Listopad 2006

Korespondence s Benjaminem Kurasem

Bohumil Doležal

Dostalo se mi té cti, že se na mne obrátil mailem známý český publicista Benjamin Kuras. Jelikož si výslovně přál, abych jeho přípis zveřejnil, s velkou radostí tak činím a připojuji zároveň svou odpověď.

Pane Doležale,

Vy musíte opravdu být psychiatrický případ, jestli Vás tak zuřivě trápí jeden článek napsaný před pěti roky a ještě navíc Vámi chybně přečtený. Už jsem Vás jednou žádal, abyste si mým jménem přestal veřejně vytírat konečník. Výraz "lidé typu Benjamina Kurase" v kontextu námětu, o němž píšete, je sprostá difamace, jako ostatně všechno, co jste dosud o mně napsal. Je to navíc imbecilní také proto, že máme téměř shodné názory na všechno ostatní, kromě jediné věci, kde se lišíme pouze ve zdrojích informací a právních důsledcích velezrady a pokusu o národní genocidu (Němců vůči Čechům). I to, že dokážete tureckou genocidu Arménů přirovnat k vyhnání sudetských Němců a turecký postup vůči informacím o ní s českým, svědčí o Vaší duševní a morální vyšinutosti. I na tu máte právo, jestliže ji dokážete dokumentovat, ale nemáte už právo o nějakých antiarménských Turcích psát jako o "lidech typu Benjamina Kurase". Přejete-li si, abychom se kvůli tomu soudili, rád posloužím. Vzhledem k tomu, že já Vás důsledně ignoruji, žádám Vás velmi důrazně, abyste reciprokoval, což je to minimum, co by měl člověk měl právo požadovat od čehosi, čemu se občas (často zřejmě mylně) říkává kolega. Buďte tak laskav a dejte i tohle na svoji slavnou megalomanskou narcisovskou webstránku.

Benjamin Kuras

***

A moje odpověď:

Milý pane Kurasi,

děkuji Vám za pěkný dopis a zároveň se omlouvám, že na ten předchozí, který zmiňujete, jsem neodpověděl. Důvod je prostý: vůbec jsem ho nedostal, jinak bych tak byl s velkou chutí učinil.

Ve vašem přání, „abych si vaším jménem přestal veřejně vytírat konečník“, Vám však bohužel nemohu vyhovět. Především Vás musím upozornit, že se mýlíte: nejde o jeden článek, ale o články dva, první vyšel v Právu 27. 3. 2002, poté, co Vám ho vrátili v Lidových novinách, protože to na ně nejspíš byla příliš velká síla (ostatně nic se nestalo, to, že vyšel v Právu, považuji naopak za šťastné řízení osudu, takové články tam patří), druhý v Mladé frontě Dnes 14. 4. 2004. Oba jsou si velmi podobné. V prvním navrhujete „podat občanské a trestní žaloby na hlavní propagátory sudetské lži v českých médiích – a tím, je donutit, aby svá tvrzení buď prokázali, nebo odvolali – na základě zákonů o ohrožení bezpečnosti státu, hanobení národa a rasy, křivého nařčení z hromadných vražd.“ A v druhém žádáte české zákonodárce, aby se dohodli „na nějakém zákoně, který by nám sděloval třebas toto: Benešovy dekrety obnovující poválečnou republiku s předválečnými západními hranicemi a vystěhovávající z ní nepřátele státu, kteří v době přepadení státu přijali občanství státu přepadajícího (včetně těch několika stovek, které za to nemohly), jsou nedělitelnou součástí a základem českého státu a jeho právního systému. A tudíž každý, kdo by je chtěl zrušit, se dopouští trestného činu ohrožení státu a vlastizrady“.

Nevykládejte mi, holoubku sivý, že jste přitom nemyslel (samozřejmě mimo jiné také) na mne. Protože já si myslím, a nenechávám si to pro sebe, že hromadné okradení a následné vyhnání našich německých spoluobčanů v letech 1945-47 bylo ohavné zvěrstvo, za které se naši potomci budou muset nějaké to století stydět, protože my to, jak se zdá nějak neumíme (a to nemluvím o masových zločinech, které vyhnání provázely). A taky jsem přesvědčen, že Benešovy dekrety (samozřejmě ne ten o zřízení České filharmonie, ale ty, co české Němce k vyhnání jaksi „předupravily“) je nutno ex post zrušit.

Zároveň se Vám přiznávám, že jsem za dlouhá léta pobytu v této zemi, když ještě byla ruskou kolonií (vy jste byl tenkrát, pokud se nemýlím, v Londýně) poněkud alergický na to, když mi někdo vyhrožuje, že mne nechá zavřít, a zvlášť když to dělá v Právu.

Přitom mne samozřejmě těší, že, jak píšete, „máme téměř shodné názory na všechno ostatní“. Jenže ani tohle radostné zjištění mi neumožňuje skousnout ne snad to, že máme zgruntu odlišné názory na vyhnání českých Němců a Benešovy dekrety (což by bylo normální), nýbrž to, že se nestydíte chtít někoho, kdo má odlišný názor než vy, za tento názor kriminalizovat. Velmi rád Vás proto budu veřejně ignorovat, jak žádáte, jakmile tenhle svůj názor, který jste dvakrát veřejně vyhlásil, taktéž veřejně zrevidujete (stačí jednou).

Tolik k obsahu Vašeho listu. Nemohu si ovšem odpustit několik slov k jeho formě. „Vy musíte být opravdu psychiatrický případ“, „abyste si mým jménem konečně přestal vytírat konečník“, „vaše duševní a morální vyšinutost“, „vaše megalomanská narcisovská webstránka“ - výrazivo tohoto ražení není úplně v souladu s úzkoprsým pojetím zdvořilosti, jaké se uplatňovalo např. ve staré dobré Anglii. Vysvětluji si to tím, že jste emigroval v dospělém věku, a to už je na nápravu toho, co bylo v útlém mládí zanedbáno, poněkud pozdě. A taky tím, že v Británii výchovné působení na dospělé poněkud podceňují, protože slušné vychování považují za samozřejmost a nevzali dostatečně v úvahu, že se v posledním půlstoletí do jejich země přistěhovala spousta lidí z Pákistánu, Bangladéše, Zimbabwe a České republiky, kteří mají v těchto záležitostech určité resty. Věřím však, že nikdy není pozdě: proto, pokud opravdu neexistuje vhodná anglická literatura o pravidlech slušného chování a vyjadřování pro začátečníky, rád Vám seženu něco odpovídajícího v naší společné mateřštině.

Se srdečným pozdravem

Bohumil Doležal

15. října 2006