Listopad 2006

Dům na písku

Bohumil Doležal

U příležitosti nadcházejících sedmdesátin vystoupil český exprezident Václav Havel exkluzivně v diskusním programu ČT Otázky Václava Moravce. Podrobil českou politiku ostré kritice: politici se měli už dávno dohodnout; Topolánek byl jmenován premiérem příliš pozdě (jemná ťafka Václavu Klausovi); česká ústava je nepřehledná a má mnoho dodatků, je třeba napsat novou. A celkové vyznění exprezidentových názorů na vývoj české politiky? „Zatím to bylo“ (skoro se chce dodat „milí žáci“) „k mému velkému zklamání zcela bezkoncepční.“

Havel už dávno nezastává prezidentskou funkci, ale jeho vystupování na veřejnosti se tolik nezměnilo. Všiml si toho vůbec? Dál se stylizuje do role nestranného a spravedlivého pozorovatele dění, v němž byl kdysi namočen až po uši, a to, co za sebou prezidentský úřad v Česku táhne, totiž stylizaci do role myslitele a otce národa, ještě nestačil úplně odhodit. V politické praxi přitom kdysi býval poměrně neúspěšným intrikánem (viz např. pokusy zabránit rozpadu Československa). Obě ty polohy dohromady příliš neladily.

Český disent (tj. ti, co byli soustředěni kolem Havla) za „totality“ samozřejmě snili o tom, že jednou budou předvojem společnosti. Zároveň se na to v době, kdy změna režimu byla na spadnutí, vůbec nijak nepřipravovali. Převrat je zastihl v nedbalkách (pravda, měli to těžké, přišel ze dne na den) a nezbylo jim, než přetáhnout pár šikovných oportunistů z opačného tábora. v lecčems se pak dostali do jejich vleku. Pro ČR platí víc než pro jiné postkomunistické země, že svržení komunismu proběhlo dohodou s komunisty. Havel k nim měl upřímný odpor, v praxi jim v prvních měsících po převratu udělal velké ústupky.

Záhy mu vyvstal obratný konkurent, Václav Klaus. Zmocnil se OF a přetransformoval je na ODS – Havlovi a jeho lidem zbyla jen jakási prázdná slupka. Klausovým heslem byly tradiční politické strany (proti Havlově lehce anarchické „občanské společnosti“) a tržní hospodářství bez přívlastků. Havel byl vytlačen z praktické politiky ještě víc, než by to jeho pozici prezidenta odpovídalo. Podnikl dva pokusy změnit tento úděl: poté, co se Klausova garnitura kompromitovala, pokusil se Klause zbavit: výsledkem bylo posílení ODS a faktická spoluvláda Kaluse se Zemanem. Poté, co se kompromitoval Zeman, podílel se Havel na polidštění ČSSD a stojedničkové koalici. Koalice skončila katastrofou a Paroubkovým neformálním komplotem s komunisty.

Přitom Havel měl na rozdíl od Klause vždycky jakési povědomí o tom, že politika není pouhá mocenská manipulace, že by měla být založena nějak hlouběji. Když se pokoušel formulovat jak, uvízl v kýčovitých banalitách. Klaus si svou emancipační politikou vůči EU (a částečně i vůči USA) brzy získal ve světě image obtížného drzého fracka. Navíc mu dělá dobře koketovat s Ruskem. Havel lpěl na Československu, ale trval na zakotvení ČR v atlantických vazbách (EU i spojenectví s USA). Bezprostředně po převratu kritizoval vyhnání sudetských Němců. Snad je rozdíl mezi oběma dán i tím, že na rozdíl od Klause, který vyrostl v maloměšťáckém prostředí, poházel z pražské patricijské rodiny. Když ale narazil na masivní odpor veřejného mínění, couvl. Nakonec i v podpoře invaze do Iráku.

A tak se Václav Havel coby politik, řečeno slovy evangelisty, „podobá muži bláznivému, který postavil svůj dům na písku. A spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a obořily se na ten dům. A padl, a jeho pád byl veliký.“ (Mt7,24-27).

(www.bohumildolezal.cz)