Listopad 2006

Oriana Fallaciová, žena, která se nebála mocných

Giovanni Belli

Historie přináší shody okolností, které snad ani nejsou náhodné. V okamžiku, kdy se na Blízkém východě rozpoutala smršť protestů proti papežovi Benediktu XVI. za výrok vytržený z kontextu jeden a půl hodinové přednášky, ve Florencii umírala slavná novinářka a spisovatelka Oriana Fallaciová. Asi před rokem ji tentýž muž, Joseph Ratzinger, přijal k rozhovoru ve Vatikánu. O jeho obsahu se nikdo nic nedozvěděl. Ale není pochyb o tom, že Fallaciová novému papeži potvrdila své přesvědčení, že srážka s agresivním islámem je nevyhnutelná a snaha dohovořit se s ním za každou cenu bude druhou stranou považována za slabost. Fallaciová měla sice respekt k jeho předchůdci Janu Pavlu II., ale nesdílela jeho neustálé omluvy za chyby či hříchy, které katolická církev nashromáždila za dva tisíce let svých dějin.

Nicméně skutečnost, že Benedikt XVI. Fallaciovou přijal, tehdy překvapila - novinářka totiž byla nevěřící. Na rozdíl od Voltaira si to tato sedmasedmdesátiletá dáma, kterou patnáct let sužovala rakovina plic, s vírou nerozmyslela ani na poslední chvíli. Florentskému arcibiskupovi v nemocnici pouze řekla: „Držte mi prosím ruku, ale se zpovědí nepočítejte.“ Ve své závěti příbuzné požádala, aby při pohřbu nikdo nevedl smuteční řeči a aby se obřadu zúčastnil jen nejužší okruh přátel. A také žádala mít při sobě dvě cigarety - doprovázely ji na cestu do věčných lovišť tak, jako ji doprovázely po celý život. Její sestra Paola ironicky poznamenala, že „dojetí mnohých lidí skrývá uspokojení, že se již nebudou muset měřit s její nesmlouvavou otevřeností a odvahou“.

Bylo to nebezpečné

Oriana Fallaciová je dobrým klíčem k pochopení zašmodrchaných poměrů v italském politickém i kulturním životě. Narodila se v roce 1929 ve Florencii v rodině, jež se netajila nechutí k fašistické diktatuře. Na podzim 1944 se okupační německá vojska stahovala před Spojenci, kteří jen pomalu postupovali směrem na sever. Od června 1944, kdy se vylodili v Normandii, byla pro ně italská fronta pouze druhořadě důležitá. Otec Fallaciové vyslal svou mladou dceru jako spojku k oddílům odboje. Bylo to nebezpečné - ustupující Němci vyhodili do vzduchu všechny florentské mosty s výjimkou starobylého Ponte Vecchio s jeho početnými zlatnickými obchody. Od onoho okamžiku si Oriana zvykla na nebezpečí.

Krátce po válce se dala na novinářskou dráhu a byla jedním z nejlepších válečných zpravodajů druhé poloviny 20. století. Sledovala americkou válku ve Vietnamu, jezdila často do Řecka, ve kterém vládli pučističtí plukovníci, v Mexico City zažila v roce 1968 potlačení studentské revolty, poznala zblízka občanskou válku v Bejrútu, do Polska ji přivolal převrat generála Jaruzelského a nechyběla ani při první válce v Perském zálivu. Nebyla však dopisovatelem „embedded“, přidruženým, jak se dnes říká. Byla skutečně nezávislým zpravodajem, který popisoval otevřeně to, co viděl. Přivedlo ji to k častým sporům nejen s jejími vydavateli, nýbrž i s mocnými tohoto světa. Psala pro milánský týdeník Europeo. Ale snad právě její florentská otevřenost a přímost vedly k tomu, že i zdánlivě nepřístupní političtí představitelé a lídři jí poskytli dlouhá interview. Připravovala se na ně důkladně, a proto byla schopna klást Goldě Meirové, Jásiru Arafatovi či Henrymu Kissingerovi velmi nepříjemné otázky. Nixonovu poradci a později ministrovi zahraničních věcí otevřeně řekla, že USA vedou špatnou válku a nakonec ji prohrají. Meirové prorokovala obrovské problémy, které Izrael bude mít s územím okupovaným po válce v roce 1967. Arafat po setkání s ní řekl, „už mi nikdy tuhle ženu nepřivádějte na oči“.

