Listopad 2006

Účet pro Nasralláha

Jan Fingerland

Hasan Nasralláh, vůdce libanonského Hizballáhu, se stal v celém regionu téměř mediální hvězdou. I střízlivé hlasy vyhlásily v polovině srpna, těsně po uzavření klidu zbraní, jeho hnutí za vítěze na body. Jak se jeho pozice jeví s odstupem? Je šíitský Hizballáh v sunnitském moři vojensky, vnitropoliticky či mezinárodně silnější než před válkou? Zajímá se o to celý svět, vždyť jde o jasné předpolí rovněž šíitského Íránu daleko na západ od jeho hranic. Zcela jednoznačnou odpověď ve stylu ano/ne ale nezískáme.

Někomu bomby, někomu bar

Podle mnoha názorů Hizballáh rozpoutal krizi v okamžiku, kdy se jeho postavení na domácí scéně začalo komplikovat. Pokud je to pravda, pak se mu podařilo odvrátit pozornost od své nestandardní pozice jediné ozbrojené frakce v Libanonu. Zatímco se totiž na počátku války proti Hizballáhu obracela se zlostí velká část libanonského veřejného mínění, během bojů se situace obrátila. Lidé na ulici proklínali izraelskou armádu bombardující infrastrukturu země a zpravodajové hlásili z terénu sbratření všech Libanonců.

To ale byla spíše předčasná paušalizace. Nešíitští Libanonci mohou sice mít neradi Izrael, nicméně k Hizballáhu pociťují intimní nenávist – a naopak. To válka nezměnila, a určité procesy možná naopak posílila a urychlila. Ostatně tamní šíité jen tak nezapomenou, jak v době, kdy Izrael bombardoval jejich části Bejrútu, bary v ostatních částech metropole praskaly ve švech pod náporem veselících se Libanonců.

Prozápadní premiér Fuád Siniora dnes veřejně říká, že „jakékoli kontakty s Izraelem jsou vyloučeny“, a používá tak vlastně rétoriku, kterou mu vnutila propaganda Hizballáhu. Je zajímavé představit si téhož protisyrského politika, jak by mluvil, kdyby se Izraeli podařilo Hizballáh zničit. Siniorův výrok, že „poslední válka ukázala, že Izraeli se nedá věřit“, by pak bylo možné s trochou škodolibosti číst jako stížnost nad izraelskou neschopností udělat něco, co je v zájmu obou – protisyrsky orientovaných Libanonců a Izraele. Právě když se na situaci podíváme z hlediska zájmů, pochopíme, že současná (údajná) aliance protisyrských křesťanů a sunnitů s šíitským Hizballáhem je krkolomná a dlouhodobě neudržitelná. Dříve nebo později skončí konfliktem.

I Libanon má svého Fausta

Jedním z bodů sporu bude nový prezident, který se bude volit už příští rok. Podle libanonské ústavy jím má být maronitský křesťan, potenciálně tedy prozápadní politik. Na toto křeslo si nyní dělá zálusk Michel Aún. Tento bývalý generál kdysi vedl ozbrojené povstání proti syrské okupaci, poté strávil patnáct let v exilu. Nyní však, aby se dostal do prezidentského paláce v Bejrútu, uzavřel faustovskou dohodu s Hizballáhem. Dnes je všeobecně považován za otevřeného agenta syrských zájmů v Libanonu. Pokud šíité, kteří tvoří nejsilnější voličský segment v Libanonu (asi 35%), Aúna podpoří proti hlasům protisyrského bloku Saáda Harírího, vznikne třaskavá situace, která ukáže, jak hluboce je Libanon rozdělený. Harírímu a jeho spojencům totiž nic neleží na mysli více než udržet nezávislost země na Sýrii, které zas hodně záleží na návratu do míst, jež považuje víceméně za svá (zatím ani neotevřela v Bejrútu svou ambasádu).

Jasná znamení konfliktu lze pozorovat už nyní. Siniorova vláda, na veřenosti posílená úspěšným dojednáním příměří a také příchodem zahraničních jednotek (zatím asi 5000 mužů), otevřeně hovoří o prosazení státního monopolu na ozbrojené násilí. V praxi to znamená odzbrojení Hizballáhu s podtextem obvinění této organizace z rozpoutání války. V téže době Hasan Nasralláh na veřejném shromáždění volal po odstoupení kabinetu. V televizi Al-Džazíra také obvinil Siniorovu vládu z „kolaborace“ s Izraelem i USA a označil ji za viníka stovek libanonských obětí. Takto otevřený, byť i jen slovní konflikt by byl před válkou nemyslitelný a ukazuje, že se přes léto přece jen cosi změnilo.

