Listopad 2006

Svatý Václave, kníže náš

Luděk Frýbort

Abych tak řekl, je v kalendáři nijak zvlášť pobožného národa tří náboženských či nábožensko-historických svátků nádavkem k Vánocům a Velikonocům až dost. Ale pravda, není to s tím náboženstvím tak horké; je tu den svatováclavský, a už tuším, že se kolem něj zase strhne hromada všelijakého psaní, v němž bude slupečkou vzpomínky na slavného patrona země české prosvítat takový či onaký politický sentiment. Netěší se totiž svatý Václav oblibě všech, leda jako přídavek k ostatní kalendářové bezpracnosti.

Levicovější, po socialistických jistotách truchlící, NATO, Evropské unii, americkým základnám a jiným úkazům toho druhu nenakloněná část veřejnosti nespatřuje v jeho památce a odkazu nic kladného ani následováníhodného, a je-li ochotná v sobě vykřesat jiskru úcty k některé národní tradici, tedy spíš k cyrilometodějské.

Duchové samostatnější, světu otevřenější a podporující směřování své země k demokratickému Západu, se spíš řadívají pod korouhev svatováclavskou. Tak jest národ rozštěpen. Kam - jen pro doplnění - máme zařadit svátek mistra Jana z Husi ... ono ani tak nejde o mistra Jana, nýbrž o husitismus s jeho cepy a sudlicemi. Snad v podvědomé touze vykázat se něčím hrdinským aspoň v minulosti, když už dnešek vypadá v tom ohledu tak uboze. Ale zpátky k svatému Václavu, symbolu země české.

Je věru zajímavé, kolik toho o něm kdekdo ví. Někdejší premiér Zeman o něm například s velkou přesností věděl, že to byl kolaborant a německý zaprodanec, málem že ho nedal dodatečně odsoudit podle Benešových retribučních zákonů. Jiným zase imponuje jeho státnický skutek, když poslal císaři těch tři sta volů... inu, o volech se v Čechách mluví odjakživa rádo. Když se však obrátíme k soudobým pramenům, zjistíme, že jsou pozoruhodně skoupé; jen dvakrát se v nich mihne kratičká zmínka o našem svatém knížeti, a jmenován je pouze jednou. Vencslaf, kníže kmene Dulába, utrousil ve své cestopisné zprávě židovsko-arabský kupec Ibrahím ibn Jáqúb, pleta si pravděpodobně Čechy s Doudleby. Bolizlaf zabil bratra svého, muže zbožného, sděluje k známému dramatu, tuším, saský kronikář Widukind. A to je všechno. Ani vročení boleslavské bratrovraždy není nepochybné; bývá odvozováno ze stručného údaje, že se udála v pátek na den sv. Kosmy a Damiána 27. září. Řečené datum mohlo připadnout na pátek buď r. 929, nebo také 935. Naši dědové přijímali první údaj - ještě r. 1929 se slavilo vlastenecké milénium - dnes se historici podle celého kontextu evropských dějin kloní spíš k roku 935, ale úplně jisté to také není. Všechny ostatní zprávy o životě a skonu knížete Václava jsou plodem legend nejméně o půlstoletí mladších, jejichž věrohodnost je nutno přijímat s nejvyšší obezřetností. Byly zkonstruovány k podpoře zřízení pražského biskupství r. 973, což byl počin mnohem víc politický než náboženský, s obrovským významem pro dnešek.

Jím se barbarské území za pokrajem civilizovaného světa stalo jeho mezinárodně uznávanou součástí; a jím také byl rozhodnut stoletý zápas o budoucí politickou i kulturní orientaci českého prostoru. Neboť nebylo vůbec jisté, že tato země jednou bude příslušet k funkčnímu a spořádanému Západu; jak si ještě ukážeme, mohli jsme také skončit jako výběžek chaotického Balkánu se vším, co k tomu náleží. Že se tak nestalo, za to máme co děkovat... nu, snad ani ne tolik chudáku Václavovi, padnuvšímu kdysi u vrat boleslavského chrámu mečem vrahovým. Spíš jeho synovci Boleslavu II. a jeho rádcům, kteří správně odhadli vývoj a použivše Václavova jména přehodili výhybku dějin s konečnou platností na západ.

