Listopad 2006

My nejsme soudruzi!

Bohumil Doležal

Se zbraní v ruce povstali proti komunismu jako jediní Maďaři. Toto je stručný příběh maďarské revoluce. Vypukla 23. října před padesáti lety, měla svou předehru a svůj krutý a smutný epilog. Třebaže měla tak krátký život, necelých čtrnáct dní, její význam vydá na roky.

Maďarsko bylo v předvečer povstání v docela jiné situaci než tehdejší komunistické Československo. Stalinismus neměl v Maďarsku spolehlivou základnu: společnost byla na rozdíl třeba od té české založena velmi konzervativně a slovanské sympatie nepřicházely v úvahu. Proto musel být (a taky byl) režim ještě surovější než u nás.

Ve vedení maďarské komunistické strany zápasily o moc dvě skupiny: lidé, kteří přišli po válce z moskevské emigrace, a domácí komunisté. V tomto boji, podněcovaném Stalinem, zvítězili ti první. Představitelé domácích komunistů nedopadli dobře: László Rajk (byl jeden čas ministr vnitra) skončil na šibenici, jeho nástupce János Kádár v kriminále.

V roce 1953 se hospodářství země ocitlo na pokraji zhroucení. Ruské vedení o situaci dobře vědělo a v červnu 1953, krátce po Stalinově smrti, učinilo maďarského diktátora Mátyáse Rákosiho odpovědným za vše, co mu předtím přikázalo dělat. Zůstal jen podmíněně prvním tajemníkem Maďarské strany pracujících (MDP) a předsedou vlády se stal Imre Nagy. V komunistickém vedení byl něčím jako enfant terrible: dvakrát se chtěl vzepřít iracionální zemědělské politice strany, dvakrát byl přinucen ke kapitulaci a potupné sebekritice.

V nové funkci se Nagy pokusil o jakési první poststalinské reformy. Rozšířil trochu prostor pro soukromé malopodnikání, zrušil internační tábory a deportace městského obyvatelstva, chtěl reorganizovat Lidovou frontu nezávislosti (maďarská obdoba naší Národní fronty) tak, aby tvořila jakousi protiváhu komunistům (v Maďarsku neexistovaly jako u nás potěmkinovské pastrany typu Čs. strany socialistické a Čs. strany lidové). Získal na svou stranu významnou část stranické inteligence. Tu druhou část měl ovšem proti sobě. Zkušený intrikán Mátyás Rákosi odjel na podzim roku 1954 na „studijní pobyt“ do Moskvy a podařilo se mu přesvědčit Chruščova, že Nagy to přehání. Napomohlo mu i ochlazení ve vztazích Ruska ke svobodnému Západu. V březnu se vrátil s jasnou instrukcí: Nagy má provést sebekritiku a změnit linii. V tu chvíli se stalo něco dosud neslýchaného: předseda vlády se rezolutně odmítl kát a podal demisi. Nato byl svržen (demise se v bolševickém světě netrpěly), zbaven všech funkcí a poslán do důchodu.

Jenže Rákosi se přepočítal: ochlazení vztahů Rusko – Západ bylo přechodné. Navíc se na počátku roku 1956 rozběhl proces (velmi nedůsledného) účtování se Stalinovým odkazem. To bylo pro maďarského stalinistu smrtící: dělal to jediné, co mu zbývalo – držel se všemi silami u moci, ač postupně ztrácel podporu v Moskvě, a nakonec i ve vlastní straně. Tím nechtěně, ale mocně přispíval k radikalizaci maďarské společnosti. V červnu byl spojeným tlakem z Moskvy i z domova donucen odstoupit a odebrat se do ruského vyhnanství. Jeho nástupcem se stal jeho věrný nohsled Ernő Gerő, ve straně proběhly personální změny, v jejichž rámci se tajemníkem stal i János Kádár.

V tu chvíli nebyl Imre Nagy už ani členem strany, vyloučili ho na podzim roku 1955 po jedné protestní akci maďarských spisovatelů. Rusové maďarským komunistům v létě 1956 doporučili přijmout jej zpátky, ti však trvali na jeho veřejné sebekritice a na tom, aby se zřekl svých radikálních stoupenců.

