Listopad 2006

Le Pen for president aneb Žalozpěvy za Saddáma

Luděk Frýbort

Vypadá to skoro jako naschvál: zrovna 11. září přinesly noviny zvěst o tom, že francouzský radikální nacionalista Le Pen označil amerického prezidenta za válečného zločince. Inu, od radikála jsou k očekávání radikální výroky a G. W. Bush je nějakému nadávání zvyklý, takže by se z toho mraku snad velká bouře strhnout neměla. Nicméně jakási pachuť zbývá. Le Pen není ve francouzské politice postava nikterak bezvýznamná, v prezidentských volbách r. 2002 to dotáhl až do samého semifinále, i není úplně nemožné, že by se mu to příště mohlo povést a nájemníkem Elysejského paláce se stal právě on. Zatím to tak sice nevypadá, ale kdož ví: kdyby tak týden před volbami zase na pařížských předměstích propukly nějaké randály s pálením aut a rabováním, kdyby policie zase nevěděla, má-li zasáhnout, nebo ne, aby z toho nebyl rasismus, kdyby politické autority tomu řádění přihlížely zase tak bezradně jako naposled... Mohlo by pak být zábavné pozorovat v televizi, kterak pánové Le Pen a Bush spolu sedí na diplomatickém kanapi, dlouhé minuty si vřele potřásají pravicemi a vypouštějí z úst moudrá slova o transatlantickém spojenectví.

Leč legraci stranou. Nacionalista Le Pen odůvodnil válečné zločinectví amerického prezidenta takto: ...je to pán, který napadl jinou zemi bez jakéhokoli opodstatnění. U toho výroku se lze nějakou chvíli zastavit. Známe charakter a způsob vlády oné jiné země, než ji válečný zločinec Bush bezdůvodně napadl. Známe i osobu jejího vládce jménem Saddám Husajn. Víme, jak došel moci a jakými prostředky se u ní udržoval. Všechno v celek shrnuto: je tomu opravdu tak, že zmocní-li se bezohledný ničema vlády nad některou nešťastnou zemí, řádí v ní jako pominutý, dává vraždit a mučit, hubí obyvatelstvo celých oblastí, je už jeho panství nenapadnutelné a posvěcené všemi právy státní suverenity? Je suverenita opravdu legitimací k jakémukoli zločinu? Opravdu už nikdy, nikdy nesmí statisícinásobnému vrahovi v prezidentské čepici nikdo zvenčí ani vlásek zkřivit, jinak se stává válečným zločincem? Není existence sadistické tyranie už sama dostatečným opodstatněním intervence? A nevidí-li radikál Le Pen důvod k tyranovu odstranění, nýbrž by ho spánembohem nechal dál páchat masové vraždy... čeho je to příznakem? Snad hlouposti a zaujatosti? Běžné francouzské žárlivosti, s níž je z Paříže zahlíženo za oceán, ať je tam prezidentem kdo chce? Sklonu k lehkomyslnému plácání, jak je průvodním jevem každého radikalismu? Nebo ještě něčeho jiného? Nejsou totiž v hájemstvích politiky výjimkou takoví, jimž imponuje vláda tvrdé ruky, a vzhlížejí proto s obdivem na blízkovýchodní diktátory, jak nám předvedl například Jörg Haider svými kotrmelci před Saddámem Husajnem. Jestli je toto pravý důvod Le Penova odsudku, Pánbůh budiž milostiv Francouzské republice, kdyby v ní tahle figurka měla hrát významnější roli než věčně remcajícího šaška.

Jinak nelze přehlédnout, že Le Pen není sám, leda že má hubu proříznutější než jiní. Během pěti let od jedenáctého září 2001 se zejména v Evropě staly povýšené odsudky Ameriky a jejího prezidenta už bezmála příkazem dobrého chování. Nu dobře. Nechci zde tvrdit, že G. W. Bush je vrcholem stvoření a neomylný soudce dějin, ani že by se mezi šesti miliardami obyvatel planety nenašel ten, kdo by teroristicko-islamistickou patálii nedokázal řešit - neříkám že vyřešit - lépe. Snad by se takový vyskytl dokonce ve Francii, i když nevím. Zajisté že se Bush a lidé kolem něho dopustili omylů a naivit, patrně i záměrného lámání skutečností přes koleno, aby jim vyšlo, co potřebovali. Jenom si, prosím, všimněme aspoň té polehčující okolnosti, než ho tvrdě a bezpodmínečně odsoudíme: zkušenost jedenáctého září byla zcela nová, s níž se dosud svět a žádný jeho státník nestřetl. Všechny poučky z první, druhé, studené a jaké ještě války byly v tom ohromení k ničemu. Kdo říká, že on sám by si v té situaci poradil ve všem všudy správně a neomylně, jest s odpuštěním vůl. Kdo míní, že tváří v tvář džihádskému vyhlášení války je nejlepší nedělat nic, jest... ale takové rohy snad ještě žádnému božímu hovádku nenarostly, na to už je třeba být tvor, pámbuví proč, obdařený názvem homo sapiens.