Byl to urputný zápas o budoucí charakter českého etnika, jehož osudový význam nijak nesnižuje okolnost, že nebyl vybojován zbraněmi. Poslechněme si, jaké svědectví o něm bezděky vydává otec českého dějepisectví František Palacký: »...Chazaři, ve dnešních jižních Rusích panovavší, požádali sobě učitelův křesťanských z Konstantinopole... bulharský král Boris uchýlil se s prosbou o kněží a učitele do Konstantinopole... Také Rostislav Moravský... vyprovodiv poselstvo do Konstantinopole požádal císaře Michala o slovanské učitele. Císař Michal, radost maje z poselství toho, vypravil k Moravanům oba slavné bratří...« Ne že by se byzantský císař někam cpal, rozumějme; pokaždé ho některý vládce požádal o věrozvěsty, a on, jaký už to byl hodný pán, měl nějaké zrovna po ruce a hned mu je poslal.

Rovněž, jak víme z Křtu svatého Vladimíra páně Havlíčkova, i kníže kyjevské Rusi se o století později obrátil do byzantské metropole se stejnou žádostí a císař, radost maje z poselství toho, mu promptně vyhověl; tu již můžeme z vlastní zkušenosti vytušit, co se asi ve všech čtyřech případech skutečně dělo. Nebylo to nic příliš jiného než u nás před osmatřiceti lety, kdy také kdosi požádal o zásah bratrských vojsk proti rejdům kontrarevoluce a císař Brežněv, radost maje z poselství toho, mu promptně vyhověl. Oni si ti naši slovanští učitelé opravdu nedovedou vymyslet nic nového.

Ne, odložme posvátné brýle a přeložme si řeč dějin, jak opravdu zní: kalendářoví konkurenti svatého Václava Cyril s Metodějem nepřišli do našich krajů ani tak jako zvěstovatelé Kristova poselství, nýbrž jako mocenský předvoj byzantské expanze. Zběhlí v zákulisní diplomacii si snadno otočili místního vládce kolem prstu a jali se připravovat půdu rozepnutí říše řecko-ortodoxních císařů nebo aspoň jejich rozhodujícího vlivu až někam k Labi a Alpám. Tou dobou kulturně i politicky hluboko pokleslý Západ neměl, čím by té invazi mohl čelit.

Naštěstí se odkudsi z černomořských stepí vyhrnuli divocí Uhři a vrazili klín mezi byzantský Východ a latinský Západ. Čtete správně: napsal jsem naštěstí. Ta historická událost se v českém dějepisectví obvykle nesetkává s porozuměním, ale jen díky ní jsme si uchovali západní identitu a neskončili jako například Kosovo či Moldávie. Na tom už se změnilo jen málo, když byzantskou říši, oslabenou nájezdy muslimských Turků, vystřídalo v čele východního světa Rusko; čára vyťatá maďarskými meči platí do dneška. V našich zemích pak zápas pomalu dohasínal, ještě se jeho plamínek krátce rozhořel epizodou kláštera sázavského, ještě se Východ pokusil přiživit na svatováclavském kultu staroslověnskou legendou, představující českého světce jako mistra teologie, ovládajícího nejen latinskou, nýbrž i slovanskou liturgii (pozoruhodný výkon v té analfabetické době), ale to už byly jen marné šarvátky ústupového boje. Čechy s Moravou byly a zůstaly zeměmi západními.

Ne ovšem, že by z toho měl každý radost. Naopak; celé obrozenecké období českých dějin je plné úporných snah o resuscitaci východně-pravoslavného nebožtíka. Kollárovo slovanské dubisko, o něž bylo Čechům doporučováno se opřít v boji proti německo-západní úlisnosti. Kramářem navrhovaná - a byl to po určitý čas nejvlivnější český politik - slovanská říše pod svrchovaností ruského cara, jejímž mělo být české království podřízeným a oddaně poslušným údem. Hromadné pobláznění slovanskými osvoboditeli v roce pětačtyřicátém, jež mělo významný díl viny za ostudný výsledek posledních jakž takž demokratických voleb v dalším roce a nástup komunistické diktatury o málo později. Ostatním východoevropským národům byl komunistický chomout vnucen násilím; my jsme si jej ochotně navlékli sami, vidíce v chomoutu uskutečnění slovanských tužeb.