Lidé si od Nagye mnoho slibovali – v dosahu nebyl nikdo jiný, do koho by mohli vložit své naděje. Tyto naděje posilovala reformně komunisticky naladěná inteligence, jejíž představitelé byli většinou ještě o hodně radikálnější než jejich guru. Využili klubu mladé inteligence Petőfiho kruh a pořádali v něm v létě 1956 řadu diskusních večerů na atraktivní politická témata. V září už s Nagyem jednali přímo Gerő a Kádár, trvali však stále na sebekritice. Nagy začátkem října ustoupil aspoň v tom, že o obnovení členství dopisem požádal. Bylo mu laskavě vyhověno.

Kulisou těchto událostí byla bídná sociální situace společnosti. Maďarská veřejnost se radikalizovala. 6. října se za účasti několika desítek lidí konal první pohřeb ostatků komunistů popravených v politických procesech. 16. října založili studenti univerzity v Szegedu nezávislou organizaci. 22. října se připojili studenti v Budapešti a dalších městech. Zformulovali své požadavky: stažení ruských okupačních jednotek, svobodné volby za účasti více stran, revize maďarsko-ruských vztahů na základě rovnosti a nevměšování, úplná svoboda projevu. To byl jakýsi zárodečný program povstání a daleko přesahoval všechno, co byl v tu chvíli ochoten prosazovat Imre Nagy. Tím jsme dospěli k 23. říjnu 1956, k prvnímu dni revoluce.

V Budapešti jsou tanky

Všechno začalo docela nevinně. Podle pamětníků bylo úterý 23. října 1956 hezký a nezvykle teplý den. Ráno se vrátila „stranická a vládní delegace“ z Bělehradu. Imre Nagy odjel den předtím k Balatonu. Maďarský rozhlas (televize v Maďarsku ještě nevysílala) ohlásil, že na odpoledne se chystá „tichá manifestace před polským velvyslanectvím“ jako výraz solidarity s Poláky. (Polsko se otřásalo nepokoji.) Ruská okupační vojska v Maďarsku byla uvedena do stavu pohotovosti. Ve dvě hodiny v rozhlase ohlásili, že se veškerá veřejná vystoupení zakazují. Jenže to už demonstrace začínala a za dvacet minut v rozhlasu ministr vnitra zákaz zrušil. Bylo to nechtěné a neuvěřitelné přiznání bezmoci. Demonstrace se zúčastnilo nakonec čtvrt milionu lidí. Přidali se dělníci z ranní směny, vojáci z povolání, uniformovaní policisté. Neměla žádný předem připravený program. Navečer průvod dospěl k parlamentu. Dav vyvolával Imreho Nagye, ten ale nebyl přítomen. Část lidí setrvala, jiní odešli k městskému parku, kde strhli Stalinův pomník. (Z diktátora, který stál na podstavci sám a nebyl tak velký jako v Praze, zbyly na podstavci jen obrovské bronzové holínky.) Další se odebrali k budově rozhlasu, aby si vymohli zveřejnění nám už známých studentských požadavků.

Zhruba v osm hodin dorazil do parlamentu Nagy. Jeho projev vyvolal zklamání: byl – jako celé komunistické vedení – o dva kroky pozadu za situací. Svou řeč začal oslovením „Vážení soudruzi“. Nato dav začal skandovat: Nem vagyunk mi elvtársak! My nejsme soudruzi!

Zhruba v tutéž dobu rádio odvysílalo projev „prvního tajemníka“ Gerőa. Papaláš příkře odsoudil „škůdcovské nacionalistické bandy“ a vyzval k bdělosti vůči „nepřátelským živlům“. Poté se před rozhlasem začalo střílet. Do rána se boje rozšířily na celé město a rozhlas se na chvíli dostal do rukou obléhajících.

V osm hodin dvacet minut oznámilo rádio, že se ústřední vedení MDP sejde „v příštích dnech“. Za dvě hodiny, že je svoláno „okamžitě“. V noci se zjevně na telefonickou žádost Ernőa Gerőa vydaly na cestu do Budapešti ruské tanky.

Na nočním zasedání byl Imre Nagy kooptován do ústředního vedení strany a jmenován ministerským předsedou. Po svých předchůdcích zdědil dvě nepopulární rozhodnutí: dodatečné písemné povolání ruských jednotek a vyhlášení výjimečného stavu (ten však byl v bojujícím městě úplně neúčinný). V rozhlasovém projevu vyzval veřejnost ke klidu a kázni. Bylo to další zklamání.