Varuji vás!

Houževnatost a odvaha Oriany Fallaciové nepřekvapí, když si před oči postavíme Itálii z dob jejího dětství a mládí. Byla to země, kde pro mladou dívku v zásadě existoval jeden hlavní cíl: dobře se provdat a mít rodinu. V zaostalé zemi zničené válkou neexistoval rozvod. Teprve po roce 1960 začaly Italky hledat zaměstnání, což přineslo hluboké změny do patriarchální společnosti existující zde po staletí. Žena, novinářka, navíc neprovdaná, jezdící po světě a sledující ty nejdramatičtější události, byla mnohem víc než bílou vránou. Pro mnoho mladých Italek, zvláště levicově orientovaných, se stala vzorem. Prosazovala emancipaci žen, ostře kritizovala americkou politiku ve Vietnamu.

V roce 1968 v Mexico City málem přišla o život - při srážce mezi policií a studenty byla zraněna a mnozí si mysleli, že je mrtvá. Zachránil ji jeden policista. Nejostřeji se postavila proti pokrytectví západoevropských politiků po vojenském puči v Řecku. „V jižní Evropě, s výjimkou Itálie, panují všude fašistické diktatury. Pánové v Římě si musí uvědomit, že pokud nedojde ke změně v Madridu, Lisabonu či Aténách, tak i u nás by se někdo mohl pokusit o něco podobného,“ napsala v roce 1972. Bylo to v době ostrých politických srážek v Itálii, rok předtím došlo k jistému pokusu o puč, naštěstí, jak tomu často v Itálii bývá, podobný pokus byl napůl diletantský a napůl směšný - vedl k rychlému zatčení iniciátorů.

Žena, která se nebála

Při cestách do Řecka poznala velkou životní lásku, Alexise Panagulise, jednoho z představitelů demokratického odboje. Tragická smrt „Alekose“, jak ho Oriana láskyplně nazývala, jí způsobila bolest, z níž se již nikdy úplně nevzpamatovala. Příběh lásky zobrazila v jedné ze svých nejhezčích knih - L’uomo (Muž).

Sympatie levice k Orianě Fallaciové skončily počátkem osmdesátých let, kdy se vydala do Polska po puči generála Jaruzelského. „Najednou jsem si uvědomila něco, co mi mělo být jasné už dávno: jistý blahobyt, který si v západní Evropě vydobyli skoro všichni, kteří pracují, je krutě zaplacen východní Evropou: protože ústupky naší vládnoucí třídy jsou diktovány strachem z tohoto komunismu, z odporné diktatury, o které naši levicoví pohlaváři dobře vědí a nestydatě ji kryjí,“ napsala do milánského deníku Il Corriere della Sera. Italští komunisté se sice od Jaruzelského distancovali, tak jako kritizovali v roce 1968 invazi do Československa, jenže ke skutečné roztržce nedošlo. Ostatně se později prokázalo proč: ještě za Gorbačova dostávala IKS z Moskvy finanční podporu.

Zásah nemoci

Italská kultura se koncem sedmdesátých a počátkem osmdesátých let do jisté míry podobala kultuře české po druhé světové válce. Nebylo třeba být komunistou, ale bylo třeba být levicově orientovaný, jinak nebyla šance se prosadit. Nejsem a nikdy jsem nebyl obdivovatelem Berlusconiho, nicméně jednu velkou zásluhu má: jeho televize narušily kulturní monopol levice. Ta mu to nikdy neodpustila.

