlustého natřeli dehtem, vyváleli v peří a pak jej s omluvnou cedulí na krku vozili na oslu po městě? Slušné lidi nenapadne klást někomu tak ponižující podmínky. Kromě toho je to vyčurané, protože „pánové“ v ČSSD dobře vědí, že taková podmínka je pro každého politického partnera nepřijatelná.

Předseda ČSSD slibuje, že se ještě tento týden obrátí na KDU-ČSL a zelené s „inzerovanými“ otázkami, v čem je pro ně nebezpečná tolerance dnešních komunistů. Zavazuji se, že ač netázán, okamžitě a s chutí na otázky pana Paroubka odpovím. Ne, proč je to nebezpečné pro ty dvě strany, ale proč je to nebezpečné pro ČR a její občany. Pan Paroubek dává taky najevo, že předčasné volby nedopustí. Musí proběhnout všechny tři pokusy o ustavení vlády, a pokud budou všechny neúspěšné, „tak si to umím představit, že by nic jiného nezbylo“. Pan Paroubek si v tomto případě nemá co představovat, i kdyby to snad neuměl, nebylo mu to nic platné. V ústavě stojí: „Článek 35. (1) Poslaneckou sněmovnu může rozpustit prezident republiky, jestliže a) Poslanecká sněmovna nevyslovila důvěru nově jmenované vládě, jejíž předseda byl prezidentem republiky jmenován na návrh předsedy Poslanecké sněmovny“. Prezident ji může rozpustit, ale nemusí, záleží to jen a jen na jeho rozhodnutí a vůbec ne na představivosti pana Paroubka.

Polské poměry jsou snad ještě vykutálenější než ty české: politici PiS odmítají spolupracovat s poslankyní Sebeobrany Bergerovou, protože jí prý nemohou důvěřovat. Je třeba připomenout, o co šlo: zástupce PiS se pokusil poslankyni zkorumpovat a ona zařídila, že pokus o korupci byl nahrán skrytou kamerou. Problém je na straně korumpujícího, tj. PiS. PiS by se měla spíš snažit, aby jí mohli i po tom skandále důvěřovat její voliči.

„Nepochybně bychom do parlamentu nešli s ničím, co by obsahovalo znárodňování, policejní stát, ohrožení demokracie“, píše předseda – komentátor Jiří Paroubek v Právu. Je mi líto, ale znárodňování se za minulé Paroubkovy vlády už rozjelo ve zdravotnictví, přičemž národ se nakonec zhmotnil v dr. Rathovi a jeho přičinlivé lobby (národ má smůlu, vždycky se v někom zhmotní a většinou se mu nepovede vybrat si vhodného „hostitele“, za totality byl národem např. aparát KSČ). Příslib policejního státu je obsažen v čilé snaze přistřihnout křidýlka svobodě projevu. To všechno dává tušit, že pod Paroubkovou osobní vládou s podporou komunistů by se demokracii zrovna moc dobře nedařilo. Pan Paroubek vyčítá Topolánkovi „nabubřelé prohlášení o „štvoucích“ novinářích“. To si opravdu myslí, že si my, hloupí čtenáři, vůbec nic nepamatujeme?

Vedení ODS (a místopředseda Nečas) podle MfD počítá s tím, že „milovník průzkumů“ Paroubek změní svůj názor na předčasné volby poté, co zjistí, že už je preferuje víc než polovina lidí. Nad takovým závěrem zůstává rozum stát – Paroubek si z průzkumů vyvodí především to, že předčasné volby by pro něj a pro jeho stranu byly skutečnou pohromou. Ostatně, to už jistě udělal a těžko se mu divit.

(www.bohumildolezal.cz)

Zpátky