Ruské jednotky byly schopné pouze obsadit strategická místa (mosty), chránit ústřední mocenské orgány a zpět dobytý rozhlas. Maďarská armáda a policie se totálně rozložily, jejich významní představitelé (např. plukovník Pál Maléter nebo velitel budapešťské policie Sándor Kopácsi) začali o své újmě s povstalci vyjednávat.

Chruščov situaci nepodceňoval, měl dobré informace od nadějného mladého diplomata Jurije Andropova, toho času velvyslance SSSR v Maďarsku. Proto hned 24. října dorazila do Budapešti stranická delegace ve složení Mikojan a Suslov. Doporučili odvolat Gerőa a nahradit ho Kádárem, což se vzápětí stalo. Kádár pronesl v rádiu tvrdý projev, mluvil o kontrarevoluci a reakčních živlech.

Povstalecké jednotky čítaly jen několik tisíc lidí, vládní jednotky ochotné bojovat však vůbec nebyly silnější. Významnými středisky revolucionářů byly proluka Corvin na pešťské, Széna tér (dejme tomu Senovážné náměstí) na budínské straně. Za dva dny se dostavila jakási únava. Zdálo se, že boje utichnou. V tom okamžiku se „kdosi“ postaral o mocnou eskalaci napětí.

Starý darebák blufuje

Pětadvacátého října dopoledne se vydalo několik tisíc lidí spontánně na demonstraci před parlament. Tam najednou začali ze střech okolních budov neznámí ozbrojenci dav ostřelovat. Výsledkem bylo skoro dvě stě mrtvých a spousta raněných. Když odpoledne hovořil v rádiu Kádár o kontrarevoluci a Nagy požádal veřejnost, aby se postavila za Maďarskou stranou pracujících, bylo to jen přilévání oleje do ohně. Nagy se dostal do konfliktu se svými nebližšími spolupracovníky (jejich teze byla: jde o lidové hnutí za nezávislost, do něhož se tu a tam připletly „kontrarevoluční živly“) a ti ho dočasně opustili.

Boje se rozšířily i na ostatní maďarská města. V tu chvíli komunistické vedení začalo couvat. Vyhlásilo amnestii pro ty, co se vzdají, nemluvilo už o „kontrarevoluci“, ale o „bratrovražedném boji“. Do nové vlády byli kooptováni někteří nekomunističtí politici. Konečně i Ústřední výbor Maďarské strany pracujících na svém historicky posledním zasedání prohlásil revoluci za „národně demokratické hnutí“, ohlásil sociální reformy, vyzval vládní síly, aby používaly zbraně, jen když budou napadeny, a oznámil vytvoření ozbrojených sil, do nichž budou integrovány i revoluční oddíly. Komunisté slíbili i jednání s ruskou stranou o odchodu ruských jednotek ze země. Nagyovi radikální stoupenci ovšem v tu chvíli už žádali vytvoření pluralitního politického systému a okamžité vystoupení Maďarska z Varšavské smlouvy.

Od soboty 28. října docházelo ke sporadickým, ale dost brutálním projevům pouličního násilí. Lidé, považovaní za příslušníky tajné policie (ÁVH), byli rozzuřeným davem lynčováni. Nejtragičtější incident se stal v úterý 30. října na náměstí Republiky před Městským výborem MDP. Poté, co se rozšířila fáma, že v budově jsou uvězněni revolucionáři, ji ozbrojený dav vzal útokem. Přivolané vojenské posily se přidaly k útočícím. Při útoku přišel o život stranický tajemník Imre Mező, dva vysocí důstojníci generálního štábu a příslušníci ÁVH, kteří budovu bránili, byli poté, co se vzdali, postříleni.

Všeobecně se ale situace od pondělí 29. října začala uklidňovat. Rusové odvolali část svých jednotek z Maďarska. Ruský tisk změnil rétoriku a zdůrazňoval uklidnění. Chruščov se nechal slyšet, že by Maďarsko mohlo dostat podobný statut, jako má Finsko.