Vcelku lze říci: kdykoli se Češi, často neradi a vrzajíce zuby, přiklonili k Západu, vyplynul jim z toho při všech válečných a jiných peripetiích vzestup a úspěch. Kdykoli si zakroutili nožkou k slovanským tancům, zadělali si na malér. Slovanství neznamená skoro nic, jen zařazení do určité jazykové skupiny, jakých je na světě hromada. V dějinné a politické souvislosti je však přeložitelné adjektivy ruský, imperiální, a to už něco znamená. A protože ještě není všem dnům konec, protože je slovanský Východ, jaký je, protože je tohoto času jeho vůdcem jistý pan Putin, protože se řečený mocnář nikterak nevzdal carsko-stalinských expanzivních snů ani odvěkého blouznění o mesiášském poslání ruské duše, protože za tím účelem zdědil po sovětském režimu velmi zdatnou dezinformačně-ovlivňovací službu, protože mu z ropného požehnání plynou značné příjmy i možnost politického nátlaku, můžeme se nadít i dalších dějství téhož dramatu. Nepodceňujme Východ. Může někdy ve svém pachtění vypadat směšně, ale jeho vůle k moci je ve srovnání se západní smířlivou ústupností děsivá.

Proto by svatováclavský svátek spíš než signálem k vyrážení na chaty a chalupy měl být pobídkou k reflexi: pohlédni, Čechu, kdo jsi a jaké je tvé místo ve střetání kultur. Zatím totiž v té disciplině zvlášť nevynikáme. Přiklonit se k Západu, začlenit se do jeho struktur... no, prosím, když nám z toho kápne nějaká bruselská subvence. Ale jinak toho po nás moc nechtějte, vy tam v Londýně nebo ve Washingtonu. Jsme totiž chytří a dovedeme si držet otevřená zadní vrátka, kdyby něco. Vrátka, na nichž není namalován kníže Václav na oři a s kopím, nýbrž byzantští průzkumníci Cyril s Metodějem, celí žádostiví nás obrátit na východní víru.

Ustálil se dojem, že duch Západu, reprezentovaný knížetem Václavem, je z obého efektivnější, takže je užitečné se jej přidržet. Jinak ale je chladný a snad i maloučko záludný; bližší že nám je duch cyrilometodějského Východu, plný vřelosti a přejícnosti. Nepodléhejme tomu zdání. Je výsledkem staletého obrozeneckého poblouznění, na němž nebylo zbla pravdivého, jen iluze a sebeklam. A pochopitelně že k němu toužebně vzhlížejí ti, kteří donedávna vedli ve stínu slovanského dubiska rozkošný, privilegií plný živůtek a rádi by se k němu vrátili. Je to jako vždy a ve všem: pohleďme, co říká, jak si počíná, čeho se dovolává a co by rád měl komunista, a dělejme to přesně naopak.

Svatý Václave, kníže náš, pros za nás Boha, abychom měli dost síly a moudrosti k setrvání v kulturním i politickém svazku Západu, za světélky slovanských bludiček se nerozbíhajíce. Vévodo české země, rozpomeň se... Ale nic, já vím, že ty se rozpomínáš, netřeba ti to připomínat. Jenže i svatý je málo platný tam, kde je vůle chabá a polovičatá, podemletá stoletou pošetilostí. Nenech zahynout nám, ni budoucím... či lépe: v současném civilizačním střetu jde o mnoho i nám. Nemůžeme si dovolit luxus stát nad věcí, rozumem a peněženkou tady, srdcem tam. Západ, naše širší vlast, dnes vzdoruje mocenskému tlaku podobně jako za časů, kdy o jeho pohlcení usilovali cařihradští císaři. Neobstojí-li v něm... nu, snad tak úplně nezahyneme, i když kdo ví. Ale povede se nám prabídně a naše identita, o niž je tolik strachu, aby ji snad nepohltil ten potměšilý Brusel, může poklesnout na úroveň zapomenutého poduralského kmene. Svatý Václave, prosíme tě do třetice, chraň nás před naší hloupostí!