Fallaciová se levici ještě více vzdálila reportážemi z Bejrútu ničeného krutou občanskou válkou. Její kniha Inšalláh, v níž bez příkras popisuje krutost pohlavárů různých palestinských skupin, jí způsobila otevřené nepřátelství proarabské levice. Kritika islámu se přiostřila po revoluci v Íránu. Na rozdíl od mnohých, kteří pozitivně přijali pád šáha Páhlavího, si Fallaciová nedělala iluze. Její dramatické interview s ajatolláhem Chomejním je toho důkazem. Byla ze země rychle vyhoštěna. Snad proto - a rovněž z důvodů zdravotních - se přestěhovala do New Yorku. Do rodné Florencie se vracela pouze na krátká období. Začala bojovat proti rakovině, jedinému protivníkovi, kterému nakonec podlehla. Nenazývala ho nikdy pravým jménem - říkala mu „male alieno“ - nemoc přicházející „odjinud“.

A varuji vás znovu!

Na několik let se prakticky odmlčela. 11. září 2001 viděla z oken svého newyorského bytu útok na dvojčata. Po několika týdnech napsala ostrý pamflet La rabbia e l’orgoglio (Zloba a hrdost), který byl otištěn nejdříve v italském deníku Corriere della Sera a později vytištěn v brožuře, která se stala světovým bestsellerem. Základní myšlenka je jasná: islám a muslimové jsou - na rozdíl od jiných vyznání - neslučitelní s křesťanskou a západní kulturou. Je tedy zbytečné se snažit s nimi za každou cenu domluvit. Je třeba proti nim bojovat. Text šokoval, protože vědomě porušil jednu ze zásad západoevropské politiky i žurnalistiky - být „politically correct“. O několik týdnů později se ve Florencii konal sjezd evropských pacifistů. Pod okny bytu Fallaciové prošly tisíce mladých s ironickými a výsměšnými hesly. Ve Francii se dokonce pokusili zakázat vydání Zloby a hrdosti, protože je prý „rasistická a vyzývající k nesnášenlivosti“.

Fallaciovou to nezastrašilo. Předloni napsala další pamflet - La forza della ragione. Odpovídá v něm svým kritikům a naopak obviňuje početné evropské politiky ze zbabělosti, protože za chvíli z Evropy bude „Eurarabia“.

Zúčastnila se několika debat vedených Magdim Allamem, největším italským expertem na otázky Blízkého východu. Allam je egyptského původu, avšak italský občan a píše zasvěcené články do Corriere della Sera. Je nucen žít s ochrankou. Stalo se to poté, kdy před třemi lety slyšel, jak nový imám římské mešity vyzýval k zabíjení Židů, napsal o tom článek a imám musel být poslán zpět do Káhiry, což se pochopitelně v očích fundamentalistů obrátilo proti Allamovi. Ten říká, že „Fallaciová dělala chybu v tom, že neviděla různorodost islámu a že první obětí fundamentalistů jsou právě muslimové sami“. Ale současně Allam dodává: „Měla bohužel pravdu v tom, že za současné situace fundamentalisté nejsou malou menšinou, nýbrž mají mnoho následovníků, a dokud si to na Západě neuvědomíme, bude obtížné ve válce s teroristy zvítězit.“

Fallaciová se tak stala symbolem. V obecní radě města Florencie někdo navrhl, aby jí bylo uděleno čestné občanství, které se zde dává ve formě zlaté mince zvané Fiorino d’oro. Levicová většina to zamítla. A tak, když se rozšířila zpráva o její smrti a z celého světa i z Itálie se valila soustrastná poselství, její synovec Edoardo poznamenal: „Přichází to pozdě a nevhod.“ Pocity mnohých asi vyjádřil jeden čtenář v listu Corriere della Sera: „Byla to jedna z největších osobností Florencie a možná Itálie za posledních padesát let. Před ní se mohou jít všichni fotbalisté s tituly mistrů světa schovat.“

(MFDNES)