V tu chvíli už maďarská revoluce dávno plnila první stránky světových novin, situací v Maďarsku se zabývala Rada bezpečnosti OSN, jakousi podmíněnou podporu Nagyovi tlumočili polský stranický šéf Gomulka a jugoslávský prezident Josip Broz Tito a příznivě o revoluci informovaly i čínské sdělovací prostředky. V ostatních ruských koloniích panovaly ve stranickém vedení děs a hrůza.

V úterý 30. října z Moskvy opět přijeli Suslov a Mikojan. Ruské vedení bylo v defenzivě, hrálo o čas. Rusové akceptovali teorii, že v Maďarsku jde v zásadě o „pokrokové hnutí pracujících“, projevili ochotu jednat o zrovnoprávnění hospodářských vztahů a stažení ruských jednotek. Jako projev dobré vůle stáhli své jednotky z Budapešti.

Nagy přistoupil na stanovisko svých radikálnějších stoupenců, povolal je zpátky a souhlasil s přechodem k politickému systému více stran. Na základě tohoto začaly překotně vznikat politické strany nejrůznějšího zaměření, nejen ty, které kdysi tvořily koalici s komunisty. S účastí ve vládě zatím ovšem váhala obnovená sociální demokracie. V rámci přetvoření politického systému byla rozpuštěna stalinistická Maďarská strana pracujících. Nahradit ji měla Maďarská socialistická dělnická strana. Začaly se tvořit svobodné odbory. Z vězení byl propuštěn kardinál József Mindszenty, hlava maďarské katolické církve. Nagy by byl velmi stál o jeho podporu, Mindszenty mu ji odmítl dát, považoval ho za zkompromitovaného. Celkově vzato, obecný „program“ revoluce byl v mnoha ohledech mlhavý a mnohoznačný. Jasné bylo jen jedno: všem jde o radikální změnu režimu ve smyslu demokracie a o znovuzískání národní suverenity. Komunistický aparát v čele s Nagyem nakonec tento program přijal za svůj.

Chruščov měl ovšem své plány a nezahálel. Potřeboval získat své vazaly a přátele pro zásah v Maďarsku. Starý darebák velmi dobře věděl, že pokud se svoboda prosadí tam, rozjede se proces, který se zastaví až před branami Kremlu. Poměrně snadno získal podporu evropských ruských kolonií. Říci si dala i Čína. Chruščovovi přála mezinárodní situace, zpackaný britský a francouzský zásah u Suezského průplavu. Svobodný Západ nemohl proti Rusku vojensky zasáhnout mj. i proto, že ho o to nikdo nepožádal. Nakonec se Chruščov vydal za Titem a podařilo se mu získat i jeho souhlas.

Politická situace v Maďarsku se zatím konsolidovala. Prvním tajemníkem nové Maďarské socialistické dělnické strany se stal János Kádár. Ruské jednotky se stahovaly z Maďarska – od prvního listopadu však bylo stahování unavených oddílů provázeno masivním přísunem čerstvých sil. Když Nagy žádal na velvyslanci Andropovovi vysvětlení, odpověděl mu, že jde pouze o „rutinní vojenské pohyby“. János Kádár, který byl audienci přítomen, prohlásil, že kdyby do Budapešti přijely ruské tanky, postaví se jim sám osobně, třeba s holýma rukama. Večer vystoupil s bojovným projevem v rádiu. Nato zmizel.

Nagy mezitím oznámil Andropovovi a veřejnosti rozhodnutí maďarské vlády o vystoupení z Varšavské smlouvy a o neutralitě Maďarska a požádal OSN, která přerušila jednání o situaci v zemi, aby maďarský problém znovu zařadila na program.

Maďaři bojují

Druhého listopadu byla ještě (naposledy) zreorganizována vláda, tentokrát už s účastí sociálních demokratů. V té době už do země proudily ruské jednotky. Rusové nasadili sto padesát tisíc mužů a dva tisíce pět set tanků. Za této situace působilo jednání maďarské a ruské vojenské delegace poněkud přízračně. Započalo 3. listopadu v parlamentu a pokračovalo večer v ruském vojenském velitelství poblíž Budapešti. O půlnoci vtrhli do jednací místnosti příslušníci KGB v čele s generálem Serovem (v té době KGB velel) a maďarskou delegaci, kterou vedl ministr obrany Pál Maléter, zatkli. V noci na 4. listopadu zahájily ruské jednotky masivní útok na Budapešť a větší maďarská města.

