Listopad 2006

Do politiky už nepůjdu

Milan Eisenhammer

Před 17 lety byl důležitou postavou sametové revoluce, v politice vydržel třináct let. Herec Milan Kňažko v roli politického glosátora odhaduje, jak dopadne česká vláda. Až bude chtít nějaká politická strana prohrát volby, může do kampaně najmout slovenského herce a bývalého politika Milana Kňažka. Začíná rozhovor přednáškou na téma Proč nejít k volbám. „I ta nejserióznější politická strana splní tak dvacet procent volebního programu,“ říká. A která to je? „Neznám seriózní politickou stranu.“ A jako bonus svého pojednání přidává vtip, jak odradit začínající politiky. Prý si ho o něm kdysi vyprávěli agenti slovenské tajné služby, pro niž byl za vlády Vladimíra Mečiara nepříjemným kritikem: „Chtěl spáchat sebevraždu, ale bohužel jsme ho nenašli doma,“ vypráví s úsměvem Kňažko a spokojeně do sebe natáhne kouř voňavého viržinka.

Za třináct let v politice zažil leccos, ostrými výpady si nadělal dost nepřátel, třeba na šéfa slovenské tajné služby vykřikoval v parlamentě, že je gauner, a sprostě mu nadával. Teď se tomu už může smát. Jsou to čtyři roky, co ukončil politickou kariéru - prý jednou provždy. A vrátil se natrvalo k herectví. „Potřeboval jsem si ověřit, že jsem normální a že nenormální bylo to prostředí, v němž jsem pracoval,“ vypráví jednašedesátiletý herec a ředitel slovenské televize JOJ. Mluví perfektní češtinou - pro Českou televizi zrovna natáčí inscenaci, v níž ztvárnil geniálního spisovatele Johanna Wolfganga Goetha, a chce si procvičit řeč, ve které hraje.

V šedivé paruce se jako čtyřiasedmdesátiletý Goethe honíte za sedmnáctiletou Ulrikou. Dovedete si představit, že vás to jednou potká?

Nebyla to jen laciná hra. Četl jsem jejich korespondenci a ten cit byl hluboký. Láska nebyla nakonec naplněna, protože u Goetha zvítězila odpovědnost, měl možná strach, nechtěl kompromitovat ani ji, ani rodinu.

Politika v sobě nezapřete - neodpověděl jste na otázku.

Jsem šťastně ženatý, to je má odpověď. V Goethových stopách bych šel rád, ale trochu jinak -mnoho lidí po sedmdesátce už jen tak dožívá. A ten pojem dožití je mi cizí, stejně jako byl jemu.

V seriálu Ulice hrajete svůdníka, který pálí za mladými holkami...

... a připadám si jako Don Juan po dvaceti letech. Je to trochu směšné.

Neříkejte, že se vám po době, kdy jste platil za sexuální symbol, nestýská.

Ani ne. Každá doba má svoje: dřív jsem sportoval, ještě v roce 1986 jsem zaběhl maraton, a teď už bohužel hraji jen golf a jezdím na kole, tenis nemůžu hrát kvůli operovaným kolenům. Dřív jsem měl patnáctileté fanynky a teď mám rodinu.

A herectví - to vám zůstalo. Jak jste se vlastně k televizní inscenaci o Goethovi dostal?

Jednoho dne zazvonil telefon, tak to fungovalo i v socialismu.

O tu roli údajně hodně stál i Miroslav Donutil.

K tomu se nemohu vyjadřovat, nevím o tom. S nikým jsem nesoutěžil. Setkal jsem se s režisérem, který měl ještě nějaké jiné alternativy, druhý den volal, že se rozhodl pro mne. A já moc neváhal.

V Česku hrajete i divadlo. Jak vás vnímají čeští diváci?

Po jednom představení za mnou přišel divák a říkal: Měl jsem těžké srdce po rozdělení, teď jsem vám půlku odpustil. Tak jsem mu řekl, ať přijde ještě jednou. A přišel. Jsou na mne milí nejen čeští diváci, před chvílí mi našli u hotelu místo pro auto, přitom měli plné parkoviště. Vztahy se zlepšily.

Už na Slovensku neslyšíte hlasy, že Slováci byli od Čechů utlačovaní?

Vůbec ne. Vracejí se čeští turisté a pochvalují si, jak jsou u nás přijati. Dřív, když se strhla někde v hospodě v Tatrách bitka mezi Čechem a Slovákem, bylo to vysvětlováno etnicky. To už není. Rozdělení nám oběma prospělo, vztahy se vylepšily.

Ze Slovenska do Česka jezdí hodně umělců - někteří sem dokonce kvůli kariéře emigrují: Labuda, Šinkorová, Jakubisko. Čím to je?

Je to přirozené, Praha se zase stává kulturním centrem Evropy, nejezdí sem jen Slováci.

Vám nepřijde, že to souvisí hlavně s ekonomickou a politickou situací na Slovensku?

Může to tak být, mzdy tady byly vždycky vyšší než na Slovensku. A možná největší důvod: v Česku se pořád točí filmy, dělají televizní inscenace. Na Slovensku bohužel skoro vůbec nic. Politiky zajímá kultura ještě míň než u vás.

A nevypadá to, že se to teď na Slovensku změní k lepšímu. Poté, co se po volbách spojil socialista Fico s Mečiarem a nacionalisty...

Fico jen potřeboval hlasy. Chtěl aspoň část svého programu realizovat a utrpět co nejmenší ztráty.

A není to pro Mečiara, nejprve vašeho politického partnera a pak největšího protivníka, další šance, jak zase získat moc?

Mečiar nebude mít v té vládě žádný vliv. HZDS už vymírá, nemá co nabídnout. Neměl bych to asi říkat takhle natvrdo - jsem také ředitel televize, která vysílá nezávislé zpravodajství. Tohle říkám jako soukromá osoba.