Bushovu řízení války s terorem lze vytknout jednu naivitu a jeden omyl. Věřil zaprvé, že je možné do okoralé půdy Iráku zasít semeno demokracie a svobodní občané už si pak své problémy vyřeší sami. To byla naivita. Semeno se neujalo, místo demokratické konciliance se rozlil krvavý zmatek a sektářská zášť. To mohl americký státník uhodnout předem, kdyby se býval lépe obeznámil s dějinami a obyčeji té země. Také mu snad jeho informační služby mohly sdělit, že společnost, která se právě zbavila půlstoleté vlády strachu a krvavého útlaku, je společnost morálně rozložená, na niž se nesmí s demokracií tak zprudka. Zadruhé usiloval G. W. Bush v zájmu širší podpory v boji proti teroru o souhlas a pověření OSN. Aby jej dosáhl, nezdůrazňoval Saddámovy vražedné manýry, dobře věda, že by s nimi na mnohé pány v lavicích té ctihodné společnosti neudělal velký dojem, nýbrž údajnou hrozbu jaderných zbraní. To byl omyl. Mohl vědět, ke komu se obrací: že je to organizace už nadobro vyčichlá, která se dokázala vzchopit k činu naposledy za korejské války v roce 1953. Komunistický vpád tehdy nejen odsoudila, ale postavila proti němu mezinárodní ozbrojenou sílu, aniž kdo žvanil o válečných zločincích nebo nabízel postupujícím severokorejským armádám stále nová kola mírových rozhovorů. Byla toho schopná, protože v ní dosud tvořili většinu zástupci zemí nejen podle jména demokratických. Dnes... nu, asi to už ví i G. W. Bush sám: má-li být zastaven něčí dobyvačný pochod, musí se o to přičinit Amerika buď sama, nebo s přispěním těch několika zemí, jimž ještě něco říká ochrana civilizačních hodnot Západu. Z OSN už nevyjde nic, leda obojaké rezoluce, k jejichž plnění není ani síly, ani chuti.

Jinak už mnoho příčin k rozhorlení nezbývá. Je dnes zvykem se domnívat, že kdyby ten blázen Bush tehdy nechal Irák na pokoji, vládl by nyní na Blízkém východě boží mír, teroristé by zůstávali zalezlí na afghánsko-pákistánském pomezí a americké divize by neměly jinou práci než si hrát na vojáčky někde v Nevadě. To je ovšem iluzorní představa. Konflikt s fundamentalistickým islámem by se býval pravděpodobně vyvinul stejně, i kdyby žádného Bushe nebylo. Je dětinské se domnívat, že Západ pokaždé musí islamisty nejdřív něčím vyprovokovat, a oni pak, co jim zbývá, spustí teroristickou akci. Nesmysl. Islamisté pohrdají hodnotami naší civilizace a pokládají ji za hodnu zničení. Útočili na ni už před Bushem a budou v tom pokračovat i dál, nezávisle na tom, jestli my je něčím dráždíme, a to v plné intenzitě, jaké jsou schopni. Hizballáh by střílel rakety na izraelská města a íránský prezident by vyhlašoval vymazání židovského státu z mapy, i kdyby G. W. Bush s olivovou ratolestí v zobáčku jen tak povětřím poletoval a dumky míru pěl. Davy v ulicích pákistánských či palestinských měst by běsnily v tancích nenávisti a pálily tu takové, tu onaké vlajky, i kdyby mezopotámský tyran dál ve zlatých palácích seděl a své mocenské sny spřádal. Zásahem v Iráku se změnilo pouze jediné: je o jeden lotrovský režim v tom blízkovýchodním ďáblově kotli míň, a zaplať Pánbůh za to. Býval by se za těch pět let bezpochyby také nějak vyvinul a je pošetilé se domnívat, že k lepšímu. Ledakdo vypadá, že mu žal nad zánikem Saddámovy krutovlády může srdce utrhnout, ale dovolím si poznámku, že jí není žádná škoda. A jestli je dnešní nestabilita v Bagdádu horší než Saddámova stabilita, jestli desítky obětí sebevražedných útoků váží víc než tisíce obětí Saddámových mučíren, o tom nechť rozhodne podle vlastního svědomí každý sám. Jsou svědomí, že bych za ně pětník nedal.