V pět hodin ráno vysílal maďarský rozhlas krátké sdělení Imreho Nagye. Znělo: „Hovoří Imre Nagy, předseda vlády Maďarské lidové republiky. Dnes ráno zahájily sovětské jednotky útok na naše hlavní město se zjevným úmyslem svrhnout zákonnou maďarskou demokratickou vládu. Naše jednotky bojují, vláda je na svém místě. To sděluji lidu země a světovému veřejnému mínění.“

Ráno se svobodný rozhlas definitivně odmlčel. Asi v 6 hodin oznámila jakási slabá vysílačka (snad ze Szolnoku) vytvoření „dělnicko-rolnické revoluční vlády“ v čele s Jánosem Kádárem.

Imre Nagy se svými nejbližšími se uchýlil na jugoslávské velvyslanectví. Kardinál Mindszenty si vybral lépe, ovšem budovu amerického velvyslanectví opustil až za dvacet let.

Budapešť bránila jedna jediná maďarská pěší divize. Rusové její odpor snadno zlomili. Továrny v Csepelu se bránily ještě týden a jejich odpor byl zlomen až leteckým bombardováním. Bilance revolučních bojů na maďarské straně byla: 2600 mrtvých, skoro 13 000 zraněných. Asi sto sedmdesát tisíc lidí emigrovalo po porážce revoluce na Západ.

Po porážce

„Dělnicko-rolnická revoluční vláda“ seděla zpočátku na ruských bodácích. Kádár se snažil napodobovat revoluční rétoriku. Chce revoluci dokončit ve správném duchu. Pro Imreho Nagye jsou dveře k návratu do politiky otevřeny. Kádár by byl v tuto chvíli velmi stál o Nagyovu kolaboraci. Nagy odmítl a požadoval volný odchod do Jugoslávie, pak se s Kádárem domluvili, že zůstane v Budapešti a bude mu zaručena osobní svoboda. Poté, co azylanti opustili budovu velvyslanectví, byli ovšem ruskými orgány zatčeni a odvlečeni do Rumunska.

Pacifikace maďarské společnosti nebyla jednoduchá. Největší potíže dělaly svobodné odbory. Pro Kádára byl problém je rovnou zakázat. Trvalo mu to až do prosince. Odborům se podařilo zorganizovat generální stávku. Proběhlo několik demonstrací, kádárovská bezpečnost, jakmile měla situaci trochu v rukou, je rozháněla ostrou střelbou. Byli mrtví a ranění.

Ke konci roku sebejistý Kádár přitvrdil. Začal mluvit o kontrarevoluci. Jejími viníky byla jednak chybná politika kliky Rákosi – Gerő, jednak chybná politika kliky Imreho Nagye, a konečně – jak jinak – horthyovsko-fašistická a kapitalistická kontrarevoluce a mezinárodní imperialismus. V listopadu se začalo zavírat, v půlce prosince byly ustaveny stanné soudy, v lednu se začalo popravovat. V lednu byl Nagy označen za zrádce a hlavního viníka „kontrarevoluce“. Celkem bylo obviněno na 35 tisíc lidí, z toho odsouzeno 22 tisíc. 13 tisíc lidí bylo internováno bez soudu. Odsouzeno k smrti bylo podle úředních statistik 229 lidí, popraveno 350 (!).

S procesem Nagy a spol. (hlavní představitelé vlády v době revoluce) Kádár váhal. Započali s ním na přelomu roku 1957-58, pak ho přerušili, pokračoval až na jaře. Před soud byli postaveni mj. Imre Nagy, ministr obrany generál Pál Maléter a novinář Miklós Gimes. Obvinění bylo byzantsky košaté: velezrada, vlastizrada, rozvracení lidově demokratického řádu. Úlohou Imreho Nagye podle obžaloby bylo, aby v žoldu imperialistů „pod rouškou demokracie předal vládní moc fašistické diktatuře bílých teroristů“. Všichni tři obvinění byli odsouzeni k smrti. Nagy se choval velmi statečně: nekál se, ani nepožádal o milost. Proces skončil 15. června, dva dny nato došlo k popravě. Pozůstatky popravených byly nakonec přeneseny do neoznačených hrobů na parcele 301 na hřbitově v budapešťském předměstí Rákoskeresztúr. Parcela se stala v době rozkladu kádárovského režimu jakýmsi poutním místem.