Nasralláh se zatím dovolává patriotismu a tvrdí, že zbraní se nevzdá v zájmu celé země. Z dlouhodobého hlediska se bude muset Hizballáh odzbrojit – bude-li toho schopen. V opačném případě se začnou znovu vyzbrojovat ostatní skupiny a Libanon zařadí zpátečku do dob občanské války.

I v Libanonu je prostor pro překvapení: možná, že šíité nejsou tak jednotní, jak se to dnes jeví. Možná, že některým šíitům začne spojování jejich komunity s Teheránem a jeho vlastními mocenskými ambicemi vadit. Dnes totiž dostávají 12 tisíc dolarů za každý válkou zničený dům, ale jednou jim dojde, že o stavení vůbec nemuseli přijít, anebo z Teheránu přestanou chodit peníze.

Co podnikne UNIFIL

V zahraničí je Hizballáh vnímán především jako „ozbrojená pěst“ šíitů. Schopnost této milice odolávat izraelskému náporu vyvolala v muslimském světě uznání. Hizballáh nepochybně zaznamenal nečekaný vojenský úspěch, ale i zde je situace komplikovanější.

Podle současných odhadů ztratil 500 až 900 mužů (Izraelci údajně znají jména a adresy 440 z nich), ale ztráty několika set bojovníků nejsou v situaci, kdy má Hizballáh podporu statisíců obyvatel jižního Libanonu, příliš podstatné. Důležitější je, zda se Hizballáhu podaří jeho vítězství na body přetavit do nějakého reálného zisku. Za potlesk davu v Gaze nebo Kerbale nebo i jižním Bejrútu si totiž nic nekoupí.

Hizballáh za války přišel o podstatnou část svého arzenálu, podle korespondenta UPI Joshuy Brillianta mu bude trvat nejméně dva roky, než ho obnoví. Přišel také o velkou část své schopnosti překvapit nepřítele, Izrael se z letošního léta jistě důkladně poučí. Tím, že Nasralláh odkryl karty, ztratil část hodnoty pro své patrony. Írán utratil jednu až dvě miliardy dolarů za výcvik a výzbroj jednotek, které možná nebudou akceschopné, až je bude třeba potřebovat pro vyvolání mezinárodní krize při případném americkém útoku na svá jaderná zařízení. A Sýrie už dostala políček do tváře, když německý ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier zrušil svou cestu do Damašku. Izraelcům se také může podařit přiškrtit dodávky pokročilých ruských zbraní Sýrii, protože ty se prokazatelně dostaly – navzdory ujišťování Moskvy – do rukou Hizballáhu.

A konečně je tu možná největší neúspěch, jehož význam se teprve začne výrazněji projevovat. Hizballáh do oblasti, kterou dosud ovládal jen on, vpustil libanonskou armádu a mezinárodní jednotky. Nasralláh přítomnost těchto jednotek nejdříve vítal, možná proto, že byl u konce svých sil. Dnes ho mezinárodní jednotky znervózňují více, než kdokoli čekal. V polovině září prohlásil, že UNIFIL chápe výhradně jako jednotky „na ochranu Libanonu před Izraelem“ a zabrání tomu, aby se staly nástrojem „upadání jeho vlasti do závislosti na zahraničí“. Jistě ví, o čem mluví. I když s vracejícími se uprchlíky přišly do jižního Libanonu tisíce bojovníků, je jasné, že jejich manévrovací prostor se silně zúžil.

Velitel UNIFIL, francouzský generál Alain Pellegrini, nás zatím nechává hádat, co jeho muži vlastně budou v bývalém „Hizballáhlandu“ dělat. Během několika dní dokázal tvrdit, že „odzbrojení Hizballáhu je vnitrolibanonská záležitost“, ale také naznačil, že „pokud libanonská armáda nedokáže splnit své úkoly, zhostí se své zodpovědnosti síly OSN“. Problém spočívá v tom, že i kdyby se jednotky OSN snažily Hizballáh odzbrojit, jsou závislé na spolupráci se současnou vládou. A v té sedí i zástupci Hizballáhu, jehož poslanci už pohrozili, že svou podporu kabinetu stáhnou.

(Respekt, www.respekt.cz)