Listopad 2006

V Gaze bez slitování

Jan Fingerland

Mezi Palestinci propukly boje a zemi hrozí libanonizace. Na palestinských územích se bojuje a počítají se mrtví. Nejde o odvetné akce Izraele za útoky na civilisty či vojáky, nýbrž o boje mezi Hamásem a Fatahem. V plné nahotě se obnažilo to, co bylo skoro dva měsíce mediálně zakryto válkou v Libanonu a jejími dozvuky. Jen za první říjnový víkend zahynulo 12 lidí. Na ulicích Gazy a Ramalláhu se rozléhala střelba z pušek a samopalů, a dokonce i výbuchy granátů. Palestinský novinář Chálid Abú Tuámí přirovnal tyto scény k libanonské občanské válce.

Dejte nám naše mzdy

Nejvíce obětí pocházelo z Gazy, kde příslušníci ozbrojených sil Palestinské samosprávy, převážně z řad Fatahu, vyšli do ulic a dožadovali se výplaty svých mezd, které nedostali už celé měsíce. Vláda, která je v rukou Hamásu, na místo poslala až několik tisíc svých vlastních ozbrojenců, jak ostatně předem varovala. Fatah pohrozil, že zlikviduje tři přední představitele Hamásu zodpovědné za „masakr“. Z řad Hamásu naopak zaznělo, že vláda dostihne všechny, kdo se podíleli na „vzpouře“, a že s nimi „nebude mít slitování“. Podobná rétorika se zatím uplatňovala výhradně vůči Izraeli.

Situace je vážná, ale nikoli zcela nová. Výbuchy vzájemného násilí se periodicky opakují již od začátku roku. Například v první půli června se rozhořely násilnosti, při kterých si Hamás a Fatah vzájemně vypalovaly budovy, unášely činovníky a případně je zbily nebo jim prostřílely nohy. Pozadím konfliktu je výměna u moci po lednových parlamentních volbách. Dobře organizovanému Hamásu se podařilo porazit dosud nepřetržitě vládnoucí Fatah, neoblíbený zejména kvůli korupci vskutku orientálních rozměrů. Fatahu zůstal jako cena útěchy úřad prezidenta, který zastává Mahmúd Abbás, a velký vliv na ozbrojené složky samosprávy, jejichž příslušníci jsou sice formálně podřízeni vládě Hamásu, ale zůstávají věrní svým starým chlebodárcům.

Nastolení vlády Hamásu znamenalo odříznutí země od západní pomoci a vyvolalo rozsáhlou hospodářskou krizi. V zemi, v níž se skoro nic nevyrábí a většina lidí více či méně závisí na příjmech přerozdělovaných vládou, je schopnost kabinetu dodat peníze hlavním kritériem jeho úspěšnosti. Toho však Hamás nebyl zatím schopen, protože odmítal přistoupit na nějakou formu uznání existence Izraele a zřeknutí se násilného odboje proti Izraeli.

Hamás tvrdí, že Abbás a zhrzený Fatah chtějí pomocí nedemokratických metod odstavit jeho vládu od moci, a v jistém smyslu má pravdu. Nynější střety jsou pravděpodobně organizovány Fatahem tak, aby vyvíjely tlak na hamásovskou vládu a ukázaly, že za starých časů bylo lépe. Protesty se objevily dva dny poté, co se Hamásu podařilo část dlužných mezd vyplatit z daru zaslaného ze Saúdské Arábie a Kataru. A právě Hamás ustoupil jako první a stáhl své ozbrojence.

Fatah v podstatě vyzývá Hamás na souboj. Vždyť právě jeho lidé napadali a zapalovali instituce Palestinské autonomie v rukou Hamásu, včetně úřadovny premiéra Ismáíla Haníji v Ramalláhu, a konfrontaci tak vědomě vyvolali. Jiným prostředkem nátlaku je plán na společnou vládu národní jednoty, která by odblokovala situaci, zajistila přísun peněz z ciziny – a vrátila frustrovaný Fatah zadními vrátky k moci. Tato idea už byla zvažována vícekrát, ale zatím nikdy se nepodařilo jednání dotáhnout do konce – naposledy ztroskotalo jen pár desítek hodin před rozpoutáním posledního násilí. Proč se vlastně obě strany nedohodly? Kromě blízkovýchodně přepjaté hrdosti patří k důvodům i fakt, že obě se cítí dostatečně silné na to, aby z konfliktu vytěžily více než z kompromisu.

Fatah v lepší kondici

Navzdory všemu očekávání Hamás zatím za tři čtvrtě roku masového nedostatku neztratil příliš mnoho ze své popularity. Podle výzkumu provedeného pár dní před vypuknutím násilností by ve volbách obě strany získaly slabě přes 30 % hlasů. Háfiz Bargútí, šéfredaktor palestinského listu Al-Haját al-Džedida, tvrdí, že „Hamás nemá zájem nejen o společnou vládu, ale dokonce ani o konec sankcí. Pokud by mezinárodní společenství obnovilo finanční pomoc, oni se pokusí ji zastavit.“

I Fatah má pořád v rukou silné karty. Některé jeho osobnosti jsou nadále velmi populární a palestinská společnost, z velké části sekularizovaná a západně smýšlející, si neumí představit dlouhodobý vliv islamistů. Příště už by pro Hamás v takovém počtu nehlasovala. Fatah navíc cítí podporu ze zahraničí – Condoleezza Riceová se během poslední návštěvy na Blízkém východě podporou prezidenta Abbáse vůbec netajila a podobně je to si s Evropou a koneckonců i Izraelem. A také s Egyptem, který je na Hamás rozezlen za to, že nepřijal řadu jeho návrhů na vyřešení krize vyvolané červnovým únosem izraelského desátníka Gilada Šalita.

Poměřujeme-li šance obou účastníků sporu, v lepší kondici je nyní paradoxně Fatah. Chce se dostat tam, kde ještě nedávno byl, a jiné debaty odsouvá na okraj. Zato Hamás, náhle postavený před zásadní státnické úkoly, řeší kritické vnitřní konflikty – jak uvnitř autonomie, tak přes hranice. Je například známo, že premiér Haníja patří k umírněnějšímu křídlu a pravděpodobně musí odolávat nátlaku na radikálnější postup. Únos Gilada Šalita má nejspíše na svědomí nějaká neposlušná buňka, která více než Haníju poslouchá příkazy z ústředí v Damašku – krize kolem únosu stejně jako ostřelování jihoizraelských měst kásámy z Gazy současné vládě moc nepomohou.

Co bude dál, není snadné předvídat. Možná se Abbásovi podaří prosadit předčasné volby, které vrátí k moci Fatah. Nebo tváří v tvář izraelské hrozbě národní smíření. Ve hře je i občanský konflikt, nebo dokonce rozpad autonomie na dvě území, „Hamásland“ v Gaze a „Fatahland“ na Západním břehu Jordánu. Těžko říci, ale jednou se bude na toto období v palestinských učebnicích vzpomínat jako na zásadní zlom v národních dějinách.

(Respekt, www.respekt.cz)