Kádárovský teror trval do počátku šedesátých let. Během té doby se režim upevnil. Tvrdě pronásledoval ty, kteří se angažovali v revoluci, ale snažil se zbytečně nedráždit veřejnost. Podařilo se mu zemi jakž takž hospodářsky stabilizovat. Na jaře 1959 se Kádár už cítil natolik pevný v kramflecích, že propustil první politické vězně (ty, co dostali jen kratší tresty). V dubnu 1960 následovala druhá vlna omilostnění. Rok nato přestaly fungovat stanné soudy. Konečně v březnu 1963, pod mezinárodním tlakem, proběhla třetí a největší amnestie; týkala se 95 % uvězněných. Část odsouzených však zůstala ve vězení až do začátku sedmdesátých let.

Pak se kádárovský režim s různými peripetiemi zmírňoval a zároveň rozkládal. Zásadní hranicí „liberalizace“ ovšem vždycky bylo hodnocení „kontrarevoluce“ z roku 1956. Osud Jánose Kádára byl spjat se stálostí tohoto hodnocení. Když se na počátku roku 1989 i na stranické půdě počalo mluvit o „lidovém povstání“, následoval i jeho fyzický konec. Zemřel 6. července 1989 – týž den, kdy maďarský Nejvyšší soud rehabilitoval Imreho Nagye a jeho spolupracovníky.

Není zrádce jako zrádce

Maďarská revoluce byla na první pohled zoufalým pokusem o znovunabytí svobody, vyprovokovaným nesnesitelnou sociální situací a národním ponížením. Lidé, kteří vyšli do ulic a chopili se zbraní, v drtivé většině věděli jen to základní: chtějí svobodu a svoboda znamená zároveň demokracii a národní nezávislost. Chruščov ovšem Maďarům nemohl vyhovět, pokud se nechtěl vzdát ruských imperiálních choutek. K poznání, že musí rezignovat na své evropské kolonie, sovětské Rusko dospělo až o třicet let později. Vyvstává otázka, jaký tedy měla revoluce smysl. Z půlstoletého odstupu je to celkem zjevné. Relativně příznivá situace v zemi vlastně už od poloviny šedesátých let byla dána tím, že Kádár (a jeho ruští protektoři) velmi dobře věděli, co si smějí a co si nesmějí dovolit, a že když překročí tu pomyslnou hranici, bude velký malér. Přesně v duchu toho, co kdysi napsal Karel Havlíček: „Jsou kupř. vlády, které se proti rozličným svým provinciím zcela jinak chovají, a sice tím spravedlivěji a šetrněji, čím probuzenější je národ, čím důrazněji jeví touhu po svobodě. Čím více se národ podrobuje ve všem do libovůle vlády, tím nešetrněji se s ním nakládá.“ Zároveň lze tutéž věc vzít i takříkajíc za lepší konec: i zrádci jako Kádár cítili jakési reziduum sounáležitosti se společností, kterou ovládali, a nepřehlíželi úplně ve všem její zájmy.

Citát z Havlíčka přímo vybízí ke srovnání maďarské revoluce s pražským jarem 1968. Čeští reformní komunisté se dívali na maďarskou revoluci s lehkým opovržením: byla postavená na iluzích, bylo v ní jakési naivní politické barbarství – až po ty násilné excesy. Učí nás prý tomu, že nesmíme klást nereálné požadavky, např. neutralitu a vystoupení z Varšavského paktu. Ukázalo se ovšem, že chtít svobodu slova je vzhledem k nárokům komunistické ruské metropole stejně nereálná naivita. Ve skutečnosti bylo „pražské jaro“ ještě zranitelnější. Čechům šlo o „demokratizaci“ a intelektuální elity tehdejší doby („obrození“ komunisté) si ji představovali tak, že Rusům zreformují jejich ideologii samoděržaví tím, že ji oplodní o české demokratické tradice. Národní suverenita je až tak nezajímala. Slovákům šlo v první řadě o národní suverenitu, jíž chtěli – pochopitelně – dosáhnout především emancipací vůči Čechům. Toho využil Husák a vůči němu byli do jisté míry bezbranní. Výsledkem byl rychlý pád takto rozděleného polostátu do normalizačního marasmu.