Příliš jsme se zamilovali do tepání vlastních hlav, než aby se nám to mohlo nevymstít. Byla řeč o Saddámových mučírnách; jedna z nich nesla jméno Abú Ghraib. Parta amerických strážců se tam dopustila nepěkných věcí, za což byli dle zákona potrestáni. Byly ale, připomeňme si, i tisíce obětí, jež Saddámovi kati v témže kriminálu umlátili, rozřezali zaživa na kusy, pomalu rozpouštěli v kyselině. Rozdíl je v tom, že zlomyslnost amerických strážců pobouřila západní veřejnost, kdežto bestialita Saddámových katů, jak se zdá, nevzrušuje nikoho. Stalo se obyčejem tvrdě odsuzovat věznění pochytaných teroristů na americké základně Guantánamo; snímky oranžově oděných postav v drátěných klecích obletěly mnohonásobně svět a byl o nich natočen jeden jímavý film. Osud lidí, klečících se zavázenýma očima a čekajících, až jim bojovník džihádu uřeže hlavu, zatím nepohnul k natočení filmu nikoho. Spíš je vzbuzován dojem, že v guantánamských klecích úpí jedno vedle druhého jen samá neviňátka, jimž se nelidsky křivdí. Vedle toho vraždy a sadismus islamistů jako by byly cosi vedlejšího, jakýsi folklorní obyčej, nad nímž nezbývá než krčit rameny. To je ovšem víc než pošetilost; to je tendenční posouvání těžiště skutečnosti tak, aby z ní vyšla se psí hlavou Amerika. Podobnost s dezinformačními technikami sovětských tajných služeb... neodvažuji se soudit, je-li či není náhodná.

Přestaňme bláznit, lidé. Je sice úctyhodné vyjmout trn z oka svého, než začneme odsuzovat provinění jiných, ale všeho s mírou. Při vší kritice amerických hříchů neztrácejme ze zřetele, že jsou to vybočení z řádného chodu věcí, po nichž následuje náprava. Na druhé straně ideové fronty však nejde o vybočení, nýbrž o systém. Mučení, řezání hlav, věznění v podmínkách, proti nimž je Guantánamo holá ozdravovna, i mnoho jiného, to vše jsou pracovní metody k dosažení jediného cíle: ovládnutí světa islámem v jeho nejodpudlivější podobě. Usáma bin Ládin je stanovil na rok 2030 a my si nesmíme myslet, že je úplný pomatenec; má svůj plán a ví, co dělá. Měli bychom to vědět i my. Ocitli jsme se uprostřed existenčního boje, a nebyli jsme to my, kdo jej rozpoutal. Stojí proti nám nepřítel neskrývající svou nenávist, a jeho jméno není Amerika. Vezměme to, k čertu už jednou, na vědomí. Přestaňme se chovat jako vojsko šílenců, kteří uprostřed nepřátelského útoku střílejí po sobě navzájem. Nechme plesání nad nezdary Američanů a raději hleďme dát dohromady evropskou sílu aspoň vzdáleně se blížící jejich. Můžeme ji zatraceně potřebovat. Radikalizace islámu, jak se zdá, bude i nadále spíš sílit a intenzita střetů s ním také, Bush nebush. Nepomáhejme stratégům džihádu protiamerickou škodolibostí. Neustupujme jim. Neoslabujme se v žárlivostech a vzájemném obviňování. Kdoví, jakým výpočtem došel Usáma bin Ládin k roku 2030, ale zničí-li nás skutečně spolu s celou naší civilizací, nebude to silou zbraní, nýbrž přičinlivou pomocí užitečných idiotů, jako už tolikrát. Neposkytujme jim sluchu.