Ještě jednu prognózu. Jak to dopadne s českou vládou?

Myslím, že s největší pravděpodobností zažijete předčasné volby. Ale nevím, nevím, kolik k nim po tom všem přijde lidí. I když čím míň, tím líp.

Prosím?

U nás přišlo k volbám 54 procent lidí. Možná to je dobrý signál - znamená to, že volby nejsou tak důležité, demokracie je už jistota, jsme zakotvení v mezinárodních společenstvích, nehrozí návrat komunismu - je jedno, jestli to bude o trochu víc doprava nebo doleva. Až většina lidí nebude ani vědět, kdo vládne, to bude dobrá zpráva.

Nemyslíte, že volit je občanská povinnost?

Zavání mi to něčím, v čem jsem žil čtyřicet let. Proč mě má někdo nutit, abych volil někoho, koho volit nechci?

To byste jako politik asi neříkal, že?

To určitě ne, to bych nemohl. Náš prezident Gašparovič před volbami vyzýval: Volte toho, komu důvěřujete. Ale co když nikomu nedůvěřuji a mám k tomu dostatek důvodů?

Takže jste v posledních volbách nešel volit?

To je má soukromá věc. To je jako s vírou v Boha.

Karel Kryl se kdysi v jednom rozhovoru divil, proč lidé jako vy nebo Rudolf Hrušínský jdou do politiky. Podle něho jste měli zůstat v kultuře a byli byste daleko víc prospěšní. Mohl jste natočit pět hezkých filmů.

Ano, to mi může být líto, že jsem nenatočil filmy nebo nedělal divadlo. Ale v politice jsem nebyl pasivní, byl jsem ve výkonné moci, o něco jsem bojoval.

Vydržel jste tam třináct let. Co bylo za tím: touha po moci?

O moc jsem nestál. Nechtěl jsem se proslavit, už jsem byl známý předtím. Myslel jsem si, že to má smysl. Až pak přišlo hluboké poznání, že už to nechci dělat.

Daly vám ty roky v politice něco?

Pochopil jsem, že strany jsou napůl s. r. o. a napůl mafie. Žádná nemůže plnit, co slibuje.

A dál?

Jsem rád, že jsem tam byl, je to cenná zkušenost. Jiná dimenze, i když je to za cenu jistých ztrát.

V čem je to cenné?

V orientaci na jiné hodnoty, které nepodléhají volebním termínům. A teď jsem o to víc rád, že se vracím k herectví.

To jste vlastně úplně neopustil ani coby politik.

Pro radost jsem jako poslanec v opozici dělal hru Kumšt - s kamarády Labudou a Lasicou. Hrál jsem, i když jsem byl ministr kultury.

A šlo to?

V roce 1999 Václav Havel přijal pozvání na naše představení. Ptal jsem se ho, jestli mám pokračovat. Ani dlouho nepřemýšlel a řekl mi: Kdybys byl, Milane, ministrem financí, tak ti řeknu asi ne (směje se), ale ty jsi přece od kultury. Nevidím důvod, proč bys neměl hrát.

Psalo se o vás: Populární herec a nepopulární politik. Podepsal byste to?

Pro mnohé jsem byl nepopulární politik. Myslím si, že ne neúspěšný. Změnu v listopadu 1989 mohu považovat tak trochu i za svůj úspěch. Byl jsem u toho a byl jsem dost aktivní, něco jsem riskoval. První svobodné volby měly smysl. Bojovali jsme proti Mečiarově totalitě v roce 1995, to také mělo smysl. Byl jsem třikrát ve vládě, ze čtyř voleb jsem byl třikrát na vítězné straně. Kdysi jsem měl 85procentní oblíbenost, pak to šlo dolů. A zažil jsem i nenávist - poté, co jsem odešel z HZDS.

Tleskali vám diváci i voliči. Kdo je věrnější?

Objektivnější i věrnější je divák. Už ten druh setkání je čistší - on jde do divadla, aby se setkal s někým, koho má rád, něco prožil, je to pozitivní z jedné i z druhé strany, žádné sliby. V politice vás opozice nenávidí, stejně tak její voliči. Myslím, že emoce by si měli lidi šetřit pro své nejbližší. V politice by měli poslouchat a pak chladně hodnotit. Přesto je tak časté zbožštění a nenávist. Na jednom mítinku ke mně přišla babka demokratka a řekla mi: Milanko náš zlatý, a pak jsem viděl, jak jí to šrotuje v hlavě, a dodala: Ty svině jedna! V jedné větě obsáhla dva krajní póly, úplná schizofrenie.

Jak jste reagoval?

Úsměvem. Jak jinak.

Vám to nevadilo?

Ani ne, víc mi vadila neúměrná pozornost médií k politikům, až hon na to, jestli člověk v politice nedělá něco špatně.

To je přece dobře.

Ano, ale mně to vadilo. Řeknu vám příklad: měli jsme vládní zasedání v Košicích. Koupil jsem si letenku a auto jsem poslal zvlášť. Novináře nezajímalo, jestli jsem něco dobrého udělal, i takové věci se stávaly, ale kdo tu letenku zaplatil.

A jak to bylo?

Zaplatil jsem si ji sám. Nechtělo se mi pět hodin cestovat autem.

Možná proto vás slovenští novináři označili za nejbohatšího člena vlády Dzurindova kabinetu.

To je nesmysl. Peníze nemám z politiky. Jsem velmi dobře placený televizí. V restituci naší rodině vrátili dům, který tátovi sebrali komunisti v 50. letech. Nejsem boháč, ani sociální případ. Těší mě, že mohu dělat, co mě baví nejvíc: hrát.

(MFDNES)