Poučné je i srovnání protagonistů: Nagy, stejně jako Dubček, měl jakousi dobrou vůli, kterou mu lze těžko upřít. Byl vláčen událostmi a k požadavku politické plurality, neutrality a vystoupení z Varšavského paktu byl více méně donucen. Nakonec ale program, k němuž byl dotlačen, vzal se vší odpovědností. Proto si zaslouží – na rozdíl od Dubčeka – úctu.

Rozebírat psychologii zrádců je věc nechutná a obtížná. Proč si János Kádár vybral svůj úděl? Byl šeredným způsobem zapleten do Rajkova procesu a ve svobodné společnosti by se už jen proto musel nejspíš odstěhovat do kanálu. Také je těžké rozlišovat mezi tím, co v období teroru i po něm udělal ze své vůle a co pod ruským diktátem. Není to ostatně podstatné, svou roli si vybral dobrovolně. Pravdou ovšem je, že jakmile to trochu šlo, snažil se útlak v rámci určitých limitů zmírnit. Nepochybně by to tak byl dělal i Gustáv Husák – kdyby mu to jeho čeští kumpáni, posedlí hrůzou z návratu obrodného procesu, byli dovolili. Nedovolili mu to, a tak neudělal nic. I on si svou roli vybral dobrovolně. A je to role ještě odpornější než ta Kádárova. Není zrádce jako zrádce.

Jednu pozitivní věc mají ovšem maďarská revoluce a rok šedesát osm v Československu společnou. Dosvědčily před tváří světa, že si Maďaři, Češi a Slováci, pateticky řečeno „lid“ těchto zemí, přejí svobodu, které se jim pod ruskou kuratelou nedostává. A že ruské impérium na to není schopné reagovat jinak než vojáky a tanky. Prolhaná a zároveň velmi svůdná bolševická ideologie se v očích důvěřivé západní veřejnosti dvakrát strašlivě zkompromitovala. A na konci osmdesátých let minulého století už jí nedokázalo věřit ani ruské komunistické vedení. To, že se bolševismus nakonec zhroutil, je i zásluha maďarské revoluce.

Maďarský rok ve světě

Maďarská revoluce neprobíhala v mezinárodním vakuu. Toho, že Moskva byla plně zaměstnána v Budapešti, využily Francie a Velká Británie ve spolupráci s Izraelem na Blízkém východě – snažily se zvrátit situaci, kdy egyptský prezident Násir nakoupil československé zbraně a v létě znárodnil Suezský průplav. 29. října zaútočil Izrael na Sinaji, o dva dny později začala francouzská a britská letadla bombardovat Egypt, ale vše skončilo ultimatem ze strany USA i SSSR a hrozbou intervence pod patronací OSN. V důsledku nezdaru rezignoval britský premiér Anthony Eden.

Komunistická Evropa prožívala otřesy postalinského tání, ale v různé míře. V Polsku proběhly červnové nepokoje v Poznani „uklidněné“ střelbou do demonstrantů, leč poté komunisté trochu povolili. Nový šéf strany Wladyslaw Gomulka, propuštěný z vězení za kritiku Stalina, ohlásil 19. října konec kolektivizace, zmírnění cenzury a uvolnění pro církev. Sovětský lídr Chuščov nechal za tento „nekonzultovaný“ krok obklíčit Varšavu tanky, ale po následných demonstracích byl 21. října oznámen kompromis – Polsko může jít svou cestou, setrvá-li ve Varšavské smlouvě a neohrozí-li vedoucí úlohu komunistické strany. Ke klidu potom vyzval nejenom Gomulka, ale i exilový premiér August Zaleski z Londýna.

V Československu klid už panoval, i proto, že od posledního monstrprocesu uběhly teprve dva roky. KSČ sice amnestovala v nich odsouzené – pouze žijící! – komunisty, ale nerehabilitovala je. II. sjezd spisovatelů se vyslovil za svobodu tvorby a hledání nové cesty k socialismu. Jedinou personální změnou na špičce byl odchod ministra obrany Alexeje Čepičky.

(Respekt, www.respekt.cz)